Dva československé sborníky pro slavistický sjezd v Moskvě
František Cuřín, Jan Sedláček
[Reviews and reports]
-
Přípravy na IV. mezinárodní sjezd slavistů konaný v Moskvě v září 1958 projevily se všude, kde se slovanské studie pěstují, zvýšeným publikačním ruchem. I československá jazykověda soustředila k tomuto sjezdu badatelské úsilí a výsledkem byly studie a příspěvky obsažené v několika sbornících; jejich přehled přinesla Naše řeč v 1. čísle letošního ročníku v referátu o sjezdu (s. 58). Také čísla akademických jazykovědných časopisů, Slovo a slovesnost a Slavie, vyšlá před sjezdem přinesla příspěvky věnované sjezdu (referát Fr. Daneše K otázce pořádku slov ve slovanských jazycích byl uveřejněn dodatečně v prvním čísle tohoto ročníku Slova a slovesnosti, s. 1—10). Sjezdu byl dále věnován periodický sborník filosofické fakulty brněnské university.
V tomto čísle přinášíme ve společném referátě zprávu o některých pracích ze základního sborníku Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě (Praha 1958) a ze Sborníku slavistických prací filologické fakulty University Karlovy (Praha [157]1958). V samostatných referátech v tomto čísle jsou probrány i studie ze sborníku O vědeckém poznání soudobých jazyků (Praha 1958) a příspěvky ze Studií ze slovanské jazykovědy (Praha 1958 ).[1]
Z příspěvků uveřejněných ve sb. Československé přednášky zasluhuje pozornosti především výklad akad. B. Havránka o obecných vývojových zákonitostech spisovných jazyků slovanských a o vývoji spisovného jazyka českého ve vztahu k vývoji národního společenství (s. 47—57). Akad. Havránek vychází v tomto svém výkladu ze svého již dříve publikovaného článku o charakteru a úkolech srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských (Slavia 27, 1958, s. 153—160). V tomto metodologicky významném článku vymezuje akad. Havránek předmět srovnávacího studia slovanských spisovných jazyků a řeší obecnou problematiku tohoto specifického bádání o spisovných jazycích. Ukazuje, že je třeba srovnávat na jedné straně společenské potřeby a požadavky kladené na jazyk a společenské podmínky, za nichž se jazyk vyvíjí, na straně druhé pak to, jakým způsobem a jakými prostředky jazyk tyto potřeby a úkoly plní, a to vždy se zřetelem na širší dobové a vývojové souvislosti. Přitom je třeba rozlišovat mezi základními společenskými potřebami a požadavky na jazyk, jež jsou u všech spisovných jazyků slovanských v zásadě shodné, a speciálními, detailními potřebami a vývojovými podmínkami, v nichž bývají mezi jednotlivými jazyky rozdíly (srov. např. rozdíly v tom, zda spisovný jazyk plní či neplní také úlohu jazyka bohoslužebného, zda rozvoj spisovného jazyka probíhal z jednoho střediska nebo z center několika apod.). Předmětem srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských má být také studium jejich vzájemných vztahů a vlivů. Na tomto úseku nestačí jen hromadit srovnávací materiál a spokojovat se u jevů přejatých zjištěním jejich východiska, nýbrž je třeba zkoumat, jak se tyto jevy zařadily do systému jazyka přejímajícího. Tyto zásady srovnávacího studia jsou pak rozvedeny v článku Charakter a úkoly srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských, otištěném ve sjezdovém čísle Slavie (27, 1956, s. 153—160); tento článek byl podkladem sjezdového referátu Havránkova. Havránkův sjezdový příspěvek o specifických úkolech studia spisovných jazyků slovanských vyniká šíří srovnávacího pohledu. Z tohoto širšího srovnávacího hlediska přistupuje pak akad. Havránek k otázce periodizace vývoje spisovné češtiny ve vztahu k vývoji národního společenství. Vývoj spisovné češtiny rozděluje na dvě velká období. Je to jednak období feudalismu od 9. století do sklonku 18. století, jednak období nástupu kapitalismu od sklonku 18. století, kdy se spisovná čeština stává základem jazyka národního. V stručném náčrtku sleduje pak vývoj spisovné [158]češtiny v jednotlivých obdobích od nejstarší doby až do doby nejnovější, jež je ve znamení rychle postupujícího sjednocovacího procesu v celé oblasti národního jazyka.
E. Pauliny pojednává ve své přednášce o úloze spisovné češtiny při formování slovenské národnosti a o poměru češtiny a slovenštiny (Kultúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny, s. 37—45).[2]
Z bohemistických příspěvků uveřejněných ve sb. Československé přednášky zasluhuje dále pozornosti Běličova přednáška o vzniku hovorové češtiny a o jejím poměru k češtině spisovné (s. 59—71). Ve shodě s pojetím Havránkovým[3] vymezuje Bělič hovorovou češtinu jako zvláštní útvar spisovného jazyka, kterého se užívá v běžném denním styku a který neobsahuje výlučné prvky jazyka knižního, zachovávané v oficiálních projevech veřejných. Hovorová čeština zaujímá tak přechodné postavení mezi vlastním jazykem spisovným a jazykem lidovým, tzv. obecnou češtinou. Počátky hovorové češtiny sahají do období husitského, kdy se stal spisovný jazyk nástrojem náboženské propagandy a sblížil se do jisté míry s jazykem lidovým. Po bitvě na Bílé hoře tato předbělohorská hovorová podoba spisovné češtiny zanikla. Znovu ožívá hovorová čeština teprve v době obrozenské v souvislosti s vytvářením nové vrstvy vzdělanců, užívajících českého jazyka i v běžné konverzaci. Skutečné vytváření hovorové češtiny je však třeba klást až do 2. pol. 19. století v souvislosti s pronikáním češtiny do veřejného života, zvláště pak po vzniku samostatného československého státu v r. 1918. Od r. 1945 se šíří hovorová čeština do stále širších vrstev a sbližuje se s obecnou češtinou. Dnešní hovorová čeština není ještě útvarem plně stabilizovaným a značná část aktivních uživatelů spisovného jazyka nemluví dosud v běžném denním hovoru spisovně, tj. hovorovou češtinou, nýbrž užívá tzv. obecné češtiny. Prvků obecné češtiny může být v takových případech využito jako prostředku stylisticky příznakového (např. pro vyjádření jisté ležérnosti, humorného postoje, vulgárního zabarvení apod.). Rozdíly mezi hovorovou češtinou a vlastním jazykem spisovným se nejvýrazněji uplatňují v oblasti lexikální a stylistické. Po obou těchto stránkách je hovorová čeština bližší obecné češtině; má jednodušší stavbu větnou, chudší repertoár spojek, neužívá přechodníků atd. Po stránce lexikální užívá hovorová čeština některých slov, jež neplatí za plně spisovná, např. legrace, lux, moc (= mnoho), trucovat, je[159]denáctiletka aj. Po stránce hláskoslovné a tvaroslovné se naopak hovorová čeština více shoduje s vlastním jazykem spisovným. Důsledné ej místo ý (í) a ou- na začátku slova místo ú- jsou znaky obecné češtiny a k normě hovorové češtiny nepatří. Na rozdíl od vlastního jazyka spisovného dává hovorová čeština častěji přednost í (ý) před é v případech jako okýnko, ramínko, lítat apod. a odstraňuje kvantitativní tvaroslovné a slovotvorné střídání v případech jako váha - váhou, odesílat - odesílatel atd. Po stránce tvaroslovné je pro hovorovou češtinu příznačné ve shodě s češtinou obecnou např. důsledné užívání infinitivu na -t (nikoli též -ti), tvary typu peču - pečou - peč, vážu - vážou, češu - češou atd. V detailech není dosud hovorová čeština dostatečně prozkoumána, a proto se autor musel omezit jen na výčet znaků nejmarkantnějších.
V universitním sborníku zaslouží pozornosti čtenářů Naší řeči především studie K. Horálka K problému takzvané autorské řeči v epické próze (s. 65—70). Jazykově stylistické rozbory zvláště děl realistických obvykle od sebe přísně odlišují řeč autorskou a řeč postav. Horálek ukazuje na dílech Vl. Vančury a M. Pujmanové, že vztah mezi nimi je složitý a ne tak jednoznačný, jak se mívá za to. U Vančury se řeč postav podstatně neliší od řeči autorské, je jí podřízena. U Pujmanové pronikají naopak i do řeči autorské prvky příznačné pro řeč postav. Horálek tu už dále nezkoumá věci jiné, např. vztahy mezi řečí autorskou, řečí přímou a tzv. řečí polopřímou. Upozorňuje jen, že oba případy jsou důležité z hlediska stylistického rozvrstvení jazyka. Autor tu konstatuje jev, který je důležitý nejen pro studium jazyka jednotlivého autora (striktní dělení obou typů bránilo někdy postihnout charakteristické rysy jazyka umělcova), ale i pro studium vývoje spisovného jazyka, v němž mají spisovatelé významnou úlohu. V těchto rozdílech se podle našeho mínění obráží i poměr spisovatele k dobovým názorům jazykovým i estetickým, a konec konců často i poměr k společnosti, které spisovný jazyk slouží. Že u Vančury poměr k současnému spisovnému jazyku důležitý byl, ukazuje i Horálek.
Otázkám srovnávací lexikologie jsou věnovány ve sb. Československé přednášky dva slovenské příspěvky: Jána Horeckého, Otázka medzinárodnej slovanskej terminologie, jej súčasný stav a historický vývoj (s. 97—107), a Vincenta Blanára, K problémom porovnávacej lexikológie slovanských jazykov (s. 159—179). Horecký zvolil pro své zkoumání metodu onomaziologickou, tj. postup od významu (pojmu) k formálnímu vyjádření (pojmenování). Tento postup je pro srovnávací studium vhodnější než postup opačný, od formy k významu. Horecký sleduje trojí způsob rozšiřování slovní zásoby novými pojmenováními (adaptace, odvozování nebo sklá[160]dání, přejímání cizích slov) a zjišťuje, že při tvoření nové terminologie postupují jazyky shodně především v těch oborech, které teprve nově vznikají a jejichž odborné názvosloví se nemůže opřít o lidový jazyk a tvoří se zcela uměle (např. v oboru atomové fyziky). Adaptaci lze pak při takovém společném postupu několika jazyků hodnotit jako významové kalkování (srov. např. čes. jádro, něm. Kern, angl. nucleus, fr. noyau atd.). Jindy vznikají kalky slovotvorné, např. čes. urychlovač, rus. uskoriteľ, něm. Beschleuniger, angl. accelerator, fr. accélerateur atd. Nestejný poměr k cizím slovům způsobil mezi slovanskými jazyky jisté rozdíly v terminologii. Např. ruština, méně polština, je poměrně tolerantní k cizím slovům, zatímco v slovanských jazycích „středoevropských“ (čeština, slovenština, slovinština, charvátština) se v minulosti uplatňoval v poměru k cizím slovům silný purismus. Tyto jazyky spojuje v terminologii také velký počet slovotvorných kalků. Autor se v závěru vyslovuje pro zřízení zvláštní instituce, která by pečovala o sjednocení nově vznikající terminologie v jednotlivých slovanských jazycích.
Blanár sleduje ve svém příspěvku některé změny v slovní zásobě slovenštiny ve srovnání s češtinou a nově osvětluje původ některých slov. Např. slov. rátať spojuje s hornoněmeckým lidovým hornickým výrazem reiten (raiten) a čes. hostinec, hostinský považuje za výpůjčku ze slovenštiny. Metodologicky vychází autor z požadavku, aby se při zkoumání jednotlivých významových změn přihlíželo k systémovým souvislostem a toto celostní hledisko ve svých srovnávacích výkladech také důsledně uplatňuje. Pro vývoj slova po stránce významové není například bez důležitosti jeho vztah k ostatním členům synonymní řady. Např. částečný významový rozdíl mezi čes. znamenat a slov. znamenať vyplývá z toho, že má slov. znamenať odedávna vedle sebe ještě synonymní značiť. V češtině se vytvořil tento synonymní vztah až v době obrozenské, a proto má čes. znamenat větší významové rozpětí. Vznik synonymní dvojice znamenať - značiť vedl v slovenštině k významovému sblížení také u dvojice vyznamenať - vyznačiť. Jde tu o zvláštní případ významové obdoby, tzv. „synonymickou derivaci“. Předností Blanárových výkladů je to, že neposuzuje jednotlivé významové změny izolovaně, nýbrž na pozadí vztahů, jež určují postavení lexikální jednotky v slovní zásobě jakožto systému svého druhu.
Ve sborníku slavistických prací vydaném universitou Karlovou je uveřejněna studie P. Zimy o asimilačních vlastnostech hlásky ř a o vzniku znělého a neznělého ř (Souhláska ř v českém systému znělostní asimilace, s. 36—43). Autor zjišťuje, že hláska ř způsobuje na rozhraní slov znělostní spodobu podobně jako jedinečné souhlásky jen znělé (tzv. sonóry l, r, j + m, n, ň). Od těchto souhlásek se však [161]hláska ř liší tím, že podléhá na konci slova v některých případech znělostní spodobě, podobně jako souhlásky párové. Se souhláskami h (ch) a v (f) spojuje hlásku ř znělostní spodoba uvnitř slova vlivem předcházející souhlásky (srov. znělé a neznělé ř v dvojici dři - tři). Autor dospívá k závěru, že hláska ř zaujímá v českém systému znělostní asimilace spolu s hláskami h (ch) a v (f) zvláštní postavení mezi souhláskami párovými a jedinečnými souhláskami znělými (sonórami). Na základě rozboru staročeské grafiky hlásky ř autor předpokládá, že ř bylo pravděpodobně původně jen znělé a teprve později se rozštěpilo na ř znělé a neznělé.
Při řešení problémů, před kterými stojí slovanská jazykověda, připadá důležitý úkol také slovanské dialektologii. Podrobný průzkum nářečí jakožto nedílné složky národního jazyka je důležitý nejen pro poznání současného vývojového stadia jednotlivých slovanských jazyků, ale dává i možnost nahlédnout do jejich vývoje v souvislosti s měnícími se sociálně ekonomickými podmínkami historickými. Jde přitom nejen o poznání současného stavu a historického vývoje jednotlivých jazyků o sobě, ale také o poznání vývojových souvislostí a vztahů slovanských jazyků jako celku a o řešení některých důležitých otázek mezislovanských (např. nářečí přechodných a smíšených apod.). O podrobnou znalost současného stavu nářečí se bude moci opírat také zkoumání historické; nebude lehké, protože písemný materiál k tomu není ještě ani soustředěn, ani zcela znám. Toto studium bude také jistě moci osvětlit vztahy mezi vývojem nářečí a spisovného jazyka.
Práce, která čeká dialektologii českou, není nikterak malá, i když už bylo mnoho vykonáno. Je důležitá i proto, že se chystá slovanský jazykový atlas nářeční. Proto je vhodné jednak přehlédnout a zhodnotit práci dosavadní, jednak vytyčit směr a úkoly pro práci další. To provedli ve svých referátech pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě dva z předních představitelů naší dialektologie, František Trávníček a Jaromír Bělič.[4]
Běličova „situační zpráva“ podává zasvěcený přehled české dialektologické literatury a práce od průkopnických článků A. V. Šembery z 40. let 19. století až po současnou dobu. Hlavní pozornost věnuje Bělič období po první světové válce, kdy se začala i v české dialektologii silněji uplatňovat metoda jazykově zeměpisná. Obsáhleji hodnotí práci a názory těch představitelů české dialektologie, kteří podnětně rozvíjeli i teorii a byli sami inspirátory nových prací [162](Trávníček, Havránek, Kellner). Podrobně pak informuje o práci po osvobození r. 1945, založené na rozsáhlé akci dotazníkové a soustředěné ve vědeckých pracovištích Ústavu pro jazyk český v Praze a v Brně. Tato práce má být dokončena do r. 1960. Na ni pak v druhé etapě naváže jednotný dotazníkový výzkum celého českého území, prováděný už školenými dialektology (dosavadní dotazníky vyplňovali většinou učitelé).
Běličův přehled ukazuje také, kde a v čem bude třeba korigovat výsledky starších zkoumání, a kriticky hodnotí i práci současnou. Autor přitom zaujímá stanovisko především k těm problémům, jimž už dříve ve své vlastní práci věnoval pozornost, ať už jde o problém nářečí lašských a moravskoslovenských,[5] o nářečí středočeské a jeho poměr k obecné češtině, o problémy spojené s atlasem českých nářečí a dosavadním výzkumem atd.
Referát akad. Fr. Trávníčka rekapituluje, rozvádí a doplňuje názory, které autor z větší části vyslovil porůznu už dříve. Základní důležitost má jádro článku, vytyčující zásady pro monografický průzkum nářečí. Z něho se zároveň poučujeme o nedostatcích a mezerách v bádání dosavadním. V oblasti lexikální bude třeba věnovat pozornost základnímu slovnímu fondu, v okrajových oblastech v sousedství jiného národního jazyka pak celé slovní zásobě obou sousedních dialektů. Trávníček tu má na mysli především prohloubení a rozvinutí metody, které — za jeho vedení — ve své monografii o nářečích východolašských užil Ad. Kellner. Pokud jde o mluvnickou stavbu, bude třeba věnovat pozornost diferenčním popisům ve vztahu k jiným nářečím a k jazyku spisovnému. Zvlášť bude třeba propracovávat ty oblasti jazyka, kterým dosavadní monografie věnovaly místa jen velmi málo, a to tvoření slov a skladbě.
Akad. Trávníček ilustruje své výklady vždy konkrétním materiálem a zdůrazňuje, že „úkolem popisu dnešních lidových dialektů je postihnout jejich strukturní povahu, podat obraz jejich základního slovního fondu i jejich gramatické stavby“ (s. 210).
Sjezd slavistů v Moskvě věnoval velkou pozornost také studiím toponomastickým; ty se v poslední době silně rozvíjejí u všech slovanských národů. Zkoumání původu a vývoje místních jmen má sice v slovanské filologii značně dlouhou tradici, ale nepřinášelo vždy výsledky úměrné práci, kterou tento velmi složitý obor vyžaduje. Proto se v poslední době revidují nejen jeho úkoly a možnosti, ale i metody zkoumání. Přehledný výklad s ukázkou nových [163]metod podává ve svém příspěvku pro sjezd Vladimír Šmilauer (připravující knihu o osídlení Čech ve světle místních jmen).[6] Toponomastika se podle Šmilauera stává samostatným vědním oborem, který musí využívat výsledků jazykovědy, historie i archeologie a vypracovat si metody, které by vedly k reálným výsledkům důležitým i pro jiné vědní obory. Dosavadní metody, které pracovaly jen s několika neobyčejně rozsáhlými typy jmen (např. jmen na -ice je jen v Čechách na pět tisíc), neměly valný úspěch. Proto Šmilauer přistupuje k metodě tzv. malých typů. Pro jejich vymezení volí několik hledisek: obecné jméno použité za vlastní (např. Lhota, Hamr apod.), složeniny (Kratonohy, Holohlavy), přípony místních jmen (např. -ice, -ovice, -ín, -yně atd.), a nově pak základy jmen samy o sobě a základy v kombinaci s určitými příponami (např. jména tvořena z osobního jména Lobek nebo jména tvořená z osobních jmen na -bud příponou -ice: Drahobudice). Tak dostává na pět set typů, s nimiž pracuje. Důležitou pomoc mu při studiu poskytuje záslužná práce Profousova Místní jména v Čechách, z jejíhož materiálu především vychází.
Na závěr Šmilauer velmi stručně shrnuje některé výsledky své práce, které obohacují významně naše znalosti o vývoji českého národního území. Záslužný je přitom i důraz, který klade na spolupráci různých vědních oborů i na vývoj sociální. Potřeba takové spolupráce bude v jazykovědě stále větší, např. v historické dialektologii.
I když nepodáváme zprávu o všech studiích z citovaných sborníků, svědčí přece práce, které uvádíme, o široké rozloze zájmů našich slavistů i o složitosti problémů, které se v současné době v naší jazykovědě řeší.
[1] Zprávy o dalších sjezdových publikacích přineseme v příštích číslech.
[2] O názorech Paulinyho na tyto otázky přineseme podrobnou zprávu v příštím čísle Naší řeči.
[3] B. Havránek, K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, Časopis pro moderní filologii 28, 1942, s. 414n.; srov. též F. Kopečný, Spisovný jazyk a jeho forma hovorová, Naše řeč 33, 1949, s. 14—22.
[4] Jaromír Bělič, Stav a úkoly české dialektologie. Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 197—208; František Trávníček, Zásady monografického popisu jednotlivých slovanských dialektů. Tamže s. 209—214.
[5] Viz Běličovu stať Postavení moravské slovenštiny a laštiny v knize Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 65—86.
[6] Metoda „malých typů“ v toponomastice. Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě. Universita Karlova, Praha 1958, s. 44—51.
Naše řeč, volume 42 (1959), issue 5-6, pp. 156-163
Previous Milan Jelínek: Zamyšlení nad předložkou dík(y) čemu
Next Lubomír Doležel: Sborník o vědeckém studiu soudobých jazyků
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1