Několik poznámek na okraj recitace

Bohuslav Hála

[Články]

(pdf)

-

Požadavek širokého rozvíjení kultury jazyka nevztahuje se pouze na jazyk psaný, nýbrž také — a snad ještě větší měrou — na jazyk mluvený, jmenovitě tenkrát, jestliže se tohoto jazyka užívá v oněch oborech uměleckého tvoření, při nichž základním prvkem je mluvené slovo.

V roce 1956 uspořádalo bývalé ministerstvo kultury originální soutěž, první tohoto druhu u nás, soutěž recitátorů. Účelem soutěže bylo povznést recitační umění a tím rozvinout působivost literárních děl v širokém okruhu veřejnosti. Vzorem tu byl zřejmě pokročilý stav recitačního umění v SSSR, a to zejména od dvacátých let tohoto století, kdy začali v Moskvě veřejně vystupovat profesionální přednašeči pořádající jakési literární koncerty. Vývoj uměleckého přednesu opíral se tam o velký zájem širokých vrstev; příčinu toho lze spatřovat nejspíše ve známém faktu, že mnozí lidé rádi poslouchají recitování (hlavně veršů) už z toho prostého důvodu, že teprve při recitaci vynikne dynamické a intonační modulování literárního textu, které při tichém čtení (t. zv. čtení v duchu) uniká. Zásadní překážku zde vytváří známá skutečnost, že písmo neposkytuje v tomto směru potřebnou podporu.

Účast na soutěži byla značná: celkem 145 přihlášených z celé republiky. Účastníky byli (podle podmínek soutěže) herci z povolání, ať už dosud činní, anebo bývalí. První kolo soutěže se pořádalo podle jednotlivých krajů. Druhé, závěrečné kolo se konalo v Praze za účasti 43 vítězů z krajských soutěží. Konečných vítězů z druhého kola bylo 13.

Soutěž poskytla množství velmi zajímavých poznatků. Jakožto jeden z členů poroty vyslechl jsem valnou většinu všech soutěžících. Své zkušenosti zde podám ovšem jenom ve stručném přehledu; doufám, že přijdou vhod jak recitátorům vůbec, tak i na př. našim učitelům, kteří mívají někdy s recitací svých žáků značné svízele. A konečně jistě dojdou povšimnutí každého, kdo má z jakéhokoli [66]důvodu o recitační umění zájem. Jako fonetik omezím své poznatky přirozeně především na ty jevy, které těsně souvisí s mluvenou řečí a jejím poslechem.

Při uměleckém přednesu jde v podstatě o výstižné a účinné tlumočení autorových myšlenek mluvenou formou. Poněvadž pak se recitátor svým uměleckým tvořením obrací k posluchačstvu, jde při recitaci navíc ještě o dvě podmínky dané zákonitostmi prostoru, v kterém se oba partneři stýkají, totiž o dobrou slyšitelnost a srozumitelnost. Tyto dvě podmínky se dají správně splnit jenom dostatečně výkonným hlasem, přesnou výslovností a vhodnou optickou podporou recitovaného textu.

1. Výkon hlasový. Repertoár hlasů byl přirozeně velmi bohatý i rozmanitý a pohyboval se od hlasů poměrně slabších, méně účinných, bezvýrazných a nezískávajících až po hlasy mohutné, silné a nejednou i strhující svou barvitou krásou a lahodností. Je samozřejmé, že silný průměr převládal, vždyť šlo o účastníky herecky školené; v případech menší výkonnosti mohlo se počítat za polehčující okolnost to, že herec byl v situaci nezvyklé, obyčejně před nečetnými posluchači, velmi často jen před samotnou porotou, a pokud se soutěž nekonala v divadelním sále, jako na př. v Hradci Králové, Liberci a j., i v nevhodné místnosti.

Na zmenšení síly hlasu nepůsobily však v každém jednotlivém případě jenom příčiny právě uvedené. Vedl k tomu mnohdy i zvolený text sám. A tu je třeba recitátorům vytknout, že nekontrolují svůj výkon postačujícím způsobem s hlediska posluchače (což dnes tak výhodně umožňuje magnetofon), neboť jen tak si můžeme vysvětlit, že nejen jednotlivé věty, ale i celé pasáže přednášených skladeb zanikaly a stávaly se málo srozumitelnými, po případě vůbec nesrozumitelnými tenkrát, když chtěl recitátor nebo recitátorka vystihnout naturalistickým způsobem danou situaci. K takovému nadměrnému tlumení hlasu svádí na př. známá balkonová scéna z Rostandova Cyrana. Zde je třeba si uvědomit, že posluchačům nejde o slyšení šepotu, nýbrž vět a slov básníkem napsaných, že chtějí rozumět, a ne pouze vidět, jak recitující pohybují ústy. V takovém případě i ve všech podobných je nutno pamatovat, že se hlas nesmí snížit až do pianissima. Problém se dá nejlépe řešit tím způsobem, že se celková síla hlasu při recitaci upraví tak, aby se textem požadované pianissimo mohlo naznačit pouze relativní úpravou síly, a nikoli silou absolutní.

Někteří přednašeči zabíhali do opačného extrému, do ohlušujícího fortissima, které sice nepochybně vydávalo příznivé svědectví o jejich hlasových schopnostech, pokud se týče síly, nebylo [67]však nijak na prospěch recitaci samé, neboť nadměrné ohlušování posluchačů není zárukou dobré srozumitelnosti, právě naopak; kromě toho přímo porušuje i srozumitelnost, neboť mimořádná artikulační námaha vede snadno k deformaci hlásek. Naturalistické podkreslování dané situace intensitou hlasu není ostatně žádnou zárukou myšlenkového posílení slov spisovatele; není-li jeho myšlenka dostatečně silná už sama o sobě, nepomůže jí žádné fortissimo.

Pokud se týče silového odstupňování jednotlivých vět a větných úseků, nevyskytovaly se, jak se dalo ostatně od zkušených již recitátorů očekávat, nápadnější nedostatky. Jen tu a tam nabylo převahy mechanické odstupňování síly, projevující se jejím nečekaným zvětšením po předcházejícím postupném ochabování, a to bez jakékoli vnitřní souvislosti s obsahem předlohy.

Vedle naturalistického způsobu zacházení s hlasovou silou pokoušeli se jednotlivci též o podobné využívání hlasové barvy (timbru). I když nelze tento postup a priori zavrhovat, přece jen bude dobře připomenout, že je potřebí v každém jednotlivém případě pečlivě uvažovat o tom, zdali je taková zvuková úprava textu vhodná, či nikoli.

Na konec zbývá ještě dodat, že v ústech některých recitátorů — i když jde celkem o případy poměrně vzácné — modulování souvislé řeči prozrazovalo někdy pronikání prvků pražské lidové mluvy do spisovné výslovnosti; tato skutečnost byla tím nápadnější a pociťovala se tím nepříjemněji, že šlo o umělecké využití mateřského jazyka.

2. Dech. O způsobu dýchání a o výdechové ekonomii lze povšechně říci, že byly uspokojivé, jak se dá očekávat od recitátorů vyškolených na divadelních scénách. Jenom někdy bylo slyšet ostřejší vdech, doprovázený po případě též sténavým zněním laryngálního hlasu.

3. Výslovnost. Zde nemůžeme být tak spokojeni jako při posuzování poměrů dechových. Bylo slyšet četné závady, mnohokráte už hercům vytýkané a do nekonečna se opakující. Všeobecně lze sice jakožto značné plus hodnotit snahu účastníků soutěže o správnou výslovnost, tvořící základní podmínku dobré srozumitelnosti recitovaného slova; mnozí z nich podali dokonce s tohoto hlediska přednes přímo vynikající. V protikladu k tomu předvedli však četní jiní výkony neuspokojující, chabé, projevující se výslovností méně čistou, a proto méně srozumitelnou. Nejčastěji je k tomu svádělo rychlé tempo, vyžadované celkovým rázem recitovaného díla nebo některých jeho pasáží. Východisko z podobné [68]složité situace je dvojí: buď se hledí uchovat souvislost tempa se zněním předlohy a pak se rychlost mluvy nezbytně musí vykompensovat mimořádně propracovanou artikulací, anebo se užije tempa mírnějšího. Recitátor si má být vědom toho, že při rychlém tempu není dostatek času k přesnému vytvoření každé jednotlivé hlásky a že proto dochází k jejímu deformování, ke stírání jejího akustického charakteru a nejednou i ke splývání sousedních hlásek v nerozluštitelný chaos.

Řekl jsem právě, že záchranou srozumitelnosti mluveného slova je při rychlé řeči jedině přesné vyslovování hlásek. Je však třeba též pamatovat, aby nadměrně přesné vyslovování nevedlo k přednesu afektovanému anebo prkennému.

Zjištěné chyby výslovnosti nepřinesly — jak už jsem se zmínil — celkem nic nového. Bylo mezi nimi zejména přehnaně hrčivé r (mrrráz, mrrrtva), změkčované r (kr’äl místo král), přehnaně sykavé s (a sssám), ostré a písklavé í, na př. v slovech písně, s píšťalou, výzva, zpívá, číše atd., ztráta znělosti souhlásek (krok sa krokem), ostře vyrážené koncové souhlásky (natt zemí), a zabarvené do e (kr’äl), naopak zase e silně otevřené a blízké a (dän ze dnä), nadměrné protahování dlouhých samohlásek, nepřesná výslovnost skupin souhlásek (rosměje místo rossměje) atd.

Nepříjemným dojmem působilo v jednom případě ostré vyrážení přízvučných slabik, v druhém pak všeobecná nosovost. Jeden z recitátorů měl dokonce velmi řídký a neobvyklý návyk: obracel totiž hrot jazyka směrem dozadu, čímž vlastně zbytečně tlumil svůj hlas. Chybně položený přízvuk a nesprávný důraz se vyskytovaly jenom ojediněle.

4. Tempo přednesu. O vlivu tempa na artikulaci byla již učiněna zmínka. Všichni přednášející většinou volili tempo správně, ve shodě s textem. Lze však říci, že vcelku mělo být volnější, a to proto, že posluchač není ve stejně výhodné situaci jako čtenář, který si může obtížnější pasáž přečíst několikrát po sobě, až jí dokonale porozumí. Posluchač tuto možnost nemá; jestliže mu něco unikne, pak obyčejně nastane honba za smyslem toho, co uniklo, a tím se jeho situace jenom zhoršuje. Zvolnění tempa je důležité zejména při recitaci veršů, zvláště však, jde-li o verše básníků starších anebo takových, jejichž způsob vyjadřování se znatelně odlišuje od běžného způsobu mluvy. Tuto důležitou okolnost by si měl uvědomit každý recitátor hned v počátečním stadiu své práce s textem; měl by pamatovat, že poslouchat prózu je pro posluchače snadnější nežli poslouchat verše. Také metrická vázanost pravidelného verše, nutící básníka k neobvyklým mnohdy [69]přesunům slov, snižuje celkovou srozumitelnost; tato nevýhoda je patrná už při pouhém čtení, tím rušivěji pak působí při poslechu.

5. Optická opora řeči. Optickou oporou rozumíme takové znaky hlásek i souvislé mluvy, které může poslouchající vyčíst zrakem z obličeje a celkového chování mluvčího. Při recitaci mají svůj význam mimika obličeje, gestikulace a pohyby trupu. Recitující využívá těchto znaků obyčejně za dvojím účelem: buď k dokreslování myšlenkové náplně pronášených vět, pokud jimi lze výhodně doplňovat slovní obrazy, anebo k tomu, aby se vyhnul určité ztrnulosti a jednotvárnosti pramenící z toho, že si nemůže počínat tak jako na divadelní scéně, kde postavu dramatického díla skutečně —jak se nyní říká — „ztělesňuje“. Má ovšem pamatovat na to, aby se do jisté míry „oddivadelnil“, t. j. zacházel s optickými oporami řeči ukázněně a v míře omezené. Zasluhuje pochvaly, že si přednášející byli valnou většinou tohoto požadavku vědomi; gestikulace se obyčejně omezovala na nejnutnější pohyby rukou nebo hlavy (zde je třeba vytknout dosti běžnou manýru jakéhosi negujícího potřásání hlavou při místech dramaticky vzrušených, která se v soutěži také jednou nebo dvakrát vyskytla). Přesto však někteří z recitujících zbytečně máchali pažemi, znázorňovali gestem situaci, spínali ruce, skládali je na prsou, nakláněli se k obecenstvu, jako by o něco prosili nebo jako by něco podávali, mračili se v souladu s textem, svírali pěsti a pod. V opaku k tomuto nadřazování gesta nad slovem zase někteří potlačovali mimiku i gestikulaci až do krajnosti, stáli ztrnule, bez jediného pohybu. Četní recitátoři si našli zlatou střední cestu tím, že se jen mírně předkláněli kupředu a jen občas provedli nenápadný pohyb rukama nebo tělem.

Pokud jde o mimiku obličeje, i zde možno mít se stanoviska posluchače řadu námitek. Nepůsobí pěkným dojmem, když na př. recitátor bez důvodu nadzdvihuje obočí, koulí očima, křiví ústa k jedné straně, upírá vytrvale zrak k nebi (vlastně ke stropu), když neúčelně přimhuřuje, po případě vůbec zavírá oči, tváří se trpitelsky, anebo naopak doprovází svůj výkon profesionálním sladkobolným ustrnulým úsměvem. Posluchači se obyčejně nespokojují pouhým posloucháním, nýbrž také pozorují; různé nepěkné návyky přednašeče je pak odvádějí od vlastního účelu přednesu, jímž je působivost mluveného slova.

Zmíněným nepěknostem by se recitátoři snadno vyhnuli, kdyby se na sebe občas podívali do zrcadla. Jestliže se dnes v pedagogice umělců mluveného slova vyskytují směry popírající užitečnost této jednoduché pomůcky, jestliže se před ní přímo varuje, pak s fonetického hlediska pokládáme takové zákazy za pochybené, a to [70]z toho důvodu, že se při něm umělci zbytečně připravují o výhodný kontrolní prostředek. Sotva kdo bude popírat užitečnost magnetofonu při kontrole zvukové stránky mluvního projevu jakéhokoli druhu a zaměření; proč by se tedy měla popírat užitečnost zrcadla při kontrole optického doprovodu mluveného slova, když optická stránka řeči je nedílně spjata se stránkou akustickou a když posluchač oba tyto aspekty řeči vnímá současně?

6. Chování recitátorů. S mimikou a gestikulací těsně souvisí též celkové chování přednášejícího. Zde se jenom stručně zmíním o tom, že by se v několika případech mohl vytknout vypočítavý postoj, záměrně nebo podvědomě strojené chování, vyřazení intimního styku s posluchači tím, že místo na ně a do jejich očí se recitující dívá do neurčita. Účinkující vesměs stáli a jenom ojediněle si sedali ke stolu; proti tomu se nedá sice nic namítat, neboť se tak snažili vzbudit dojem vypravěče sedícího v úzkém a důvěrném kruhu poslouchajících. S fonetického hlediska se však dá připomenout, že se tím bezděčně navozuje jakási komorní situace vedoucí nepřímo ke snížení hlasové síly a tím zároveň ke zmenšení slyšitelnosti. Aby paralysovali ztrnulost rukou, dostavující se při vědomém potlačování gestikulace, brali si někteří na pomoc knihu, jednou — byla to recitátorka — lehkou šálku (v jediném případě si recitující dal ruce do kapes). Z faktu, že soutěž byla uspořádána výhradně pro umělce s hereckou výchovou, vyplynulo jaksi samo sebou, že se mnozí z účastníků chovali jako na divadle, při čemž však měli situaci ztíženu tím, že jim chyběl partner, přes něhož by působili na obecenstvo; nepochybnou závadou bylo jistě i to, že nenacházeli odezvu v posluchačstvu, kromě případů, kdy soutěž byla uspořádána i pro veřejnost, neboť porota se obyčejně tvářila jako sfinga.

7. Způsob přednesu byl povšechně velmi pěkný; často byl spojen se strhující vervou, získávající svou oduševnělostí. V ojedinělých celkem případech budil dojem poněkud školský, jindy zase byl nadměrně pathetický nebo dokonce i naturalistický. Je chvályhodné, že se velká většina účinkujících umělců dovedla vyhnout nebezpečnému úskalí strojenosti. Podmínky soutěže stanovily, že se má přednášet jedině zpaměti. Tomuto požadavku všichni zúčastnění vyhověli, kromě jediného recitátora, který se tím přirozeně z další soutěže sám vyloučil.

8. Délka recitace. Ke své škodě nedovedli mnozí recitátoři správně odhadnout vhodnou délku přednesu. Je sice pravda, že po této stránce podalo několik z nich důkaz neobvyklé píle a neobyčejně spolehlivé paměti, avšak účelem recitace není uvádět poslu[71]chače touto schopností v úžas. Je třeba počítat s tím, že příliš dlouhý přednes posluchače unaví a sníží jeho zájem i pozornost, leda že by šlo o literární skladbu vysoce zajímavou a upoutávající a zároveň i o mimořádné umělecké podání. Pamatovat nutno i na to, že dříve unaví přednes veršů nežli přednes prózy, poněvadž poslech a chápání veršů vyžaduje na posluchači intensivnější duševní soustředění a neochabující pozornost. A konečně, pokud se recitátora týče, je nepochybné, že buď musí dlouhé skladbě věnovat nesmírně mnoho času, má-li ji propracovat s potřebnou důkladností, anebo — šetří-li časem — nemůže ji propracovat do všech detailů, přirozeně na škodu přednesu.

9. Thematika recitace zdánlivě nesouvisí se zvukovou stránkou přednesu. Je třeba zdůraznit, že opravdu jenom zdánlivě. Jsou spisovatelé, jejichž četba není snadná, tím méně pak přednes. Z důvodů, o kterých už byla zmínka, platí tato zkušenost zvýšenou měrou o verších. Vyžaduje neobyčejné péče, pozornosti a propracování na př. přednes veršů Sovových nebo Březinových. Nejsou stejnou měrou vhodní k přednášení všichni básníci bez rozdílu, ba ani všechna díla téhož básníka. Starší autoři vyžadují více opatrnosti při výběru nežli současní. Mnozí recitátoři se řídí jenom svou osobní zálibou, svým vnitřním postojem k určitému dílu, nedbajíce vůbec toho, zdali se dané dílo pro přednes hodí, či nikoli. To neznamená, že by jisté skladby byly z přednesu vyloučeny vůbec. Chci tím jenom říci, že je třeba opravdu svědomité a odpovědné práce při zacházení s dílem tohoto druhu.

10. Texty psané v nářečí se vyskytly při soutěži sice jen ojediněle, avšak vyskytly se, a je proto třeba zaujmout k nim stanovisko. Jako hlavní zásada platí, že nemají být foneticky a lexikálně příliš vzdáleny od zvyklostí posluchače, jinak se recitace mine účinkem. Výběr textu zde vyžaduje daleko pečlivější úvahy nežli výběr vhodných veršů. Je přirozené, že nakonec i sám recitační výkon má být pečlivěji připraven a proveden. Nářeční text nelze recitovat stejným způsobem jako text spisovný, poněvadž není zaručeno, že poslouchající všemu dokonale porozumějí. Užije-li se takového textu vůbec, pak by v žádném případě neměl být příliš dlouhý.

11. Problém přednesu veršů. Zde se obyčejně rozcházejí mínění v tom, zdali se má recitovat podle smyslu, t. j. realisovat významové členění veršovaných vět i na úkor rytmu, anebo zdali se má v první řadě uchovávat veršový rytmus. Bude dobře si uvědomit, že básník měl důvod, proč psal určité dílo veršem a nikoli prózou. Jeho rozhodnutí je třeba respektovat; [72]proto nelze přednášet verše jako prózu. Mnozí přednašeči se ovšem domnívají, že naznačování jednotlivých veršů, jež se nedá provádět jinak nežli zasazením pausy, ruší myšlenkovou souvislost a tím vede ke zmenšení srozumitelnosti. Tato domněnka je neoprávněná, neboť posluchač rytmus verše dobře cítí, a proto aspoň krátkou pausu ukončující verš předem očekává a přímo požaduje.

Je zajímavé, že většina recitátorů, kteří přednášeli skladby veršované, rytmus verše soustavně porušovala a že jen málokteří dovedli vhodně spojit členění veršů s členěním na významové úseky řeči. Tento stav ukazuje, že je nerytmické přednášení veršů u nás dosti rozšířeno. Krása verše, plynoucí z jeho rytmického uspořádání, tím přirozeně trpí.

12. Závěrem bych řekl, že zkušenosti s první recitační soutěží ukázaly, že zájem o recitační umění existuje nejenom u umělců samých, ale i u obecenstva. To se ukázalo zejména v Brně, Hradci Králové a Liberci. Bylo by proto dobře, kdyby se toto umění zdárněji rozvíjelo a kdyby se pěstovalo intensivněji také ve školách. Výkony recitátorů vyžadují ovšem po nejedné stránce zdokonalení, a zejména též více ohledu na posluchače nežli na vlastní zvyklosti a záliby. Fonetické poznámky, které jsem zde stručně podal, mohl bych ještě více rozhojnit. To by však znamenalo napsat vlastně fonetickou příručku o recitaci.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 65-72

Předchozí Helena Kratochvílová: Instrukční film, nebo instruktážní film?

Následující Karel Richter: Slovo režim v slovní zásobě spisovného jazyka