Wilsonovo město?

V. Kle.

[Drobnosti]

(pdf)

-

V oprávněném nadšení pro presidenta Wilsona naši novináři od prvních dnů republiky nejenom nejlepší nádraží pražské jmenují Wilsonovým, ale i město slovenské, kterého se domáháme, Prešpurk, přezděli na Wilsonovo město. Nehledě ani k tomu, že města toho dosud nemáme, staví se proti tomuto přejmenování četné důvody historické i mluvnické.

Nová jména možno zajisté dávati novým osadám, jako byl Petrohrad a mnohá města nově založená v Rusku, o Americe ani nemluvě, ale sotva městu takového historického významu, jaký má Prešpurk. Působí-li obtíže změna jména u jednotlivého člověka nebo obchodní firmy, což teprv u velikého města a hlavy rozsáhlé župy! Nelze přece škrtnutím pera vyhladiti, co se za mnohá století zakořenilo, co se ozývá z úst statisíců a žije i žíti bude dále v tolika písních lidu moravského i slovenského.

K těmto důvodům, plynoucím z věci samé, řadí se námitky jazykové a mluvnické. Pojmenování jako navrhované Wilsonovo město, nepočítáme-li Heřmanův městec (místo původního »Heřmanovo městce«) a snad několik Hrádků, Hradců a Hradišť, bylo by unikum mezi názvy měst českých; nezní vůbec po našinsku, připomíná způsob německý (Herrmann-stadt) a vypadá jako doslovný, otrocký překlad z nějakého Wilson-stadt. Český způsob, jak se ze jmen osob tvoří jména osad, jest docela jiný. Pro příklady není třeba choditi daleko; připomeňme si jen Josefov (Josef-stadt), Terezín (Terezien-stadt), pojmenované tak před více než sto lety, a u samé Prahy Žižkov a Karlín (Karolinen-thal).

Přípony -ov a -ín v takovýchto jménech místních jsou u nás odedávna v obyčeji; srovn. na př. jména jako Benešov, Divišov, Janov, Pelhřimov, Tetín, Radotín, Manětín, Hroznětín (Sedláček, Místopisný slovník 377). Jsou to původně přivlastňovací jména přídavná, při nichž se vypouštělo podstatné jméno k nim slušející (Benešov na př. býval původně Benešův hrad, hrádek nebo dvůr, dvorec): rozdíl mezi dobou starou a dnešní jest ten, že těmito koncovkami tvoříme jména místní, nejsouce si již vědomi jejich původního významu, a že my jména na -ín tvoříme ten ode jmen ženských (Terezín, Karlín), kdežto našim předkům to byla obyčejně místní jména od mužských osobních jmen jiného sklonění než podle vzorů chlap, oráč, zejména od mužských jmen na -a (Radotín byl dvůr nebo hrádek Radotin, t. j. Radotův, jeho zakladatelem nebo majetníkem byl Radota).

Původními přivlastňovacími jmény přídavnými byla také jména jako Jaromíř (později Jaroměř), tvořená změkčením koncové sou[25]hlásky jména zakladatelova. Také tato jména jsou původně rodu mužského: Jaromíř byl hrad nebo dvůr Jaromírův, podobně po Oldřichovi bylo jméno Oldříš, po Boleslavovi Boleslav (2. pád Boleslavě), po Bohdánkovi Bohdaneč, po Chotimírovi Chotimíř, po Chotkovi Choteč atd. Jiný způsob vidíme zase ve jménech na -ice. Místo, kde žili potomci nebo poddaní lidé zakladatele nebo majetníka Lobka (říkalo se jim po něm Lobkovici), bylo po nich pojmenováno Lobkovici, později Lobkovice; podobně mají po Hod(i)slavovi jméno Hodslavice, po Hodkovi (»Hodek« je kratší tvar jména Hodislav nebo jiného jména podobného) Hodkovice. Atd.

Podle toho měli bychom ode jména Wilson na vybranou jména: Vilsoň, Vilsonov nebo podle anglické výslovnosti kratší Vilsnov, pak Vilsnovice nebo konečně Vilsnice.[1]

Kdybychom z těchto čtyř jmen měli voliti jedno, které by mělo nahrazovati Prešpurk, volili bychom nejraději z nich to, které by se jménem Prešpurk shodovalo se v rodě a čísle, tedy Vilsnov, jež, jsouc zároveň dvouslabičné jako Prešpurk, bylo by nejzpůsobilejší zatlačiti jméno staré v čase nejkratším. Ale, jak svrchu řečeno, pokládám měnění tak starých jmen jako Prešpurk za násilné, ba skoro za nemožné.

---

[1] Měli bychom vyslovovati Uilsn, ale anglické w (vysl. Ui) by si náš jazyk přizpůsobil v hlásku v. Ale neměli bychom ani ve jméně Wilsonově ani v jeho odvozeninách vyslovovati z místo s: to je výslovnost německá, právě tak jako Elzasy (Alzasy) místo správného Alsasy. Wilson je původně »Willův (Vilémův) syn«, a poodbná jména Angličané vyslovují s ostrým s, ne z. (Red.)

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 1, s. 24-25

Předchozí Vrstevník, rovesník

Následující Hála, Hálek a pod.