Z knih, časopisů a novin

František Cuřín

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jazykovědné příspěvky v sbornících

Rozvoj našeho vědeckého a vůbec kulturního života je možno v posledních letech pozorovat i v jazykovědě na vzrůstajícím počtu sborníků vědeckých prací. Vedle sborníků vydávaných Československou akademií věd, universitami a vysokými školami pedagogickými přinášejí v poslední době jazykovědné práce i sborníky jiných školských a vlastivědných pracovišť, zvláště mimopražských.

Jazyku je věnován rozsáhlý oddíl sborníku Rodné zemi, vydaného roku 1958 k 70. výročí trvání Musejního spolku v Brně a k 70. narozeninám jeho předsedy, docenta brněnské university dr. Aloise Gregora. Velká část příspěvků se týká těch oblastí, kterým Al. Gregor věnoval vedle své činnosti vlastivědné zvláštní pozornost: mluvnice spisovné češtiny, dialektologie a etymologie.[1]

V Glose k otázce jazykového typu češtiny (s. 227—228) navazuje Josef Vachek několika poznámkami na knihu Vl. Skaličky „Typ češtiny“ (Praha 1951). Ukazuje, jak důležité bude srovnávat češtinu nejen s jazyky typologicky odlišnými, ale i s jazyky blízkými, např. s ruštinou. Typ ruštiny není tak výrazně flektivní jako typ češtiny. Vachek to ukazuje na třech jevech. V dnešní ruštině se skloňování cizích jmen čím dál víc omezuje a neskloňují se ani jména slovanská (např. jubilej akademika Nejedly), klade se menší důraz [55]na určité tvary slovesné a přijímají se častěji cizí slova. Vachek tu znova ukazuje, že charakter flektivních jazyků nezáleží jen v rozvinutém ohýbání slov, ale že se projevuje i v jiných oblastech jazyka.

Jaroslav Bauer zkoumá v článku Časové souvětí (s. 236—239) tento velmi složitý souvětný typ. Podle Bauera nestačí dělit časová souvětí jen podle toho, jsou-li v nich věty s ději současnými, předčasnými nebo následnými. Důležité je dělení na tři skupiny podle toho, odpovídá-li vedlejší věta na otázku kdy, jak dlouho, anebo vyjadřuje-li rychlý sled dvou dějů nebo náhlé přerušení jednoho děje druhým. Hlavní část článku je věnována spojkám, které slouží k vyjádření těchto vztahů. Podle autora tento přístup k materiálu pomůže postihnout i historické změny v časovém souvětí.

Mil. Grepl v našem sborníku sleduje užití výrazu však ale v souvětí odporovacím (čl. Spojovací výraz však ale v obrozenské češtině, s. 246—248) a vykládá jeho vznik jako důsledek dvojí platnosti slova však: spojkové a citoslovečné. Jako spojka je příklonné, v platnosti citoslovečné stojí na počátku věty. V starší češtině mohlo stát na počátku věty i jako spojka; toto postavení se ve zbytcích udrželo až do obrození, ale přitom tu pronikala i platnost citoslovečná. Malá zřetelnost tohoto slova jako spojky na začátku věty byla příčinou, že byla zesílena přidáním výraznější odporovací spojky ale.

Dva příspěvky Gregorova sborníku jsou věnovány otázkám stylistickým. Milan Jelínek v materiálovém článku Výběr mezi rodem činným a trpným v obrozenském odborném stylu (s. 239—246) zjišťuje mnoho shod s dnešním odborným jazykem. Proti dnešnímu stavu má obrozenská čeština navíc ještě typ Rýmy rozmanitě mícháno a střídáno (je to asi vliv polštiny). Jelínek uvádí bez časového rozlišení materiál z let 1801 až 1849, tedy z celého obrození. Statický popis by však bylo třeba ještě doplnit zjištěním tendencí vývojových.

Syntaktickou charakteristiku jazyka Jiráskova podává Jiří Haller v článku Věta Aloise Jiráska (s. 248—254). Dospívá k závěru, že typická věta jiráskovská je „věta bohatě, uměle členěná, zahrnující v sobě množství podrobností, ale budovaná postupně přiřaďováním (koordinací) krátkých článků na způsob řetězce, a proto stále jasná, pevná a spojitá“ (s. 250). Metody, kterou tvořil věty, užíval Jirásek i v kompozici děl. Svoje výklady dokládá Haller hojnými ukázkami.

Důležité místo v celém sborníku zaujímají práce z moravské dialektologie. Jimi vzdávají poctu Gregorovi především mladší pracovníci, kteří v poslední době soustavně, s přehledem a úspěšně řeší složité otázky vzniku, vývoje a současné situace hanáckých, lašských a moravskoslovenských nářečí. Zvláště problematika dvou posledních oblastí k sobě přitahuje zájem dialektologů. Už z názvu článku Josefa Skuliny (Archaický základ nářečí severního moravskoslo[56]venského pomezí a pronikání inovací ze sousedních nářečních oblastí, s. 271—273) je patrno, o jaké otázky často jde (v daném případě na Hranicku, Valašskomeziříčsku, Vsetínsku a Novojičínsku). Skulina je studuje v souvislosti s hospodářským, politickým a národnostním vývojem zkoumané oblasti.

Historický zřetel proniká více nebo méně i v ostatních pracích zaměřených k popisu současného stavu nářečí. Jan Chloupek pokračuje ve velmi potřebném a záslužném studiu nářeční skladby (Infinitiv příslovečný ve východomoravských[2] nářečích, s. 273—275). Karel Klusák podává podrobný popis slovesa obce Velká v oblasti kopaničářského nářečí severovýchodně od Strážnice (Časování slovesa ve velickém nářečí, s. 275—280), Jan Balhar sleduje současný stav nářečních hranic tzv. moravské laštiny na Příborsku a Frenštátsku podle izoglos několika jevů (Příspěvek k vymezení východních hranic moravské laštiny, s. 285—290), Arnošt Lamprecht popisuje shodný hláskový systém dvou oddělených malých nářečních úseků na pomezí lašsko-východomoravském (K hláskovému systému v obcích Veřovice a Spálov na pomezi lašsko-východomoravském,[3] s. 290—292).

Všechny tyto práce konstatují mimo jiné i pohyb nářečních hranic a znaků během vývoje. Současného stírání nebo i zanikání nápadných znaků nářečí a vytváření oblastních nadnářečních typů si všímá článek Slavomíra Utěšeného K dnešnímu nářečnímu vývoji na česko-hanáckém pomezí (s. 268—271). Sleduje pronikavou nivelizaci, které dnes pod vlivem vlastních nářečí českých podléhají hanácká nářečí na Moravskobudějovicku, Třebíčsku, Tišnovsku, Kunštátsku a severním Zábřežsku. Postupné „odhanáčťování“ některých nářečí probíhá už od minulého století. Podobný vývoj probíhá i jinde. V našem sborníku Maxmilián Kolaja, zasloužilý vlastivědný a dialektologický pracovník,[4] vypisuje rozklad nářečí a venkovského folklóru na Kyjovsku za posledních šedesát let v teskné vzpomínce stylizované jako dopis oslavenci (Obalované l [u] zemře s námi, s. 281—285). Jeho příspěvek přináší cenná pozorování o ústupu nářečí v této oblasti, o nářečních rčeních, o zábavách atd. A konečně jedenadevadesátiletý nestor moravských vlastivědných pracovníků Mauric Remeš otiskuje stylizovanou ukázku příborského nářečí, jak si je pamatuje ze 70. a 80. let 19. století (Příborské nářečí v minulém století, s. 292—294). Dialektologie se týká i článek Josefa Kurze, hodnotící vynikající zásluhy Františka Pastrnka, profe[57]sora slovanské filologie na pražské universitě, o slovenskou dialektologii (František Pastrnek jako dialektolog slovenštiny, s. 294—302). Další okruh jazykovědných prací v Gregorově sborníku je zaměřen k etymologii a slovní zásobě. František Trávníček v článku stručně nazvaném Brno (s. 302—307) rekapituluje starší výklady tohoto jména a přijímá a zpřesňuje starší vysvětlení, hájené i Gregorem, že jméno Brno souvisí s předpokládaným starým slovem brn, značícím ‚bláto, kal, nečistotu‘.[5] Jméno Brno je původem tvar přídavného jména brnen, brnna, brnno. — Václav Machek vykládá v článku Východomoravské pobaba, dobrovolná a bezplatná „brigáda“ na pomoc (s. 307—310) slovo pobaba z polského powaba, odvozeného od slovesa powabić, tj. ‚pozvati, vyzvati‘. Toto slovo proniklo podle Machka z polštiny do sousedních českých nářečí; české vábiti má poněkud jiný význam než v polštině wabić. Machkův názor, že to v našich nářečích není slovo domácí, bude podle mého soudu potřebovat ještě dalšího historického prohloubení, zvlášť pokud jde o významové změny a osudy tohoto slova i slovesa vábiti. To se ostatně týká i jiných vlivů a výpůjček, o nichž se v poslední době psalo.[6] Toponomastickou studii otiskuje Rudolf Sáňka (Názvy hor v brněnském okolí, s. 310—315). Zajímavé jsou výklady některých jmen z němčiny (Hobrtenky z Obertänker, tj. ‚horní jehličnatý porost‘, Holetňa z Hochleiten, Žumbera ze Sonnberg), některé však asi bude třeba ještě propracovat (Žuráň). — Názvosloví tzv. beraního větrného mlýna seřazuje do přehledných tabulek Václav Burian; snaží se přitom prokázat souvislost některých pojmenování s původní terminologií holandskou (Poznámka k výzkumu názvosloví beraního větrného mlýna, s. 321—328).

* * *

S menšími nebo většími pracemi shrnutými do sborníků se v poslední době přihlásili i pracovníci vyšších pedagogických škol. V prvním sborníku Vyšší pedagogické školy v Plzni, věnovaném jazyku a literatuře (Praha 1958), zaujímá přední místo rozsáhlé pojednání Jaromíra Spala Místní jména obyvatelská zakončená na -any (s. 5—133). V první části práce shrnuje autor teoretické zásady a výsledky svého zkoumání, v druhé části pak probírá jednotlivá jména podle kořenů, od nichž jsou odvozena (skupina 1—8), nebo v abecedním pořadí (skupina 9—13). Jádrem práce jsou jména česká a materiál Profousův, ale autor se rozhlíží i šíře po slovanské to[58]ponomastice (mimo ruskou) a pro česká jména přináší i dokladový materiál vlastní. Rozkvět jmen na -any klade do 10. a 11. století a jejich rozšíření v českých zemích ukazuje na přiložené mapce. Z ní vyplývá, že Českomoravská vysočina byla kolonizována značně pozdě.

Ve výkladech jmen Spal často nesouhlasí s názory Profousovými. Z jeho oprav je zajímavé např. vysvětlení jména Modlany u Teplic podle předpokládaného názvu Modlanského potoka Mdlá (s. 51); jméno Žalany spojuje se jménem potoka a hledá jeho souvislost i s jménem krkonošského vrchu Žalý a s místním jménem Želí u Nechanic (vychází z kořene žę-, obsaženého v slovese žnu, žíti, jehož původní význam byl ‚tlouci‘). Nové výklady podává autor např. i u jmen Kbelany, Sačany, Trojany, Měňany, Encovany aj. Ne všechny jsou však stejně dobře fundovány. Konečný není pravděpodobně jeho výklad u jmen Sačany (‚obec v sádku‘, ale ani v jednom Profousově dokladu se nepíše -d-), Měňany (z Mělňany; ale ani tady není doklad na tvar s -l-, nehledě na to, že odkaz na změnu mlynář v minář nepočítá s rozdílem tvrdého a netvrdého l) aj. Výklady jiných slovanských místních jmen nemohl autor propracovat pro nedostatek materiálu a literatury (upozorňuje na to na s. 6) a musel se často spokojit jen se zařazením podle dnešního znění jmen.

Vedle obsáhlého příspěvku Spalova je v plzeňském sborníku otištěn ještě článek Lumíra Klimeše Hornický slang na dole Krimich v Tlučné u Plzně (s. 135—146). Autor srovnává slang plzeňských horníků se slangem ostravským, zachyceným v práci Křístkově[7], a zjišťuje, že na Plzeňsku byl silnější německý vliv a že dosud trvá.

Dva svazečky sborníku Vyšší pedagogické školy v Ústí nad Labem za rok 1958 a 1959 přinášejí práce o nářečí, o slohu a o dnešním spisovném jazyce. Břetislav Koudela obrátil pozornost k problémům, které by bylo třeba zpracovat v celé šíři (K vývoji lidového jazyka v českém pohraničí severozápadním, 1958, s. 5 až 12). Podrobné sledování vývoje jazyka v pohraničí by mohlo přispět k poznání obecných nivelizačních procesů probíhajících dnes v našich nářečích.[8] Koudela předpokládá, že sotva dojde na Ústecku k vyrovnání s typem středočeským, nýbrž že se vytvoří obecná čeština v širším smyslu. Tato obecná čeština bude mít své specifické rysy, kterými se bude lišit od obecné češtiny typu pražského nebo moravského. Autor tak soudí na základě některých dílčích pozorování hlavně mluvy příslušníků nářečí moravskoslovenských. Nejdůležitější z nich je shodné s konstatováním od dřívějška známým: pří[59]slušníci nářečí opouštějí nejdřív ty nářeční jevy, kterými se příliš výrazně liší od ostatních mluvčích.

Některá Koudelova tvrzení by bylo třeba založit šíře a někde i poopravit. V stylizaci, jakou čteme v sborníku, neznějí vždy přesvědčivě; např. vliv němčiny na výslovnost [zdrávník] je možno odmítnout bez váhání, zpřesnit by bylo třeba výklad o pronikání germanismů do řeči osídlenců apod. Někdy autor vyvozuje závěry z jevů svou povahou různých (příklady typu Bylo jich hodně vyslechnuto staví na stejnou rovinu jako typ Byl dlouho vyslýchanej), nebo některým nářečím přičítá jako typické jevy, které pro ně typické nejsou. Např. slovo jupka není zdaleka jen moravskoslovenské: Příruční slovník jazyka českého je uvádí jako lidové a zná je stejně Vydra z jižních Čech jako Kellner z nářečí východolašských. Ani předpoklad budoucího vývoje se nám nezdá docela přesvědčivý.

Slohu je věnována rozsáhlá stať Josefa V. Bečky Stylistická forma vyjadřování myšlenkových souvislostí (1958, s. 37—72). Autor vyslovuje názor, že „ráz slohu jednotlivých projevů není určen jen volbou slov, slovních spojení a větných typů, nýbrž i způsobem, jak myšlenky jsou za sebou řazeny, jak se rozvíjejí, jak vytvářejí obsahové celky a jak tyto celky zase dále na sebe navazují“ (s. 37). Do stylistiky tedy patří i zkoumání kompozice projevu. Autor dále klasifikuje a rozebírá jednotlivé typy v souvislém projevu (rozlišuje jich pět) a dokládá je ukázkami z literatury krásné i odborné. Zjišťuje, že se jednotlivé typy neuplatňují ve všech slohových útvarech stejně. Tzv. rozvíjení přímé je nejzřetelnější ve vypravování (rozvíjení myšlenek „tvoří jeden souvislý proud, nepřerušovaný a bez odboček“, s. 40), rozvíjení uvolněné je typické pro popis atd. V tomto Bečkově pojetí se prolínají zřetele jazykové (jazyková výstavba díla) a literárněvědné (tematická výstavba). Kompoziční stránce jazykového projevu je ovšem třeba věnovat pozornost i z hlediska školní praxe. Ve vyučování slohu se zatím na kompozici dost často zapomínalo.

Současnému spisovnému jazyku jsou v ústeckých sbornících věnovány dva příspěvky Jiřího Novotného. V článku Příspěvek ke zjišťování mluvnické normy soudobého spisovného jazyka se zřetelem k jeho kodifikaci (1958, s. 22—36) zkoumá na materiálu z Literárních novin za rok 1957, jak často se vyskytují slabší a silnější tvary zájmena já ve funkci nedůrazného 3. a 4. pádu. Statistika ukazuje, že v 95,6 % je v této funkci v 3. pádě slabší tvar mi, kdežto ve 4. pádě je slabší tvar mě jen v 51 % případů. Autor vyšetřuje jednotlivé zvláštní situace a dospívá k závěru, že by bylo vhodné v kodifikaci připustit pro nedůrazné postavení oba tvary, slabší i silnější (tedy mně i mi, mne i mě). Ve 4. pádě je ovšem situace poněkud jiná než v pádě 3., neboť existuje souvztažnost s 2. pádem a pů[60]vodní tvary 4. pádu mě pronikají i do 2. pádu. Školní Pravidla 1958 uvádějí u zájmena já: mne se to týká, to se mě netýká.[9] Bylo by tedy třeba pojmout do zkoumání i 2. pád.

V druhém příspěvku (Formální vyjadřování syntaktické závislosti u neshodného přívlastku substantivního, 1959, s. 75—86) zkoumá J. Novotný, jde-li u neshodného přívlastku o rekci (řízenost) nebo o tzv. přimykání. Dospívá k tomuto závěru: u přívlastku v 2. pádě jde vždy o rekci. U přívlastků ostatních jde o rekci jen tehdy, závisí-li přívlastek na podstatném jménu odvozeném od slovesa a je-li možno vytvořit paralelní spojení slovesa s předmětem: boj proti alkoholismu — bojovat proti alkoholismu. V jiných případech jde jen o přimykání (průchod domem, sklenice na vodu).

Toto řešení se shoduje s některými našimi mluvnicemi (autor podává přehled názorů na s. 75); zdá se nám však, že není ještě konečné a že nebude obecně přijato, hlavně pokud jde o přívlastek v 2. pádě.

Vcelku můžeme o brněnském, plzeňském i ústeckém sborníku říci, že namnoze přinášejí důležité příspěvky k poznání českého jazyka, jeho vývoje, nářečí i současného stavu, a že se tedy jako celek dobře přiřazují k sborníkům, o kterých už Naše řeč referovala.

---

[1] Životopis jubilantův otiskla redakce sborníku na s. 18—19, jazykovědnou činnost doc. Gregora stručně hodnotí Vladimír Šmilauer tamtéž, s. 20—22.

[2] Termínem východomoravská nářečí rozumějí tito pracovníci nářečí moravskoslovenská.

[3] Termínem východomoravská nářečí rozumějí tito pracovníci nářečí moravskoslovenská.

[4] Srov. např. jeho Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku, Kyjov 1934.

[5] Z hlediska historického a zeměpisného podpírá tuto etymologii v témž sborníku František Čáda v čl. Znovu k jménu Brno, s. 142n.

[6] O názoru na polský vliv v rozšíření přípony -isko až do východních Čech viz v referátu Př. Hausera o sovětské studii Kravčukově, Naše řeč 42, 1959, s. 290.

[7] Václav Křístek, Ostravská hornická mluva, Praha 1956. Srov. referát v Naší řeči 40, 1957, s. 166—169.

[8] Viz výše o článku Utěšeného a Kolajově.

[9] Slovník spisovného jazyka českého, heslo já, připouští pro nedůraznou polohu už oba tvary v 3. i 4. pádě.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 1-2, pp. 54-60

Previous Jaroslav Kuchař, František Váhala: Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe

Next Jaroslav Machač: Novinářská čeština