Časopis Naše řeč
en cz

Nová mluvnice a nové učebnice češtiny pro střední školy

František Daneš, Karla Kozlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V tomto školním roce dostaly první dvě třídy naší střední školy péčí Výzkumného ústavu pedagogického nové učebnice češtiny. Vypracoval je pro něj za vedení univ. prof. dr. Bohuslava Havránka kolektiv školských praktiků a jazykových theoretiků[1]. Obě tyto učebnice vhodně doplňuje souhrnná Stručná mluvnice česká pro střední školu.[2]

Těmito novými učebními knihami dostává se vyučování češtině na středních školách na nové cesty. V čem záleží toto novum nových učebnic, charakterisuje prof. Havránek takto: „S uspokojením můžeme říci, že se tyto knihy snaží uvádět do jazykového učení logičnost abstraktního myšlení, projevující se v mluvnické stavbě jazyka; že jsou zaměřeny na racionalistickou systematickou práci, vedoucí postupně k plnému uvědomělému poznání stavby jazyka a jeho prostředků a k účelnému jeho užívání; že se snaží o vyjádření nové skutečnosti dnešní i budoucí. Jsou jistě schopny zbavit jazykové učení vší improvisace a individualistického subjektivismu na jedné straně a bezduchého mechanismu jazykového drillu na straně druhé.“ (Tvorba 1950, čís. 43, str. 1037.)

I.

Nezbytným předpokladem správného zaměření jazykového vyučování na gramatickou soustavu jazyka je jistě vhodná školská mluvnice. Je nespornou zásluhou prof. Havránka, že se postaral o to, že se po šedesáti letech od doby vzniku školních mluvnic Gebauerových (později upravených Ertlem)[3] dostalo žákům II. stupně nové soustavné mluvnice jako učební knihy (přesto, že se vyskytovaly hlasy, které pochybovaly o potřebnosti a vhodnosti takové příručky). Tuto knihu je nutno uvítat tím spíše, že se velmi dobře hodí prozatím i pro školy III. stupně a pro studium soukromé (přípravy ke zkouškám, kursy a pod.); vždyť nám stručná, avšak veškerou mluvnickou látku zachycující a vědecky spolehlivá mluvnice dosud chyběla.

Mluvnická látka se tu podává v pěti oddílech (Obecné pojmy. I. Hláskosloví. II. Nauka o slově, o jeho významu, tvoření a tvarech. III. Skladba. [146]IV. Pravopis). Proti tradičním mluvnicím jeví se tu tedy jako novum oddíl II., který zahrnuje v sobě obecné výklady o lexikálním a mluvnickém významu slov a o druzích slov (s hlediska lexikálního i syntaktického) a pak v rámci jednotlivých druhů slovních vykládá postupně o jejich tvoření, o významu jednotlivých tvarů (gramatických kategorií) a nakonec připojuje tvarový systém, formální tvarosloví. Je tu tedy organicky spojeno to, co v jiných mluvnicích bývá probíráno odděleně (a naopak). Máme za to, že tento nový postup je, zejména pro školské účely, vhodný a že se osvědčí.

Všimneme si nyní některých jednotlivostí podrobněji. Především je třeba pochválit to, že autoři velmi důkladně a důsledně vykládají všechny mluvnické pojmy; po té stránce vyniká hlavně kapitola „Význam slovní“, která i jinak šťastně podává souhrn věcí dosud často opomíjených. U důležitějších termínů se uvádějí i názvy latinské (bylo by však dobře dbát tu větší důslednosti). Definice i poučky jsou stylisovány celkem přístupně a zdařile (na př. definice pomnožných subst., spojek, věty a j.); vůbec sloh celé mluvnice je jednoduchý a úsporný, ne však heslovitý, jen snad místy poněkud příliš abstraktní (vzhledem k chápavosti žáků). — Výklady o tvoření substantiv (dnes hodně aktuální) jsou velmi promyšleně zhuštěny a přístupné a přehledné (na str. 22 má však být Tep, nikoli TEP atd.); pokud jde o tvoření skládáním, zaujali autoři snad poněkud přísné hledisko; dnešní jazyk tohoto prostředku hojně užívá, zejména v odborném názvosloví, a není možno se omezovat jen na tradiční typy (srov. na př. železobeton [Váša-Trávníček] i doklady Příručního slovníku typu radio- atd.). Vzornou ukázkou toho, jak lze obsáhlou i obtížnou látku značně zhustit, nic podstatného přitom nevynechat a zároveň učinit tento výklad zcela přístupným a objasňujícím, je § 39, v němž je na pouhých dvou stránkách (petitových) skvěle vyložena celá nesnadná a obsáhlá partie o významu pádů.[4]

Autor každé mluvnice je postaven před nesnadný úkol, jak dalece uvádět odchylky ve skloňování (resp. i časování) jednotlivých slov. Naši autoři tu zvolili postup pro školu zcela vyhovující. Zvláštnosti, nepravidelnosti a odchylky uvádějí u těch slov, která jsou typická (na př. skupina bývalých n-kmenů), anebo u slov často užívaných. Tím se vyhnuli přílišnému hromadění materiálu, ale na druhé straně zůstává jejich mluvnice i v tomto bodě příručkou, v níž se vše opravdu potřebné najde. — Autoři se snaží vést žáky k pochopení systému jazyka. S toho hlediska je na př. velmi vhodně upraven výklad o skloňování ženských substantiv, kde se vychází vlastně ze srovnávání všech vzorů. Zjednodušení a tím přehlednosti bylo dosaženo [147]též tím, že se vzor „kuře“ neuvádí samostatně, nýbrž jen jako zvláštní „kombinovaná“ skupina, a pod. Praktické je také, že obměny hlásek v kmeni (při skloňování subst.) jsou probrány souhrnně zvlášť.

V partii o adjektivech je užitečně zjednodušen výklad o skloňování jmenném (přihlíží se jen k tomu, co je v dnešním jazyce živé); ve výkladu o tvoření adjektiv postrádáme však výklad o tvoření skládáním. V kapitole pojednávající o zájmenech je velmi dobrý výklad o užívání zvratného přivlastňovacího svůj v některých častých a typických případech, kdy býváme často na rozpacích (na př. typ „ve svém — našem dopise ze dne …“, „děkuji za kladné vyřízení své — mé žádosti“) a o nichž těžko sháníme jinde poučení. Zato u zájmen vztažných neměli být autoři se svým výkladem tak skoupí. Rovněž u akusativu femin. již by bylo dobře doporučiti nahrazovat tento tvar raději formou kterou. Také u číslovek by bylo dobré upozornit na některé zvláštní případy shody.

U sloves se vychází z třídění podle 3. os. praesentu (osvědčené už z dřívějších učebnic Havránkových), je však podáno i dělení podle kmene minulého. Je správné, že se ani v učebnicích, ani zde v mluvnici neklade přílišný důraz na mechanické zařazování do tříd, nýbrž na to, aby žáci porozuměli celému tvarovému systému sloves. Proto se tu upouští od tradičních tříd slovesných a nahrazují se označením skupiny sloves. Velmi názorně ukazuje poměrně jednoduchý systém českých slovesných tvarů přehledná tabulka koncovek osobních (str. 76; jde tu v podstatě jen o tři sady těchto koncovek). Upozornění na str. 91, že tvary typu tluč! peču a pod., dosavadními Pravidly stále ještě zakazované, pronikají do spisovného jazyka, ukazuje správné zaměření celé mluvnice k dnešnímu živému jazyku; svědčí o tom i příkladové věty, brané z živého jazyka současného a oproštěné od tradiční „školské češtiny“. — Ve výkladech o přechodnících by snad bylo možno doplnit omezení přechodníků typu píše a nes; v poučení o videch by snad neškodilo jít trochu více do hloubky i šířky. Pro minulý čas se užívá i dále označení „perfektum“; nebylo by bývalo lépe zavést vhodnější termín „praeteritum“, podobně jako byly vhodně zavedeny některé jiné nové názvy (slovesa předmětová a podmětová, souvětí vylučovací [m. rozlučovací], opět věta oznamovací [m. vypovídací], několikanásobný člen větný — podle Mluvnice Trávníčkovy)?

Syntax podává základní věci přehledně a nepouští se do podrobností nebo věcí sporných, přenechávajíc je celkem právem mluvnicím neškolním. Nutno je vítat hojné poukazy interpunkční (podobně jako v oddílech předcházejících byla častá praktická upozornění pravopisná). Nově a zajímavě se tu vykládá o pořádku slov a stále se přihlíží ke zvukové stránce věty. Setkáváme se tu opět s pojetím přísudku a doplňku, které bylo přínosem prvních Havránkových cvičebnic (přísudek slovesný a přísudek neslovesný se sponou nebo bez ní). Proto snad měly být mezi větami vedlejšími uvedeny též věty přísudkové (na př.: Můj dědeček byl z těch, [148]kdo šířili osvětu a socialismus po českém venkově). Větu „Pojedeme na hory, kde budeme lyžovat“, uváděnou jako příklad věty přívlastkové, by bylo přece jen lépe nahradit nějakou jinou, i když připouštíme, že se v dnešním jazyce spisovném vztažné věty tohoto typu dost často objevují. Definice jednotlivých členů větných jsou vhodné; zejména též doplňku, který ve škole dělává takové potíže; jedině předmět je vyložen trochu příliš formálně. Přístavek se tu chápe jako druh přívlastku, tedy v podstatě jako u Ertla; v pojetí Mathesiově (a po něm Šmilauerově) je zvláštním syntaktickým vztahem, Trávníček jej chápe poněkud odchylně.

Kapitola o pravopisu je velkým přínosem, neboť dává žákům možnost nahlédnout hlouběji do podstaty našeho pravopisu, poznat jeho osobitý charakter, a tím usnadňuje jeho praktické zvládnutí. Ve školní mluvnici je to úplné novum.[5]

Korektury knihy byly provedeny velmi pečlivě a rovněž grafická úprava svědčí o tom, že autoři promyslili svou práci velmi důkladně. Jen toho je litovat, že příručka tohoto rázu, určená k tomu, aby se brala často do ruky a sloužila delší řadu let, vyšla na velmi špatném papíře (a následkem toho místy i s nezřetelným tiskem); je to škoda i s hlediska čistě hospodářského. Snad se ve vydání neškolním, k němuž by co nejdříve mělo dojít, dočkáme dokonalejší vnější úpravy (a snad i věcného rejstříku, u knihy tohoto druhu nepostradatelného).

Máme-li shrnout nakonec význam této nové mluvnice, musíme říci, že je velkým přínosem naší odborné literatury, a to nejen snad s hlediska školy, po stránce metodické, nýbrž i po stránce vědecké. Hluboká znalost jazykového materiálu a jeho pronikavé jazykovědné zpracování s jednotného theoretického hlediska staví tuto knihu mezi přední díla naší jazykovědy. Jestliže jsme snad tu a tam upozornili na některé drobnosti, jež podle našeho soudu by bylo možno v příštím vydání této knihy upravit, nijak jsme se tím nemohli dotknout vlastní hodnoty celého díla. Mluvnice Havránkova-Jedličkova je gramatikou nového typu, ukazující v mnohých směrech nové cesty našemu mluvnictví.

Fr. Daneš

II.

V úvodu tohoto referátu již bylo řečeno, podle kterých jazykovědných a metodických směrnic byly vypracovány nové cvičebnice češtiny pro střední školu. Přesto, že tu jde o učebnice zcela nové, je přirozené, že stavějí na zkušenostech autorů starších učebnic pro školy II. stupně (a též na [149]zkušenostech pedagogů, kteří s nimi ve škole pracovali), a to tím spíše, že se někteří z autorů učebnic starších podíleli i na novém zpracování.

Především ovšem se tu vychází z prvního vydání cvičebnic češtiny pro nižší třídy bývalých gymnasií od Havránka, Kopeckého, Starého a Získala, které v letech třicátých znamenaly velký pokrok jak svou naukovou náplní, uplatněním nového pohledu na jazyk jako soustavu účelně spjatých vyjadřovacích prostředků, tak i metodickým zpracováním látky. Vedle toho tu byly zkušenosti s učebnicemi pro bývalé školy měšťanské (Jelínek-Haller, Jazyk mateřský).

V pojetí jazyka věnují nové učebnice ještě více pozornosti vztahu mezi jazykem a myšlením. Jejich látkovou náplní jsou ovšem především výklady mluvnické; nepodávají však žákovi jen výčet a popis jednotlivých jevů, nýbrž se snaží vést ho k tomu, aby pochopil celou mluvnickou stavbu a uvědomil si souvislost formální a významové stránky jazykových prostředků. Ve shodě s tím jsou nejen výklady úvodní kapitoly, vysvětlující vznik lidské řeči jako výtvoru společnosti a zdůrazňující význam jazyka národního, nejen pojetí naukové náplně obou knih, nýbrž i uspořádání látky, a zejména její metodické zpracování a procvičování.

Mluvnické výklady vycházejí od věty, pak se probírá sloveso, dále větné členy, tvoření slov, tvarosloví (zájmen, jmen podstatných i přídavných a číslovek) a souvětí. Druhý díl rozšiřuje poznatky o větě a souvětí, o tvarosloví jmen a věnuje se podrobně tvarosloví slovesa. Až na malé odchylky (přesuny z jedné třídy do druhé) přidržují se obě učebnice osnov; v rozvržení látky se hledí více než v osnovách samých k systému. Přitom tvoří každá z obou učebnic samostatný celek s vhodnou lekcí úvodní a v II. díle i závěrečnou. Rozdělení do lekcí je vedeno především zřetelem k mluvnické látce. Pomůckou pro časové rozdělení je úvodní rozvrh učiva, počítající s nestejnými pracovními podmínkami jednotlivých měsíců.

Při výkladu jednotlivých mluvnických jevů se vychází ze souvislých textů a také k procvičování se často užívá souvislých slohových celků. Tím vede učebnice žáka k tomu, aby „užíval spisovného jazyka vědomě se zřetelem k daným úkolům a nikoliv pouhým mechanickým nácvikem“ (Úvodní poznámky).

Pojetí, které nezanedbává významovou stránku mluvnických jevů, projevuje se ovšem ve formulaci mluvnických poučení, shrnujících výsledek výkladu či spíše rozboru určitého mluvnického jevu. Tyto poučky se nespokojují popisem znaků, nýbrž zdůrazňují úkol příslušného jevu, a to nejen při výkladech o větě a jejích členech (na př. definice souvětí I/24, II/101, předmětu I/62, přívlastku I/69), ale i při výkladu jednotlivých slovních druhů, ba i tvarů (na př. definice adjektiva I/183, zájmena I/105, slovesného rodu II/53, přechodníku II/65). Uplatnění tohoto pojetí v cvičebnicí má ovšem i stinnou stránku, protože pochopení těchto vztahů je [150]někdy přece jen nad schopnosti většiny jedenáctiletých nebo dvanáctiletých dětí. Při tvaroslovném třídění jmen a sloves se vychází ovšem opět ze systému dnešního jazyka, stejně jako tomu bylo — po prvé v školské praxi — v původních Havránkových cvičebnicích.

S novým pohledem na jazyk a jeho úkoly souvisí i pozornost věnovaná tvoření slov, dosud ve škole přehlíženému, a péči o spisovnou výslovnost. Vedle toho je však náplň obou cvičebnic obohacena o zcela novou složku: nevedou jen k poznání mluvnické stavby jazyka, nýbrž i k jeho účelnému užívání, nejsou jen učebnicemi mluvnice, nýbrž i praktického jazykového výcviku a slohu. Jazyková a slohová výchova jsou zde po prvé skloubeny. Nejde tu ovšem o sloh individuální, nýbrž o sloh objektivní, jemuž lze naučit. Je to „výchova k určité slohové pohotovosti a zběhlosti“ v hlavních druzích objektivního slohu, a to nejen písemných, ale i mluvených, která „patří k všeobecnému vzdělání právě tak jako základní znalosti pravopisné a mluvnické“ (srov. Mathesius, Čtení o jazyce a poesii, 1942, str. 37). Tento starý požadavek je zvláště aktuální dnes, kdy lidově demokratické zřízení žádá na svých občanech, aby dovedli pohotově psát i mluvit. A tak se žáci učí formulovat dotazy, omluvy, potvrzení, stručná sdělení, jsou rozborem a cvičeními vedeni k uvědomělému vypravování (I/52), ke skladbě dopisu (I/108), k sestavování slohového celku podle hesel (I/133, I/228), k bohatosti výrazové (II/35, 116, 131) atd.

Texty, které jsou východiskem k poznání jazykových jevů a prostředkem k jejich procvičování, jsou vhodné po stránce slovesné i thematické. Zčásti to jsou ucelené, myšlenkově uzavřené ukázky z krásné i odborné literatury, původní i přeložené, v originálním znění nebo ve vhodné úpravě (Drda, Fadějev, Fučík, Gottwald, Jirásek, Katajev, Nejedlý, Němcová, Olbracht, Vančura, Wolker a j.), hojně je využito i výrazového bohatství lidové poesie. Hodnotné jsou však nejen texty zaručené jmény vynikajících spisovatelů, nýbrž dobrou úroveň mají velkou většinou i články sestavené autory učebnic. Text násilně a primitivně sestrojený k demonstraci určitého jevu je v těchto cvičebnicích jen zcela ojedinělou výjimkou (I/155, 156). Svými náměty se texty neomezují na obvyklá, t. zv. čítanková themata (Na čekané, Jedlové semínko vypravuje, Lev a myš), nýbrž poskytují průřez děním dnešní doby a thematicky jsou velmi pestré, čerpajíce z nejrůznějších oborů. Přispívají tím i k národní, sociální a státně politické výchově nových občanů. Přitom hledí k myšlenkové sféře a psychologii jedenáctiletých dětí, zvl. hochů, k jejich zájmu o techniku, sport, život v přírodě, k jejich sklonu k dobrodružnosti a k závodivosti. A tak tu nacházíme články a cvičení jako Na představení krátkých filmů, Půjčovna knih v autobusu, Naše armáda, Automobilové závody, Sběr papíru, Pětiletka v zemědělství, V pionýrském táboře, Stavba nového Štefánikova mostu, Leningradské jaro, Zač vděčíme SSSR, Povrchové dolování, Ze života partyzánů atd. Tytéž zřetele vedly i themata cvičení slohových [151](přípravy na prázdniny, popis májového průvodu, příležitostné projevy, referáty atd.). I k roční době a různým příležitostem se při volbě a zařazení themat přihlíží téměř důsledně.

Naznačení metodického postupu, které bylo v původním vydání Havránkových učebnic novinkou, zůstalo v novém zpracování zachováno. Návodné výklady byly částečně přejaty, některé však byly zdokonaleny nebo nově formulovány. Někde se ovšem ani návodu dovedně sledujícímu svůj cíl nepodařilo osvětlit jev přiměřeně dětské chápavosti. Bývá to zpravidla způsobeno obtížností látky (doplněk I/71, II/37, 38). Tvaroslovná látka je v tomto novém zpracování podána nejen v textech, nýbrž i v hotových paradigmatech, která snadněji vyvolávají představu systému. Poznatky, k nimž se tímto způsobem došlo, jsou v každé lekci shrnuty v poučky, typograficky od ostatního textu odlišené. Jen ojediněle se stává, že z poznatků v poučce shrnutých nebyl některý vyvozen (I/72 „… vlastností přisouzenou mu dějem slovesa …“, „… jméno podstatné …“). Při formulaci pouček určených pro nižší stupně se vždy kříží snaha o přesnou definici s požadavkem srozumitelnosti a přizpůsobení dětské chápavosti; jen zřídka se ve cvičebnicích najde zjednodušení nad míru nezbytné přesnosti („místo čárky může býti mezi větami spojka a, i“ I/24). Kromě pouček shrnujících poznatky o soustavně probraných jevech najdeme v lekcích i poučky příležitostné, drobnější, na jazykovou praxi zaměřené; jsou označeny heslem Pamatuj! Opakování větších úseků látky usnadňují souhrnné otázky na konci kapitol. Jejich předností je, že nejsou zaměřeny k pouhému mechanickému opakování pouček, ale že vedou někdy i k novému pohledu a nutí k samostatné úvaze. Vedle pouhých otázek bývají zařaděna i souhrnná opakovací cvičení. Metodicky správná je rozmanitost způsobů procvičování; z několika cvičení na tentýž jev je zpravidla každé jinou cestou k témuž cíli. Bývají nejen svou thematikou, ale i metodou přizpůsobena psychologii žáků (I/79 soutěž, II/70 řetězy).

Zásady metodického zpracování mluvnické látky byly nově a vhodně doplněny metodickým zpracováním zařaděných partií slohových. U důležitých základních slohových typů se rozborem ukázky dochází k uvědomělému slohovému projevu (vyprávění I/52, II/150, dopis I/108, mluvený projev vyprávěcí II/60, pozvání II/93), cvičení jsou zpravidla řízena hesly. V metodě výkladů mluvnických a pokynů k výchově slohové se uplatnila dlouholetá učitelská praxe; budou tedy učitelům méně zkušeným oporou, starým praktikům příležitostí k srovnání.

V terminologii se obě cvičebnice celkem přidržují jednotného názvosloví. Nově[6] se zavádějí termíny „člen několikanásobný“ místo „člen rozšířený“, „věta podmětová“ a „věta předmětová“ místo „věta podmětná“ a „věta předmětná“ (odchylně od současně vydané Stručné mluvnice české pro [152]střední školu), „skupina“ sloves místo „třída“. Latinské termíny jsou tu rozumně omezeny (názvy některých druhů slov, pádů, rodů, slovesných tvarů atd.). Ve vzorech se nově (a vhodně) objevil pro skloňování maskulin na -a vzor „předseda“ místo „sluha“, pro skloňování přídavných jmen určitých tvrdých vzor „mladý“ a pro přídavná jména neurčitá vzor „rád“ (místo „chudý“ a „chud“). Jako vzor přídavných jmen přivlastňovacích se uvádí paradigma adjektiva „matčin“ místo obvyklého „bratrův“, (opět odchylně od Stručné mluvnice), patrně z důvodů metodických (pro zřetelné zvukové rozlišení koncovek -ni, -ny).

Obě cvičebnice mají naukovou náplň opravdu bohatou, ačkoli autoři projevili — ve srovnání s původními učebnicemi Havránkovými a zejména s učebnicemi Hallerovými-Jelínkovými — snahu o umírněnost. Přesto podávají maximum, které předpokládá velmi dobrou průpravu ze školy I. stupně u žáka a svědomitou přípravu, eventuálně i schopnost kritického výběru u učitele. U cvičení se výběr přímo předpokládá, učitelé mají možnost volit z bohaté zásoby podle konkretní potřeby.

Co se týče jazyka obou učebnic, je ovšem přirozené, že v cvičebnici českého jazyka lze těžko nalézt příležitost k vytýkání odchylek od spisovné normy. Ze starého zpracování zůstalo na několika místech významové nerozlišování zájmen „jaký“ a „který“ (na př. I/135: Jakým zájmenem hledáme pády?). V některých úkolech by bylo vhodné nahradit zájmeno „tento“ přídavným jménem „následující“, aby nevznikla možnost různého chápání, a nahradit spojení „Jak se oslovují (posluchači, hosté) …“ (I/76, II/139) jasnějším „Jak oslovujeme (posluchače, hosty) …“. Ojediněle se objevuje nepřesná formulace způsobená snahou o stručnost vyjádření (I/89: „Předložka s, se je tam, kde by se řekla předložka na“; I/67 „Najděte a určete význam všech příslovečných určení“).

Od všeobecně vžitého způsobu, též Pravidly předepsaného, se soustavně liší interpunkce přímé řeči; uplatňuje se tu zásada o rozdílu mezi znaménky rozdělovacími a rozlišovacími. Protože bylo tohoto způsobu užito i v jiných učebnicích a nyní i v učebnici češtiny, bylo by zapotřebí v novém vydání Pravidel tuto změnu a její příčiny co nejdříve osvětlit a ukončit tím nejistotu. Rovněž praxe psaní zájmen „Vy“ a „Váš“ při oslovení několika osob v dopise (II/78) se liší od zásady naznačené v Pravidlech (str. 166). I v této věci by se mělo nové vydání Pravidel jasně vyslovit a odstranit tím kolísání.

Snaha o to, aby se obě knihy dostaly včas do rukou žáků, je také asi příčinou některých opominutí, na př. nejednotnosti interpunkce v nadpisech článků a některých tiskových chyb. Některé závažnější uvádíme, aby mohly být v příštím vydání opraveny. Vypadnutím slova vznikla věcná chyba v cvičení na příslovečné určení na str. I/67 („oči jako trnky“ m. „oči černé jako trnky“), přehozením řádků byl porušen sled v poučce na str. I/24, vytištěním téhož řádku dvakrát porušen smysl na str. II/85. U ně[153]kterých slohově zaměřených cvičení chybí označení „Slohové“, typografickou úpravu by bylo třeba opravit v cv. 4 na str. I/84, 85, v paradigmatech na str. I/156, v článku I/86.

Většinu těchto nedopatření je zajisté možno v příštím vydání snadno napravit. Vedle toho přejeme oběma učebnicím do pokračování jejich života v dotiscích a přetiscích dobrý papír a pěkné, zřetelné typy. Zejména II. díl je tištěn typy pro učebnice příliš drobnými a ne dost rozlišenými (v. na příklad přehled slovesných skupin na str. 90). A ještě jedno přání: Dobré, vhodně volené obrázky by pomohly získat zájem a přízeň dětí, zvyklých z národní školy na ilustrované učebnice; někde by obrázků mohlo být i metodicky využito pro výklad nebo pro cvičení.

Tímto referátem jsme chtěli především upozornit své čtenáře na radostnou skutečnost, že naše střední škola dostala nové, moderní učebnice češtiny. Skutečným posudkem o nich bude teprve to, jak se osvědčí v praxi, jak s ní budou spokojeni učitelé a jak rády a s jakým úspěchem se z ní budou učit děti.

K. Kozlová


[1] Český jazyk. Cvičebnice českého jazyka pro I. (II.) tř. škol středních. Zpracovali: Dr Bohuslav Havránek, Gustav Janáček, Dr Alois Jedlička, Jaroslav Jelínek, Josef Višňák, Dr Jaroslav Zima, Dr Alois Získal. Státní nakladatelství v Praze, 1950, stran 240 a 176, cena Kčs 14,50 a 13,—.

[2] Stručná mluvnice česká pro střední školu. Sestavili Dr Bohuslav Havránek a Dr Alois Jedlička, profesoři Karlovy university. Státní nakladatelství v Praze, 1950, stran 151 (+1), cena Kčs 10,—.

[3] Gebauerova dvoudílná školní Mluvnice česká vyšla r. 1890 a Krátká mluvnice česká r. 1891.

[4] Vhodně u vokativu nahrazeno tradiční „pátým pádem voláme“ výkladem, že „pádem tím oslovujeme“, a jeho omezenost v tvarech je dobře vyložena poukazem na jeho významovou platnost. — Proč se však na str. 42 uvádějí zcela neběžné tvary hrade! a kalichu!?

[5] Kniha se přidržuje důsledně Pravidel českého pravopisu. Jediné výjimky jsou psaní présens (Pr.: praesens), snad z důvodů pedagogických, a zcela nezvyklá interpunkce v přímé řeči (jak bude ještě o tom řeč dále). — [Vědomě jsme opustili psaní -ae- po dohodě s prof. Trávníčkem, protože je přímo protismyslné učit psaní praesens a pod. na druhém stupni, kde není latina. Je to udržování starých privilegií a výsad. — BHk]

[6] Podle Mluvnice Trávníčkovy.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 7-8, s. 145-153

Předchozí Josef Filipec, František Ryšánek: Účet — faktura, spočet

Následující František Daneš: Na okraj dětské literatury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1