Viník, vinice, cenina

Zd. Hrušková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tato tři slova náleží k jménům, v nichž při tvoření vznikla zdvojená souhláska -nn-. Ve výslovnosti se zdvojené souhlásky zjednodušují nebo pozměňují, pravopis je však většinou podržuje, a to bývá právě příčinou pravopisných pochybností, jak taková slova správně napsat.

Zdvojené -nn- vznikalo především u přídavných jmen s příponou -ní nebo -ný (a u jmen od nich dále odvozených), která se připínala k základům slov končících na -n. Např. v přídavném jménu kamenný setkává se -n slova základního (kámen) s -n- slabiky příponové -ný; proto se toto slovo vždy psalo a také podle nových Pravidel dále píše jen se dvěma n. A stejně tak slova ostatní téhož typu: plamenný, ranní, denní, cenný, příčinný, senný, zákonný atd.

K přídavným jménům zakončeným na -nní, -nný náležela pak odvozená podstatná jména na -nník a přechýlené podoby na -nnice. Např. cenník, denník, nádenník, kamenník atp. Od počátku však nebylo v pravopisu těchto slov jednoty. Už nejstarší Pravidla z r. 1902, která zpracoval Jan Gebauer, prohlašují, „že tu proniká a namnoze již ovládl obyčej psáti jen -n-: píše se tedy vedle kamenník, soukenník také kameník, soukeník atd., a obyčejně jen zákoník, pláteník, varhaník, kominík, čalouník, zvoník, seník…, a taktéž plátenice atp. — [108]Když kolísáme mezi psaním -nn- a -n- a důvod pro -nn- není dosti zjevný, volíme psáti -n-.“[1]

V abecedním seznamu pak je uveden v hesle jen tvar s -n-, např. kameník, soukeník, a v závorce poznámka: m. (tj. místo) -nník.

Jedinou výjimkou jsou slova vinník, vinice a vinnice, o které nám jde i nyní. U těchto hesel čteme v Pravidlech z r. 1902: „vinice, -e ž. -n- místo -nn-; kde roste víno); vinník, -a m., kdo je vinen, ž. vinnice, -e (-nn- necháno pro rozdíl od vinice)“. Tato úprava byla zachovávána i v dalších vydáních Pravidel z r. 1913 až 1926; teprve ve vydání z r. 1941 bylo odůvodnění odchylného způsobu psaní vynecháno a bylo jen stroze vysvětleno: „vinice ž. (vinohrad), vinník, -a m. (kdo se provinil), vinnice ž. (žena, která se provinila).“

Obě slova, vinice = vinohrad, slovo odvozené příponou -ice od základu vín-o, vin-ný, i vinnice = provinilá žena, slovo vzniklé přechýlením z mužského vinn-ík, měla mít tedy od původu podobu stejnou. Byla to homonyma. Důvody, které vedly k rozlišení pravopisné podoby obou slov podle významu, byly jistě dobrou snahou, jak ulehčit píšícímu situaci a odstranit homonymitu. V praxi se však tato snaha neosvědčila, neboť to, co bylo jistou výhodou při čtení, znamenalo značné ztížení při psaní. Rozlišení bylo umělé (stejně dobře mohlo být rozhodnuto, aby se ve významu ‚vinohrad‘ psala dvě n a ve významu ‚provinilá žena‘ n jedno). Píšící si zpravidla pamatoval jenom to, že v jednom významu se píše jedno nav druhém dvě, avšak který význam ke které podobě patří, nevěděl. Ani mužská podoba vinník nebyla tu oporou, protože sama byla výjimkou mezi ostatními slovy na -ník. Proto nová Pravidla českého pravopisu z r. 1957 odstranila obtížně zapamatovatelné rozlišení a zavedla ve všech třech případech psaní s n jedním, shodné s ostatními slovy téhož typu, tedy viník, vinice — provinilá žena i vinice = vinohrad. Podoba vinice je tak sice opět souzvučná, homonymní, avšak tuto malou nevýhodu mnohokrát vyváží to, že byla odstraněna značná obtíž pravopisná.

Z týchž důvodů jako u předcházejících tří slov bylo odstraněno psaní dvojího n ve slově cenina, které píšeme rovněž už jen s jedním n (stejně jako jsme už dříve psali např. slovo kamenina).

---

[1] Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů, Praha 1902, s. 27, § 19.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 3-4, s. 107-108

Předchozí František Váhala: Z našich novin

Následující Zd. Hrušková: Savec, vysavač, sací