Dotazovna — dotazna

František Daneš

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

Místo, kde se na nádraží podávají cestujícím informace, nemělo dosud žádné zvláštní pojmenování — bývá zpravidla opatřeno nápisem INFORMACE; je to označení stručné, výrazné a mezinárodně srozumitelné (což je na drahách věc jistě vítaná) a není proti němu jazykových námitek. Přesto však železniční správa počala uvažovat o tom, zda by nebylo vhodnější nazvat tuto místnost jinak, obdobným způsobem, jako bývají označovány jiné místnosti podle svého určení (např. úschovna, umývárna atp.). Posuzujeme-li věc z hlediska cestujícího, který se potřebuje rychle orientovat, [128]není pochyb o tom, že označení INFORMACE je nejvýhodnější. Na druhé straně je ovšem pravda, že ve vnitřním styku železničním i jinak se s takovýmto pojmenováním někdy těžko pracuje; např. spojení jako byl přeložen do informací, v informacích je zavedena nepřetržitá služba nebo ptal jsem se na to v informacích nemůžeme pokládat za plně spisovná. Jak tedy tuto místnost (či přesněji toto zařízení) nazvat? Názvy místností tohoto druhu bývají tvořeny většinou příponou –na (s variantami -ovna, -árna, -írna), např. hovorna, šatna, výdejna, úschovna, čekárna, a to jednak od sloves nebo od slovesných jmen, jednak od jmen podstatných a přídavných. V našem případě slovotvorné zákonitosti nedovolují vzít za základ slovo informace, které by se po významové stránce nejlépe hodilo. Proto se nabízí vyjít od slova dotaz (jde o pojmenování místnosti sloužící v podstatě k vyřizování dotazů) a vytvořit slovo dotazna. Z hlediska pojmenovávacího bychom dali přednost této podobě, poukazující přímo k podstatnému jménu dotaz (srov. též např. hovorna, poradna, opravna, úpravna, prodejna…), před druhou možnou a nikoli nesprávnou podobou, totiž dotazovna. Tato podoba poukazuje k slovesu dotazovati se a znamená asi tolik jako ‚místnost, kde se lidé dotazují‘; zakončení -ovna nacházíme však u velkého počtu slov, a to i takových, která nejsou odvozena od sloves na -ovati, ani od přídavného jména na -ový, takže tu existuje druhotná přípona -ovna. Proto nás podoba dotazovna nenutí spojovat ji jednoznačně se slovesem dotazovati se (což by bylo po stránce významové, pojmnovávací, poněkud násilné).

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 127-128

Předchozí Karel Sochor: Autostřechovice?

Následující František Trávníček: Slovosled stálých příklonek typu smát se