Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková stránka cestovních a lázeňských prospektů

Jiří Novotný

[Drobnosti]

(pdf)

-

Cestovní kanceláře Turista a Čedok, správy jednotlivých lázní, Restaurace a jídelny, komise cestovního ruchu a jiné instituce vydávají v množství stále větším propagační prospekty. Protože se tento propagační materiál dostává do rukou stále většího počtu zájemců, stávají se i tyto prospekty důležitým prostředkem jazykové výchovy nejširších lidových vrstev. Je proto záhodno, aby i jejich jazykové stránce byla věnována péče co největší. Chceme proto v tomto příspěvku upozornit na některé jejich jazykové nedostatky a ukázat cestu k jejich nápravě.

V prospektu „Orlické hory“ (Turista, místo a rok vydání neuvedeny) čteme, že „z těchto míst (mezi Českou Skalicí a Červeným Kostelcem) čerpala spisovatelka (B. Němcová) látku ke svým pracem“ (proloženo mnou — J. N.; tak i dále). Tvar pracem je tvar nesprávný, neboť podstatné jméno práce se skloňuje podle vzoru „nůše“ a má ve shodě s tímto vzorem ve 3. p. množ. čís. koncovku -ím (nůš-ím || prac-ím). Tvar pracem (s koncovkou -em podle vzoru „kost“) stejně jako tvar pracech (6. p. množ. čís. — rovněž podle vzoru „kost“) — se v některých projevech vyskytuje ze snahy o co „nejspisovnější“ vyjádření.

Více potíží než tvary slov, jak se zdá, působí autorům propagačních tiskovin správné pojmenování. Tak např. v brožurce „Jihlava“ (MěstNV, Jihlava, rok vydání neuveden) se dovíme, že „nově zbudovaný zookoutek skýtá poučeni i zábavu velkým i dětem. Nevhodně je v tomto textu použito podstatného jména zookoutek. Je to totiž slovo složené ze dvou substantivních základů a složeným slovům tohoto typu se spisovná čeština vyhýbá. Hojné jsou tyto složeniny v slangovém vyjadřování (srov. např. fotopotřeby, gramodesky, rádioopravy aj.), a to pro vyjadřovací stručnost, mechaničnost tvoření a v mnoha případech i možnost dalšího odvozování (např. rádiooprava rádioopravář rádioopravna atd.). Ve spisovném jazyce se vžily jen některé složeniny tohoto druhu jako odborné termíny, např. silokřivka, zeměkoule, železobeton. Jinak je spisovná čeština nahrazuje jiným způsobem vyjádření, nejčastěji spojením přídavného jména s jménem podstatným (např. fotografické potřeby, gramofonové desky) nebo i spojeními jinými (např. opravna rozhlasových přijímačů, potřeby pro fotografy apod.). Proto také dáme ve spisovném jazyce přednost pojmenování zoologický koutek.

Rovněž s tvořením slov souvisí užití nesprávného pojmenování v prospektu „Německá demokratická republika“ (Čedok, místo a rok vydání neuvedeny). Drážďany se v něm charakterizují jako „krásné [249]a výstavní město se světovými architektonickými památkami“. I z dalšího textu vyplývá, že přídavným jménem výstavní nemínil autor označit Drážďany jako město, pro něž je charakteristické pořádání výstav, nýbrž jako město, jehož výrazným rysem je jeho výstavnost. Tuto vlastnost však pojmenovává přídavné jméno výstavný. Významový rozdíl mezi oběma přídavnými jmény je dán rozdílnými příponami, jimiž jsou z téhož základu utvořena, tj. příponami -ný a -ní. Zatímco přípona -ní vyjadřuje prostý vztah k předmětům (v širokém slova smyslu) pojmenovaným podstatnými jmény, z nichž byla tato přídavná jména odvozena, bez speciálního významu, má přípona -ný vedle tohoto základního významu ještě význam speciální: označuje vlastnost v užším smyslu, zejména s významem hodnocení. Má tedy přídavné jméno výstavní prostě vztahový význam vztahující se k výstavě, týkající se výstavy‘, kdežto přídavné jméno výstavný význam vlastnosti — ‚jako na výstavu‘.

Ve spisku „Moravský kras“ (CIS, Blansko, rok vydání neuveden) se upozorňuje, že se autokary nebudou vypravovat „z důvodů dopravní špičky od 14 do 17 hod. Výrazu z důvodů je zde užito v platnosti předložkového výrazu. Tyto tzv. nevlastní (nepůvodní) předložky — tj. výrazy, jež svým původem nejsou předložkami — jsou v češtině poměrně hojné a v poslední době jejich počet ve spisovném jazyce ještě vzrostl, přestože proti mnohým z nich byly v minulosti často vznášeny námitky. Tak např. patří dnes k inventáři předložek spisovného jazyka předložkové výrazy v rámci, za účelem, na rozdíl od[1] aj. Těchto předložek se užívá hlavně v odborném a publicistickém stylu, neboť vyhovují jejich snaze o co nejpřesnější a nejvýraznější vyjadřování vztahů mezi slovy a větami. Užití výrazu z důvodu (z důvodů) v platnosti předložky s významem příčinným je však nespisovné, neboť do spisovného úzu tato předložka nepronikla, a proto místo ní buď užijeme předložky pro (pro dopravní špičku), nebo se vyjádříme vedlejší větou příčinnou (protože je v té době dopravní špička) anebo jinak (např. autokary se nebudou vypravovat v době dopravní špičky, tj. od 14 do 17 hod.).

Z pravopisu je nutno upozornit alespoň na správné psaní přejatých vlastních jmen zeměpisných. Těch se v češtině užívá buď v podobě původní (např. Buchenwald, Manchester, Oradour), nebo tradiční české (např. Paříž, Řím, Vídeň), řidčeji mají podobu obojí (např. Bologna || Boloňa, New York || Nový York). Podle toho se řídí i pravopis těchto jmen a Pravidly kodifikovanou podobu je nutno dodržovat. Těmto zásadám odporuje stav, jaký nalezneme po této stránce v brožuře „Polská lidová republika“ (Čedok, Praha, rok vy[250]dání neuveden). Některá jména polských měst se zde uvádějí (správně) v počeštěné podobě (např. Poznaň, Lodž), jiná zachovávají při stejném znění formální znaky původního pravopisu polského (např. Katowice místo Katovice) a některá se píší nedokonalým pravopisem původním, např. Krakow (pol. Kraków) m. Krakov, Oswiecim (pol. Oswięcim) m. Osvětim, Wroclav (pol. Wrocław) m. Vratislav. Všechny tyto tři způsoby se vyskytují při uvádění jména polského hlavního města: vedle počeštěné podoby Varšava, která se vyskytuje ojediněle, najdeme zde většinou původní polskou podobu Warszawa, avšak i podobu Waršava.

K další pravopisné poznámce nás přivedlo většinou nesprávné psaní předložky s místo předložky z v případech tohoto typu: „Z Dobrošova je zřetelně vidět, kde Orlické hory na severu začínají… a ze žamberecké (!) Rozálky, kde končí…“ („Navštivte Hradecký kraj“, KNV, Hradec Králové 1960). — „Z Bouřňáku se můžete vrátit sjezdovkou do Mikulova…“ („Krušné hory“, ONV, Teplice 1960). — „Z vrcholku Ostrého se otevírá překrásný rozhled … („Těšínské Beskydy“, RaJ, Český Těšín 1959), Ve všech těchto a obdobných případech se píše předložka z, neboť jde o udání východiska děje (v širokém smyslu), který nesměřuje s povrchu pryč, popř. po povrchu dolů (jen v těch případech se totiž píše v 2. p. předložka s).

A nakonec doplňujeme tyto dvě pravopisné poznámky již jen poukazem na pravopis slova túra („Jeseníky“, ÚSSD, Olomouc, rok vydání neuveden) a vlastního zeměpisného jména Králický Sněžník („Orlické hory“, Turista, 1958, místo vydání neuvedeno). V obou případech se píše tak, jak jsme právě uvedli.

Ve větné stavbě nalezneme občas nadměrnou elipsu. Tak je tomu např. ve větě, v níž se praví, že „Balčik… je oblíbeným výletním místem lodí nebo autokarem“ („Bulharská lidová republika“, Čedok, Praha, rok vydání neuveden, s. 10—11). Je zde nutno doplnit výraz, na kterém několikanásobné příslovečné určení způsobu lodí nebo autokarem závisí, např. dosažitelným, dostupným, na které se dostaneme atp. (lodí nebo autokarem). Toto neumělé vyjádření vzniklo zřejmě vlivem vyjádření je oblíbeným místem výletů lodí nebo autokarem, kde lodí nebo autokarem je několikanásobným neshodným přívlastkem dějového podstatného jména výletů, na němž závisí a které významově blíže určuje.

Poměrně často dochází k porušování českého pořádku slov. Tak je tomu např. ve větě „Každým rokem stoupá zájem u československých turistů o návštěvu Bulharské lidově demokratické republiky“ (tamt., s. 3). Zde je porušena zásada, že členy tzv. větných dvojic (tj. členů významově souvisejících a mluvnicky spoje[251]ných) mají být řaděny tak, aby nevznikaly tzv. nepravé větné dvojice, tj. aby nestály u sebe výrazy, mezi nimiž by sice mohl být formálně mluvnický vztah, ale které spolu významově přímo nesouvisejí. V uvedené větě tvoří takovou nepravou větnou dvojici člen zájem a člen u československých turistů, který je — v takto vzniklé dvojici — jeho neshodným přívlastkem. Avšak neshodný přívlastek, který rozvíjí podstatné jméno dějové (zájem) a který vyjadřuje původce děje (turisté se zajímají), se vyjadřuje prostým 2. pádem, nikoli pádem předložkovým. Proto kdybychom větě ponechali tento pořádek slov, musela by zníti takto: Každým rokem stoupá zájem československých turistů o návštěvu Bulharské lidově demokratické republiky. Předložkový pád u československých turistů svědčí o tom, že tento člen netvoří větnou dvojici s členem zájem, nýbrž s členem stoupá, jehož je příslovečným určením. Proto, chceme-li ponechat ve větě předložkový pád u československých turistů, musíme změnit pořádek slov, a to tak, aby oba členy, které spolu tvoří větnou dvojici, nebyly od sebe odděleny členem zájem, nýbrž následovaly těsně zá sebou. Věta pak bude znít: Každým rokem stoupá u československých turistů zájem o návštěvu Bulharské lidově demokratické republiky.

Nesprávný pořádek slov a vznik nepravých větných dvojic může vést k značným významovým nezřetelnostem a nejasnostem. Tak je tomu např. ve spojení „krajina mezi Berounem a Křivoklátem pohorského rázu s rozsáhlými lesy, které se táhnou desítky kilometrů („Mezi Berounem a Křivoklátem“, KNV, Praha 1960). Uspořádáním slov v tomto vyjádření vznikají totiž tzv. nepravé dvojice mezi Křivoklátem — pohorského rázu a pohorského rázu s rozsáhlými lesy. Významová sounáležitost ovšem mezi těmito výrazy není a tím se vyjádření stává zcela nejasným. Tímto uspořádáním je porušena i jedna ze základních zásad českého pořádku slov, že totiž neshodný přívlastek vyjádřený 2. pádem (bezpředložkovým) stojí vždy těsně za svým podstatným jménem a nedá se od něho jiným větným členem oddělit. Významovou nejasnost odstraníme přemístěním neshodného genitivního přívlastku těsně za jeho řídící podstatné jméno a zrušením nepravých dvojic (zároveň musíme dát pozor, aby nevznikly nepravé dvojice nové). Možností, jak celé vyjádření upravit, se nabízí několik, např.: krajina pohorského rázu mezi Berounem a Křivoklátem, (krajina) s rozsáhlými lesy, které se táhnou desítky kilometrů… nebo krajina pohorského rázu mezi Berounem a Křivoklátem, jejíž rozsáhlé lesy se táhnou desítky kilometrů… apod.

Významově nezřetelné jsou rovněž takové případy, kdy bezprostředně za sebou následují nesouřadné jmenné výrazy v témž pádě, jak to vidíme ve spojení „letovisko Nižbor s barokovým zámkem, vystavěným na ostrohu mezi řekou Mží (Berounkou) s lesnatý[252]mi stráněmi a hlubokým údolím Habrového potoka(tamt.). Po prvním přečtení věty rozumíme jí tak, že podstatné jméno Mže je významově blíže určeno dvěma neshodnými, souřadně spojenými přívlastky: s lesnatými stráněmi a (s) hlubokým údolím Habrového potoka. Tato významová nezřetelnost je způsobena tím, že stejný pád výrazů s lesnatými stráněmi a hlubokým údolím umožňuje, abychom je chápali jako souřadné výrazy spojené slučovací spojkou a. Ve skutečnosti je však výraz hlubokým údolím spojkou a souřadně spojen s výrazem mezi řekou (mezi řekou a hlubokým údolím). Významové zřetelnosti dosáhneme v takových případech bud opakováním předložky (mezi) — na ostrohu mezi řekou Mží (Berounkou) s lesnatými stráněmi a mezi hlubokým údolím Habrového potoka —, nebo odstraněním jednoho z obou výrazů v témž pádě: na ostrohu mezi řekou Mží (Berounkou) lesnatých strání a hlubokým údolím Habrového potoka nebo na ostrohu mezi řekou Mží (Berounkou), po jejíchž březích se táhnou lesnaté stráně (jejíž břehy jsou porostlé, vroubeny, lemovány atp. lesnatými stráněmi), a (mezi) hlubokým údolím Habrového potoka apod.

Jindy se nedodržuje při členění věty ústřední zásada českého pořádku slov, že při klidné, citově nevzrušené výpovědi stojí na začátku věty tzv. základ výpovědi (tj. ta část věty, jíž se navazuje na situaci nebo kontext, tedy něco známého) a na jejím konci tzv. jádro výpovědi (tj. ta část věty, která přináší něco nového, to, proč věta byla vyslovena nebo napsána). Odchylky od takovéhoto členění odporují zásadám českého pořádku slov a po významové stránce se projevují tak, že nestojí-li jádro při klidné výpovědi na jejím konci, odvrací se hlavní pozornost posluchače, a zejména čtenáře od jádra právě k členu, který zaujímá jeho místo. Tak je tomu např. ve větě „V místech, kde ve 12. století stávala vesnice Podolí…, bylo před šesti stoletími založeno nové královské město Beroun (Verona) na důležité cestě, jdoucí z Prahy přes Plzeň do Norimberka“ (tamt.). Z kontextu vyplývá, že jádrem výpovědi je (bylo založeno) nové královské město Beroun. (Na to ukazuje i to, že slovo Beroun je vytištěno proloženě.) Proto by významové stavbě věty prospělo jeho přemístění na konec věty: …bylo před šesti stoletími založeno na důležité cestě, jdoucí z Prahy přes Plzeň do Norimberka, nové královské město Beroun (Verona).

Ve stavbě souvětí setkáme se v cestovních publikacích často se souvětími tohoto typu: „Od Náchodské branky až ke Králickému Sněžníku probíhá horský pás, aby klesal Náchodskem… a zvolna přecházel v »kraj«“ („Orlické hory“, Turista, 1958, místo vydání neuvedeno). — „stoupá (Jiráskova horská stezka) na Vrchmezí, aby po hřebenu hor sešla do rozsáhlých žam[253]bereckých (!) lesů, prošla Zemskou branou, kolem Adama sestoupila do Mladkova a pokračovala na Suchý vrch…“ („Navštivte Hradecký kraj“, cit. vyd.). — Luisiným údolím se svažuje horská silnička do Velké Zdobnice…, aby později serpentinami vystoupila do Říček…“ (tamt.). V těchto souvětích je nevhodně užito vedlejších vět se spojkou aby. Forma vedlejší věty se spojkou aby, vyjadřující zpravidla účel, tu není vhodná proto, že jde o větné děje, které po sobě prostě následují a na sobě nezávisejí. Mají tedy tyto věty po obsahové stránce význam vět hlavních, proto je u nich na místě i forma věty hlavní: Od Náchodské branky probíhá horský pás až ke Králickému Sněžníku. Odtud klesá Náchodském… a zvolna přechází v „kraj. — stoupá na Vrchmezí a odtud po hřebenu hor schází…, prochází…, sestupuje… a pokračuje… — Luisiným údolím se svažuje horská silnice do Velké Zdobnice…, avšak odtud serpentinami opět vystupuje do Říček.

Na závěr uvedeme ještě příklad nevhodného užití podřadného spojení vět místo jejich spojení souřadného. Nalezneme jej opět v brožurce „Mezi Berounem a Křivoklátem“ (cit. vyd.): „ačkoli leží dnes v troskách (hrad Týřov), zachoval si vzácnou stavební polohu“. Než si všimneme vztahu mezi oběma větami a jeho vyjádření, upozorníme na nezcela vhodné užití slovesa zachovati. Tohoto slovesa se užívá jen ve spojení s proměnlivými jevy, např. zachovat si vzhled, podobu, dobrou mysl, zachovat klid atd. Poloha hradu se však po dobu jeho existence nemění. Užijeme proto raději jiného slovesa, např. prostého mít: má krásnou polohu — nebo vynikat: vyniká krásnou polohou apod. Pokud jde o souvětí samo, je zde nevhodná forma věty vedlejší přípustkové se spojkou ačkoli. Poměr mezi dvěma větami spojenými vztahem přípustkovým, který spojka ačkoli vyjadřuje, je takový, že závislá přípustková věta (se spojkami ačkoli, přestože, třebaže, i když aj.) udává vlastně příčinu, jejíž očekávaný důsledek se ve větě řídící neuskutečňuje. Srov. např.: ačkoli jsem byl velmi unaven, práci jsem dokončil. Podobně např. i když (přestože, třebaže) nebyl nejsilnější, zvítězil atd. Takovýto poměr však není mezi větami našeho souvětí. Rozpadnutí hradu v trosky není totiž příčinou, která by měla za následek změnu jeho polohy. V tomto případě jde o vztah odporovací, a to o tzv. poměr přípustkové odporovací. Oba tyto vztahy (přípustkový a přípustkové odporovací) jsou si sice velmi blízké, liší se však těsností vztahu mezi oběma větami. Zatímco v souvětí s vedlejší větou přípustkovou jde o těsný obsahový vztah mezi oběma větami (vztah příčiny a následku) — projevuje se právě závislostí přípustkové věty na její větě řídící —, v souvětí přípustkové odporovacím jde o obsahový vztah volný (věty na sobě nezávisí): druhá věta nepopírá očekávaný důsledek věty první, nýbrž pouze omezuje plat[254]nost jejího obsahu. Tento vztah se vyjadřuje dvojitou spojkou sice — ale (avšak, však): hrad je sice v troskách, má však krásnou polohu (ale má krásnou polohu).

I těchto několik příkladů ukazuje, že jazyková stránka cestovních a lázeňských prospektů není ještě vždy tak vytříbená, jak by měla být, a že je proto nutno věnovat jí v dalších vydáních ještě větší pozornost a péči než dosud.


[1] Srov. M. Jelínek, Předložková a spojková platnost výrazů se jménem „rozdíl“ („na rozdíl od čeho“ aj.), Naše řeč 42, 1959, s. 15n.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 248-254

Předchozí Františka Havlová: Z knih, časopisů a novin

Následující Jaroslav Machač: Kosmonaut, astronaut

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1