Z našich novin

Jaroslav Zima

[Short articles]

(pdf)

-

(Jazyková procházka Stadionem.) Již od roku 1957 věnujeme trvalou pozornost novinářské češtině. Zkoumáme zpravidla na několika číslech různých časopisů jejich jazykové přednosti a nedostatky a naše pozorování podávají tak ve svém celku obraz jazyka novin v krátkém časovém úseku současné doby.

V těchto časově omezených glosách nám však — jak ani jinak není možné — uniká hledisko vývojové. A přece i to má znač[298]nou důležitost, neboť sledování časopisu v jeho vývoji nám může ukázat, zda jeho jazyková úroveň stoupá nebo klesá, a umožňuje nám i poznat tendence, které se průběhem doby v jeho jazykovém vývoji jeví.

Věnujeme dnes proto pozornost několika posledním ročníkům časopisu Stadion. Veliký náklad tohoto sportovního týdeníku přichází především do rukou mladých čtenářů a jistě značně ovlivňuje jejich jazykovou výchovu. Výsledky pozorování nedávné minulosti časopisu porovnáme pak s jazykovými poznatky, které vznikly při četbě dvou květnových jeho čísel z tohoto roku (č. 18 a 19).

Základním rysem, který při tomto — i když stručném — pozorování vystupuje do popředí, je postupné mizení nedostatků tvaroslovných a pravopisných. Tak např. ještě v roce 1956 nacházíme nesprávné tvary vlastních jmen mužských zakončených na -an v 1. pádě množ. čísla: Američani, Angličani, Mexičani (26) místo správných tvarů zakončených na -é, avšak už v letech následujících tyto nedostatky mizejí. Jen ojediněle pozorujeme i v dalších ročnících nesprávné skloňování cizích jmen místních: v Ostřihomi (1957, 36)[1] místo (dále jen m.) v Ostřihomu, nebo cizích jmen obecných: v dějinách našeho judo (1957, 14) m. juda. Trvalejší povahy jsou nedostatky v skloňování zájmen. Chybovalo se především v tvarech osobních zájmen; tvary obecné češtiny pronikaly tu nesprávně do výraziva spisovného: zúčastní se jej (turnaje) (1956, 26) m. ho, zásadně se od něj liší (1956, 45) m. od něho; stejně je tomu i u tvarů zájmena 3. osoby středního rodu v 4. pádě jedn. čísla: vydupali jsme ho (hřiště) takřka ze země (1956, 48) m. je; jak se o něj (hnutí) zajímal (1957, 47) m. o ně. Dnes tu nedostatky v tvarech osobních zájmen nacházíme jenom ojediněle: ze mě (1959, 18) m. ze mne. Někdy se stává, že v témže článku najdeme vedle chybného tvaru i tvar zcela správný: kolem něj (1959, 19) a od něho. Dosti časté byly v dřívějších ročnících nedostatky ve skloňování zájmena týž: na tomtéž stadiónu (1956, 33), v tomtéž časopise (1957, 8), na tomtéž místě (1957, 47) m. témž aj. Také tyto nedostatky se objevují dnes jen sporadicky: v těchže jednotách (1959, 18) m. v týchž.

Nedostatky byly v minulých ročnících i v užívání zájmen. Nedbalo se vždy pravidla o užívání zvratných zájmen přivlastňovacích vztahujících se k podmětu. Tak nacházíme nesprávnosti typu: zájmu o jeho milovaný sport ji teprve naučil (Bozon) (1956, 32) m. o svůj, obdobně v témže ročníku 26, 36 aj. Tento nedostatek se podstatně zmenšuje v ročníku 1957 a mizí téměř v ročnících dalších. Také zcela nevhodné užívání ukazovacích zájmen místo opakovaných podstatných jmen po[299]stupně zaniká. Chybná vyjádření typu Může být krásnější pohled než tento na louku rozkvetlou malými tanečníky? (1956, 27), která se objevují v tomto ročníku častěji, např. 29, 34 aj., najdeme už v následujícím ročníku jen ojediněle (např. 1957, 47) a v dalších ročnících pak téměř vůbec ne.

Málo nesprávností nacházíme i v minulých ročnících časopisu v tvarech sloves. Jen ojediněle se objevuje nesprávná koncovka v 3. osobě přít. času množ. čísla sloves 4. třídy vzoru „sází“: oba svádí boje (1956, 36) m. svádějí. Silný vliv obecné češtiny pozorujeme v příčestích minulých i trpných vzoru „začne“; čteme tu: zatnuté zuby (1956, 36) m. zaťaté, zatnul zuby (1957, 14) m. zaťal, srdce protnuté (1957, 26) m. proťaté.

Někdy se i nyní ještě setkáme s chybou v tvarech přídavných jmen přivlastňovacích: mají Janusovou hlavu (1959, 18) m. Janusovu.

Jako nedostatky v tvarosloví mizejí postupně i chyby pravopisné, v dřívějších ročnících časopisu dosti četné; tak např. sežloutlé (1956, 32) m. zežloutlé, Sovětské reprezentanty (1956, 39) m. sovětské, mistrovství Nového Světa (1957, 8) m. Nového světa, v niveč (1957, 7) m. vniveč, kamarilla (1957, 6) m. kamarila, Pennsilvania (1957, 5) m. Pensylvánie aj. Elementární pravopisné nedostatky dnes v časopise téměř nenacházíme. Jen tu a tam se setkáme s drobnou chybou: tělesná výchova byla Popelkou (1959, 18) m. popelkou. Bylo by však vhodné zamyslit se nad tím, zda je opravdu nutné i dnes po zavedení nových Pravidel českého pravopisu setrvávat v titulu časopisu na staré, dnes neuváděné formě Stadion (m. Stadión).

Pokusili jsme se ukázat, že závady v tvarosloví a pravopise jsou odstraňovány nejrychleji. Je to jistě především proto, že tu běží v podstatě o jevy jednoduché, při nichž ověření správnosti znamená v novinářské praxi minimální časovou ztrátu a které je možno často velmi snadno zvládnout pamětí.

Složitější jsou ovšem otázky slohového využití jazykových prostředků, zvláště v oblasti skladby. V této oblasti pozorujeme tendence často i vzájemně rozdílné, které se ovšem projevují nejen v jazyce zkoumaného časopisu, nýbrž mají širší rozsah ve sportovním novinářství vůbec. První z nich vede k nadměrnému zhušťování výrazu a souvisí jistě se znaky odborného vyjadřování v jednotlivých sportovních odvětvích. Mají-li však takové znaky svůj úkon v oblasti odborného vyjadřování, ztrácejí jej, užije-li se jich v běžných útvarech stylu novinářského, kterými se obracíme k tisícům čtenářů rozdílného věku a duševního rozvoje a v nichž jde především o sdělení jasné a obecně srozumitelné, umožňující čtenáři rychlé pochopení. Tomu je na závadu především nadměrné užívání přetíženého [300]vyjadřování jmenného. Několik příkladů: V případu poklesu formy nebo stáří reprezentantů (1957, 8) m. poklesne-li forma reprezentantů nebo zestárnou-li; ale samotné tyto vlastnosti by asi nedoznaly plného uplatnění bez spojení s technikou a účelností (1959, 9) m. by se neuplatnily, kdyby nebyly spojeny s technikou… Komplikovanost větné stavby bývá ještě zvyšována zbytečným užíváním nepravých předložek: připojíme-li v případě sucha pokropení ploch, … zbavili jsme se nebezpečí prachu (1958, 41) m. pokropíme-li pak za přílišného sucha plochy.

Takové vžité a často mechanicky přejímané zvyklosti vyjadřovací vedou někdy ke zcela chybné stavbě věty, neboť se pak stává mluvnickým podmětem výraz, který neoznačuje původce nebo nositele děje, nýbrž má být svou slovesnou podstatou přísudkem nebo součástí přísudku: neradostné zjištění je v malém zájmu mužů a někde i dorostu (1958, 41) m. neradostně zjišťujeme malý zájem mužů nebo malý zájem mužů je neradostným zjištěním. Někdy zatemní zcela jasnou představu mechanicky užitý knižní obrat: zdravotní nebezpečí nebo závady nejsou představovány jen hygienickými nedostatky (1958, 6) m. prostého nejsou … jen v nedostatcích.

Nejasnost sdělení bývá často zvyšována nepravými větami účelovými, jichž se nevhodně užívá zpravidla pro vyjádření vztahů mnohem prostších, nejčastěji pouhé následnosti nebo vztahu odporovacího: (Čínská zeď) šplhá po nejvyšších hřebenech, aby se o kus dál ponořila do údolí (1956, 38) m. a o kus dále se ponoří; stadión ztichl, aby vzápětí propukl v nadšení (1956, 33) m. ale vzápětí propukl v nadšení; stejně 1956, 27; 1957, 2, 1957, 29 aj. Tento vyjadřovací prostředek, podle Slovníku spisovného jazyka českého (s. 5) povahy knižní a nevhodný v jiném vyjadřování než obrazném, není ovšem jenom závadou zkoumaného časopisu, nýbrž častým jevem i v ostatních sportovních časopisech[2] a zcela nevhodně proniká i do prostých sdělení denního tisku vůbec.

Jazykové nesprávnosti vznikají však také nesprávným chápáním významu slova. Tak např. je základním významem slova předpoklad to, co bychom mohli vyjádřit spojením vhodná podmínka. Mluvíme tedy o předpokladech výhry, úspěchu, zdaru, tedy kladných životních skutečností. Nemůžeme však mluvit o prohře, k níž byly dány předpoklady pětiletou odmlkou (1956, 42), nýbrž o prohře zaviněné nebo způsobené pětiletou odmlkou.

Obracíme-li se svými projevy k širokému okruhu čtenářů, musíme uvažovat i o tom, zda vhodně užíváme i některých slov cizích. Jde ovšem především o taková slova, která jsou pevnou součástí výrazi[301]va odborného a jichž užíváme v jazyce neodborných sdělení jen zřídka. Tak např. slovo inklinace je běžný odborný název fyzikální (magnetická inklinace), ale je nevhodné pro pojem »sklon« v posudku fotbalového utkání: je stále inklinace ho (hráče) k tomu (ke hře na křídle) v národním mužstvu nutit (1957, 19). Jindy zas třeba uvažovat o tom, zda slovo vyjadřuje jasně představu, která tane pisateli na mysli. Tak je nutno se pozastavit např. nad větou: Těch několik závodů vykrystalizovalo počet těch nejlepších (1957, 29). Akademický Příruční slovník uvádí ovšem i vazbu vykrystalizovat něco (VII, 196) ve významu ‚dodati něčemu určité, jasné podoby‘, a to jako výraz knižní. Avšak základním znakem tohoto významu je ‚vznik tvaru, nové podoby‘. Nemůže mít proto sloveso tohoto významu za předmět podstatné jméno počet, protože by mezi slovesem a jeho předmětem nebyla významová souvislost.

Zjistili jsme tedy jako první tendenci ve vývoji sportovního novinářského jazyka, jak se nám jeví při pročítání několika ročníků časopisu Stadion, vedle jiných, méně výrazných sklonů, především sklon k nadměrné oblibě prostředků zhuštěného vyjadřování. Třeba si ovšem uvědomit, že slohový projev novináře, a zvláště sportovního, vzniká za okolností zcela odlišných od vzniku většiny jiných psaných projevů. Jeho specifickým rysem je krátký časový interval mezi skutečností, o níž referuje, a jejím jazykovým zpracováním. Výsledkem toho bývá nezřídka značná časová tíseň, při níž zprávy a články vznikají. Teprve z pochopení této specifičnosti novinářské práce může vzniknout její správné hodnocení. S ní však souvisí do značné míry i druhá tendence, kterou v jazykovém vývoji sportovního časopisu shledáváme, tendence prvnímu sklonu zdánlivě protikladná, totiž úsilí o nadměrné zjednodušování prostředků výrazových. Oba tyto zdánlivé protiklady bychom mohli převést na společného jmenovatele, k němuž novinář, zejména pak sportovní, bývá časovou tísní puzen a jímž je jistá — a někdy i pochopitelná — mechanizace jeho projevu. Ta vede na jedné straně k tomu, že se přejímají již hotové jazykové konstrukce, často zhuštěné povahy, z jiných stylových oblastí, na druhé straně pak k tomu, že se z jazykových možností vybírají jen některé, obvyklé, a ty se jako jazyková klišé často opakují, a že novinář užívá — často i na újmu jazykové správnosti — takových jazykových prostředků, které považuje za nejjednodušší. Konkrétním dokladem toho je nesprávné užívání 2. pádu podstatných jmen místo přídavných jmen přivlastňovacích (v individuální platnosti). Uvědomujeme si sice, že tu jde o nesprávnou náhradu, jejíž motivy jsou složité, nicméně se domníváme, že při výběru mezi oběma výrazovými prostředky působí na sportovního novináře také ta okolnost, že v jeho jazykovém povědomí je [302]2. pád prostředkem jednodušším. Jeho neměnnost při skloňování vyhovuje více tempu jeho práce než skloňování přídavných jmen přivlastňovacích, kde je snadněji možné pochybit a kde se v tvarech také uplatňuje silný vliv obecné češtiny (hochovou hlavu). Také tato okolnost vysvětlí jednak častý výskyt nedostatků tohoto typu: na hlavu Borovičky (1956, 38) m. Borovičkovu, prudká smeč Purnocha (1956, 38) m. prudký Purnochův smeč (a dále pak v ročníku 1957: 8, 10, 14, 25, 28, 29, 37, 38, 47 atd.), jednak trvalost jejich; čteme např. v 18. čísle letošního ročníku: jediná branka z kopačky Moravčíka m. Moravčíkovy; vyrovnal po chybě Popluhára m. Popluhárově; konstatování Hanky m. Hančino. Velmi zřídka se objeví nedostatek opačný, nevhodné užití přídavných jmen přivlastňovacích tam, kde jde o osobu blíže neznámou: vidí opilcovy oči (1957, 7) m. oči opilce (neznámého).

K jinému neúkonnému zjednodušování dochází při užívání spojky když. Její základní význam je — podle Slovníku spisovného jazyka českého — časový. Ale také její podmiňovací význam považuje náš normativní slovník za spisovný. V hovorovém stylu pak je běžný i její význam příčinný. V jazyce sportovního novinářství — a nikoli tedy jen v jazyce zkoumaného časopisu — se této spojky užívá i ve vedlejších větách vyjadřujících jiné vztahy, jak už ukázala na některých příkladech Zdeňka Hrušková v citované stati. Jde tu o jev širšího rozsahu, který proniká, jak ukážeme, i do rozhlasových reportáží.

Spojka když se klade často ve větě, která mluvnicky na předchozí větě nezávisí a není ani ve vztahu významové podřadnosti: Zvítězil náš Maxa, když na prvních deseti místech bylo pět našich atletů (1956, 39) m. Zvítězil… Na prvních místech bylo…; obdobně i 1956, 39, 1958, 6, zde celkem třikrát.

Nejčastěji však tato spojka vyjadřuje v jazyce sportovního novinářství i jiné vztahy než jenom vztah časový nebo podmiňovací. Stává se jakýmsi uniformním, zjednodušujícím prostředkem, který označuje vztahy velmi rozmanité, a to zejména:

a) vztah odporovací: na druhém místě skončil Rumun Sirbu, když další favorité obsadili 11. až 13. místo (1956, 39) m. kdežto; obdobně 1956, 12 aj. Pro čtenáře, který čte v takovýchto vyjádřeních spojku když s povědomím jejího nejčastějšího významu časového, nabývá ovšem takový způsob vyjadřování povahy zcela protismyslné;

b) vztah následnosti: Teď se Švédové ubránili, když Tulin zakládá po levé straně nový útok (z reportáže hokejového zápasu Švédsko : USA 9. března 1959) m. a Tulin nato…;

c) vztah důvodový: V dalším utkání porazil ÚDA Spartak Trnavu [303]4 : 0, když slovenští hráči hráli velmi slabě (1956, 38) m. protože; obdobně 1957, 6 aj.;

d) vztah přípustkový: Spartak Sokolovo v něm (zápase) porazil Spartak Stalingrad 12 : 10, když už prohrával 1 : 5 a 4 : 8 (1958, 35 aj.) m. ačkoli.

Nespisovně uvádí spojka když i vedlejší věty příslovečné prostředkové: po porážce Spartaku získal Tankista dvoubodový náskok, když porazil v Jinonicích Motorlet (1956, 38) m. tím, že; obdobně 1956, 43 aj.

Nadměrné zjednodušování pozorujeme i v oblasti slovního výraziva. Chvat novinářské práce působí tu především, že se místo přesného pojmenování dané skutečnosti užívá často výrazů s širším rozsahem věcného významu, a tedy méně přesných: výsledek 5 : 3 vydržel až do konce (1957, 18) m. byl zachován, udržen, nezměnil se; na pravé straně Vltavy po proudu od Vyšehradu (1957, 37) m. na pravém břehu; užít letounů v sanitních případech (1956, 37) m. v sanitních službách.

Typickým projevem časové tísně v novinářské práci jsou jistě i slovní kontaminace. Tak např. významová blízkost přídavných jmen úzkostlivý a jemnocitný vede ke kontaminaci: pro zvlášť úzkocitného čtenáře (1957, 4).

Výrazů nespisovných a slovních spojení slangových, které dříve neorganicky pronikaly do neutrální spisovné roviny výkladové a působily tu rušivě (pohoda vládla náramná, 1957, 9; atleti si to rozdali 1957, 4 apod.), užívá se nyní vhodněji především ve funkci charakterizační.

Pokusili jsme se co nejstručněji podat jazykový vývoj časopisu v průběhu několika posledních let. I když jsme se snažili objektivně zachytit jeho nedostatky, ukázalo nám naše pozorování jeho stoupající jazykovou úroveň. Výrazně se jeví tato skutečnost, na niž tu bylo již v jiném obdobném případě upozorněno,[3] i v oblasti slohové. Obě uvedená čísla časopisu nás o tom přesvědčují. Ukazují nám, jak autoři dovedou ve svých humorně pojatých reportážích a statích vhodně a správně použít prvků hovorového jazyka, někdy i obratů slangových, jak je dovedou začlenit do vtipně osnovaného kontextu a vyhnout se vulgárnostem a všednostem (laminát na stavbu kanoí je zaručeně nerozbitný, nepropustný, zkrátka vede v souboji s dřevem a plátnem lehce o deset délek [1959, 18]), jak využívají kulturně historických a literárních poznatků ve spojení s jevy sportovními (Longfellowova zmínka o kánoi v Hiawathovi, 18, Harant z Polžic a Garant z Ploužic, 19), oživují látku výraznými a pouta[304]vými titulky (Králové bez trůnů, 19, Šest hodin práce — a co potom?, 19, Co vzešlo z nuly, 19, Kde se pivo vaří, 18), neotřelým přirovnáním (Sto čtyřicet chlapců zdravých jako nejlepší chmelové šišky — reportáž o učednících z Plzeňských pivovarů, 18).

I po slohové stránce bude ovšem třeba ještě mnohé zdokonalit. Nicméně i zde je vzestup jasně patrný.

---

[1] Druhá číslice v závorce označuje číslo časopisu.

[2] Srov. o tom článek Zdeňky Hruškové, Ovšem … aby … když (Klasobraní ze sportovních stránek), Československý novinář 1957, 10, s. 323.

[3] Srov. článek Jaroslava Machače, Novinářská čeština, Naše řeč 42, s. 120.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 9-10, pp. 297-304

Previous Přemysl Hauser, Milan Jelínek, Břetislav Koudela: Z knih, časopisů a novin

Next Jaroslav Kuchař: Koupit lístek v Turistovi?