K přepisu zvukové podoby některých hláskových skupin v češtině

Jiřina Novotná

[Články]

(pdf)

-

Fonetický kabinet při Ústavu pro jazyk český ČSAV připravuje tabulky pro měření slovní srozumitelnosti. Slovní srozumitelnost zjišťujeme tak, že nejprve sestavíme do tabulek řady slov vybraných podle jejich frekvence, častosti výskytu, a podle počtu slabik. V každé tabulce musí být zastoupeny běžné typy slov, s kterými se setkáváme v živém mluveném jazyce. Výběr je nutno provést tak, aby byl pro daný jazyk dostatečně reprezentativní, tj. aby splňoval požadavky kladené pravděpodobností výskytu. Slova takto sestavená do tabulek přenášíme elektroakustickým kanálem[1] a přitom měříme jejich srozumitelnost různými metodami. K přípravě slovních tabulek pro toto měření využíváme technických možností dosud ve fonetice nevyužitých, totiž strojů na děrné štítky.[2]

Zvukové podoby tvarů slov nezachycujeme na běžné excerpční lístky, ale přímo na děrné štítky. Zde jsou slova uvedena v takové podobě, jakou mají v kontextu, nikoli v 1. pádě nebo v infinitivu.

[83]Protože zjišťujeme srozumitelnost tvarů slov při přenosu, je jednou z nejdůležitějších informací, které ukládáme na děrný štítek, přepis zvukové podoby tvaru slova. Zjišťujeme tak mj. funkční uplatnění zvukové podoby hlásek a frekvenci, častost výskytu hláskových skupin, které se ve slově vyskytují.

Při přepisu tvarů slov se snažíme zachytit jejich zvukovou podobu tak, aby náš materiál byl dostatečně průkazný pro skutečný stav v mluveném jazyce. V plynulé mluvené řeči nevyslovujeme jednotlivé hlásky odděleně, ale jedna na druhou navazují tak, že se do větší nebo menší míry vzájemně překrývají. Artikulace každé souhlásky probíhá ve třech fázích: první fází je nastrojení mluvidel (intenze), kdy jsou mluvidla napětím artikulačního svalstva uvedena do artikulačního postavení, pak následuje vydržení (tenze), tj. setrvání v zaujatém artikulačním postavení, a konečně dochází k zrušení (detenzi), k uvolnění artikulačního svalstva. Při artikulaci souhláskových skupin překrývá se vždy do jisté míry detenze nebo i tenze hlásky předcházející s intenzí nebo i tenzí hlásky následující. Toto překrývání jednotlivých fází artikulovaných hlásek vede k tomu, že se charakter hlásek často mění až do té míry, že se hlásky zkreslují, nebo dokonce zanikají.

Zde narážíme na závažný problém: jak přepisovat takové souhláskové skupiny, u nichž dosavadní kodifikace ortoepické normy, která je obsažena v příručce Výslovnost spisovné češtiny I (1. vyd. r. 1955), zaznamenává dvojí spisovnou výslovnost? Jde především o výslovnost skupin dvou nebo více hlásek, které se od sebe liší místem nebo způsobem artikulace.

Případů, kdy ortoepická kodifikace zaznamenává dvojí výslovnost, je více; v prvé etapě práce jsme se zatím zaměřili na dvě skupiny souhláskových skupin, u nichž dochází k tzv. spodobě v místě nebo způsobu artikulace:

(1) na spojení závěrové souhlásky zubodásňové a sykavky: t + s, d + s, t + š, d + š (jen okrajově jsme zkoumali spojení t + z, d + z, t + ž, d + ž, kde kodifikace ortoepické normy doporučuje pečlivou výslovnost se zachováním skupiny);

[84](2) na spojení souhlásky zubodásňové (tvrdé) a souhlásky předopatrové (měkké) lišící se nosovostí: t + ň, d + ň, n + ť, n + ď.

Kodifikace výslovnostní normy zaznamenává dvojí výslovnost souhláskových skupin t + s, d + s a t + š, d + š tam, kde se vyskytují uprostřed slova. Např. výrazy dětský nebo lidství vyslovujeme [ďetskí] i [ďeckí], [litství] i [lictví]. Stejně tak skupiny t + š, d + š, např. ve slovech kratší, prudší můžeme vyslovit [kratší] i [kračí], [prutší] i [pručí].

Pouze tam, kde toto spojení vzniká na rozhraní (švu) předpony a slovního základu (např. představa) nebo předložky a slova (pod sebou), popř. na rozhraní dvou slov (přát si), doporučuje kodifikace zachovávat výslovnost obou souhlásek.

Ve skupinách souhlásek t + ň, d + ň, n + ť, n + ď jde o změkčení předchozí souhlásky vlivem následující souhlásky měkké. Ve Výslovnosti spisovné češtiny (s. 45) se uvádí, že „… vedle tohoto běžného změkčování se však ve spisovné mluvě vyslovuje i nezměkčeně …“ Tedy např. slova špatně, vodník, puntík, anděl vyslovujeme [špaťňe], [voďňík], [puňťík], [aňďel] nebo [špatňe], [vodňík], [punťík], [anďel].

Neměkčí se však na rozhraní předpony a slovního základu (např. podnítit) ani na rozhraní slov na tzv. mezislovním předělu (srov. on dělá, od ní).

Dvojí možnost výslovnosti a tím i dvojí možnost přepisu některých souhláskových skupin staví nás však před důležitou otázku: kterou z obou připouštěných možností máme zachytit na děrných štítcích? Není možné přepisovat stejné souhláskové skupiny dvojím způsobem. Při zpracovávání jakýchkoli informací pomocí strojů na děrné štítky je nutno vycházet vždy z předem vypracovaného jednotného pojetí daných faktů.

Bylo tedy nutno objektivně zjistit, která výslovnost uvedených souhláskových spojení převažuje. Výslovnost souhláskových skupin jsme ověřovali dvojím způsobem:

(1) Slova, v kterých se uvedené kombinace souhlásek vyskytují, jsme dali vyslovovat skupině mluvčích. Dbali jsme na to, aby skupina byla sourodá a vyrovnaná jak po stránce generační, tak co do pohlaví [85](bylo to 12 osob, z toho 6 mužů a 6 žen ve věku od 28 do 40 let). Vybrali jsme osoby, které mají kultivovanou spisovnou výslovnost a které pocházejí ze středních Čech.[3]

Slova vyslovovaná jednak izolovaně a jednak ve větách jsme zaznamenali na magnetofonový pásek. Tento pásek jsme reprodukovali skupině osob foneticky školených, které transkripcí zaznamenávaly výslovnost mluvčích. Tak byly v podstatě splněny podmínky důležité při zkoumání výslovnosti. Byla zjištěna v mezích možnosti

1. artikulace dané skupiny hlásek a

2. vnímání této skupiny hlásek a její zaznamenání.

Podle statistického zpracování výslovnosti hláskových skupin t + s, t + š (psaných též d + s, d + š) v izolovaných slovech i ve slovech zařazených do vět (v průměru 500 slov, kde byly na tzv. morfologickém švu, tj. na rozhraní částí, z nichž jsou slova utvořena, nebo na mezislovním předělu) se ukázalo, že výslovnost těchto skupin směřuje převážně k výslovnosti splývavé, tj. k výslovnosti polosykavek c a č. Zřejmé je to především tam, kde jsme tyto skupiny zkoumali ve slovech zařazených v celých větách. Je to přirozené, protože tam, kde mluvčí četl pouze izolovaná slova, působil velmi silně vliv psaného textu a tím výslovnost pozbývala někdy na přirozenosti.

Skupiny t + s, t + š splývají ve výslovnosti v [c], [č] uvnitř slova zpravidla tam, kde jde o slovní základ zakončený souhláskou t, po níž následují přípony -sko, -ský, -ství (např. lidský, bohatství).[4]

Výsledky našeho zkoumání nás překvapily tam, kde jde o výslovnost hláskových skupin t + s a t + š na tzv. morfologickém švu nebo na mezislovním předělu. Kodifikace ortoepické normy dávají totiž v tomto případě přednost zachování výslovnosti celé skupiny; naše výsledky však ukazují, že i tam dochází velmi často ke splývání obou souhlásek v souhlásku jednu, polosykavku, hlavně v slovech s předponou, jako např. podstavec, představa, podšívka aj. Na rozhraní dvou [86]slov (např. radit se, před školou) byla téměř ve všech případech zachována výslovnost obou složek hláskové skupiny.

Dále byly předmětem našeho zkoumání souhláskové skupiny t + ň, d + ň, n + ť, n + ď.

Statistické zpracování výsledků našeho výzkumu provedeného stejně jako v případě předchozím (opět v průměru 500 slov, kde tyto skupiny stály uprostřed slova, 300 slov, kde stály na morfologickém švu nebo na mezislovním předělu) ukázalo, že ve spisovné výslovnosti většinou nastává změkčení předcházející souhlásky vlivem následující měkké. Tento změkčující vliv je tak silný, že se projevuje velmi často i tam, kde tato souhlásková skupina stojí na morfologickém švu (např. ve výrazu nepodněcoval). Nejzřetelnější je změkčení v případech souhláskových kombinací n + ť, a n + ď; je to přirozené vzhledem k silnější artikulační opoře mluvidel, a to jak v případech, kdy jsou tyto skupiny uprostřed slova a na morfologickém švu, tak i na mezislovním předělu (např. časté měkčení skupiny ve výrazu on dělá).

(2) Další metoda, které jsme použili, bylo ověření výslovnosti uvedených souhláskových skupin segmentátorem.[5]

K práci jsme použili materiálu, který, jak jsem již uvedla, byl zpracován statisticky, a mimoto jsme pro srovnání pořídili záznam výrazů, kde je c a č v postavení mezi dvěma samohláskami, ť, ď, ň mezi dvěma samohláskami, a záznam bezsmyslových výrazů se souhláskovými kombinacemi ťň, ďň, ňť, ňď.

Ověřování výslovnosti uvedených souhláskových skupin pomocí segmentátoru jen potvrdilo výsledky předchozího výzkumu. Dokonce i v některých slovech s hláskovými skupinami t + s, jejichž výslovnost byla hodnocena skupinou poslouchajících fonetiků jako ts, slyšíme při segmentaci jasně polosykavku c jen s velmi slabým předcházejícím prvkem t-ovým, ačkoli jde o reprodukci téhož záznamu. Bylo to ve slovech, v nichž po souhláskové skupině t + s následuje hláska t, [87]např. ve slovech podstata, podstrčil, představují; jde tedy o tříčlennou souhláskovou skupinu psanou dst.

Protože při práci s děrnými štítky je nutno operovat vždy jen s jedinou variantou ze všech možných, užili jsme pro přepis slovních tvarů té varianty, jejíž převaha se podle výsledků našich výzkumů jevila jako naprostá. Proto budeme:

1. přepisovat souhláskové skupiny t + s, t + š jako c, č uprostřed slova a na morfologickém švu,

2. přepisovat souhláskové skupiny t + ň, d + ň, n + ť, n + ď jako ťň, ďň, ňť, ňď uprostřed slova a na morfologickém švu,

3. zachovávat obě složky skupiny, tj. t + s, t + š, t + ň, d + ň, n + ť, n + ď, tam, kde je výrazně zachovávána výslovnost celé skupiny, tj. na rozhraní dvou slov.

Výzkum výslovnosti souhláskových skupin byl prováděn pro speciální cíle, tj. pro přepis zvukové podoby tvarů slov na děrné štítky. Může mít ovšem význam i jako pomocný materiál při práci na revizi ortoepických pravidel. Proto se těmito dílčími zjištěními zabývala ortoepická komise a využije jich při práci na novém vydání ortoepické příručky Výslovnost spisovné češtiny I.

---

[1] Elektroakustickým kanálem rozumíme jakýkoli druh prostředí mezi ústy mluvčího a uchem posluchače, jestliže toto prostředí obsahuje elektroakustické měniče, např. telefon.

[2] O problematice výzkumu srozumitelnosti řeči a přípravě slovních tabulek, o využití strojů na zpracování informací v jazykovědě podrobněji pojednávají tyto články: B. Borovičková - J. Novotná, K použití strojů na děrné štítky pro výběr slovních tabulek při zkouškách srozumitelnosti, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 265; B. Borovičková - V. Maláč, Fonetická problematika měření indexu poznatelnosti, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 41; J. Štindlová, Využití technických prostředků mechanizace a automatizace při organizování archívních sbírek odborného názvosloví, Naše řeč 44, 1961, s. 23; J. Štindlová, Stroje na zpracování informací a jejich význam pro jazykovědu, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 208.

[3] Jsme si vědomi toho, že z tohoto důvodu je platnost výsledků našeho zkoumání poněkud omezena, protože spisovná výslovnost musí být reprezentována mluvčími z celé oblasti našeho národního jazyka. Při naší práci šlo nám však zatím především o vypracování metodického přístupu k zkoumání a o ověřování výslovnosti.

[4] Viz též B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 1960, s. 39: „Podle výslovnosti c ve skupině ts se už i píše děcko, knížecký, knížectví, ač i zde jde o základ zakončený na -t a příponu -sko, -ský, -ství.“

[5] Segmentátor je zařízení, které se skládá ze dvou studiových magnetofonů s příslušnými zesilovači, z přepínacího zařízení a vlastního segmentátoru. Z pravidelně se opakující části textu nahraného na smyčku magnetofonového pásku zapojuje přístroj krátký úsek, segment. Tyto segmenty procházejí pomalu celým odposlouchávaným textem. Rychlost chodu segmentů úměrně k příslušnému textu můžeme podle potřeby regulovat. Srov. P. Janota - M. Romportl, Ein Beitrag zur phonetischen Methodik, Acta Universitatis Carolinae, 1959, 1, s. 17—28.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 3-4, s. 82-87

Předchozí Hana Marešová: Zásadně souhlasíte?

Následující Václav Vitvar: Několik poznámek k výstavbě dialogu v současném dramatě