Časopis Naše řeč
en cz

Studie o vývoji českého souvětí

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Práce Jaroslava Bauera Vývoj českého souvětí vyšla r. 1960 jako 4. svazek edice Studie a práce lingvistické,[1] kterou vydává Ústav pro jazyk český v Nakladatelství ČSAV; je to tedy v této edici — po práci Hausenblasově — v krátké době již druhý svazek věnovaný problémům historické české skladby. Tento fakt je příznačný, a to pro celou současnou slovanskou jazykovědu: vývoj syntaktické stavby jazyka jakožto nejméně probádaná oblast jazykových dějin soustřeďuje k sobě zvýšenou pozornost také v jazykovědě jiných slovanských národů, např. ruské a polské. Příčinou poměrného zaostávání historické skladby proti jiným částem historické mluvnice nebyl snad nedostatek úsilí poznat tuto důležitou stránku jazykového vývoje, nýbrž velká složitost syntaktické stavby, zejména jejích vztahů k útvarům myšlení. Základním problémem historické skladby je především vypracování vhodných metod vývojového zkoumání.

Česká jazykověda, a to jak bohemistika, tak jazykověda srovnávací, vykonala na tomto poli právě v otázce souvětí velmi významnou práci: Po Janu Gebauerovi, jehož posmrtně vydaný IV. díl „Historické mluvnice jazyka českého (Skladba)“ obsahuje důležitý roztříděný materiál, přichází srovnávací jazykozpytec, indoevropeista a slavista Josef Zubatý s podnětnými teoriemi o vzniku a vývoji některých jevů syntaktických: jednočlenných vět, participiálních vazeb aj.; mezi nimi je i teorie o citoslovečném původu některých spo[97]jek.[2] Tuto jeho myšlenku dále plodně rozvíjí v řadě svých prací Fr. Trávníček: nově osvětluje z tohoto hlediska vznik četných českých spojovacích prostředků a typů vedlejších vět a zároveň upozorňuje na další zdroj spojek, jmenné věty (viz jeho monografickou práci „Neslovesné věty v češtině“, a zejména „Historickou mluvnici III - Skladbu“).

Bauerova studie svou metodou navazuje na tyto předchůdce a v jistém smyslu je dovršením jejich snah, především co se týče úplnosti pohledu. Metodologické postupy nepřejímá autor od svých předchůdců trpně, nýbrž tvůrčím způsobem je prohlubuje, zejména důslednou aplikací moderního jazykovědného poznatku o nadřazenosti jazykového systému jako celku nad jeho částmi, a to i ve vývoji; v duchu tohoto poznatku se Bauer snaží postihnout vývoj souvětného systému jako celku a změny jeho dílčích složek — větných typů — nevykládá odděleně, nýbrž vždy v souvislosti s vývojem (a také z vývoje) celého souvětného systému. Tímto svým uvědoměle systémovým pohledem se Bauerova práce hlásí k pokrokovým tradicím jazykovědy české i světové a obohacuje metodologii historické skladby. Je také třeba zdůraznit, že autor přitom vidí vývoj systému v souvislosti s vývojem myšlení a vývojem společnosti, která si zejména ve spisovném jazyce vytváří nástroj pro sdělování i těch nejsložitějších myšlenkových pochodů.

Důležitým rysem Bauerovy studie (jako ostatně většiny nových prací o vývoji češtiny) je stálý zřetel srovnávací; i když srovnávací úvahy jsou z praktických důvodů omezeny, přesto se vývoj v češtině vždy vykládá na pozadí jevů i jiných slovanských jazyků. Srovnávání se přitom neomezuje jenom na formu, nýbrž bedlivě přihlíží k úloze srovnávaných prostředků.

Jak spojuje Bauer ve své práci historické zkoumání jazyka s požadavky zkoumání syntaktického systému?

Východiskem je mu staročeský souvětný systém 14.—15. stol., a tedy i systém spojovacích prostředků tohoto období. Podrobně jej popisuje a tím nám dává zároveň i první soustavnou skladbu staročeského souvětí. Jazykový materiál, na jehož základě je staročeský stav popsán, je neobyčejně bohatý a chronologicky i stylově různorodý; to umožňuje jak relativní úplnost popisu, tak i dostatečně přesné chronologické hodnocení zkoumaných jevů. K zvýraznění časové perspektivy popisu přispívá mimo jiné soustavné využívání variant různých rukopisů téže památky nebo různých překladových verzí[3]: [98]nahrazování spojovacích prostředků nebo celých typů souvětí jinými souvisí totiž velmi často s jejich významovým vývojem, zastaráváním atd. Souvětný systém, jejž Bauer takto v staré češtině odhaluje, není ustrnulý, nýbrž dynamický, jsou v něm zřetelně vidět rozpory mezi jevy ustupujícími na jedné straně a nově vznikajícími a ustalujícími se na straně druhé.

Poněvadž autor vidí vývoj souvětí jako postupné formování souvětných kategorií, které existují v nové češtině, je oprávněn použít dnešního českého systému jako měřítka poměrů minulých; jinými slovy: ptá se, jakými prostředky vyjadřoval starší jazyk ty vztahy, které se v současné češtině vyjadřují vyhraněným souborem formálních prostředků a vytvářejí souvětí souřadné a podřadné. Tento postup ovšem nikterak neznamená, že autor promítá do minulosti současné poměry; nepřenáší mechanicky do minulosti ani základní pojem souřadnosti a podřadnosti: jako souřadné chápe ty typy souvětí, „které se na základě koordinačního vztahu vět vyvíjejí ke skutečné parataxi“, jako podřadné pak ty, „u nichž dochází na základě pronikajícího determinačního vztahu k vývoji k hypotaxi“ (s. 18). Tímto způsobem autor sleduje postupné narůstání těch rysů, které jsou příznačné pro typy souvětí v nové češtině.

Aby mohl této metody použít, musil si autor ovšem ujasnit systém souvětí novočeského. Tomu jsou věnovány úvodní poznámky knihy i dále v textu hutné a zdařilé charakteristiky jednotlivých typů souvětí v současné češtině. Těmito částmi nabývá Bauerova kniha významu i pro novočeskou skladbu orientovanou jen na současný jazyk.

Autor však si neklade za úkol soustavně popsat systém českého souvětí v 16.—17. stol. — materiálu z tohoto období používá jen k osvětlení vývoje jednotlivých typů. Vědomě se také omezuje na vývoj spisovného jazyka; problematika souvětí spisovného jazyka se totiž výrazně liší od problematiky souvětí v nářečích, neboť podmínky pro vznik složitých a diferencovaných souvětí v novém jazyce poskytuje pouze plně rozvinutý spisovný jazyk. Nářečního syntaktického materiálu, v němž se projevují často nápadné shody se starým stavem českým, užívá autor jen pro srovnání.

Klasifikace typů souvětí, s níž Bauer pracuje, vychází v podstatě z úprav Trávníčkových, ale v podrobnostech je často dosti pozměňuje. Souvětí dělí Bauer na souřadné (slučovací, odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkové a důvodové) a podřadné. V podřadném rozeznává: a) vedlejší věty obsahové, a to oznamovací, tázací a žádací (shodně s Trávníčkem), b) doplňovací věty vztažné, a to adjektivní a substantivní (na rozdíl od Trávnička vyřazuje z této skupiny věty příslovečné, jež jsou u Trávnička jejím jádrem), c) věty příslovečné (místní, časové atd.). Bauer tedy třídí vedlejší věty především z hle[99]diska významového a teprve v druhé řadě podle toho, který větný člen vyjadřují. Volbu tohoto základního třídění přesvědčivě zdůvodňuje: ukazuje, že členská úloha vedlejší věty nerozhodovala o jejím dalším vývoji; např. podmětové věty vztažné se vyvíjely stejně jako vztažné věty přívlastkové, a naopak jinak než podmětové věty obsahové. Všeobecné pozornosti v Bauerově popisu zaslouží snaha postihnout vnitřní rozrůznění souřadných souvětí, např. slučovacího, vylučovacího, odporovacího atd., popsat diferenciaci souvětí obsahových, příslovečných časových, srovnávacích apod.; nové pro současnou skladbu je však i leckteré řešení detailní, např. když se vedlejší věta v souvětí typu i posla (= poslal) na vše strany…, zdali by ho kde nalezli považuje za vyjádření „účelu, jehož dosažení pokládá mluvčí za nejisté“ (s. 302).

Z roztřídění typů souvětí vyplývá i vnitřní uspořádání práce: typy souvětí se probírají v tom pořadí, jak jsme je uvedli výše, uvnitř nich se pak materiál a jeho výklad člení podle spojovacích prostředků. Cenným výsledkem rozboru jednotlivých typů souvětí je zjištění, že jsou — i rozdrobené typy souvětí z počátku doby historické — často velmi bohatě rozrůzněny: vedle spojovacích prostředků, které mají význam obecnější (např. časová spojka když, odporovací ale) jsou spojovací prostředky specializované na vyjadřování určitého významového odstínu (časové spojky jakmile, až, kdykoli, odporovací však, avšak, než, později nýbrž).[4] Funkční omezení spojovacího prostředku souvisí vždy s jeho původním slovním významem; např. obsahová spojka že, vzniklá z ukazovacího slova, pojí se jen s oznamovacím způsobem, neboť ukázat je možno pouze na děj, který je skutečný.

Důležitou součástí kapitol o vývoji souvětných typů jsou výklady o vzniku spojek a spojovacích prostředků, jakož i o jejich původních významech. Jak jsem již uvedl, navazuje zde Bauer na názory J. Zubatého a Fr. Trávníčka, kteří vycházejí z původního citoslovečného významu řady spojek (vidím, že dívka pláče = vidím, hle! dívka pláče). Bauer dovede ocenit podnětnost této teorie, je však dalek toho, aby jí přičítal univerzální platnost; připouští ve větší míře i jiné [100]než citoslovečné zdroje spojek, např. různé ukazovací částice, zájmena. Příznačný pro jeho postoj je např. výklad o spojce že, považující, kromě citoslovečného že, za další pramen této spojky ukazovací ježe = to.[5]

S otázkou vedlejších vět jsou těsně spojeny i některé slovesné kategorie, především čas a způsob. Bauerova práce přináší cenné postřehy o poměrném (relativním) užívání časů ve vedlejších větách a o využití slovesného způsobu, především způsobu podmiňovacího, tak příznačného pro staročeské vedlejší věty. Těmito poznámkami přesahuje rámec skladby souvětí a má význam i pro syntaktické významosloví, popř. pro morfologii.

V závěru knihy se autor s úspěchem snaží stanovit základní tendence projevující se v dílčích změnách typů souvětí a spojovacích prostředků (i touto kapitolou se projevuje systémové hledisko autorovo). Zjišťuje tyto tendence: (1) vnitřní sjednocování typů souvětí zobecněním nejčastějšího prostředku (ostatní buď zanikají, nebo se diferencují stylisticky, významově apod.); (2) odstranění nežádoucí homonymie konstrukcí, a to omezením spojky na jednu funkci (např. podmínkový význam spojky zaniká), vytvořením složené spojky (kdyby, aby místo původního by), významovým rozštěpením dublet (příčinné neb X vylučovací nebo, v nové době ustálení -z u zájmen nepravých vztažných vět, např. což, kterýžto apod.); (3) ustálení podoby spojovacího prostředku (když, kdaž, kehdyž daly když); k těmto základním tendencím se připojuje změna vztahu mezi zájmeny a příslovci vztažnými a tázacími (např. místo původního tázacího koko a vztažného jako má novější čeština pouze jak v obou významech).

Svůj celkový soud o Bauerově knize mohu shrnout takto: Bauerova studie patří podle mého mínění k nejcennějším pracím, které se v poslední době objevily v slavistické syntaktické literatuře. Vyznačuje se velkou poctivostí, jazykovědným rozhledem, jemným smyslem pro významové hodnoty textu a kritickou rozvahou. Je jistě možné nesouhlasit s vymezením některých typů souvětí, popř. se zařazením a. výkladem některých jednotlivostí (mnohdy jde o jevy přechodné), nelze však popřít, že je to úctyhodné dílo, přinášející řadu bezpečných poznatků a zároveň podnětů k další práci.

Úprava knihy je přehledná, orientaci napomáhá dobře sestavený rejstřík. Tisk je pečlivý, citace, pokud jsem je srovnával, spolehlivé. Některé drobnější nedůslednosti jsou v transkripci textů: píše se např. [101]pro něžto vedle správného pro ňežto, ačkoli v citovaných rukopisech není pro dvojí pravopis podkladu, nedůsledně se označuje délka v dvojslabičných tvarech nášě, vášě atd. Rušivý je omyl na s. 93, ř. 3 v citátu z V. Vratislava z Mitrovic: zabíjí místo správného zabijí. Zřejmě nedopatřením je na s. 179, ř. 1 užito termínu polopřímá řeč, ačkoli jde o závislou řeč přímou.


[1] Jaroslav Bauer, Vývoj českého souvětí, Nakladatelství ČSAV, Praha 1960, s. 402, cena 40,- Kčs.

[2] Soubor jeho článků je nyní přístupný ve Studiích a článcích I, II, které vydala Česká akademie věd a umění 1945, 1949.

[3] O významu takového materiálu pro výklad skladby viz B. Havránek, Textová kritika a primitivní typy spojování vět ve staré češtině, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 53n.

[4] V ojedinělých případech je výklad o významové specializaci spojovacích prostředků méně přesvědčivý. Stopy významové specializace hledá Bauer (i když s omezením „snad“) např. také mezi částicemi li a za, zda(li) v nepřímých otázkách (s. 153): otázky s li byly prý reálné (měly oznamovací způsob), kdežto se za, zda(li) ireálné (s podmiňovacím způsobem). Od tohoto ideálního stavu jsou podle Bauera četné oboustranné odchylky. Domníváme se, že příčiny menšího výskytu částice li po podmiňovacím způsobu je možno hledat i ve fonetických vlastnostech obou těchto útvarů; li je příklonné a podmiňovací způsob obsahoval rovněž příklonku (by), takže po sobě pak následovaly příklonky dvě: chtěl li by apod. Tento zřetel mohl působit také u jiných spojení, např. místo byl li jest se. užívalo raději zdali jest byl atd.

[5] K otázce jiného původu než citoslovečného u spojky že srov. B. Havránek, Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků, sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1950, s. 80n.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 96-101

Předchozí Rudolf Jadrníček: K významům termínů mléčný - mlékařský - mlékárenský

Následující Vladimír Ženatý: O češtině pro Čechy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1