Časopis Naše řeč
en cz

Praktická slovenská stylistika

Miloslava Rejmánková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Řádku stylistických příruček a pomůcek, stále ještě ne příliš početnou, významně obohatil na sklonku předminulého roku mladý slovenský jazykovědec Jozef Mistrík svou prací Praktická slovenská štylistika (Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1961, s. 198).

Jde o publikaci, která je určena široké slovenské veřejnosti, zejména pak učitelům, redaktorům a ostatním pracovníkům, kteří často přicházejí do styku s jazykem spisovným jako jeho aktivní uživatelé. Příručka předpokládá základní poučení o mluvnické stavbě a slovní zásobě slovenštiny i znalost spisovné jazykové normy a klade si za cíl vést k správnému a přiměřenému užívání slovníkových i mluvnických prostředků při vyjadřování, a tím ke zvýšení jazykové kultury. Jak sám autor v úvodu knížky uvádí, byla mu pro celkovou koncepci práce vzorem obdobná příručka česká, „Kapitoly z praktické stylistiky“. Ve srovnání s touto pomůckou má však Mistríkova práce soustavnější a prohloubenější charakter; to ovšem vyplývá z toho, že je to první soustavná práce ze slovenské stylistiky, i z toho, že je určena nejširší veřejnosti, zatímco české „Kapitoly“ jsou zaměřeny především k potřebám stylu novinářského a publicistiky.

Mistríkova práce je rozvržena do tří kapitol. První kapitola, nazvaná Štýlotvorné činitele a klasifikácia štýlov (s. 15—43), podává základní poučení o teoretické problematice. V podstatě vychází z pojetí propracovaného E. Paulinym, při klasifikaci funkčních stylů a v otázce slohotvorných činitelů se opírá také o práce české. Jsou zde rozlišeny (jako u Paulinyho) tři základní skupiny spisovných stylů, tj. (1) styly soukromého styku (s okruhem stylu rodinného, společenského a dětského), (2) styly veřejného styku (s okruhem stylu jednacího, naukového a publicistického) a (3) styly umělecké. Zevrubněji je probrána pouze charakteristika stylů 1. a 2. skupiny, zatímco problematika stylů uměleckých je v této úvodní obecné kapitole ponechána poněkud stranou.[1]

S problematikou funkčních stylů je v této příručce poprvé důsledně spojena problematika slohových druhů (žánrů). Ve stylu publicistickém má zařazení problematiky žánrů řečnických a novinářských již [44]jistou tradici (u Mistríka bychom nesouhlasili snad jen se zařazením přednášky do stylu řečnického). Z hlediska potřeb čtenářů a uživatelů příručky se spojení obou otázek autorovi podařilo vyřešit celkem úspěšně i v oblasti stylu jednacího a naukového. U stylu naukového zůstává ovšem výhrada k začlenění popisu, charakteristiky a vyprávění do této funkční oblasti. Nedostatek je možno vidět v tomto případě ve směšování pojmu »slohový druh (žánr)« a na druhé straně pojmu »slohový postup«. Podle našeho soudu je přesnější a správnější tyto pojmy rozlišovat a chápat popis (popisný postup) a vyprávění (vyprávěcí postup) jako slohové postupy rozlišené na základě statického nebo dynamického způsobu podání, jak to činí např. „Kapitoly z praktické stylistiky“. Pak ovšem by také bylo třeba uvádět tento statický nebo dynamický způsob podání mezi základními objektivními slohotvornými činiteli.

Mistrík uvádí jako hlavní ze základních slohotvorných činitelů objektivních pouze tyto čtyři: (1) formu projevu (projev mluvený nebo psaný), (2) kontinuitu textu (projev monologický nebo dialogický), (3) kontakt autora s adresátem (jazykový projev za přítomnosti adresáta nebo za jeho nepřítomnosti), (4) funkci projevu (styly soukromé, veřejné nebo umělecké). Mimo tyto čtyři činitele, jejichž působení při slohovém tvoření autor konkrétně rozebírá, připomíná, že na charakter nebo na kvalitu projevu mají vliv ještě některé okolnosti další (např. připravenost nebo nepřipravenost, statický nebo dynamický postup podání), ale výslovně je od slohotvorných činitelů odlišuje. Mezi slohotvorné činitele subjektivní počítá naše příručka poněkud zjednodušeně pouze emocionálnost nebo intelektuálnost.

Ve druhé kapitole, nazvané Štylistika a slovník (44—49), probírá autor stylové rozvrstvení v slovní zásobě a stylové využívání slovníkových prostředků. Kromě stylistických možností, které poskytuje využití synonymie (prostředků souznačných) a homonymie (prostředků stejně znějících), se zde mluví i o synonymických a opakovacích figurách a o tropech. Pokud jde o stylové rozvrstvení slovenské slovní zásoby, lze vytknout neujasněnost a nejednotnost kritérií. Podle Mistríka se slovní zásoba člení především na slova stylisticky bezpříznaková, tj. neutrální,[2] a na slova stylisticky příznaková. Tato příznaková slova dělí dále na spisovná a nespisovná. K nespisovným řadí dialektismy, slangová slova s žargonismy a argotismy a slova hovorová, tj. familiarismy. Z dalších výkladů však vyplývá, že těmito slovy ho[45]vorovými nemyslí veškeré hovorové prostředky slovníkové, nýbrž pouze tu jejich část, kterou lze označit jako familiarismy. Pojetí je tedy v podstatě správné, ale uvádí nevhodný termín. Lépe by bylo zůstat u termínu familiarismus. Překvapuje však, že do skupiny slov nespisovných nejsou zařazeny vulgarismy, pejorativní (hanlivé) prvky a dysfemismy (drsné výrazy, jichž užíváme místo výrazů jemnějších). Mistrík je přičleňuje k výrazům spisovným, a to k vrstvě slov expresívně emocionálních spolu s eufemismy (nahrazení výrazu drsného výrazem jemnějším), deminutivy (zdrobnělinami), hypokoristiky (domáckými jmény) a slovy onomatopoickými (zvukomalebnými). Další vrstvu slov spisovných tvoří slova intelektuální, ke kterým se přiřazují termíny, slova knižní, slova cizí, kancelarismy a biblismy, ale také neologismy (novotvary). K třetí vrstvě slov spisovných počítá Mistrík poetismy (slova básnická), k nimž připojuje také slova zastaralá, archaismy a historismy.

K druhé části kapitoly o slovníku uvádíme ještě několik drobných poznámek: S výhradami lze přijmout zařazení některých synonymických a opakovacích figur (anafora, epanastrofa, refrén, aliterace, hendiadys ap.) do kapitoly o slovníku; v některých případech zůstává nejasné rozdělení funkcí (jednak gradace, jednak zdůraznění výrazu) mezi jednotlivé figury (viz s. 72) a neorganické se zdá začlenění epiteta do výkladu o využití frazeologie.

Třetí, nejrozsáhlejší kapitolu, Štylistika a gramatika (80—196), je třeba podle našeho názoru hodnotit nejvýše. Zde bylo vykonáno nejvíce práce opravdu průkopnické, protože autor zde téměř neměl oporu v jiných pracích. Přesto se mu podařilo uvést poznatky tradované dosud často roztříštěně i některé nové poznatky vlastní do ucelenější soustavy. Větší systematičnost záleží v tom, že v tvarosloví se postupuje ne podle jednotlivých jmenných a slovesných kategorií, nýbrž podle jednotlivých slovních druhů. Do tohoto rámce jsou u hlavních slovních druhů začleněny i poznámky slovotvorné (ty ovšem často bez stylistického aspektu, nýbrž jen z hlediska jazykové správnosti). Některé slovní druhy jsou ve stylistických výkladech souhrnně probrány vlastně poprvé. Tak např. v kapitole o zájmenech je třeba ocenit pěkně postižené a rozpracované velmi jemné významové rozdíly hlavně mezi zájmeny neurčitými. (Jemné významové rozdíly mezi slovy se mohou uplatňovat teprve v kontextu, patří tedy tato otázka podle našeho názoru do problematiky stylistické.)

Ze syntaktických otázek věnuje autor naší příručky pozornost stylistické problematice věty jednoduché a souvětí a nepravidelnostem ve větné stavbě. Dále se jen velmi stručně zmiňuje o jevech, které by bylo třeba probírat spíše v oddíle o kompozici, tj. o přímé, nepřímé, polopřímé a nevlastní přímé řeči. Probírá také poměr vyjadřování [46]jmenného a slovesného a otázky slovosledu. Kapitolu uzavírá několik poznámek o stavbě nadvětných útvarů a několik praktických rad ke stylizování.

Z hlediska metodického zpracování je třeba ocenit přístupnost výkladu, bohatý příkladový i ukázkový materiál a používání různých názorných grafů na obtížnějších místech výkladu (např. při probírání aktuálního členění větného apod.). Jen pokud jde o volbu příkladového materiálu a o celé autorovo pojetí v této otázce, domníváme se, že není dosti vhodné z hlediska funkční jazykové stylistiky používat téměř důsledně příkladů z krásné literatury. Mistrík sám v úvodu své knížky říká, že tato volba je záměrná, neboť takové příklady „vedú používateľa nielen k účelnosti, ale aj k estetike prejavu“ (viz s. 3). V celé práci pak na mnoha místech mluví o různých slohových vlastnostech jazykových projevů, jako je působivost, svěží a pestrý způsob vyjadřování ap. Podle našeho soudu bylo by však třeba zdůraznit a také volbou příkladů z rozmanitých projevů ukázat, že na jednotlivé funkční styly klademe nestejné požadavky a také že se tytéž požadavky a slohové vlastnosti realizují v různých funkčních stylech různými jazykovými prostředky.

Na závěr je třeba říci, že přes některé uvedené nedostatky je Mistríkova knížka cenným přínosem stylistické literatury. Že je dobrým pomocníkem všem, jimž je určena, o tom svědčí skutečnost, že v krátké době bylo 1. vydání rozebráno. „Praktická slovenská stylistika“ však bude sloužit v mnohém jako opora i těm, kteří budou otázky praktické stylistiky dále propracovávat.


[1] Domníváme se, že v publikaci tohoto typu, která není určena slovesným uměleckým tvůrcům, není možné ani nutné zabývat se otázkami uměleckých stylů v plné šíři a hloubce. Zejména otázky uměleckých žánrů by neměly v praktické stylistice své oprávnění. Proto se neztotožňujeme s výtkou slovenské recenzentky M. Šalingové (J. Mistrík, Praktická slovenská štylistika, Slovenská reč 27, 1962, s. 183), i když plně souhlasíme s názorem (jako jistě i J. Mistrík), že zkoumání stylů uměleckých přísluší stejně lingvistice, jako teorii literatury.

[2] K nim nelze však řadit všechna slova gramatická ani všechny číslovky. Vždyť např. odvozené spojkové nebo předložkové výrazy typu následkom, prostredníctvom ap. jsou zřetelně stylisticky příznakové, a Mistrík to v odstavcích věnovaných těmto druhům slov sám říká.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 1, s. 43-46

Předchozí Ludmila Švestková: Knížka o technice jevištní řeči

Následující Blažena Rulíková-Havlová: Z knih, časopisů a novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1