Přepracované vydání Stručné mluvnice české

Jaromír Bělič

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Není zvykem psát v odborných časopisech o nových vydáních školních učebnic. Činíme-li výjimku u známé Havránkovy-Jedličkovy Stručné mluvnice české pro školy všeobecně vzdělávací,[1] je to nejen pro rozšířenost a závažnost této „základní jazykové příručky“, jak bylo v podtitulu označeno její zpracování pro veřejnost neškolskou,[2] nýbrž především proto, že v novém vydání je řada závažných změn [282]a zdokonalení týkajících se jak pojímání mluvnické látky samé, tak metody jejího podání. Projevuje se tu též zvýšené úsilí o ustálení rozkolísané dosud školské mluvnické terminologie, a to přichází velmi vhod právě dnes, kdy se začíná s přípravou nových, relativně definitivních učebnic pro všechny třídy škol všeobecně vzdělávacích, neboť autorské kolektivy jazykových učebnic budou mít i po této stránce v Havránkově-Jedličkově mluvnici dobré vodítko. Konečně je třeba uvést, že funkce příručky byla značně rozšířena: má nyní sloužit jako pomocná kniha (vedle vlastních učebnic mateřského jazyka) v 7.—11. ročníku všeobecně vzdělávacích škol, též na školách pedagogických a podle potřeby i na jiných školách odborných, kdežto dřívější vydání bylo určeno jen pro 2.—4. ročník bývalého t. zv. druhého stupně, t. j. pro dnešní 7.—8. ročník škol všeobecně vzdělávacích, i když se ho pro nedostatek jiné učebnice i pro výhody soustavné mluvnické příručky zčásti užívalo též na školách třetího stupně. Se zřetelem k tomuto širšímu poslání byla v novém vydání značně rozšířena i mluvnická látka, při čemž vhodnou kombinací písma většího (garmondu) a menšího (petitu) je odlišeno učivo základní (pro žáky osmileté střední školy) od látky rozšiřující a určené pro žáky 9.—11. ročníku. Petitem v hustějších řádcích jsou pak podávány výklady a poznámky k prohloubenějšímu studiu i s hlediska nejvyšších tříd úplné střední školy.

Co se týče základního rozvržení knihy, zůstalo ovšem v podstatě stejné jako v prvním vydání Stručné mluvnice. Po úvodu, objasňujícím obecné pojmy, následuje v samostatných oddílech popis hláskosloví, tvarosloví a skladby, t. j. vlastní jádro učebnice. Hned v úvodě však, stejně jako v dalších partiích, jsou různé odchylky, znamenající v některých případech jen zlepšení a zpřesnění formulace, většinou však vyplývající z prohloubenějšího pohledu na jazyk a obrážející tak pokrok, jehož od prvního vydání dosáhla marxistická jazykověda po známé sovětské diskusi v roce 1950.

Celkem jen formálního rázu je jisté osamostatnění partie o spisovné výslovnosti v rámci hláskosloví, jak tomu bylo již ve zpracování pro veřejnost z r. 1951; toto osamostatnění však umožňuje probrat zásady spisovné výslovnosti systematičtěji a věnovat pozornost i věcem, které se při dřívějším způsobu (připojování poznámek o výslovnosti přímo k výkladům hláskoslovným) obtížně zařazovaly (na př. výslovnost cizích slov). Základní poučení o pravopise je shodně s prvním vydáním a na rozdíl od vydání pro veřejnost připojeno jako zvláštní dodatek na konci knihy (ve zpracování pro veřejnost bylo zařazeno jako samostatný oddíl za hláskoslovím). Metodicky je to správné, neboť pravopis není součástí mluvnice, i když s mluvnicí do jisté míry souvisí. Součástí mluvnice ovšem není ani orthoepie, a vlastně celé hláskosloví do mluvnice v užším smyslu nepatří. Ale i ze způsobu zpracování Stručné mluvnice [283]je patrno, že oddíl Hláskosloví je v podstatě jen volně připojen k oddílům Tvarosloví a Skladba, které jsou navzájem skloubeny mnohem těsněji.

Zásadnější význam má v novém vydání nový způsob zpracování tvarosloví. Ve vydání prvním i ve zpracování pro veřejnost tvarosloví jako samostatný oddíl mluvnice vlastně zmizelo a bylo probíráno v širším rámci nauky o slově, kde se mluvilo též o lexikálním významu slov a o jeho změnách, t. j. vedle výkladů gramatických zde byly zařazeny také výklady lexikologické, a tím se směšovala gramatika s lexikologií. Jedním z důležitých výsledků sovětské jazykovědné diskuse i studií, které na ni navazovaly, je však jasnější stanovení poměru mezi mluvnickou stavbou jazyka a slovní zásobou, jakož i přesnější základní vymezení samostatné nauky o slovní zásobě. Z těchto výsledků těží nyní nové vydání Stručné mluvnice, proto bylo — jak je to ostatně alespoň zčásti v tradicích českého mluvnictví — místo „nauky o slově“ za hláskoslovím znovu zařazeno pouhé „tvarosloví“, jež se zabývá toliko mluvnickou stránkou slova a jeho tvarů. Poučení o lexikálním významu slov a o slovní zásobě vůbec je pak připojeno zase jako samostatný dodatek na konci knihy.

Na rozdíl od starších našich mluvnic není však tvarosloví v Stručné mluvnici zúženo jen na paradigmatiku, na skloňování a časování, nýbrž mluví se v tomto oddíle i o tvoření slov, a dokonce též o mluvnických významech slovních druhů a tvarů. Při tomto pojetí se na jedné straně správně spojuje veškerá nauka o tvarech slovních (t. j. dřívější „tvoření slov“ neboli „kmenosloví“ — a „tvarosloví“ jako nauka o skloňování a časování), na druhé straně se zároveň s poučením o formě podává i poučení o jejím mluvnickém významu (tak zvaná „nauka o významu druhů a tvarů slovních“, „významosloví“ nebo též „skladba ve smyslu užším“), t. j. těsněji se spojuje tvarosloví se skladbou a zdůrazňuje se tak jednota mluvnické stavby jazyka. Podobné pojetí, jehož kořeny u nás můžeme ostatně nalézt už v předválečných středoškolských Cvičebnicích jazyka českého (Havránek-Kopecký-Starý-Získal), je dnes běžné i v mluvnických pracích sovětských, zejména v akademické gramatice ruské. Jeho jistou nevýhodou s metodického hlediska je skutečnost, že se v poučeních o mluvnických významech slov a tvarů nezbytně musí operovat s pojmy syntaktickými (jako podmět, předmět atd.), které jsou v knize vymezeny a vysvětleny až mnohem později, v oddíle Skladba. Avšak uvážíme-li, že k systematické mluvnici přistupují žáci již se znalostí základních pojmů z jazykového vyučování z nižších tříd a mluvnická příručka je pro ně vlastně jen usoustavňujícím a doplňujícím svodem poznatků, není pro ně toto uspořádání překážkou, aby mohli Stručné mluvnice s porozuměním užívat jako pomocné knihy. Naopak má takové sepětí formální a významové stránky jazykových [284]jevů tu výhodu, že se mluvnická forma a její význam spojují i v myslích žáků, při čemž si žáci také jasně uvědomují rozdíly mezi nimi, že totiž táž forma v různých souvislostech má různý mluvnický význam a opačně týž význam se vyjadřuje různými formálními prostředky.

Sepětí formální a významové stránky jazykových jevů je zdůrazněno i v oddíle Skladba, kde se s výklady o mluvnické stavbě věty spojuje zase poučení o prostředcích formálních. Při uvedeném pojetí tvarosloví zužuje se ovšem skladba na pouhé „větosloví“, t. j. nauku o větě, jejím složení a jejích druzích. Ve srovnání s prvním vydáním doznala právě takto pojatá skladba v novém zpracování Stručné mluvnice největšího rozsahového rozšíření; je to zajisté způsobeno především rozšířeným určením příručky i pro třetí stupeň školní, ale i jinak je třeba toto zevrubnější zpracování syntaxe uvítat, protože v prvním vydání byla skladba omezena opravdu jenom na věci základní. Způsob zpracování i pojetí jednotlivých jevů přitom zůstávají v podstatě stejné jako ve vydání prvním, proto nemusíme opakovat, co bylo řečeno již v citované první recensi.

Zvláštní pozornosti si zasluhují v novém vydání změny terminologické. Na rozdíl od prvního vydání se na př. jeden ze způsobů vyjadřování závislosti mezi větnými členy vhodně označuje jako řízenost (vedle shody a formálního nevyjadřování) místo dřívější „podřízenosti“ (závislý člen je co do formy řízen, určován členem řídícím); nebo místo „přísudku slovesného“ a „neslovesného“ (vyjádřeného jménem podstatným nebo přídavným se sponou nebo beze spony) rozlišuje se nyní přísudek slovesný a přísudek jmenný (se sponou nebo beze spony). Podobných drobných změn je více (zčásti jsou v souhlase i s Trávníčkovou Mluvnicí spisovné češtiny) a většinou je můžeme prohlásit za šťastné. Je to jistě velký krok k zjednodušení a ustálení školské mluvnické terminologie, třebaže lze sotva předpokládat, že by v těchto složitých otázkách Stručná mluvnice znamenala poslední slovo. Nadále patrně zůstane sporným na př. termín větné dvojice, který budí představu spojení dvou vět, vyjadřuje však pojem syntaktického vztahu dvou větných členů ve větě. Do pohybu se patrně ještě dostanou i termíny jiné, na př. označení příčestí minulé (dříve „příčestí minulé činné“), protože tvary nesl, psal a pod. s dnešního hlediska naprosto nejsou žádným příčestím (t. j. zvláštním druhem slovesného adjektiva), nýbrž tvoří toliko nesamostatnou součást tvaru praeterita a kondicionálu (resp. jeho 3. osobu)[3]. [285]I v dosavadních terminologických změnách ve Stručné mluvnici se však jeví dobrá theoretická zdůvodněnost každého posunu. S hlediska osmileté střední školy je velmi vhodné též omezení latinské mluvnické-terminologie na několik málo výrazů, kde české označení nepostihuje dobře povahu jevu (vokativ, infinitiv, kondicionál), kdežto jinak se cizí termíny uvádějí až v poznámkách určených pro nejvyšší ročníky školy jedenáctileté, ve kterých je této terminologie potřebí i pro vyučování cizím jazykům.

Praktickému používání Stručné mluvnice ve škole prospěje také rejstřík na konci knihy, obsahující jednak hesla věcná, jež by se obtížněji hledala podle obsahu, jednak i jednotlivá slova, o kterých je v knize výklad po stránce mluvnické, pravopisné nebo výslovnostní. I tento rejstřík, který v prvním vydání nebyl (byl však už ve zpracování pro veřejnost), znamená zdokonalení nového vydání.

Po stránce jazykové je v celé knize patrno úspěšné úsilí o jasnou a jednoduchou formulaci, které by žáci snadno porozuměli. V několika málo případech by ovšem bylo třeba v dalších vydáních formulaci ještě zpřesnit, aby nemohlo dojít k omylům. Na př. na s. 27 se říká, že ta část slova, která se v různých tvarech téhož slova nemění, je kmen, a ta část, která se na konci tvaru mění, je koncovka; níže však se upozorňuje na případy jako dělník-dělníci, pro něž hořejší formulace je nevýstižná. Nebo na s. 28 se číslovky paušálně zařazují mezi jména a zase teprve níže (v petitovém textu) se upozorňuje, že některé číslovky mají charakter příslovcí. Obávám se také, že žáci na druhém stupni těžko pochopí, že slova jako sázeti, házeti jsou příponami odvozena od sloves saditi, hoditi (s. 82). — Tiskových chyb při pečlivé korektuře zůstalo jen velmi málo; na př. na s. 19, kde se upozorňuje, že ve spisovné výslovnosti je nutno zachovávat skupiny souhlásek, má být v slově který polotučně vytištěno t, nikoli k, protože se v obecné češtině a v nářečích vyslovuje kerý, kerej, nikoli terý, terej. U slov frázista, bandita a pod. je v 1. pádě množ. čísla koncovka -i vedle -é, nikoli vedle -e (s. 48).

V některých případech se snad zbytečně opakují tytéž poučky na různých místech učebnice. Srov. na př. poučení petitem o psaní a výslovnosti cizích slov s th a s na s. 11 a pak garmondem na s. 20. Opakuje se též petitové upozornění na s. 7 a 22, že se některá slova skládají z jediné hlásky, jako na př. spojky a, i nebo předložky s, z, v, k; nadto u poučky na s. 22 může žáky mást připojená věta, že zde pak taková hláska má sama význam slovní, neboť na s. 23 se v rozporu s tím říká, že slova gramatická (spojky, předložky…) sama o sobě slovní význam nemají.

[286]Konečně v několika případech lze mít věcné námitky proti stanovisku, které autoři zaujímají. Na s. 16 se bez poznámky klade vedle sebe výslovnost f’ okně (s rázem) a f okně (bez rázu, ale přesto se změnou v v f), kdežto výslovnost v okně (bez rázu a beze změny) se prohlašuje za pouze regionální („tam, kde se ráz vůbec nevyslovuje — zejména v oblasti moravskoslovenské“). Akademická „Výslovnost spisovné češtiny“ (s. 28) třetí typ takto regionálně neomezuje, třebaže prvním dvěma způsobům zřejmě rovněž dává přednost; Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny (I, 76n.) naproti tomu pokládá za normální typ první a třetí, kdežto druhý typ uznává jen v omezené míře. — Podle mého názoru není rovněž správné tvrdit, že se ve spisovné výslovnosti u číslovek sedm, osm v souhláskové skupině zpravidla vkládá u (s. 18). Vypadá to pak, jako by výslovnost sedm, osm byla neobvyklá, a je to ostatně v rozporu hned s následující větou v učebnici, kde se výslovnost sedum, osum pouze připouští vedle sedm, osm.

Z jiných drobností je tuším nevýstižná formulace na s. 149, že ve spojení jména s příjmením zpravidla jen přízvuk nám označuje jméno řídící. Mám za to, že řekneme-li s důrazem na př. Jan Novák, právě důraz na Jan nám označuje přívlastek (který Novák?) a členem řídícím je příjmení.

Nemusím snad opakovat, že v těchto všech věcech běží opravdu jen o drobnosti, které nesnižují celkovou hodnotu učebnice, jak jsme ji výše naznačili. Se zřetelem ke zdokonalením, jež se projevují v novém zpracování Stručné mluvnice, platí ještě ve zvýšené míře všechno kladné, co bylo řečeno již v recensích prvního vydání: tato školská příručka je velkým přínosem naší odborné literatury nejen se zřetelem na školu, nýbrž i po stránce ryze vědecké. Hluboká znalost jazykového materiálu a jeho pronikavé jazykovědné zpracování s jednotného theoretického hlediska staví tuto knihu mezi přední díla naší jazykovědy. Havránkova-Jedličkova mluvnice je gramatika nového typu, ukazující v mnoha směrech nové cesty našemu mluvnictví.

---

[1] Vydání čtvrté, přepracované a doplněné. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1955. Stran 213. — Referát o 1. vydání viz v NŘ 34, 1950, s. 145 n.

[2] Česká mluvnice. Slovanské nakladatelství, Praha 1951. — Zprávu o tomto vydání viz v NŘ 35, 1951/2, s. 160.

[3] Srov. k tomu nejnověji František Kopečný, Problém českého „příčestí minulého činného“ v historii českého mluvnictví (Sbornik v čest na akademik Aleksandar Teodorov-Balan po slučaj devetdeset i petata mu godišnina, Sofija 1955, s. 293 n.), a předtím už v článku Povaha českého praeterita (Naše řeč 34, 1950, s. 85—89). — Vlastní poznámky autorů k terminologickým změnám a vůbec k novému vydání Stručné mluvnice viz v jejich stati v časopise Český jazyk 5, 1955, s. 291 n.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 9-10, pp. 281-286

Previous Viera Budovičová, Lubomír Doležel: Základní příručka spisovné slovenštiny

Next Jan Jahn: K novému zpracování učebnic českého jazyka pro nejvyšší třídy všeobecně vzdělávacích škol