Časopis Naše řeč
en cz

K novému zpracování učebnic českého jazyka pro nejvyšší třídy všeobecně vzdělávacích škol

Jan Jahn

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Před druhou světovou válkou končil soustavný jazykový výcvik posledním ročníkem bývalé měšťanské a čtvrtou třídou bývalé střední školy. V páté třídě, a to od doby, kdy se touto třídou začalo s literárně historickými výklady, připojoval se stručný nástin staročeského hláskosloví a tvarosloví k četbě ukázek ze staré české literatury a stav staro[287]český se většinou jen srovnával se stavem novočeským. Před tím — ještě před první světovou válkou — bylo soustavné jazykové vyučování zařazeno do třídy páté a výklad o staré češtině do třídy šesté. Vedle toho se ovšem dostávalo žákům poučení o jevech mluvnických, slovníkových a stylistických příležitostně, zejména při opravách písemných úloh a při vyučování cizím jazykům (především latině).

Na středních školách se užívalo na svou dobu klasické mluvnice Gebauerovy ve zpracování Ertlově (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. I. Hláskosloví. Nauka o slově. II. Skladba. Vyd. v Unii) nebo příruček, které se sice svým pojetím i zpracováním látky opíraly o mluvnici Gebauerovu-Ertlovu, ale daleko ustoupily od její vědecké přesnosti a často se spokojovaly s mechanickým postupem. Tyto příručky ovšem nemohly ani tehdy svou metodou a obsahem vyhovovat didaktickým a věcným požadavkům kladeným na vyučování mateřskému jazyku na střední škole. Nové období na poli jazykové didaktiky u nás zahájily cvičebnice, které v l. 1933—1936 vycházely pod vedením univ. prof. B. Havránka (Cvičebnice jazyka českého pro první, druhou, třetí, čtvrtou třídu středních škol. Za vedení prof. Havránka sestavili profesoři středních škol Dr L. Kopecký, Ed. Starý, Dr Al. Získal). Nebyly to už jen mluvnice, nýbrž cvičebnice, které nutily učitele látku vykládat, které žákům umožňovaly hlouběji pronikat do podstaty jevů a v kterých se obrážel pokrok jazykovědy z poslední doby. Tyto učebnice přispěly podstatnou měrou k prohloubení jazykového myšlení u žáků a k probuzení většího zájmu o jazyk u nich.

Po druhé světové válce byla konečně uznána dlouho pociťovaná potřeba soustavné mluvnické výuky ve vyšších třídách tehdejších středních škol a v nových osnovách zaujalo soustavné jazykové vyučování své oprávněné místo a otázky z jazyka se staly konečně i součástí závěrečných zkoušek na těchto školách. Vyučování bylo z počátku obtížné a mělo značné nedostatky, protože nebylo učebnic. Teprve r. 1951 se škole dostalo první soustavné učebnice pro 1. třídu tehdejších gymnasií a v r. 1952 k ní přistoupily učebnice pro další třídy[1] (byly vypracovány kolektivem autorů pod vedením akad. B. Havránka).

Tyto učebnice byly také základem pro vypracování dnešních učebnic pro 9., 10. a 11. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol (Český jazyk pro devátý, desátý, jedenáctý postupný ročník. Zpracovali Dr Miloš Helcl, Dr Josef V. Bečka, Dr František Cuřín, Dr František Daneš, Dr Miloš Dokulil, Dr Karel Hausenblas, univ. prof. Dr Alois Jedlička, Dr Vladimír Ženatý za vedení akademika B. Havránka. Vyd. Státní pedagogické nakladatelství 1954, 1955). Nové učebnice tvoří [288]po stránce ideového pojetí, metodického zpracování i obsahu promyšlený a vyvážený celek. Vedení akad. B. Havránka, který svou učitelskou a vědeckou činností představuje pokrokové tendence naší jazykovědy, zaručuje vysokou vědeckou úroveň učebnic a jednotné pojetí všech jejich dílčích pracovních úseků. Jsou to příručky tak významné, že si zaslouží ocenění a zhodnocení po stránce odborné i didaktické.

Výtěžky obecné jazykovědy a studia českého jazyka, jichž bylo dosaženo od dob Gebauerových, projevily se v nových učebnicích předně v thematickém rozšíření učiva. Vedle oddílů obvyklých v dosavadních učebnicích (hláskosloví, tvarosloví, skladba a pravopis) jsou v nich stati věnované i těm oborům jazykovědy, které dříve v školských příručkách byly omezovány na nepatrnou míru nebo vůbec opomíjeny. Je to v prvé řadě sémantika a lexikologie, které byly dříve redukovány na několik poznámek o změnách významu a rozšiřování slovní zásoby, pokud se vůbec o nich činila zmínka. V nových učebnicích zaujímá tento oddíl rovnocenné postavení s jinými obory jazykovědy, je mu věnována celá polovina cvičebnice pro desátý ročník, takže výklady o slovní zásobě a o významu slov mohou podstatnou měrou přispět k zlepšení vyjadřovacích a stylisačních schopností žáků tím, že je vedou k správnému a uvědomělému užívání slovního bohatství našeho jazyka. Do učebnic bylo pojato i poučení o orthoepii. Nejdůležitější pravidla správné výslovnosti jsou uvedena v oddíle Hláskosloví (přiřazena ke statím o soustavě českých samohlásek a souhlásek) a Skladba (připojena ke stati Zvuková podoba věty).

Samostatný oddíl je vyhrazen slohu. Tento oddíl je stručný, neboť podle osnov z r. 1953 bylo slohové vyučování odděleno od výkladů jazykových a připojeno k literatuře. Do učebnice Český jazyk bylo proto pojato jen základní theoretické poučení o podstatě slohu a o stylech spisovného jazyka, dále poučení o druzích slohu, o slohu jednacím, popisném, výprávěcím, výkladovém, úvahovém, odborném, řečnickém a stručné charakteristiky slohových útvarů; praktický výcvik v druzích slohu je přesunut do hodin literární výchovy. Také poučení o stylistickém využití jazykových prostředků je zařazeno do soustavných výkladů jazykových, mluvnických a slovníkových (na př. stylistické využití passiva, spojení volná a těsná, některé druhy vedlejších vět s hlediska slohového); má to tu výhodu, že je zvlášť upozorněno na stylistickou platnost jazykových prostředků, na kterou se při rozborech literárních ukázek pro prvky thematické a komposiční zapomíná.

Uvážíme-li, že v učebnicích jsou zastoupeny oddíly hláskosloví, tvarosloví, skladba, nauka o slově, pravopis, orthoepie, nauka o slohu a že pochopení současné jazykové normy je podepřeno historickými výklady v oddíle Vývoj českého jazyka, uznáme, že se zde pohled [289]na mateřský jazyk podává v takové thematické šíři, v jaké nebyl dosud ani vědecky zpracován český jazyk. Učebnice pro devátý postupný ročník v prvém oddíle (Vývoj českého jazyka, s. 3 —56) podává tak ucelený a všestranný obraz o vývoji našeho jazyka od nejstarší doby do dneška jako žádná jiná učebnice, které se dosud užívalo na našich školách, v druhém oddíle (Zvuková stránka jazyka a pravopis, s. 57—87) se probírá hláskosloví a hlavní zásady českého pravopisu, v třetím (Tvarosloví, s. 88—181) systém skloňování a časování, ve čtvrtém (Poučení o slohu, s. 182—206) seznamujeme se s pojmem slohu a některými jeho druhy, na konec jsou připojena opakovací cvičení ze skladby, určená k průběžnému opakování (Dodatek, s. 207—214). Do cvičebnice pro desátý postupný ročník je zařazena sémantika a lexikologie (Nauka o slovní zásobě, s. 3—89), syntax (Skladba, s. 90—144) a další poučení o druzích slohu (Sloh, s. 145—158). Cvičebnice pro jedenáctý ročník dokončuje výklady o skladbě (Skladba, s. 3—38), podává souborné poučení o jazyce (Souhrnné poučení o jazyce, s. 39—77), probírá řečnický sloh a shrnuje látku o slohu (na s. 78—85).

K předním zásluhám současné jazykovědy patří, že se snaží pronikat k systémovosti jazyka, odkrývat vzájemné vztahy, závislost jednotlivých jeho složek. Tato nová hlediska se obrážejí také v učebnicích. Výklady v nich jsou ilustrací zásady, že jazyk je uspořádanou soustavou vyjadřovacích prostředků, podřízených nejvyššímu cíli, sdělovací funkci, aby byl co nejdokonalejším, adekvátním výrazem myšlení. Nejvíce propracovala věda zřetel k systémovosti v oboru hláskosloví, proto také je hláskosloví v učebnicích partií nejsemknutější a přitom zcela stručnou. Proniknutí k systémové vazbě jednotlivých prvků umožnilo omezit se na základní jevy: na pojem hlásky, samohlásky, souhlásky, fonetické složky hlásek, využití hlásek k rozlišování slov a tvarů a na soustavu českých hlásek. Pevně skloubena je také morfologie. Vychází se v ní od pojmu morfologických prostředků a postupuje k jejich funkčnímu využití, ke gramatickým kategoriím a přehledu tvarů. Ve skladbě je východištěm pojem věty a analysa její významové, mluvnické i zvukové stránky (syntaktické vztahy, prostředky jejich vyjadřování, kontextové (aktuální) členění větné, přízvuk, intonace) a dále se probírá třídění vět podle členitosti, postoje mluvčího a třídění souvětí. K těmto souvislým výkladům se připojují poznámky o pořádku slov, o syntaktickém využití passiva a o záporu, o řeči přímé, nepřímé a polopřímé. Kapitola o výstavbě souvětí se omezuje na praktické stylistické rady, kapitola o výstavbě složitějších souvětí na výčet některých jejich typů. Nauka o slově a slovní zásobě osvětluje podstatu slova jako pojmenovací jednotky i nositele gramatické funkce, významové složky slova, jejich vzájemný poměr i vztah k významovým složkám jiných slov, dále pojem slovní zásoby a její po[290]hyb, zvláště rozšiřování slovního pokladu českého jazyka tvořením slov.

S uplatněním zřetele k systémovosti jazyka souvisí, že učebnice nemají ráz čistě popisný, nýbrž odkrývají zákonitosti jazyka, jevy vysvětlují a hodnotí. Výklady neutkvívají na povrchu, vycházejí od nejobecnějších mluvnických pojmů (hláska a foném, slovo a morfém, věta atd.), analysují je, určují jejich skladebné složky i úkol v jazykovém systému. Obecné theoretické poučení o jazyce je uloženo v učebnici pro jedenáctý ročník ve statích Jazyk a společnost, Jazyk a myšlení, Stavba jazyka. Vedle společenské funkce jazyka zdůrazňuje se tu také správně podíl společnosti na rozvoji jazyka. Vysvětluje se souvislost jazyka a myšlení, ale zároveň se upozorňuje na specifické rozdíly mezi myšlením a jazykem, slovem a pojmem.

Ta vlastnost učebnic, že soustavně přihlížejí k zákonitostem a souvislostem jazykových prostředků a tak nutí učitele i žáka přemýšlet, je hlavním jejich didaktickým kladem, ale skrývá v sobě také obtíže, na které, a to je třeba přiznat, učebnice na škole narážely a dosud narážejí. Učebnice vyžadují, aby ani učitel ani žák nezůstávali na mechanickém odříkávání pouček, ale pronikali do podstaty jevů. Proto činí velké nároky na pracovní svědomitost a odpovědnost učitele i rozumové schopnosti žáků. Učebnice už předpokládají praktické a uvědomělé ovládání jazykového materiálu v hlavních rysech a znalost elementární mluvnice, neboť vědomě navazují na jazykovou výuku na osmileté škole. Úspěch vyučování podle učebnic pro 9.—11. postupný ročník závisí tudíž do značné míry také na kladných výsledcích základní jazykové průpravy v nižších třídách.

Didaktické přednosti a výhody uvedeného způsobu podání jsou značné. Učivo je soustředěno na obecné poučky a žáci nejsou proto obtěžováni výčtem příkladů a dokladů, které někdy značně zatěžují paměť, nýbrž jsou seznamováni s theoretickými poznatky a závěry, synthetisujícími jevovou mnohotvárnost. Tento postup obráží základní thesi jazykovědy, že gramatika je výsledkem abstrahující činnosti lidského rozumu, a pěstuje se tak u žáků více logická soudnost nežli paměť mechanická. Učebnice však přitom neztrácejí se zřetele praktické cíle. Za theoretickým poučením o jazykových prostředcích následují výklady o jejich užití, takže souvislost theorie a praxe je těsná a nerozlučná.

Učebnice jsou postaveny na pevné základy pokrokové vědy marxistické. Opírají se o these o vzniku jazyka v pracovním společenství, o jeho sociálním charakteru a funkci, o jeho místě v soustavě společenských jevů, o vývoji od jazyka kmenového k jazyku národnímu.

Učebnice zachycují systém současného živého národního jazyka. Místní nářečí zaujímají ve výkladech jen místo podružné v souhlase se stále se zužujícím jejich uplatněním, rovněž nářečí tzv. stavovská [291]nebo profesionální ve shodě s nevlastním charakterem jejich základní stavby. Ani umělecký jazyk tu nemá zvláštní přednostní právo, zato často jsou zdůrazňovány specifické rysy odborného jazyka. Tím, že jsou učebnice zakotveny v současném jazyce (doklady jsou také uváděny z dnešní doby), podávají živou, nearchaisující a neztrnulou normu spisovného jazyka, přitom, jak už bylo zdůrazněno, je tato norma historicky zdůvodňována, kde je to didakticky přístupné.

V učebnicích se zrcadlí po stránce odborné dnešní stav bádání o jazyce českém a o jazyce vůbec jako ve své době v praktických a školských mluvnicích Gebauerových. V té věci jim nelze nic vytýkat a nelze po nich víc vyžadovat. Jako se dnes v přírodních vědách, v biologii, chemii, fysice a p., tradují ve škole nejpokročilejší vědecké poznatky a nikoli názory zastaralé, i ve vyučování mateřskému jazyku je pokrokové vědecké chápání jazykových jevů nutné. Plné a řádné využití těchto učebnic ve škole, které by se projevilo kladnými vyučovacími výsledky, setkává se ovšem a bude setkávat s jednou vážnou překážkou: s neporozuměním některých z těch učitelů, kteří se neseznamovali postupně s vývojem jazykovědy. Učebnice samy o sobě nezaručují úspěch, a zvláště ne takové učebnice, které předpokládají poučený a zbystřený zrak učitele samého. Naše učebnice vyžadují, aby se učitel sám nad látkou zamýšlel, snažil se jí co nejlépe porozumět a s porozuměním ji vykládal. Dokud všechny podmínky zde vyslovené nejsou splněny, nelze správně podle dosavadních ne zcela uspokojivých výsledků posoudit pedagogickou účinnost učebnic.

K celkovému zhodnocení připojujeme ještě několik drobných poznámek metodických. Výklady někde používají k hlubšímu osvětlení jevů srovnání s ruštinou. Takové srovnání vynikajícím způsobem přispívá k lepšímu pochopení jazykových jevů a za dnešní už dosti vysoké úrovně vyučování ruštině na našich školách by ho bylo možno využít ještě ve větší míře. Na srovnávací metodě jsou založeny také výklady o slovenském hláskosloví, tvarosloví, skladbě i vývoji slovenského jazyka. Slovenské jevy jsou vykládány na pozadí češtiny a tento postup nejen vede k hlubšímu osvojení diferenčních znaků spisovné slovenštiny, ale také prohlubuje a upevňuje poznání stavby českého jazyka.

Oddíl Vývoj českého jazyka (9. ročník) je po stránce věcné i didaktické velmi dobře zpracován. Sleduje v hlavních rysech prehistorii českého jazyka v indoevropském a praslovanském společenství a dále vývoj až do doby současné. Předeslán je úvod o vzniku jazyka vůbec, o hlavních vývojových tendencích, vývojovém tempu a vytváření národního jazyka. Ve výkladu, který následuje po úvodu, doporučujeme přidržet se té periodisace, která je ve shrnutí látky na konci celého oddílu (lekce 14). Za prvé proto, že rozdělení na období předfeudální, feuda[292]lismus, kapitalismus a nástup k socialismu je prostě periodisace celého českého společenského a politického vývoje. Za druhé proto, že křížit dvě rozdílné koncepce ve výkladech téže látky není vhodné se stanoviska pedagogického. Nadpis čtvrté lekce (Nejstarší období češtiny), která obsahuje obecnou charakteristiku vývoje jazyka českého, zvláště jeho lexikální stránky a jazyka literárních památek do 14. století, nemůže být paralelně přiřaděn k nadpisům lekce páté až sedmé (Hláskosloví a tvarosloví do 14. století). Výklad o přechodnících, který se omezuje jen na syntaktickou platnost těchto tvarů, nezapadá dobře do šesté lekce (Staročeské časování), věnované morfologii staročeského slovesa. Stejně zánik zájmena sen nepatří do stati o staročeském skloňování (zařazeno s morfologickými jevy pod celkový výčtový rámec: „Z ostatních jevů charakteristických pro staročeské skloňování uvádíme tyto“), to je jev lexikální. U paradigmat staročeského aoristu a imperfekta (na s. 26) měly být uvedeny také tvary duálové, když při výkladu o duálu ve flexi jmenné se připomíná, že sloveso mělo rovněž zvláštní duálový tvar.

V souhrnu historických poznatků o jazyce (v 11. roč.) měly by se spojit stati Vývoj jazyka (obsahem je hlavně nerovnoměrnost vývojového tempa jazyka), Čeština jako národní jazyk (vznik a vývoj národního jazyka, jeho dialektické rozrůznění) a Vytváření dnešní spisovné češtiny (zásluhy Dobrovského a Jungmanna, české klasické literatury let čtyřicátých až šedesátých a české jazykovědy od sedmdesátých let minulého století o český jazyk). Obraz vývoje by byl plastičtější, nebyl by roztříštěn. Ukončením souhrnu by byla lekce jedenáctá Současný stav českého jazyka (v níž podle našeho mínění je příliš do popředí postavena rozkolísanost normy současného spisovného jazyka). Lekce třináctá by mohla odpadnout (Příbuznost jazyků, srovnávací studium jazyků), protože pro toho, kdo se nezabýval srovnávací jazykovědou, je to výklad příliš theoretický a poučení, které je dáno v ročníku devátém (lekce druhá: Jazyková rodina indoevropská, jazyk praslovanský) úplně stačí.

Také v morfologii by lépe vyhovovalo jiné rozvržení látky. Pod záhlavím Soustava českého skloňování je lekce „Věcný a mluvnický význam slova, slovní druhy“ s oddíly: Slovní význam, Slovní druhy, Mluvnické významy jmen a sloves, Způsoby vyjadřování mluvnických významů — tedy nauka o slovních druzích a jejich formálních znacích. Ta by měla být společným úvodem k celému tvarosloví a nikoli jen k výkladům o soustavě českého skloňování. Do tohoto úvodu by patřilo ještě poučení o významech všech slovních druhů. Teprve pak by následovala kapitola o soustavě českého skloňování (o jmenných kategoriích pádu, čísla, rodu, životnosti, přehled jmenného, zájmenného a složeného skloňování) a kapitola o soustavě českého časování (o slovesných [293]kategoriích osoby, čísla, času, vidu, způsobu, rodu, přehled tvarů slovesných, třídění a přehled sloves podle tříd).

Konečně by bylo vhodné připojit k učebnici pro jedenáctý ročník přehled vývoje pravopisu. V učebnici pro devátou třídu je výstižně osvětlena podstata současného pravopisného systému, nástin vývoje českého pravopisu je však roztržen v nesouvisící úryvky: je jimi proložen výklad o vývoji gramatické a lexikální stavby českého jazyka. Souhrnná stať o vývoji českého pravopisu by tudíž byla na místě.

K tomu ještě několik malých připomínek. Nepřesná je stylisace (roč. 9, s. 9): „Velmi nám v tom (t. j. získat si představu o praslovanštině) pomáhá nejstarší jazyk slovanský, známý z památek z 9. a 10. století, jazyk staroslověnský“ (lépe: jazyk slovanský, jímž byly psány literární památky v 9. a 10. století, známé z pozdějších opisů). — Úzkoprsá je formulace (roč. 9, s. 12): „s křesťanstvím, které přineslo jistý pokrok ve vývoji společenském a kulturním“; o pokrokovém charakteru křesťanství v počátcích přece nelze pochybovat. — Vhodnější nežli ukázky slovanských textů v podání jednoho místa z Dějin KSSS (roč. 9, s. 15/16) by byl úryvek z některého evangelního textu v různém slovanském znění. Tak by spíše vynikla blízkost slovanských jazyků (o její dokumentaci ukázkami jde) na prostém biblickém vypravování, bylo by možno uvést paralelní text staroslověnský (místo Života Konstantinova) a lépe využít srovnání slovanských jazyků s jazykem blízkým praslovanskému základu. — Stať Uvedení do základních pojmů (roč. 10, s. 190/1) nemá význam mimo definici věty, protože neseznamuje se základními pojmy větosloví, nýbrž jen charakterisuje větu s různých hledisek, která jsou později přesněji osvětlena. Také stať o vzniku souvětí (roč. 11, s. 3/4) by bylo dobré zkrátit. Srovnání závislosti větné stavby na situačním kontextu se závislostí na větném okolí pro výklad vzniku souvětí podřadného nemá cenu.

[1] Viz o nich posudky v Naší řeči 36, 1953, s. 160 n. a 240 n.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 9-10, pp. 286-293

Previous Jaromír Bělič: Přepracované vydání Stručné mluvnice české

Next Jana Dvončová-Švehlová: Dvě slovenské práce o jazykové kultuře