Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl, Přemysl Hauser

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Památky staročeské literatury ze čtyř století

I. V době, kdy rukopisné fondy všech důležitějších našich i zahraničních knihoven jsou již aspoň zhruba zkatalogizovány a popsány (třebas ovšem ještě ani zdaleka nemáme vydány všechny památky, které jsou známy), má každý nový nález, pokud nějak obohacuje naše znalosti staré češtiny a staročeské literatury, zvláštní význam, a to tím větší, čím je nalezená památka starší. Proto vzbudila před několika lety živou pozornost zpráva E. Urbánkové, že v pražské Universitní knihovně byly nalezeny pergamenové proužky, které se jí podařilo sestavit ve tři dvoulisty a určit jako další, dosud neznámé zlomky nejstarších českých legend z počátku 14. století.[1] Obsahují úryvek legendy o umučení Kristově, dále téměř úplnou legendu o sv. Silvestru papeži a konečně další část legendy o sv. Jakubu Menším, úhrnem něco málo přes 300 veršů. Kdežto však na edici tohoto důležitého nálezu dosud čekáme,[2] máme už v rukou druhý nález obdobného významu, totiž Ostřihomský zlomek staročeské Alexandreidy. Vydal jej pohotově i pečlivě jeho nálezce, maďarský slavista P. Király, v časopise Studia slavica 2, 1956, s. 157—184 za spolupráce Fr. Ryšánka, V. Vážného, A. Škarky a Z. Hauptové. Ostřihomský [218]zlomek je nejmenší ze všech dosud známých zbytků staročeské básně o Alexandrovi, neboť na dvou pergamenových ústřižcích, kterých bylo později použito k vazbě prvotisku, obsahuje celkem 87 veršů, ne vždy úplných; je však pozoruhodný tím, že téměř všechny verše pocházejí — jak ukázalo srovnání s latinskou Alexandreidou Gualtera Castellionského — z VIII. a X. knihy, ze kterých jsme dosud neznali nic. Vydání obsahuje podrobný popis zlomku, text v přepise paleografickém a v novočeském pravopise (tento od A. Škarky), výklad o písmu, podrobný rozbor jazykový, pravopisný a úplný slovník, sestavený podle vzoru glosáře připojeného ke kritické edici Alexandreidy od R. Trautmanna z roku 1916. Podle všestranného rozboru písma i jazyka památky se Király domnívá, že Ostřihomský zlomek byl napsán někdy na počátku poslední třetiny 14. století a že je to opis starší předlohy, blízké z dosud známých zlomků Musejnímu, Vídeňskému a Šafaříkovu; některé jazykové znaky upomínají poněkud na prostředí moravské nebo slovenské, nepostačí však ani zdaleka k bezpečnému místnímu určení rukopisu.

II. V 2. čísle loňského jubilejního ročníku Listů filologických otiskl R. Jakobson svůj starší pokus o metrickou a textovou rekonstrukci staročeské veršované skladby o Luciferovi, Adamovi a Evě, dochované na 14 proužcích v Kapitulní knihovně pražské a poprvé vydané 1884 A. Paterou (Staročeská báseň o prvotním hříchu II, LF 80, 1957, s. 204—210). Ukazuje v něm, že legenda byla původně složena v osmislabičných verších, sdružených do pětiveršových slok, a odmítá metrické i jiné výklady o této skladbě, které publikoval bývalý pražský, dnes vídeňský slavista Fr. Repp ve sborníku Wissenschaft im Volkstumkampf, vydaném za okupace v Liberci 1941; vytýká jim — kromě závažných omylů věcných — i zcela pochybené východisko ideologické, usilující zaujatě o dokázání co největší závislosti českého středověkého písemnictví na soudobém duchovním dění německém.

III. Významným obohacením našich znalostí staročeských památek po stránce jazykové i literární je také edice tzv. Olomouckých povídek, které z rukopisu Universitní knihovny v Olomouci vydal tamní knihovník E. Petrů, ačkoli některé ukázky z nich pojal už B. Václavek do svého výboru z české krásné prózy 16. a 17. století.[3] Povídky tvoří závěrečnou část kodexu, který mimoto ještě obsahuje dva české překlady z latiny, a to Zjevení sv. Brigity a O sv. Jeronýmovi knihy troje. Jejich text otiskuje vydavatel v novočeském pravopise a v oddíle [219]věcných vysvětlivek přidává k některým latinské paralely podle souboru J. Klappera Erzählungen des Mittelalters in deutscher Übersetzung und lateinischem Urtext (Breslau 1914). Srovnáním s těmito předlohami a tematickým i stylistickým rozborem ukazuje J. Petrů, že tu už nejde o tzv. středověká exempla ve vlastním slova smyslu, tj. krátké, zajímavé a názorné příklady, autentické nebo více či méně vymyšlené, kterými kazatelé a autoři nábožensky vzdělavatelných spisů dokazovali správnost svých tezí, nýbrž o typický útvar přechodný. Olomoucké povídky, jejichž vznik lze posunout již na konec 14. nebo na počátek 15. století, jsou zajímavým dokladem toho, jak byly obnovovány náměty starší prózy romanticko-didaktické (jako např. Trojánská kronika, historie o Štilfrídovi a Bruncvíkovi, některé příběhy ze sbírky zvané Gesta Romanorum aj.) a upravovány podle potřeb a zálib nově vznikající třídy měšťanské.

IV. V knižnici Živá díla minulosti, kterou od r. 1953 vydává Státní nakladatelství krásné literatury v Praze a která už dala do rukou čtenářů několik nových edic staročeských památek (Hus a Jeroným v Kostnici, J. Á Komenského Moudrost starých Čechů, M. Dačického z Heslova Prostopravda a Paměti) vyšel na sklonku r. 1956 jako 12. svazek obsáhlý výbor z celého díla Tomáše ze Štítného pod názvem Knížky o hře šachové a jiné (532 s., 17 obr. příl.). Připravil jej edičně Fr. Šimek, který spolu s M. Kaňákem napsal také předmluvu Osobnost a dílo Tomáše ze Štítného. Do výboru byly z původních prací vedle předmluvy k štítenskému Sborníku sázavskému pojaty především tři menší traktáty, O trojím stavu, O hospodářovi, hospodyni a čeledi a O přirovnání devíti lidských stavů k devíti kůrům andělským, dále tři ukázky z nejvyspělejšího autorova díla, Řečí nedělních a svátečních, Štítného překlad oblíbeného středověkého duchovního románu o Barlaamovi a Josafatovi (na rozdíl od vydání z r. 1946 v Památkách staré literatury české je tu poprvé otištěna pozdější, zkrácená verze tohoto překladu) a konečně Štítného volné zpracování latinského traktátu Jacoba de Cessolis O hře šachové, ve kterém je výklad hry alegoricky rozveden v kritiku středověké společnosti. Edice je doplněna poznámkami textově kritickými, věcnými vysvětlivkami a diferenčním slovníčkem.

V. Jako 19. svazek ediční řady Památky staré literatury české, kterou založila Matice česká a která nyní vychází péčí sekce jazyka a literatury ČSAV, vyšel r. 1957 poprvé vůbec překlad cestopisu Jeana de Léryho Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove, který r. 1590 pořídili z latiny čeští bratři Pavel Slovák a Matěj Cyrus; z jediného rukopisu, který se dochoval v bývalé fürstenberské knihovně na Křivoklátě, připravili jej k vydání Kv. Hodura [220]a B. Horák (387 s., 8 příl.). Autor cestopisu, kalvínský kazatel francouzského původu, zúčastnil se v letech 1556—1558 nezdařeného pokusu o osídlení ostrova v zátoce Ganabara naproti brazilskému pobřeží, kde později vzniklo Rio de Janeiro, a po návratu do Evropy vypsal své zkušenosti ze života ve francouzské kolonii, zmítané tehdy stejně jako mateřská země náboženskými spory, i poznatky o životě a zvycích jihoamerických Indiánů. V cestopise Léryho poutá dnes čtenáře především druhá část — národopisná — bohatstvím autentického materiálu etnografického, v němž není opominuta ani řeč tupi, zachycená dosti podrobně v řadě rozmluv mezi Francouzem a domorodcem; celé dílo nás však překvapí svým jednoznačně pokrokovým zaměřením, které se projevuje stejně odporem proti nelidským metodám francouzských kolonizátorů jako neskrývanými sympatiemi k domorodému obyvatelstvu, vtipným srovnáváním v různých situacích, např. kanibalismu jihoamerických divochů se způsoby, jak zacházeli se zajatci příslušníci národů civilizovaných apod. Tato tendence byla asi také podnětem k českému překladu, třebas překladatelé asi předem a vědomě rezignovali na možnost vydat svou práci tiskem v tehdejší pohnuté době náboženských bojů u nás na rozhraní 16. a 17. století. Před překladem, který svou plynnou mluvou, lexikálním bohatstvím i obratností stylistickou má i nemalý význam jazykový, jsou otištěny tři stati úvodní: Cestopis Léryho a jeho český překlad od B. Horáka, Místo cestopisu Léryho ve staročeské cestopisné literatuře a jeho literární význam od Z. Tiché a ještě od B. Horáka Ohlas zámořských objevů v české literatuře. Zvláštní pozornosti zaslouží všestranný výklad o pravopise a vůbec o jazykové stránce památky od Kv. Hodury, který je vítaným příspěvkem k dosud málo propracované ediční technice staročeských památek jazykových a literárních z konce století 16. a ze století 17. Ani v tomto svazku — jak už se stalo v Památkách staré literatury české dobrou tradicí — nechybí užitečné poznámky textově kritické, vysvětlivky věcné a slovníček.

VI. Výběr staročeských textů od druhé poloviny 15. století do 30. let století 17. — pořízený ovšem se zřetelem k speciálnímu určení svazku — obsahuje antologie Českobratrská výchova před Komenským, kterou pro St. pedagogické nakladatelství v Praze sestavil a k vydání připravil A. Molnár jako první knihu nově založené Edice pedagogických pramenů (Praha 1956, 311 s.). Nová sbírka, k níž dal podnět a kterou rediguje Kabinet pedagogických věd při ČSAV (dnes Pedagogický ústav J. Á. Komenského ČSAV), má přinášet dokumenty k české výchovné praxi i teorii od středověku až do nedávné minulosti ve filologicky přesných otiscích a s potřebnými úvody i komentáři; po prvním svazku, který shrnul v bohatém a dobře promyšleném výběru památky pedagogického úsilí jednoty bratrské z let 1464—1635 (popř. úryvky z nich; [221]některé ukázky jsou tu otištěny vůbec poprvé, jiné ve vydání spolehlivém) byl už dán do tisku i svazek další, nazvaný Výchova českého šlechtice.

VII. Dodatkem k referátu o novém kritickém vydání nejstarší české rýmované kroniky t. řeč. Dalimila od B. Havránka a J. Daňhelky (Naše řeč 40, 1957, s. 282—285) zaznamenáváme také na tomto místě zajímavý pokus M. Očadlíka o ztotožnění dosud anonymního autora kroniky s historickou osobností. Po J. V. Šimákovi, který v roce 1932 vystoupil s názorem o autorství Hynka Žáka z Dubé (tuto domněnku odmítl J. Šusta), a J. Beranovi, který r. 1938 upozornil v této souvislosti na Havla z Lemberka, má M. Očadlík na mysli posledního biskupa pražského Jana IV. z Dražic, vynikajícího politického činitele českých dějin v první polovině 14. století (biskupem byl od r. 1301 do své smrti r. 1343). Tuto hypotézu jednak konfrontuje s údaji z kroniky samé, jednak ji prověřuje na hlavních důvodech, které byly uváděny už při dřívějších pokusech o identifikaci, a ukazuje, že nejsou v rozporu s jeho návrhem. Je nutno doznat, že důkazy Očadlíkovy působí dojmem velmi přirozeným, nenásilným a sugestivním. Je jasné, že některé názory, které propaguje Dalimil, a názory Jana z Dražic, jak je známe odjinud, jsou vskutku velmi blízké, ale mohou ovšem také reprezentovat dobové mínění. Protože však autor zatím odpovídá hlavně na otázky, které si klade sám, bude třeba vyčkat důkladného rozboru historiků-specialistů, až Očadlík svou hypotézu předloží k široké diskusi. Zatím svou studii o tomto námětu vydal vlastním nákladem v počtu 300 výtisků jako neprodejnou novoročenku na rok 1958 pod názvem Gentis bohemice fidelis zelator ac indefessus propagator; těmito slovy — jako českého národa věrného přívržence a neúnavného šiřitele — charakterizoval Jana IV. z Dražic ve své latinské kronice jeho současník, kanovník František Pražský.

Zdeněk Tyl

Těžiště, či těžisko?

O přesnost, vhodnost a výstižnost odborných termínů pečují odborníci příslušné vědy z jedné strany, z druhé pak filologové. Spolupráce obou stran je přitom jistě k prospěchu věci, někdy však dochází k střetnutí, k diskusní výměně názorů mezi nimi. V časopise Přírodní vědy ve škole (VI, 1956, s. 496) podnítil takovou diskusi Ivan Poldauf článkem Poznámky filologa k některým fyzikálním termínům. Poněvadž jde přitom o otázku zásadnějšího významu, budeme čtenáře Naší řeči o vyslovených názorech informovat.

V šíře založeném úvodu mluví autor nejprve o pohybu v terminologii. Je způsoben jednak vznikem nových věcí a pojmů a zánikem sta[222]rých, jednak pokročilejším názorem příslušné vědy, která vyzvedá podstatnější, popřípadě specifičtější rys věci, a volí proto vhodnější pojmenování. Příklad druhého procesu ukazuje autor na dnešním posouvání od termínu granulovaný k zrněný, od motýlokvětý k vikvovitý, od hromosvod k bleskosvod, od radiolampa k elektronka. Jádrem článku je pak vytčení významového rozdílu mezi podstatnými jmény tvořenými příponou -iště a -isko. V základě upozornil Poldauf na tento rozdíl již v článku Srovnávání s mateřštinou při vědeckém zkoumání jazyků, otištěném ve Sborníku Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura 1954, nyní svůj výklad doplňuje a zpřesňuje. Poměr mezi příponami -iště a -isko u jmen označujících nějaké místo určuje Poldauf takto:

-iště označuje místa, jejichž základním rysem je otevřenost, přístupnost přímo z vnějšku, volné umístění v prostoru (brambořiště, cvičiště, doskočiště, jiskřiště, letiště apod.). Významový rys ‚otevřenosti‘ vyniká srovnáním s jinými příponami, jimiž se tvoří obecná jména místní: smetiště — smetník (nádržka, jímka uzavřená), hřiště — herna (místnost). U slov hlediště, propadliště, schodiště, skladiště, topeniště jde sice o uzavřenou prostoru (je to podle Poldaufa ojedinělé), ale takovou, u které je „důraz na její zařízení spodní, tedy z hlediska osoby uvnitř prostory ‚otevřené‘ plochy“. Dále označuje -iště místa podle vztahů společenského, často jen právního rázu (bydliště, odbytiště, pracoviště, rodiště, stanoviště). Přípona -isko označuje často vedle -iště místa nevhodná pro pohyb člověka, jako strnisko, rašelinisko, močálisko apod., nebo místa, která se chápou jako body, např. hledisko, ohnisko, stanovisko.

Zvláštní poznámku věnuje autor slovům letovisko, učiliště a ložisko. Slova letovisko a učiliště byla přejata z jiných jazyků (letovisko ze slovenštiny a učiliště z ruštiny), přiřadila se však významově k ostatním slovům: letovisko ke jménům s významem bodovosti, protože „rekreační místa snadno chápeme jako body“ (turistická střediska), učiliště ke jménům jako pracoviště, působiště apod. U slova ložisko jde podle autora zřetelně o představu krytí i uzavřenosti, proto tu není možné slovo s příponou -iště.

Z tohoto významového rozboru pak autorovi vyplývá, že ve dvojici těžiště — těžisko je podoba těžiště „petrefaktem“ (zkamenělinou), a vybízí, aby byla nahrazena podobou těžisko, která se vhodněji přičleňuje k slovům s bodovým významem, jako ohnisko, stanovisko, středisko.

S Poldaufovým návrhem nahradit fyzikální termín těžiště obměněnou podobou těžisko vyslovil v témž časopise nesouhlas Emil Kašpar. Své stanovisko vyložil v článku Poznámky fyzikovy k některým fyzikálním termínům (Přírodní vědy ve škole VI, 1956, s. 806). Připomíná, že v odborné terminologii fyzikální se užívalo vždy jen termí[223]nu těžiště, nikdy těžisko. Vývody filologovy jej nepřesvědčují a pokládá je někde za mylné. U jmen odvozených příponou -isko považuje za význačnější významový znak funkci „označovat blíže určitý postoj“ než označovat místa jako bod. U podoby ohnisko (kde jde jasně o označení bodu) vyslovuje autor domněnku, že podoba fyzikálního termínu mohla vzniknout z přeneseného významu slova ohnisko, který má např. ve spojení ohnisko odporu. Náhradu těžisko za těžiště rozhodně odmítá.

Ivan Poldauf se k problému vrátil ještě článkem Těžiště, či těžisko? (Přírodní vědy ve škole VII, 1957, s. 804). Opakuje své výklady o poměru jmen s příponami -iště a -isko. Pro to, že slova odvozená příponou -isko skutečně označují body, přináší důkaz ekvivalentního vyjádření z jiných jazyků, při němž je využito slova odpovídajícího českému bod. Na příklad české slovo hledisko překládáme do cizích jazyků: Gesichtspunkt — point de vue — poit of view. V závěru znovu doporučuje fyzikům, aby přijali jako vhodnější termín těžisko.

Poldaufův pokus o postižení významového rozdílu jmen tvořených příponami -iště a -isko opírá se o jemnou analýzu jazykového materiálu. Domníváme se však, že bude ještě třeba prozkoumat všechna slova s uvedenými příponami a posoudit, zda odpovídají autorovým kategoriím. Namátkou uvádím dvojici pastviště — pastvisko, v níž nejde o označení místa nevhodného pro pohyb člověka, a slova bludiště, hradiště, pařeniště (podoba hradisko je v Příručním slovníku označena jako archaismus, pařenisko jako výraz málo užívaný), která označují místa uzavřená. Pařeniště je v Příručním slovníku definováno jako umělý záhon obedněný a obezděný; semeniště naproti tomu Příruční slovník vykládá v přeneseném významu jako místo, středisko, ohnisko, odkud se šíří, vycházejí nějaká hnutí. Vedle podoby strnisko je právě rozšířenější podoba strniště. Autor přehlíží i lokální rozdíly v užití obou přípon.

Upozorňuji dále, že otázkou významového poměru jmen tvořených příponami -iště a -isko zabýval se také akad. Fr. Trávníček (Nástroj myšlení a dorozumění, Praha 1940). Ukazuje na to, že ve dvojicích jako stanoviště — stanovisko, hlediště — hledisko, ohniště — ohnisko jde u slov s příponou -iště o význam konkrétní, u slov s -isko o význam přenesený.

Jedině posouzení všech slov daného slovotvorného typu nám pomůže stanovit obecnou významovou kategorii bezpečně. Ale i tak půjde jen o postižení tendence a nebude možno podřizovat této zjištěné tendenci podoby už v jazyce ustálené, zvláště ne podoby terminologizované. Jistou analogií je tu kategorie přídavných jmen na -ní a -ný; i zde existují vedle jasných případů ilustrujících v dnešním jazyce zjištěné rozlišovací tendence buď případy kolísání mezi obojími podobami [224](učební — učebný aj.), nebo ustálené, i terminologizované případy, které nejsou ve shodě s vysledovanou tendencí (těžná jáma, stavebná mechanika). Z hlediska terminologického se zde střetá požadavek ustálenosti se zřetelem k soustavnosti, systémovosti terminologie, v našem případě naprosto ne nesporné. Nejde-li v daném případě o systémovost mnohonásobně rozvětvenou a opravdu prokázanou, je jasné, že potřeba změny není taková, aby jí požadavek ustálenosti odborné terminologie ustoupil.

Přemysl Hauser

---

[1] Nově nalezené staročeské zlomky v Národní a universitní knihovně v Praze, Česká literatura 1, 1953, s. 46 — 48.

[2] Zlomky vyjdou péčí E. Urbánkové a za spolupráce Fr. Ryšánka a Fr. Šimka v Edici Universitní knihovny v Praze nákladem Státního pedagogického nakladatelství pravděpodobně ještě v roce 1958.

[3] Olomoucké povídky. Příspěvek k studiu vývoje staročeské zábavné prózy. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1957, 144 s., 4 obr. příl. — B. Václavek, Historie utěšené a kratochvilné, člověku všelikého věku i stavu k čtení velmi užitečné. Poprvé 1941 (pod jménem L. Čivrného), 2. vyd. 1950.

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 7-8, pp. 217-224

Previous Miroslav Roudný: Anketa k připravovanému hutnickému terminologickému slovníku

Next František Cuřín: O jazyce novin