Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu

Alois Jedlička, Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

Všechna dosavadní vydání Pravidel českého pravopisu, počínajíc vydáním z r. 1902, jehož úvodní výkladovou část zpracoval Jan Gebauer, zahrnovala vedle vlastních pravidel pravopisných a vedle slov uvedených v abecedním seznamu z důvodů pravopisných ještě také mluvnici, a to tvarosloví. Tvaroslovná látka byla jednak probírána ve výběru v úvodních výkladech (v části nazvané „Z tvarosloví“), jednak byly tvaroslovné údaje uváděny podle potřeby v abecedním seznamu slov a tvarů. Ve shodě s tím zněl úplný název této oficiální a závazné školské příručky v prvních vydáních (1902, 1903, 1904) Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů a později (od vydání z r. 1913) Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. Od této tradice, pojímat vybrané tvaroslovné výklady a údaje do příručky pravopisné, odchýlilo se — jak známo — vydání nové z r. 1957. Odchýlilo se od ní vědomě a záměrně, protože přijalo jiný, širší úkol než všechna dřívější vydání Pravidel: toto tzv. akademické vydání není na rozdíl od vydání předchozích školskou příručkou, nýbrž má poslání mnohem širší, sloužit jako pravopisný rádce slovesným umělcům, odborným spisovatelům, novinářům apod. Z tohoto širšího poslání vyplynuly i zvýšené nároky na [139]rozsah příručky, který se i při omezení na jevy pravopisné rozrostl na 474 stran (110 stran pravopisných pravidel a 364 stran pravopisného slovníku). Ovšem k jevům pravopisným se zde počítají jak pravopisné jevy vlastní, základní (např. psaní i, y v základech slov, psaní předložek a předpon s, z, psaní velkých písmen, psaní příslovečných spřežek aj.) i druhotné (pravopisné zaznamenávání délky samohlásek, která je v podstatě prvkem zvukové stavby jazyka), tak i ty jevy, v nichž je pravopis prostředkem tvarosloví a skladby (psaní i, y v koncovkách slov ohebných a v koncovkách přídavných jmen a příčestí podle shody na členu řídícím). Toto omezení na jevy pravopisné bylo umožněno tím spíš, že se v souboru jazykových příruček určených pro širší veřejnost počítá s novým třísvazkovým slovníkem, který právě začíná vycházet a který bude v plné míře obsahovat i všechny potřebné údaje tvaroslovné, a že již dnes slouží praxi jednosvazkový slovník Vášův-Trávníčkův, mající rovněž údaje tvaroslovné.

Pro toto omezení a soustředění na jevy pravopisné jsou ovšem i jasné důvody teoretické. Pravopis a tvarosloví — přes některé uvedené případy, kdy je pravopis prostředkem tvarosloví — jsou dvě zcela rozdílné oblasti, a je proto třeba je rozlišovat (tradice školská i širší veřejnost je na škodu věci někdy mylně ztotožňují a tím si ztěžují i metodický přístup k těmto oblastem).

Není divu, že učitelská veřejnost pociťovala ze svého hlediska a se zřetelem k vyučovací praxi toto omezení na jevy pravopisné jako nedostatek a že se dožadovala, aby do vydání Pravidel pro školy byly — jako tomu bylo dosud — pojaty i potřebné údaje tvaroslovné. Toto stanovisko sdílely i školské úřady. Všem odpovědným pracovníkům bylo od počátku jasné, že školní vydání Pravidel tyto tvaroslovné údaje obsahovat má, a to také proto, že se zatím nepočítá pro školu se zvláštním školním slovníkem, a že tedy školní vydání Pravidel musí vlastně do jisté míry takovýto školní slovník nahrazovat.

Školní vydání Pravidel[1] obsahuje tvarosloví zčásti v jiné formě než Pravidla dřívější. Změna je především v tom, že nejsou do úvodních výkladů zařazeny zvláštní výklady tvaroslovné: ty jsou obsaženy v soustavné školské mluvnici, kde jsou zpracovány se zřetelem k školským potřebám a k školské praxi. Má tedy školní vydání Pravidel tva[140]roslovné údaje jen u jednotlivých slov ve slovníku, ale toho se také v školské praxi nejvíce a především užívá.

Tvaroslovné údaje se uvádějí především u hesel, která jsou do slovníku zařazena z důvodů pravopisných, a řidčeji jsou přidávána nová hesla jen se zřetelem k obtížím tvaroslovným. Proti dřívějším vydáním jsou tvaroslovné údaje rozšířeny, soustavněji zpracovány a nově revidovány. Všechny návrhy byly projednány a schváleny pravopisnou komisí Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd.

Školní vydání Pravidel přejalo ovšem všechny tvaroslovné údaje, které (z důvodů pravopisných nebo se zřetelem k rozdílům v délce samohlásek a v jednotlivých případech — zvláště v tvarosloví sloves — i jindy) zaznamenávalo už vydání akademické z r. 1957. (V akademickém vydání šlo zvláště o ty případy, kdy dosavadní kodifikace byla v rozporu se stavem v živém spisovném jazyce a kdy bylo naléhavě potřebí revize [např. v přítomných tvarech sloves typu péci, 1. os. jedn. čísla a 3. os. mn. čísla peku i peču, pekou i pečou, v rozkazovacím způsobu pec i peč aj.]).

Proti dřívějším vydáním Pravidel jsou tedy tvaroslovné údaje v školním vydání Pravidel úplnější a soustavnější. Zaznamenávají se např. v poměrné úplnosti u jednotlivých slov tvary, v nichž je v jazyce kolísání anebo u nichž může být uživatel na pochybách o správnosti. Týká se to především tvarosloví jmen. Nově uvádějí Pravidla u mnohých jmen neživotných vzoru „hrad“ tvar 6. pádu jedn. čísla, kde jazykový obyčej není ve všech případech ustálen a kolísá dosti často mezi tvary na -u a na -e (jako v nadpise — v nadpisu, v roce — v roku aj.). Pravidla z r. 1941 (stejně jako vydání dřívější) uváděla tento tvar jen ojediněle,[2] např. s kolísáním u jmen okres a vrchol (v okrese — v okresu, na vrchole — na vrcholu), ale nikoli už u jmen jako jazyk, potok, rybník aj., kde úzus rovněž kolísá a kde uživatelé mohou být na pochybách o správnosti tvarů. — Nově se uvádějí v poměrné úplnosti také tvary 6. pádu množného čísla jmen mužských a středních zakončených na zadopatrové souhlásky (k, g, ch, h), protože se zde u jmen středních a u mužských jmen neživotných zdrobnělých zakončených na -ček a u jednotlivých slov dalších uplatňují [141]i ve spisovném jazyce zakončení na -kách, často vedle -cích. — Už Pravidla z r. 1941 uváděla alespoň u některých typů mužských jmen (zvláště u jmen na -ista, -ita, -eta, -ota, -asta, -at, -ant, -ent, -an a -án) důsledně tvary 1. pádu množného čísla. V novém školním vydání se tyto záznamy rozšiřují na všechny případy, kde je možnost pochyb, zda vedle koncovky -i neexistuje ještě dubletní koncovka -é nebo -ové. — Důsledně se zaznamenává také 2. pád množného čísla ženských jmen cizího původu na -ice, jako ambice, edice, kompozice, milice, pozice aj., a to s kolísáním mezi tvary na -ic a -icí. (Pravidla z r. 1941 uvedla sice 2. pád ambicí a posic, ale nikoli už u jmen edice, komposice, disposice aj.). Je třeba mít na mysli, že v této šíři nebyly u jednotlivých slov uvedené tvary dosud zaznamenány ani v našich mluvnicích, ani v našich slovnících (v akademickém Příručním slovníku a ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého).

Pravidla se pokoušejí postihnout skutečný stav v spisovném jazyce, ovšem se zdůrazněným zřetelem k mluvnické soustavě, kterou je třeba studiem odhalovat. Uvádějí se přitom především tvary základní nebo rovnocenné v podstatě dvojtvary; leckdy se ovšem může vyskytnout za zvláštních okolností, v určitém spojení nebo ve zvláštní významové nebo slohové platnosti i tvar odchylný, neuvedený. (Tak např. je u podstatného jména dvůr běžný a v Pravidlech uvedený tvar 6. pádu jedn. čísla na dvoře, ovšem vyskytne se i spojení o soudním dvoru apod.; srovnej i Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 442.).

Úplněji se zaznamenávají také tvary slovesné. U sloves vzorů „nese, peče, tře, začne“ a „kryje“ se uvádějí zpravidla všechny jednoduché tvary, u „bere, maže“ zpravidla jen tvary přítomné, u „tiskne“ minulé; u vzorů „trpí, sází“ jen třetí, osoba mn. čísla přítomného času; u „mine, kupuje, prosí, dělá“ se uvádějí tvary jen výjimečně. — Jednoduché tvary se uvádějí ve skupinách: z přítomného času 1. os. jedn. čísla (popř. 2. os. jedn. čísla) a 3. os. mn. čísla; rozkazovací způsob; přechodníky (u sloves nedokonavých přítomný, u dokonavých minulý); příčestí, popř. podstatné jméno slovesné.

Je úkolem tohoto článku seznámit čtenáře Naší řeči, a zvláště také uživatele školních Pravidel z řad učitelských v přehledném uspořádání se změnami a úpravami, které nastaly v tvarosloví jednotlivých skupin jmen a sloves, popř. i u slov jednotlivých, proti Pravidlům dosavadním.

[142]A. Tvarosloví sloves

Změny se probírají podle jednotlivých slovesných vzorů.

Nově zaváděné podoby se označují kurzívou.[3]

I. třída

1. a) Vzor nese: beze změny.

b) Vzor peče:

(1) Vyrovnání souhlásek k - c - č, dávno pronikající, je uplatněno již v AP. Vedle dosavadních podob 1. j. peku, 3. mn. pekou, rozk. pec, pecte se uvádějí i podoby peču, pečou, peč, pečte.

Stejně je tomu i u slovesa téci (teču, tečou, teč), vléci (vleču, vlečou, vleč; pod. obleču, oblečou, obleč), síci (seču, sečou, seč), tlouci (tluču, tlučou, tluč) a ve všech jejich předponových odvozeninách.

(2) Zato souhlásky h - z - ž zůstávají v původním rozdělení: střehu, střežeš, střez; mohu, můžeš, pomoz; podoba „můžu“, v AP uváděná jako hovorová, do ŠP nepřešla.

2. Vzor bere:

(1) Do přítomných tvarů pronikají, zvláště u sloves všedního života a u sloves expresívních, podoby podle „dělá“. Protože je míra pronikání u jednotlivých sloves různá, vzniká několik typů:

typ a)	: drbu	drbám	; drb	drbej	; - - - drbaje;
typ b)	: capu	capám	- - -	capej	; - - - capaje;
typ c)	: plavu	- - -	; plav	plavej	; - - - plavaje;
typ d)	: chápu	- - -	- - -	chápej	; - - - chápaje.

(Z tohoto přehledu typů je vidět, že při nejistotě můžeme u kolísajících sloves užít vždy v přítomném čase podoby podle „bere“, v rozk. způsobu a v přechodníku podoby podle „děláL.)

(2) V nové úpravě přibylo podob podle „dělá“:

do typu a):

dlabu	dlabám	; dlab	dlabej	; - - - dlabaje;
klapu	klapám	; klap	klapej	;- - - klapaje;
třepu	třepám	; třep	třepej	;- - - třepaje;

všechna dosud v typu c);

[143]do typu b):

drápu	drápám	; - - - drápej	; - - - drápaje;
chroupu	chroupám	; - - - chroupej	; - - - chroupaje;
chrupu	chřupám	; - - - chřupej	; - - - chřupaje;
křapu	křapám	; - - - křapej	; - - - křapaje;
křoupu	křoupám	; - - - křoupej	; - - - křoupaje;
křupu	křupám	; - - - křupej	; - - - křupaje;

všechna dosud v typu d);

do typu c):

kašlu

- - - ; kašli kašlej;

- - - kašlaje;

dosud rozk. zp. jen kašli, ale vedle toho odkašli i odkašlej.

(3) Sloveso „sypati“ mělo podle dosavadních Pravidel tvary v typu a):

sypu sypám

; syp sypej

; - - - sypaje,

kdežto s předponami (do-, na-, o-, ob-, od-, pod-, po-, pro-, pře-, při-, roz-, se-, u-, v-, vy-, za-) tvary podle typu c):

-sypu - - -

; -syp -sypej;

v nové úpravě je podoba -sypám i u sloves s předponami: dosypám, nasypám atd.

Rozdíl mezi slovesem základním a jeho odvozeninami však zůstal u „hýbati“: hýbu hýbám (a rozhýbu rozhýbám), ale jen: nahýbám, ohýbám atd. zcela podle „dělá“.

(4) Naopak však přibyly u dvou sloves dosud časovaných podle „dělá“ též podoby podle „bere“: usnovati snovám (vedle snouti snuji) uvádí se i podoba snovu; u rubati rubám i podoba rubu.

3. Vzor maže:

(1) U vzoru „maže“ pozorujeme jako u vzoru „bere“, že slovesa všedního života a slovesa expresívní dostávají podoby i podle „dělá“. Je tu však větší pestrost typů:

typ a)	; češu	česám	češ	česej	; češe	česaje;
b)	; křešu	křesám	křeš	křesej	; - - -	křesaje;
c)	; klušu	klusám	- - -	klusej	; kluše	klusaje;
d)	; koušu	kousám	- - -	kousej	- - -	kousaje;
e)	; skáču	- - -	- - -	skákej	- - -	skákaje;

[144]Zde v ŠP přibylo:

do typu a)

: ořu	orám	; oř	orej
; oře	oraje	(dosud typ d)

do typu d)

: kdáču	kdákám	; - - -	kdákej
; - - -	kdákaje	(dosud typ c)

Mimo typy je :

pláču - - -

; plač

plakej

; pláče

plakaje.

(2) Zastaralé podoby: káře, řehce, skřehoce, šepce, tresce, se už neuvádějí.

(3) U vzoru „maže“ je však ještě kolísání další: v 1. jedn. a 3. mn. přít. času pronikají vedle původních podob na -i, -í také analogické podoby na -u, -ou. Již Pravidla z r. 1941 připustila podoby na -u, -ou jako dvojtvary (češi češu, češí češou); někde pak starší podoby zmizely úplně (oři, páři, stůni). Většinou však zůstaly podoby obě, a kde byla i podoba podle „dělá“, docházelo k trojicím: řeži řežu řezám, křeši křešu křesám. Cesta ke zjednodušení je dána tím, že u sloves, u nichž jsou podoby podle „dělá“, jsou knižnější podoby na -i, -í velmi řídké. Proto uplatnilo školní vydání Pravidel zásadu vždy jen dvou podob. Je tedy z jedné strany dvojice: maži mažu, káži kážu, táži (se) tážu (se), váži vážu, píši píšu, pláči pláču, skáči, skáču; z druhé strany pak: řežu řezám, kdáču kdákám, kváču kvákám, pášu páchám, klušu klusám, koušu kousám, křešu křesám, kyšu kysám, pášu pásám, tešu tesám, hryžu hryzám, kloužu klouzám, lížu lízám, vržu vrzám. — Jedině u česati zůstaly podoby tři: češi češu česám, češí češou česají.

(4) U „řezati“ mají AP řežu, řeži, řež; s(e)řežu, s(e)řeži, s(e)řež; ŠP mají řežu řezám, řež řezej, řeže řezaje.

4. Vzor tře:

Pravidla z r. 1941 zavedla výhradně podoby s analogickým ř: třu třou, přu přou, střu střou, vřu vřou, dřu dřou, a ponechala dvojici jenom u mru mřu, mrou mřou. AP rozšířila dvojitost i na slovesa ostatní, vyjma dřu dřou, pozřu pozřou; je tedy i tru trou, pru prou, stru strou, vru vrou a četné odvozeniny.

[145]II. třída

1. Vzor tiskne

Změn je poměrně málo, protože proces sbližování se vz. „mine“ od poslední úpravy nepokročil.

(1) Přechodník minulý má jen podobu na -nuv jako dosud: vytisknuv.

(2) Příčestí minulé činné má podobu na -l. Pro snazší vyslovitelnost se připouštějí v jednotném čísle mužského rodu u některých sloves i podoby na -nul. To bylo již v Pravidlech z r. 1941; nyní se počet těchto sloves poněkud rozmnožuje (ale užití těchto podob není mimo schnul závazné). Jsou to:

a) schnul, ale schla, schlo atd., uschl, přischl atd.;

b) čmárnul i čmárl, ale čmárla atd. (dosud toto sloveso v Pravidlech nebylo),

stárnul, zestárnul i stárl, zestárl, ale stárla, stárli atd.,

zlátnul, zezlátnul i zlátl, zezlátl, ale zlátla, zlátlo atd.;

c) zblbnul i zblbl, ale zblbla atd.,

 krknul i krkl, ale krkla atd. (v Pravidlech nebylo),

smlsnul i smlsl, ale smlsla atd. (v Pravidlech nebylo),

vrhnul i vrhl (ve významu „zvracel“), ale vrhla, vrhli atd.

zvrtnul i zvrtl, ale zvrtla, zvrtli atd.

(3) V příčestí trpném je jen několik jednotlivých změn ve prospěch podob na -nut: dotčen i dotknut, nařčen i nařknut, přiřčen i přiřknut, vyvržen i vyvrhnut.

Poznámka. Některé změny jsou v základu sloves sem patřících:

a) Vedle octnouti octl se je dovoleno nyní též ocitnouti ocitl se.

b) Vedle oddychnouti oddechnouti je i oddýchnouti, vedle nadychnouti nadechnouti i nadýchnouti.

c) Vedle smýknouti je i smyknouti; též přesmyknouti, sesmyknouti, vysmyknouti.

d) Škrtá se podoba vlíknouti a zůstává jen vléknouti (ale je oblíknout, svlíknout, navlíknout).

2. Vzor mine

nemá změn. U opominouti se připouštějí i podoby opomenouti, opomenutí, vzniklé matením se zapomenouti.

[146]3. Vzor začne:

Rozklad tohoto vzoru pokračuje; do minulých tvarů vnikají stále silněji analogické podoby podle „mine“. Stav, jak jej zachycují ŠP, je tento:

(1) Slovesa na –ne

 a) -čne uchovává tvary původní:

načav

načal

načat

načetí

načíti

(pod. po-, za-, zapo-),

b) tne a žne má dvojí tvary v podstatném jménu a infinitivu:

přeťav	přeťal	přeťat	přetětí	přetíti
			přetnutí	přetnouti

 (pod. od- atp.),

dožav	dožal	dožat	dožetí	dožíti
			dožnutí	dožnouti

(pod. vy- atp.),

c) pne má analogických podob nejvíce:

napjav	napjal	napjat	napětí	- - -
napnuv	napnul	napnut	napnutí	napnouti

(pod. do-, ode- atp.),

základní pnouti má podst. jméno jen pnutí.

(2) Slovesa na –me:

a) vezme uchovává tvary původní:

vzav

vzal

vzat

vzetí

vzíti

(pod. pře-, předse-),

b) jme má analogické podoby v podst. jménu a v infinitivu:

 

najav	najal	najat	najetí	- - -
			najmutí	najmouti

Jenom původní podoba je v: jetí, odjetí, podjetí, pojetí, předjetí, přejetí, zajetí; obě podoby jsou v: najetí najmutí, pronajetí pronajmutí, objetí obejmutí, snětí sejmutí (v řemeslném významu, tu i: sejmuv, sejmul, sejmut), ujetí ujmutí (při šití apod., tu i ujmuv, ujmul, ujmut), vynětí vyjmutí.

[147]III. třída

1. Vzor kryje

má jen některé jednotlivé změny:

vedle nadíti se naději se i nadáti se nadám se (Pravidla dosud neměla), nadíti ‚nacpati‘ má tvary jako „pije“: nadiji, nadij, nadil (nikoli: naději, naděj, naděl),

hráti má druhé podoby podle „dělá“ jenom v rozk. způsobu: hraj i hrej. nikoli v přít. čase: hraji, nikoli též hrám;

sáti ‚cucati‘ má v příč. trpném sát (jako dosud), v podstatném jménu slovesném sátí i sání (Pravidla uváděla jen sání),

státi (stane) má ve spojení s předponou při- i podoby s dlouhou samo hláskou: přistáv, přistál, přistáti vedle přistav, přistal, přistati.

2. Vzor kupuje

je beze změn; slovník uvádí tvary jenom u sloves s obtížným pravopisem, např.: dezavuovati dezavuuji.

IV. třída

1. Vzor prosí

má kolísání jednak v rozkazovacím způsobu, jednak v příčestí trpném:

(1) Změny v rozkazovacím způsobu (uvádějí je téměř všechny již AP) jsou dvojího druhu:

a) Odstraňují se starší podoby s -ě- a ponechávají mladší s -i-:

namiř, zamiř (ne též naměř, zaměř),

pomis, promis, přimis, rozmis, smis, vmis, vymis, zamis (ne též -měs),

sviť, osviť, posviť, prosviť, rozsviť, zasviť (ne též -svěť),

přispiš, uspiš (nikoli přispěš, uspěš), ale pospěš,

přitiž (nikoli přitěž), ale zatiž, zatěž i zatíži;

u -nítiti jsou podoby obě: podniť podněť, rozniť rozněť, vzniť vzněť (podobu vzníti ŠP škrtají),

u vštípiti je vštip i vštěp, u štípiti jen štěp.

[148]b) Mezi podobami s -i a bez -i jsou některé přesuny:

ba) je jen obrub, zaobrub, vrub (ne též obroubi atd.),

je jen buř, zař, prohyř (ne též bouři, záři, prohýři).

bb) Nové dvojice podob jsou:

čisti i čisť (po-), zhosti i zhosť, zhusti i zhusť (za-), jisti i jisť (po-, u-, za-), umísti i umisť, oprosti i oprosť (z-, vy-) (už dříve bylo masti i masť),

štíři se i štiř se, zhrouti se i zhruť se, souži i suž.

bc) Je dláždi.

(2) V příčestí trpném přibývá podob neměkčených:

míšen i mísen (jen o těstě), zde s četnými odvozeninami,

honosen (dříve jen honošen),

čištěn i čistěn (o-, po-, pro-, vy-, z-), kleštěn i klestěn (o-, pro-, vy-),

hrožen i hrozen (zahrozeno, zhrození, ale pohroženo), mražen i mrazen (mražen jen ve spojení mražená káva),

hyžděn i hyzděn (z-, zo-), ježděn i jezděn (ob-, roz-, u-, vy- atp), rozpolcen i rozpoltěn,

učazen i učaděn (za-,), začouzen i začouděn (u-), zostuzen i zostuděn; naopak však uvozen i uvoděn (Pravidla 1941 jen uvoděn).

(3) Kolísání mezi vzory „prosí“ a „sází“ je už ze starší doby u sloves: bydliti bydleti, haniti haněti, kvíliti kvíleti, musiti museti, šíliti šíleti; nové je v mysliti mysleti a jeho četných odvozeninách.

 Vzory: 2. trpí, 3. sází

(1) V přítomném čase liší se tyto vzory jen 3. osobou mn. č. (trpí - sázejí); obecný jazyk oba vzory sjednotil s koncovkou -ejí, v spisovném jazyce naopak pronikají podoby s -í i do vzoru „sází“.

ŠP uplatnila zásadu, že podoba -ejí zůstává jako jediná u těch sloves vzoru „sází“, která jsou jasně odvozena buď ze sloves (sázeti ze saditi, váleti z valiti), nebo ze jmen (zkameněti, ovdověti, dřevěněti, churavěti). — U sloves, kde odvozenost není dostatečně jasná, dovolovala už starší Pravidla někdy dvojí tvary: hovějí i hoví, čumějí i čumí, znějí i zní, rdějí i rdí, dlejí i dlí (ŠP i dleje dle) atd. Počet těchto sloves se nyní rozmnožuje:

[149]bubřeti: bubřejí i bubří (na-, z-),

bujeti: bujejí i bují, bujeje i buje (roz-, z-),

zcepeněti: zcepenějí i zcepení,

civěti: civějí i civí, civěj i civ, civěje i civě,

duřeti: duřejí i duří (na-, o-, z-),

koprněti: koprnějí i koprní (z-),

krněti: krnějí i krní (za-),

mdlíti: mdlejí i mdlí (o-, u-, ze-),

puchřeti: puchřejí i puchří (z-),

říjeti: říjejí i říjí,

slušeti: slušejí i sluší, slušeje i sluše (pří-),

úpěti: úpějí i úpí (za-).

Ze sloves, jejichž odvozenost není na první pohled patrná, mají tedy nyní tvary jenom podle „sází“ tato:

zaháleti, kotáleti, otáleti;

káceti (ke kotiti), koláceti, krváceti, kymáceti, potáceti, taláceti, trmáceti jako utráceti k utratiti, vypláceti k vyplatiti; míjeti, směti.

Stavěti má v rozk. způsobu stav i stavěj (do-, na-, pro-, pře- atd.)

Naopak podoby -ejí, -eje jsou nyní připuštěny u těchto sloves vzoru „trpí“

: souviseti : souvisí i souvisejí, souvise i souviseje,

: záviseti : závisí i závisejí, závise i záviseje.

Slovesa tato necítí se již jako odvozená od viseti (to ukazuje délka předpon); je to tedy týž případ jako u náležeti, záležeti, kde podoby s -ejí se připouštěly vždycky.

(2) I kratší podoba v dvojslabičném infinitivu (dosud např. čpíti čpěti, lpíti lpěti) je nově i u tmíti tměti (se-, za- atd.) a dále u omdlíti omdleti (u-, ze-), pomníti pomněti.

V. třída

Vzor dělá: U nechati je rozk. způsob nech i nechej.

Nepravidelná slovesa.

Věděti: a) Analogická podoba rozkazovacího způsobu je v doveď, vyzvěď, zvěď (dosud: vyzvěď, ale zvěz), kdežto u -pověděti je jen -pověz.

b) V příčestí trpném byly dvojice dosud ve vypověděn vypovězen, zapověděn zapovězen, AP připojila i : zodpověděn zodpovězen.

(Pokračování)

---

[1] Srov. o něm už zprávu v minulém čísle Naší řeči.

[2] Srov. V. Šmilauer, Co nového v Pravidlech českého pravopisu z r. 1941, s. 14.

[3] Zkratky AP — Pravidla českého pravopisu ČSAV, 1957

ŠP — Pravidla českého pravopisu, školní vydání, SPN 1958

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 5-6, pp. 138-149

Previous Miloš Dokulil: Rozdělovací znaménka v nových Pravidlech českého pravopisu

Next Jan Jahn, Jaroslav Bauer, Jaroslav Kuchař, Luděk Bachmann, Václav Křístek: Ze slovenské jazykovědy