Olžin i Olgin

Zd. Hrušková

[Short articles]

(pdf)

-

Jak zní přídavné jméno přivlastňovací od jména Olga? Olžin, nebo Olgin?

Toto jméno cizího původu můžeme pro jeho hláskovou podobu přiřadit k českým slovům, která mají v zakončení hrdelnici h nebo zadopatrové souhlásky k, ch. K těmto hláskám se řadí i zadopatrová souhláska g, která v domácích českých slovech není hláskou významotvornou, nýbrž jen poziční, tj. vzniká při mluvení v některých souhláskových skupinách, např. ve slovech kdo, kde aj. Hlásky h, k, ch při skloňování a odvozování jmen podléhají změnám, jak je vyžadují zásady ohýbání a odvozování slov v češtině. Tak např. je ustálena změna hlásky h v ž nebo v z, k v c nebo č, ch v š: Praha — Praze — pražský, Volha — Volze — volžský, otrok — otroci — otrocký, technik — technička — technický, pátek — páteční, řeřicha — řeřiše, mnich — mniši — mnišský atd. Souhláska g se vyskytuje v jazyce již dávno v mnoha přejatých slovech, která v češtině zdomácněla, takže s nimi zacházíme jako se slovy českými. Tak např. jméno Olga skloňujeme podle vzoru „žena“ (Olgy, Olze), od mužského jména chirurg, biolog, filolog tvoříme podoby přechýlené se -ž-: chiruržka, bioložka, filoložka; přídavná jména odvozená příponou -ský od slovanských a několika jiných zeměpisných jmen s -g- v zakončení mají podobu na -žský, např. ladožský, oněžský. Přesto však zůstává hláska -g- v našem povědomí znakem slov cizího původu, slov přejatých. Důkazem toho jsou četné případy, kdy mezi slovy téhož typu nacházíme mnohá, v nichž se -g- zákonitostem našeho ohýbání nebo odvozování nepodřídilo. Např. vedle oněžský, ladožský máme chicagský, tobagský, bruggský, tedy s -g-, a nikoli s -ž- před -ský. V některých případech vedle Pravidly předepsaného tvaru se -ž- proniká velmi silně podoba [110]s -g-, např. kongský vedle staršího konžský. Nová Pravidla (z r. 1957) připouštějí proto v tomto případě jako správné obě podoby vedle sebe. Podobná situace se vytvořila i u přídavných jmen přivlastňovacích odvozených příponou -in od jmen typu Olga, Helga, Marga atd. Stále v nich cítíme cizí původ, a i když se ve skloňování přizpůsobila českému vzoru „žena“, při odvozování byla už jednotnost rozkolísána. Vedle podoby Olžin — obdobné podle českých jmen typu Blančin, Mařčin, jak ji výlučně předpisovala minulá Pravidla — užívalo se i podoby s -g-, Olgin (a podobně Helgin, Margin), kterou podporovalo vědomí cizosti těchto jmen. Proto nová Pravidla českéhopravopisu uvádějí jako správné obě podoby, s -ž- i s -g-. U méně častých jmen podoba s -g- převládá.

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 3-4, pp. 109-110

Previous Zd. Hrušková: Savec, vysavač, sací

Next Miroslav Roudný: Dálnopisovat a dálnopsát