Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Františka Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O jazykové úpravě pohádek

V knižnici teorie dětské literatury vyšel jako devátý svazek sborník O pohádkách,[1] uspořádaný Janem Červenkou. Je to jedenáct statí probírajících pohádku z různých hledisek. Celkové zaměření udává rámec knižnice, a proto se zde sleduje pohádka především ze stanoviska výchovného, i když přirozeně některé stati jdou daleko za toto vymezení. Musíme uvítat, že k takovému sborníku došlo, poněvadž je [246]pohádka problém stále živý; autoři jistě uvítají, když k tomu promluví i pracovníci oborů, které se musejí vyrovnávat s pohádkou ať jako s druhem uměleckým, nebo folklórním. Nejvíc podnětů dává sborník přirozeně pracovníkům pedagogickým, ale stejně k němu mohou mnoho říci i literární historikové i teoretikové a folkloristé. Filologa, který si ovšem přečte se zájmem i výklad o české pohádce v lidové a sběratelské praxi, podaný poutavě i poučně akademikem J. Horákem, a kterého stejně zajímá, jak se na pohádku dívá psychiatr (MUDr. Jan Fischer), zaujme především stať Věry Formánkové a Jarmily Syrovátkové Upravovat, či neupravovat? (rozumí se texty pohádek).

Autorkám jde především o otázky ediční, a proto mají na mysli pohádku lidovou, ne umělou, která ediční potíže nečiní. Vycházejí ze známé skutečnosti, že pohádky působí stejně jako jiná slovesná díla určená dětem na rozvoj dětské řeči, a že je proto velmi důležitá podoba jazyka, v jaké se pohádkové texty vydávají. Autorky podávají stručný, ale docela výstižný přehled o tom, jak se pohádky dostávaly do našeho písemnictví; uvádějí, jak se na pohádku dívali sběratelé obrozenští a jak pozitivističtí (neboť v tyto dvě hlavní skupiny se jim pohádkáři rozpadají) a co je pro ně při zpracovávání pohádek charakteristické. Obrozenští sběratelé pohádek, především Erben a Němcová, přistupovali k pohádkám jako umělci slova, viděli v nich nový zdroj, jímž je možno obohatit literaturu uměleckou; proto zacházeli s pohádkovými motivy volně a snažili se je vyprávět jazykem celonárodním. Jestliže se v jejich jazyce přece objevovaly dialektismy (a nebyly to případy řídké), pak je to podle autorek „buď proto, že nemají pro příslušné nářeční pojmenování spisovný výraz, nebo proto, aby upozornili na bohatý slovník lidový, který by se mohl stát zdrojem obohacení slovní zásoby spisovné“. To je jistě pravda, máme-li na mysli pouze dialektismy lexikální; v pohádkách obrozenských spisovatelů jsou ovšem i dialektismy jiné, už proto, že všichni tito pohádkáři — až na Jakuba Malého — byli z venkova a leckterých dialektismů si ani vědomi nebyli. Zcela jiný přístup k pohádkám měla generace pozitivistická, která v nich viděla jen útvar národopisný, doklad lidové kultury. Proto pohádkáři tohoto období (Tille, zpočátku J. Š. Kubín) zapisují pohádky přesně tak, jak je slyšeli (dodáváme, že v částečně fonetickém přepise). Takto zaznamenané pohádky ovšem nebyly nikdy určeny dětem, nikdy neměly ani výchovné, ani estetické cíle, byly zaznamenávány jen jako studijní a dokladový materiál, a nepatří tedy ani dost dobře do souvislosti, kterou autorky sledují. Když tito pohádkáři psali pohádky určené dětem (Tille-Říha, Kubín), postupovali zcela jinak (V. Říha dokonce psal čistým celonárodním jazykem). Konečně uvádějí autorky ještě třetí [247]skupinu pohádkářů, kteří byli poznamenáni pozitivistickým postupem a kteří psali pohádky v nářečí, ale literárně je upravovali (Baar, Hruška, Kajer).

Tak dospívají autorky k stanovení dvojího typu pohádek, upravovaných a záznamových. Za nejvhodnější typ pro děti pokládají upravované pohádky psané celonárodním jazykem, zcela vylučují pohádky záznamové a zastavují se u otázky, jak se postavit k nářečnímu materiálu upravovaných pohádek: mají se vydávat v nářeční podobě, či se mají převádět na podobu celonárodní? Uvádějí vedle sebe ukázky pohádek psaných nářečím a pohádek převedených, doporučují nářeční podobu převádět na celonárodní a uvádějí pro to důvody. Snad by se měl brát zřetel i na věk, pro který jsou pohádky určeny. Pro starší děti by vůbec neškodilo, kdyby byla ve sbírce (a to i od jednoho autora) ponechána jedna nebo dvě pohádky vyprávěné nářečím (jako to udělal Erben z podobných důvodů). To by nijak neporušilo jazykovou výchovu dítěte, a zároveň by v něm vyvolalo vědomí bohatosti jazyka.

Převod upravovaných nářečních pohádek do jazyka celonárodního je podle autorek snadný (uvádějí příklad z Baara; stálo by za to uvést i ukázku z pohádek hanáckých nebo lašských, tedy z nářečí, která jsou spisovnému jazyku vzdálenější). To je ovšem závěr trochu zjednodušený. Je sice lehké nahrazovat celonárodními prostředky dia-lektismy lexikální, ale v dialektech jsou také obraty a rčení, pro něž ve spisovném jazyce nejsou stylisticky i významově rovnocenné ekvivalenty. A tady musí nastoupit tvůrčí umělecká práce.

Jestliže se nářeční pohádky převedou do jazyka celonárodního, přestávají být edičním problémem. A tak ediční obtíže působí pouze pohádky psané celonárodním jazykem autory staršími, především obrozenskými. Autorky se snaží vymezit (ne vyčerpat) jevy, které je nutno upravovat podle dnešní normy, aby byla pohádka srozumitelná a mohla výchovně působit i po stránce jazykové (vždy pravopis a interpunkce, výrazy, které vedou k záměně významu, výrazné archaismy; při úpravě mluvnických odchylek, kvantity a hláskového kolísání je nutno vycházet ze soudobé mluvnické kodifikace a ze stylistického hodnocení jednotlivých jevů apod.). Nesmí se zapomínat, že pohádka je literární útvar mluvený, a že tedy i její jazyk má charakter mluveného jazyka. Bylo by tedy nesprávné upravovat všechny odchylky od dnešní spisovné normy (k tomuto stanovisku dospěla také před pěti lety diskuse v časopise Literatura ve škole[2]); a kromě toho — jak autorky správně uvádějí — jazykově výchovný cíl pohádek je až druhotný.


[1] O pohádkách, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1960, 309 stran, 15,30 Kčs.

[2] Literatura ve škole 3, 1957, zvláště pak viz Zásady pro vydávání mimočítankové četby, Literatura ve škole 3, 1957, s. 201n.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 245-247

Předchozí Božena Zimová: Soustavnost v práci dopisovatelů archívu lidového jazyka

Následující Jiří Novotný: Jazyková stránka cestovních a lázeňských prospektů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1