Lexikologická a stylistická studie o expresivitě slova
Milan Jelínek
[Posudky a zprávy]
-
Naše lexikologická a stylistická literatura byla v r. 1961 obohacena knižní studií Jaroslava Zimy Expresivita slova v současné češtině.[1] Autor v ní řeší otázky mnohem širší, než jaké jsou zpracovány v českých knižních studiích V. Machka nebo J. M. Kořínka a v časopiseckých článcích J. Janka, V. Mathesia, Vl. Šmilauera, P. Trosta, R. Schnecka, Ig. Němce aj.[2] Nejde mu o řešení problémů etymologických, třebaže i těm věnuje jistou pozornost, ale zaměřuje se na rozbor samé podstaty expresivity, na klasifikaci jazykových prostředků sloužících vyjadřování expresívních obsahů a hledá hranici mezi expresívními jevy lexikologickými a stylistickými. Toto široké zaměření práce, doprovázené zároveň četnými rozbory detailními, vzbuzuje o Zimovu studii zájem a podněcuje k dalším úvahám o otázkách, které jsou v Zimově práci často jen nadhozeny.
Úvodem podává Zima přehled názorů na expresivitu slova z domácí i světové literatury lingvistické, logické a psychologické. Snaha po stručnosti ho však nutí omezovat se u některých autorů jen na definice nebo na výčet znaků, které se expresívním jazykovým prvkům přisuzují. Autor tu mimo jiné vyslovuje správný názor, že Ballyho omezení expresivity na jazykové prostředky vyjadřující citové zaujetí mluvčího musí být překonáno teorií, která přihlédne i k volní stránce vzniku expresívních jevů.
[87]Dále Zima krátce pojednává o zdrojích, z nichž čerpal materiál pro svou práci. Ustálený soubor expresívních prvků mu poskytl „Příruční slovník jazyka českého“; postrádáme tu však zmínku o tom, do jaké míry se údaje „Příručního slovníku“, který vycházel následkem nepříznivých okolností politických a hospodářských téměř 23 let, shodují s jazykovým povědomím dnešních uživatelů spisovného jazyka. Je totiž známo, že expresívní složka významu slova podléhá poměrně rychle změnám. Druhým zdrojem expresívních výrazů se staly mluvené projevy spontánní, které jsou podle Zimy „vlastní oblastí expresivity“, především „oblastí jejího vznikání“. Bylo by ovšem vhodné ještě uvést, u kterých společenských skupin, za jakých podmínek a s jakými cíli jsou expresívní prvky kumulovány. Jako třetí zdroj expresívního výraziva posloužily texty umělecké. Zvlášť bohatý materiál autor získal, jak ukazují citace v dalších částech studie, z prozaických prací K. Čapka, K. Poláčka a Vl. Vančury.
Rozšíření materiálové základny o expresívní prvky projevů mluvených a textů uměleckých umožnilo Zimovi rozlišit trojí typ slovní expresivity: inherentní (poznatelný i bez větné souvislosti), adherentní (vznikající významovou změnou slova) a kontextový (způsobený vzájemným proniknutím stylisticky nesourodého výraziva). K prvnímu typu patří slova, jejichž expresívnost je neoddělitelnou součástí jejich významu a souvisí často s jejich hláskovou a slovotvornou podobou (např. hulit, cmrndat, kruťas). Autor poznamenává, že tento typ je možno poznat zpravidla zřetelně už jazykovým povědomím, bylo by však třeba výslovně říci, že jde o povědomí kolektivní, neboť tím se u těchto slov vysvětlí stabilita expresívní složky významu. Do druhého, adherentního typu zahrnuje Zima slova, jejichž základní význam je sice neexpresívní, ale která v určitém textu nabývají expresívních znaků. Přitom je důležité, že se nový význam, doplněný o expresívní složku, lexikalizuje (např. sloveso oťukávat něco ve významu ‚předběžně zjišťovat, připravovat něco‘). Třetí typ expresivity, který Zima nazývá kontextový, je jen záležitostí konkrétních promluv, nikoli slovní zásoby. Expresivita zde vzniká vzájemným prolínáním stylisticky nesourodého výraziva a mimo daný kontext se ztrácí. Autor mluví jen o interferenci dvou různých stylových vrstev, ale vyjádření může nabýt expresívního charakteru i v jiných případech, např. při záměně slov o různé intenzitě obsahových znaků (např. město — vesnice, veletok — řeka — potok apod.). Interference dvou stylových vrstev patří ovšem k nejčastějším zdrojům expresivity a autor věnuje právem této otázce značnou pozornost. Jako typický příklad připomíná užívání knižního slovesa praviti v hovorových projevech dítěte v Poláčkově románu „Bylo nás pět“. Je zřejmé, že zatímco první dva typy expresivity jsou zakotveny v slovní zásobě jazyka, třetí typ [88]zůstává omezen jen na daný konkrétní projev. To znamená, že se první dva typy mohou zkoumat jak z hlediska stylistického, tak i lexikologického, kdežto třetí jen z hlediska stylistického.
V dalších částech práce probírá Zima jednotlivé typy expresivity. Při zkoumání výrazů inherentně expresívních dochází k závěru, že se tyto výrazy vyznačují nápadným hláskovým skladem (např. fňukat) nebo nápadným slovotvorným postupem, ať již postupem odvozovacím (např. dědula), nebo řidčeji skládáním (např. čiročirý). Slovo se stává nápadným i tehdy, je-li jeho význam proti ustálenému významu celého slovotvorného typu rozšířen na pojmy obsahově značně vzdálené (např. vyzáblina ‚člověk vyzáblý‘ — srov. běžný význam přípony -ina ‚výsledek děje‘; třeštidlo — srov. příponu -dlo s významem nástroje, prostředku; sprosťárna ‚sprosté jednání, čin‘ — srov. příponu -árna s významem místním). Znak nápadnosti mají i podstatná jména zdrobnělá. Zima uvádí tři příčiny vzniku nápadnosti u těchto slov: (1) kvalitativní změnu významu při nezměněném významu kvantitativním (např. pivečko ‚dobré, chutné pivo‘, prácička ‚příjemná práce‘); (2) přeřazení slova, které vyjadřuje pojem kvantitativně neomezený, do kategorie kvantitativní omezenosti (jde o abstrakta typu neštěstíčko); (3) rozpor mezi základem, v jehož významu tkví znak velikosti nebo záporné hodnocení pojmenovaného jevu, a zdrobňovací příponou (např. velikánek, kriminálek). Expresivita všech těchto slov nápadných svým hláskovým skladem, slovotvornou stránkou nebo změnou významu vystupuje podle autora zřetelně na pozadí příslušných neexpresívních synonym (např. šťabajzna // svěží, pěkná dívka). Toto Zimovo zjištění platí ovšem pro všechny druhy expresivity (tedy i pro expresivitu kontextovou, u které to není výslovně uvedeno). Snad není třeba dodávat, že přítomnost neutrálního synonyma není zcela nezbytná pro to, abychom slovu přiznali expresívní povahu.
S celkovým pojetím inherentní expresivity, které autor zhuštěně formuloval na s. 41—42, v podstatě souhlasíme. Máme však připomínky k některým jednotlivostem. Tak bychom především doporučovali, aby byla systematicky z hlediska synchronního zpracována expresivita hláskového skladu slova. Autor se zde omezil jen na několik poznámek, přičemž většinu faktů přejal ze starších prací. Bylo by třeba zaujmout postoj k pronikání hláskových znaků obecné češtiny do spisovného jazyka (např. mít hejla na nose, strejc, ouřada), k záměrné transformaci cizích slov (např. protentokrát — posměšné označení „protektorátu“ násilně zřízeného nacisty), k hláskovým jevům v kompozitu křížem krážem (střídání samohlásek), horempádem (funkce retnice v druhé části složeniny) aj. Při výčtu slov s expresívními příponami by bylo výhodné oddělit slova, u nichž má i základ expresívní odstín, od slov, jejichž expresivita záleží jen v příponě (např. pačesák [89]‚vlasáč‘ × plešák ‚plešatec‘, bachráč × hrbáč, blechárna × blbárna). U některých slov je pak pochybné, zdali u nich vůbec můžeme o expresivitě mluvit (týká se to hlavně maskulin na -ec, jako ošklivec, opilec). Autor řeší tyto otázky teoreticky na s. 19—20, ale při výčtech odlišné prvky neodděluje. U expresívních složenin vzbuzuje námitky výklad o příčinách expresívního hodnocení předpony arci-. Domnívám se, že tato předpona dnes již neslouží „významovému předznamenání důstojnosti, společenské hodnosti“, nýbrž jen zesiluje intenzitu obsahu slova, s nímž se spojuje (např. arcilotr). Nelze tu tedy mluvit o protikladu citově pozitivního příznaku předpony arci- a negativního hodnocení jevu označeného základem složeniny. V předešlém odstavci jsme podle Zimy uvedli tři významové kategorie slovotvorných zdrobnělin, které nabývají expresívního zabarvení. Nyní k tomu dodáme, že teorie o kvalitativní změně významu při nezměněné kvantitě neplatí pro všechny zdrobněliny, které Zima vypočítává jako příklady. V některých případech, zejména u názvů osob, uplatňuje se totiž změna kvalitativní zároveň se změnou kvantitativní. Např. změna v kvalitě významu zdrobněliny agentík vyplývá ze zmenšení intenzity znaků, které tvoří obsah slova agent. Pokud jde o zdrobňování abstrakt, autor patrně pro úsporu místa neuvádí u jednotlivých příkladů kontext. Tím je znemožněna kontrola, zdali zdrobnění abstrakt není důsledkem jejich konkretizace (např. podst. jméno zájmeček může znamenat ‚konkrétní předmět zájmu‘).
Značnou pozornost věnuje Zima expresivitě citoslovcí a výrazů onomatopoických. Citoslovce subjektivní, a to jak impulzívní, vyjadřující city, tak i imperativní, sloužící jako výrazový prostředek úsilí volního, považuje za typické expresívní prvky naší slovní zásoby (např. ach; nu, hop). Naproti tomu citoslovce objektivní (zvukomalebná, onomatopoická) a výrazy z nich vzniklé řadí mezi slova lexikálně neexpresívní (např. cink, cinkat).[3] Tento svůj názor opírá hlavně o skutečnost, že k výrazům zvukomalebným neexistují příslušná synonyma, která by vytvářela neutrální pozadí k jejich expresivitě. Na druhé straně však musí přiznat, že se tato slova většinou vyznačují hláskovou nápadností (např. chňap, chňapnout), a že jsou tedy přece jen příbuzná se slovy inherentně expresívními. Proto u nich nakonec připouští expresivitu v nejširším slova smyslu (ale nikoli expresivitu lexikální). Zdá se, že výklad Kořínkův vystihuje skutečnost lépe.
V kapitole o expresivitě adherentní je pojem expresivity rozšířen. Autor soudí, že „expresívní výraz můžeme považovat za jazykovou subjektivní reakci mluvčího na určitou skutečnost, v níž [90]nocionální prvky slova jsou doplněny nejen jeho citovým vztahem ke skutečnosti, nýbrž často také prvky jeho úsilí volního“ (82).[4] S tímto vymezením expresivity můžeme vyslovit souhlas, máme-li na mysli, že tu „neběží o subjektivismus individuální, nýbrž v určitém kolektivu zobecnělý“ (44). Jinak by vymezení, jak je uvedeno výše, platilo jen pro individuální expresívní výraz. Zima dále správně zdůrazňuje, že k poznání jevů adherentní expresivity je třeba kombinovat metodu onomaziologickou, zjišťující posuny slova z jedné oblasti pojmenování do druhé, a sémaziologickou, umožňující hledat k danému významu synonyma. Ve své práci podává výčet sémantických oblastí, ve kterých přesunem pojmenování vzniká expresivita nejčastěji: tak postupně probírá záměny uvnitř oblasti jevů života lidského (např. nemluvně ‚člověk v nějakém oboru neobeznámený‘), přesuny z okruhu života živočišného do oblasti života lidského (např. zdechnout o člověku), přesuny z oblasti živočišstva, rostlin a přírodních jevů do oblastí jiných (např. duševní shnilost), záměny mezi oblastí neživé hmoty a oblastí lidského života (např. bečka ‚tlustý člověk‘). Jako základní tendenci při adherentní expresivitě zjišťuje intenzifikaci výrazu, tj. označování jisté skutečnosti pojmenováním, které má významové znaky nadměrné vzhledem k označovanému faktu (např. letět do práce). S touto tendencí je často spjata tendence ke konkretizaci pojmenování, ale uplatňuje se i samostatně (intenzifikován a zároveň konkretizován je např. výraz tisíc plánů ve významu ‚mnoho plánů‘).
Poslední kapitola Zimovy práce je věnována expresivitě kontextové, lexikálně neustálené. Tím autor přechází z oblasti lexikologické do stylistické a získává možnost ukázat na zdroje doplňování a obnovování expresivity lexikalizované. Znak nápadnosti vyjádření, který byl pomocným kritériem při určování expresivity inherentní a adherentní, zavedl však Zimu příliš daleko. Expresivita mu zde splynula s nápadností vyjádření vůbec, a tím se její hranice rozšířily téměř na všechny výrazové prostředky, které se nějak odlišují od neutrálního pozadí. To vystupuje zvláště zřetelně ze Zimova rozboru expresívních prvků u Vl. Vančury.
K úplnosti práce by bylo přispělo, kdyby byl autor přihlédl i k intonaci, kterou se expresívní výrazy dosti často liší od výrazů neutrálních. Základní poznatky tu shromáždil Fr. Daneš[5] a nás by zajisté zajímalo, do jaké míry je intonace pro expresívní výrazy znakem roz[91]lišovacím. Bylo by třeba vyřešit otázku, zdali se zvláštní intonace objevuje jako průvodní znak citovosti a volního úsilí u všech druhů expresívních výrazů, či je-li omezena jen na některé případy. Tyto požadavky vznášíme proto, že by se u některých druhů expresívních výrazů doplnil o příslušné intonační schéma soubor znaků charakterizujících daný druh expresivity.
Práce Zimova, posouzena jako celek, má nesporné klady. Mezi ty je nutno na prvním místě uvést snahu autorovu řešit soustavně podstatu expresivity, její druhy i její projevy, tedy otázky, které patří v jazykovědě k problémům velmi obtížným. Autorovi nelze upřít zásluhu o to, že zpřesnil pojmy týkající se tohoto důležitého jazykového jevu. Shromáždil také bohatý dokladový materiál, dobře ho utřídil a většinou správně interpretoval. Ke kladům nutno přičíst i pečlivý styl práce, který napomáhá jasnému výkladu otázek.
[1] Práce má podtitul Studie lexikologická a stylistická a vyšla v Rozpravách Čs. akademie věd (řada společenských věd, roč. 71, seš. 16) v r. 1961. 139 stran, ruské a německé resumé.
[2] Nejvýznamnější je Machkova Studie o tvoření výrazů expresívních (Praha 1930) a Kořínkova Studie z oblasti onomatopoje (Praha 1934). Časopisecké články jiných autorů uvádí Zima v bibliografii ke své práci na s. 127n.; nezachytil však Machkovy časopisecké příspěvky řešící podíl expresivity na vzniku jistých hláskových útvarů a slovotvorných formantů a nezmiňuje se o Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského (Praha 1957), v němž se při výkladu jednotlivých slov přisuzuje expresívním faktorům značná úloha.
[3] Popírá tedy Kořínkovo tvrzení o expresivitě těchto výrazů (viz Studie z oblasti onomatopoje, s. 34).
[4] Ještě šíře vymezuje expresivitu J. Filipec: „Chápu ... expresivitu nikoli jako pouhou výrazovost, nýbrž jako souhrn všech neintelektuálních, nenocionálních sdělitelných jazykových prostředků“ (Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961, s. 112).
[5] Viz Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 47n., 96n., 104n. aj.
Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 86-91
Předchozí Alexandr Stich: Český frekvenční slovník
Následující Sáva Heřman: Nový slovinský pravopis
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1