Mistr Jan Hus a národ český

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mistr Jan Hus a národ český. Dvaadvacet dokumentů s výkladem a poznámkami. Vydal a přeložil V. F. Flajšhans. V Praze MCMXVIII.

Po mohutné a veliké básnické skladbě Fr. Táborského Alleluja vyšlo nové originální dílo na uctění památky M. Jana Husi, tato sbírka listů a listin. Byla to šťastná myšlenka sebrati v jedno všecky listy a listiny Husa se týkající, které poslali jednak papeži a císaři Zikmundovi, jednak kardinálům, sněmu kostnickému a [20]českým dvořanům Zikmundovým, jakož i biskupu litomyšlskému král Václav, královna Žofie, čeští a moravští páni a vládykové, i šlechta polská pospolu s českou, a připojiti k nim vysvědčení pravověrnosti, Husovi vydané biskupem a inkvisitorem papežským Mikulášem, dále přímluvu arcibiskupa Zbyňka za Husa u papeže Jana a osvědčení českého panstva na sněmě, že arcibiskup neviní Husa z ničeho. Dočítáme se tu také pověstného glejtu Zikmundova v původním znění a protestu p. Jana z Chlumu proti zatčení Husovu. Pohříchu jeden i druhý zůstal popsaným papírem, podobně jako protesty české a moravské šlechty u Zikmunda proti porušení glejtu Husova a proti upálení M. J. Husi. Dějinným činem jest zápis Jednoty panské o vzájemné pomoci a obraně učení Husova, rovněž jako svědectví university pražské o chvalitebném životě a chování M. J. Husi a M. Jeronyma, po smrti obou mistrů poslané »všem sv. matky církve katolické synům po celém okršku zemském rozptýleným« dne 26. května r. 1416.

Veliký kus českých dějin se skrývá v těchto dopisech a osvědčeních; otvírají se nám tu pohledy do celého ovzduší doby a do nitra českých pánů a českého lidu, jak se pomalu odkláněli od Zikmunda i od Říma — a věru ne vinou svou. Vše, co hýbalo českou duší, ovane tu čtoucího a mocně jím zachvěje. Již tenkráte boj, utrpení, potupa, zneuznání!

K listáři tomu jest připojena předmluva a výklad úvodní, který nás obeznamuje v 22 odstavcích s celým vývojem událostí husovských od r. 1410 do r. 1416, počínajíc bojem proti arcibiskupu Zbyňkovi, podniknutým od samého krále Václava a horlivé ctitelky Husovy, královny Žofie, až do konečného boje českého lidu proti Zikmundovi a Římu. Úvodní výklady jsou vhodnou přípravou pro hlubší proniknutí listů a listin samých; vzbuzují také příslušnou náladu, asi touž, jakou jímá duši Brožíkův obraz Hus na koncile kostnickém: jeden proti všem, prostý kněz proti nejvyšším mocem světa, církevním i světským. Značný díl knihy zabírá Ukazatel, ve kterém jsou vyjmenováni všichni stoupenci a obránci Husovi v letech 1414—1415 mimo universitní mistry a kněží, pokud jsou nám známi. Flajšhans u nich uvádí také letopočet, kdy se který připomíná v pramenech, a nejnutnější zprávy osobní. Jsou mezi nimi nejpřednější jména českého panstva, trvalá chlouba jeho, jako Lacek z Kravař, »hauptman markrabstvie moravského«, Hanuš z Lipé, »nejvyšší maršálek královstvie českého«, Boček z Poděbrad, Vilém z Pernštejna i odpadlý později nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka, atd.

[21]Více než kde jinde soustřeďuje se tu zájem na formě, kterou se zde projevuje česká mužnost, přesvědčenost o spravedlivé věci své, odhodlanost nestrpěti křivdy a urážení českého národa (to se tu několikrát ozývá se strany krále, královny i pánů). Jazyk tu nalézá slova jemná, vlídná, šetrná i dost oddaná, ale zároveň pevná, jadrná a pravdě se nevyhýbající. Čtenáře jistě bude zajímati, jak vypadal dopis českého krále a dopis české královny k papeži: on žádal, ona prosila. Přímo mistrovsky vysoustruhován jest přímluvný list arcibiskupa Zbyňka, jinak odpůrce Husova, k papeži za mistra Jana, a neméně překvapí čtenáře, jaké uměl papežský inkvisitor, biskup Mikuláš, najíti obraty, aby Husovi vysvědčil, že jest pravověrný. Vůbec každý ten projev má svůj ráz, svou osobitou formu. Rázně se odmítala pomluva, že v Čechách lidé nosí krev Kristovu v lahvičkách a ševci že zpovídají.

Jak stručně uměli vše vypověděti páni i samému císaři do očí a připomenouti mu jeho věrolomnost a nepoctivé chování, ale zastati se také rázně věci své, toho příkladem jest list jedenácti pánů moravských Zikmundovi psaný dne 8. května r 1415. Praví tam:

»Služba naše TMti, najosviecenější knieže, králi a pane, pane náš milostivý! Tak jako sme TMti prvé psali o M. Jana Husa, člověka spravedlivého a kazatele a rozmnožitele písma svatého věrného a velebného, v žádné zlosti v našich zemiech nikdy neshledaného, kterak ten milý mistr a kazatel křesťanský pro křivé a scestné nařčenie zlými lidmi utrhavými a protivníky slova Božího (pro kteréhož člověka scestné nařčenie všecka koruna Česká i jazyk Slovenský jest pohaněn, ačkoli bez viny) jel jest svobodně, beze všeho přinucenie do Konstancie… a chtěl jest to… nařčenie s sebe a s České koruny před obecným sborem všeho křesťanstva svésti, pod glejty TMtí vydanými. A tu přijev nemohl nižádného slyšenie jmieti, ačkoli toho všemi křesťanskými cestami žádal a hledal: než mimo řád a právo pod glejty vsazen jest byl v těžké vězenie. O kterémžto glejtu po okolních zemiech hlasové jďú, že sě jest jemu nemělo to státi a že skrze to ti glejtové jsú porušeni; a my slyšíme a těžce přijímáme, což sě proti TMti cti dotýče jako našeho milostivého nápadníka, dědice a pána. I úfali sme, že by TMt to ráčila obmysliti, aby váš glejt byl v své moci zachován, pro nepřátely vaší cti, dóstojenstvie a velebnosti aby sě jich nižádný v potomných časích nelekal.« — Žádají, aby byl Hus sborem vyslechnut a vyšlo na jevo, dopustil-li se viny čili nic. Místo toho byl dán do vězení ještě horšího, kdež mu byly ruce a nohy »ukrutně nekřesťansky« okovány. List končí: »Protož milostivý králi a pane, pro Buoh a pro pravdu napřed, pro své dóstojenstvie a České ko[22]runy zvelebenie a pro své glejty rač to milostivě ještě opatřiti a obmysliti, aby člověk spravedlivý zproštěn toho ukrutného vězenie byl a vyslyšenie obecné měl, a ne tak pokútně a scestně mimo řád, právo a glejty tupen byl. A toho TMt bude mieti čest od lidí a odplatu konečnú od Pána Boha. A úfáme Vašie Velebnosti, že pro naši věrnú službu TMt k tomu sě přičiní, jako milovaný a laskavý dědic a pán nápadný této země. Dán v Brně na vigilii vstúpenie pána Jesu Krista, v svolánie pánóv korúhevných markrabstvie moravského«. Následují podpisy.

Není-li přečtení takového listu staročeského jako osvěžující lázeň jazyková? A již pro tuto vlastnost svou měla by kniha Flajšhansova také býti hojně čtena, vábíc už obsahem svým a látkou svou a přispívajíc k poznání předkův našich i počátku války husitské. Nejsou ovšem všechny listy psány česky; bylo jich hodně také latinských. Ty pak vydavatel podává v překladě, jejž pořídil sám a v němž se snažil, hlavně slohem, vystihnouti dobový ráz.

Ze staročeských listů a listin jest jazyková žeň ovšem hojnější nežli z překladů. Tu nás potěší nové pěkné slovo, tu jadrná vazba neb obrat. Uvádíme z nich aspoň některé, jež by mohly dobře býti k novému životu vzkříšeny. Na př. již o to řeči běží (jinak jdú), nedá pravdy utisknouti, ví do něho kacířstvie, něco v dobrý konec uvésti, ochabnouti na síle, člověk utrhavý, bezprávné a scestné nařčení se sebe svésti, někoho na něco zvésti (přiměti), přičiniti se k něčemu a pod.

Také jména osobní mají svou zajímavost. Jsme poněkud překvapeni, čtouce mezi pány moravskými Parcifala z Náměšče, Volfarta z Pavlovic. Erharta Pušku z Kunštátu a podobná německá jména. Patrně vlivy německé pronikaly před husitskými válkami již hodně hluboko! Jak zcela jinak dojímá takový Zbylut z Klecan, Hrut Cardík z Řehořova, Mrakeš z Petrovic, Předbor ze Speřic, Něpr z Pole, Mlýnek z Sedmipanuov, Vojna z Krščetína, Zúbek ze Samosol, Rús z Doloplaz, Vlodek ze Skřinic atd.!

Jmen těch jest tu přes půl páta sta a přídomky jejich poskytnou také zeměpiscům dosti půvabu.

Výběr nejskvělejších z nich zdobí protest české a moravské šlechty proti nespravedlivému upálení M. Jana Husi. Protest tento je z nejpěknějších čísel knihy. Mužná hrdost prochvívá celou tuto obranu učení a jednání Husova. K nadšené karakteristice Mistrově druží se rovně vřelá karakteristika Jeronymova. »S přílišnou bolestí« prý k nim došla zpráva i o »zamordování přeukrutnú smrtí« tohoto »muže veliké výmluvnosti a řeči příjemné, mistra sedmera umění a milovníka múdrosti ovšem osvieceného«. »Krá[23]lovstvie naše České najkřesťanštějšie a markrabstvie Moravské nejjasnějšie od toho času, jakž vieru křesťanskú Pána našeho JesuKrista přijaly, tak jakožto kámen čtverohranatý dokonalý beze všie úhony svaté cierkve Římské vždycky stály a bez přestánie se přídržely, poslušenstvie upřiemě zachovávajíce« — a za to vše nyní taková odměna!

»Ale však takové křivdy Pánu Bohu, na něhož slušie pomsta a kterýžto hojně odplacuje těm, ktož pýchají, nynie porúčieme.« A první dunění podzemí ozývá se ze sebevědomých slov závěrných, věstících už blízké příští velkých bouří válečných, kde pánové prohlašují, že »my kazateluov zákona Pána našeho Jesu Krista nábožných, pokorných a stálých až do krve vylitie chceme brániti a obhajovati, opovrhúce všelikú bázeň a nálezky lidské na odpor učiněné.

Dán v Praze, léta Božieho tisícieho čtyřistého patnáctého druhý den měsiece září, v plné radě pánuov urozených, šlechticóv a vládyk královstvie Českého a markrabstvie Moravského, pod přivisutím našich pečetí.«

Kniha jest nádherně vypravena. Papír i tisk jest výjimečně vybraný, iniciálky a závěrné obrázky věrně přiléhají k tekstu a význačně jej doplňují. Vše se spojuje, aby kniha vně i uvnitř byla důstojna velikého mučedníka, jehož obraz v plamenech nás vítá hned na obálce.

Při dnešních poměrech tiskových není divu, že zůstalo v knize také něco tiskových chyb. Na str. XV. poručník jejich dětí m. jejích, pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí v Čechách i pan Lacek Kravař m. v Čechách, i pan L.; na str. 15 je 24. prosince 1415 m. 1414, na str. 20 svolánie panóv korúhevných m. pánóv, na str. 36 nenávistnící m. nenávistníci a na téže straně přívrženec m. přivrženec. Přídavné jméno, utvořené ze jmen místních, píše se nestejně: někdy s velkým písmenem začátečním, jindy s malým, někdy král římský (podle Pravidel česk. pravopisu), jindy král Římský, sjezd Pražský, biskup Litomyšlský, král Polský, a vedle toho: z kraje kouřimského, kastelán kališský, koncil kostnický, patriarcha antiošský. Proti vazbě »jim platila neohrožená slova« Naše Řeč se vyslovila jako proti nečeské; ovšem jest dnes velmi oblíbena.

Na konec slovo k laskavým čtenářům: Vezmi a čti!

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 1, s. 19-23

Předchozí Sbírejme válečná slova

Následující Dr. František Šimek: Lesy