Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Tentokrát přinášíme v naší pravidelné rubrice výběr zpráv z několika různých oborů bádání o jazyce: z jazykovědy obecné, ze slavistiky, z prací o staré češtině, o porovnávání češtiny s jinými jazyky a příspěvky zabývající se současnou češtinou (týkající se jazyka a slohu novin, krásné literatury a otázek textologických).

Opožděným příspěvkem do diskuse o t. zv. jazykové typologii je čl. P. Sgalla Z dějin typologie jazyků (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 418—435). Sgallova obrana typologie seznamuje nejprve zcela stručně s vývojem tohoto oboru jazykovědného, proti němuž zejména akad. F. Trávníček vznáší zásadní námitky; podstatná část stati je však vyplněna interpretací názorů velkého ruského revolučního demokrata N. G. Černyševského. Pokrokový myslitel, který proslul zejména v estetice, měl o jazykovědné otázky vůbec živý zájem a jazykovědou se zvláště ve svém mládí zabýval velmi intensivně i soustavně; že to byl zájem trvalý, nikoli jen příležitostný, toho pěkným dokladem je právě Sgallem citovaná stať „O klasifikaci lidí podle jazyka“, kterou Černyševskij připojil ke svému překladu VIII. svazku Weberových Světových dějin (vyšel 1887) a v níž zaujal celkem příznivé stanovisko k typologickému i historickosrovnávacímu třídění jazyků. V závěru cituje Sgall [244]ještě několik dalších hlasů o typologii (také ze starší české jazykovědy), nedaří se mu však ani tak sdostatek odůvodnit pojetí typologie jako samostatné vědecké discipliny, jak ostatně konstatuje v připojené redakční poznámce i K. Horálek.

Jakou úlohu má konkretnost a abstraktnost při tvoření slov a jak se individualita různých jazyků projevuje také v rozdílných výsledcích vznikajících právě působením těchto dvou celkem protichůdných principů, to ukazuje V. Skalička v příspěvku do prvního jazykovědného čísla nově založeného časopisu university Karlovy (O konkretnosti a abstraktnosti při tvoření slov. Universitas Carolina 1, 1955, č. 5 — Philologica č. 1 —, s. 75—84). Rozborem materiálu z různých a typologicky odlišných jazyků dochází k závěru, že se v jazyce při tvoření slov uplatňují oba principy, konkretnost i abstraktnost, paralelně a v dialektické jednotě a že jazyk při svém vývoji směrem k abstrakci rozvíjí zároveň i svou stránku konkretní.

V témž čísle nového universitního časopisu čteme i článek K. Ohnesorga Růst slovní zásoby v dětské řeči (s. 85—107), který je dalším výtěžkem autorova soustavného pozorování vývoje řeči u dvou dětí, především po stránce fonetické (srov. Ohnesorgovy starší práce, Fonetickou studii o dětské řeči a O mluvním vývoji dítěte, obě vydané r. 1948). Tentokrát vybral a zpracoval z bohatého materiálu údaje dokumentující růst slovní zásoby u dítěte: ten závisí především na způsobu života a na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, ale přece tu lze vysledovat i patrné rozdíly individuální, a to jak kvantitativní (v rychlosti obohacování dětského slovníku novými výrazy), tak i kvalitativní (v struktuře a povaze slovního materiálu). Výrazně se tu rýsují nové možnosti srovnávací pedolinguistiky (srov. naši zprávu o Ohnesorgově Kapitole ze srovnávací fonetiky dětské řeči v NŘ 39, 1956, s. 110—111), jejíž výtěžky mohou přinést nepochybný užitek jak obecné jazykovědě, tak i psychologii a pedagogice.

Německá akademie věd v Berlíně začala na počátku letošního roku péčí několika vynikajících slavistů (H. H. Bielfeldta, R. Fischera, F. Liewehra, E. Wintera) vydávat nový časopis Zeitschrift für Slawistik. Tento orgán obecně slavistický přináší v prvním čísle některé příspěvky, na něž chceme upozornit i naše čtenáře. Je to především etymologický příspěvek V. Machka Slav. ot-, balt. at- (1, 1956, s. 3—10). Podle Machka je slovanské ot- a baltské at- pokračováním indoevropského ant-, a tudíž příbuzné s řec. άντί, lat. anti- a něm. ant-. Předložka otъ se z tohoto ot- vyvinula a ustálila velmi rychle, patrně ještě v době, kdy se ot- významem rovnalo řec. άντί; její vazba s genitivem (t. j. starým ablativem) rovněž souhlasí s řečtinou a ukazuje, že vznikla v době, kdy slovanština ještě měla ablativ. — Českým materiálem se zčásti [245]zabývá i F. Liewehr v studii o expresivních prostředcích ve slovanských jazycích (Über expressive Sprachmittel im Slawischen, s. 11—27) a dva příspěvky bohemistické tu má F. Repp: v prvním rozbírá vídeňské zlomky staročeské Alexandreidy (Zu den Wiener Bruchstücken der Alexandreis, s. 32—38), v druhém otiskuje dva staročeské přípisky z rkp. vídeňské Národní knihovny (Ein alttschechischer Schreibervers in der Hs. Nr. 4831 der Wiener Nationalbibliothek, s. 39).

V Listech filologických 3 (78), 1955, s. 210—215 pokračuje F. Ryšánek v otiskování svých důmyslných Příspěvků ke kritice a výkladu staročeských textů; tentokráte otiskuje několik cenných oprav ke spisům Husovým ve vydání K. J. Erbena.

První české termíny z dialektiky podrobil filologickému rozboru F. Jílek (Universitas Carolina 1, 1955, č. 5 — Philologica č. 1 —, s. 1—40). Známý český lexikograf doby Karlovy mistr Bartoloměj z Chlumce, řečený Claretus de Solencia, se ve svém latinsko-českém Vokabuláři pokusil hexametrickou formou přetlumočit latinskou terminologii sedmera svobodných umění, mimo jiné také základní odborné výrazy z dialektiky, t. j. dnešní logiky. Vybral je ze základního středověkého kompendia tohoto oboru, za něž se pokládaly Summulae logicales Petra Hispanského († 1277), a snažil se je s různou dávkou štěstí zčeštit (celkem 64 termínů). Dodatkem si Jílek všímá ještě dalšího vývoje českého názvosloví logického, jak je zachyceno v pracích Šimona Gelenia Sušického (v 16. století) a v Logice nebo Umnici Antonína Marka (1820, 2. vyd. 1844). Patrným nedostatkem Jílkovy práce je její příliš popisný ráz a metoda výkladu, omezující se ponejvíce na pouhé paralelní uvedení termínů latinských a českých a osvětlování českých výrazů obsáhlými citáty z latinských předloh.

L. Pacnerová otiskuje v Listech filologických 3 (78), 1955, s. 222—230 Židlochovický zlomek staročeského Komestora. Byl nedávno nalezen na přídeští židlochovické gruntovní knihy z konce 16. století (t. č. v Stát. archivu brněnském, sign. 11 455 A) a obsahuje konec čtvrtého vidění Danielova, vidění páté i větší část šestého; zlomek je zbytkem dalšího, dosud neznámého rukopisu této památky. K otisku (paleografickému, ale s novočeskou interpunkcí) jsou připojeny textové varianty z ostatních známých rukopisů a příslušné místo latinské předlohy. Autorka článku pečlivě srovnává všechny dostupné české rukopisy a na základě tohoto srovnání dochází k některým pozoruhodným závěrům o vývoji stč. překladu Komestora a k nové filiaci jeho rukopisného podání.

Staročeský mastičkář je předmětem přehodnocující a namnoze objevné studie V. Černého, která vyšla v Rozpravách ČSAV 65, 1955 — řada společenských věd, č. 7. (s. 84) a navazuje na metodicky podnětnou [246]Staročeskou milostnou lyriku téhož autora (Praha 1948). Co nového přináší tato práce, svým základem sice literárně historická, ale přesto významná po nejedné stránce také filologicky? Především důkaz o světském, nikoli liturgickém původu (a tedy také o původní samostatnosti) staročeské frašky o mastičkáři, jež byla teprve dodatečně a celkem neorganicky vřazena do vážné hry náboženské o Kristově zmrtvýchvstání. Dále je zdůrazněn žákéřský, tudíž lidový původ mastičkářské scény a nezávislost staročeské frašky na německých předlohách (protože otázka původnosti je tu zcela vedlejší). Konečně v závěru usiluje autor o přesnější datování vzniku české skladby. Text stč. Mastičkáře (musejní i drkolenský) je otištěn před vlastní studií a doprovázen poznámkami.

Čtvrt století po tom, co brněnský literární historik Stanislav Souček označil J. A. Komenského za autora šesti prací zapsaných v rukopisném sborníku Leningradské státní knihovny M. J. Saltykova-Ščedrina, otiskuje A. Škarka v Slezském sborníku 53, 1955, s, 479—527 Komenského českou rozpravu O poezi české. Je to druhé ze dvou česky psaných pojednání Komenského a zachovaných v leningradském sborníku; první, O vycházení a zapadání přednějších hvězd oblohy osmé, otiskl už dříve K. Čupr a ostatní jsou latinská. Komenského výklad je práce rozsahem sice nevelká (v rukopise zaujímá pouhé čtyři listy), ale obsahově velmi závažná, a proto plně si zasluhující péči, které se jí dostalo v Škarkově edici i všestranném rozboru. Komenský si tu vzal za úkol nejen shrnout základní poučení o zásadách a pravidlech časoměrné prosodie a metriky, ale také přesvědčit české básníky o přednostech i výhodách časomíry, od níž si sliboval přímo obrození české poesie. Proto věnoval v nevelkém pojednání tolik místa chvále časoměrného veršování, v němž se může plně uplatnit všechno bohatství rozdílů v kvantitě českých slabik (dlouhé, krátké, prostřední), kdežto v rýmech je prý čeština ze všech literárních jazyků nejchudší a zhola neproduktivní. Zato pro časomíru se Komenskému zdá čeština nejzpůsobilejší hned po řečtině a latině; na příkladu řečtiny se můžeme přesvědčit, k jaké umělecké výši by se mohla česká poesie s časomírou povznést. Škarka novými důkazy bezpečně potvrzuje, že autorem naší rozpravy je vskutku Komenský a že ji složil v první polovině let dvacátých (ještě před rokem 1626). Nebyla asi určena za pouhou školní pomůcku, spíše — jak dává tušit její programový ráz a místy až řečnicky působivý styl — pomýšlel snad Komenský použít jí jako předmluvy k novému vydání překladu Žalmů nebo k vlastnímu překladu Katonových distich, kde se sám pokusil uplatnit časomíru v básnické praxi. Edice je opatřena poznámkami textově kritickými, bohatými vysvětlivkami věcnými i jazykovými a nadto doprovázena čtyřmi snímky rukopisu.

[247]Článek M. Dokulila Ruský vklad do pokladnice slovanských jazyků (Slovanský přehled 42, 1956, s. 77—80) přináší ve výtahu hlavní these referátu, který autor přednesl na pražské konferenci o mezislovanských stycích v prosinci 1954 a otiskl pod názvem Vliv ruštiny na ostatní spisovné jazyky slovanské v sovětské epoše (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 161—175); jádrem výkladu zůstává i tu historická úloha ruského jazyka při tvoření nové spisovné češtiny (viz též naši zprávu v NŘ 39, 1956, s. 47—48).

Plodnost srovnávacího postupu při zkoumání mluvnické stavby jazyků se znovu osvědčuje v důkladné stati J. Bauera Časové souvětí v ruštině a v češtině (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 321—339); konfrontace několika různých typů časových vět s jejich českými obdobami — zejména po stránce významové — vede k zjištění podstatných rozdílů, zvl. ve využívání spojovacích prostředků, a kromě toho otvírá zajímavé pohledy jak do historického vývoje obou jazyků, tak i do jejich mluvnické stavby v době přítomné.

Totéž platí i o srovnávací studii I. Poldaufa Vztažné věty v angličtině a v češtině (Sborník vys. školy pedagogické v Olomouci 2, 1955 — Jazyk a literatura —, s. 159—194). Po úvodním výkladu o podstatě vztažných vět a vyjasnění základní terminologie podává v ní autor přehled vývoje těchto vět a zejména vztažných výrazů; dále se zabývá otázkou vztažných částic a s tím souvisících vztažných vět prostě juxtaponovaných, t. j. vkládaných do větných celků bez jakýchkoli slov vztažných (jsou charakteristické zvl. pro angličtinu). Odtud přechází k vstupu tázacích zájmen do vět vztažných a studii uzavírá souhrnným pohledem na vzájemnou konkurenci různých způsobů, pokud se uplatňují při navazování vztažných vět v angličtině i v češtině.

Zajímavá diskuse navázala na Poldaufův pronikavý a obecně pojatý rozbor Infinitiv v angličtině (Čas. pro mod. filologii 36, 1954, s. 9—23). Účastnil se jí V. Hrabě, na jehož Připomínku (v Čas. pro mod. filologii 37, 1955, s. 41) odpověděl Poldauf tamtéž na s. 42—44 a zasáhl do ní také akad. F. Trávníček (K diskusi o infinitivě, tamtéž s. 326—328), který zejména upozornil na nezbytnost uplatnit právě při zkoumání tohoto druhu zřetel historický. Tuto výměnu názorů je třeba uvítat jako užitečný projev zájmu o „druhé sloveso“; kdyby diskuse pokračovala a účastnili se jí ve větším počtu i jiní odborníci, zejména bohemisté, podařilo by se zajisté podstatně rozšířit, po př. zpřesnit naše znalosti o postavení infinitivu v jazykovém systému a o jeho funkcích.

Už v 1. čísle letošního ročníku Naší řeči jsme upozornili na dobře vedenou jazykovou rubriku Bulletinu Novinářského studijního ústavu; k příspěvkům tam citovaným připojujeme dnes několik dalších. F. Vá[248]hala v čl. Jak se měnil jazyk novin v uplynulých deseti letech (2, 1955, s. 287—290) novými doklady z denního tisku potvrzuje celkem známou skutečnost, že se čeština za tuto dobu změnila nejvýrazněji ve slovní zásobě, menší měrou také v mluvnici a ve slohu. V dalším příspěvku týž autor ukazuje na zajímavý rys ve stylu novin: na jedné straně se tu ustavičně vytvářejí četná ustálená spojení, hotové formulky a t. zv. klišé, zatím co na straně druhé se hotová ustálená spojení a pevné významové jednotky uvolňují (K otázce správnosti jazyka novin; 2, 1955, s. 399). J. Machač stručně odpovídá na otázku, jak ústrojně spojit tendenci k odbornému vyjadřování, která se často uplatňuje v jazyce novin, s obecně sdělnou funkcí denního tisku i s požadavkem stylové jednoty jazykového projevu (Prvky odborného stylu v jazyce novin; 2, 1955, s. 458—459); v jiném příspěvku se staví — zajisté právem — proti věcně neodůvodněnému, a proto zbytečnému užívání některých významově výrazných slov v novinových článcích, jako jsou na př. boj, bojovati o něco, mobilisovati a j. (O slohovou a výrazovou střízlivost a přiměřenost; 2, 1955, s. 479). Podobně ukazuje také J. Kuchař, jak se některé předložkové výrazy (zvláště často s předložkou za) v novinových titulcích stávají pouhou módní nebo pohodlnou manýrou a nejen že nedosahují předpokládaného účinku, ale nezřídka zaviňují i jazykové chyby (Předložkové výrazy v titulcích; 2, 1955, s. 646). Škoda, že loňským druhým ročníkem přestal Bulletin už zase vycházet a s ním vzala za své i tato jistě užitečná rubrika; doufáme, že čtvrtletní sborník Novinářského studijního ústavu, který má nastoupit na jeho místo, projeví pro otázky jazyka v našem tisku alespoň stejné porozumění. Je toho stále třeba.

O jednom nedostatku naší literární kritiky psal v rámci předsjezdové diskuse spisovatelské J. Hrabák v brněnském Hostu do domu (1956, s. 161—165). Vytkl jí, že v theorii má sice pro jazykový a komposiční rozbor literárních děl plné pochopení a pokládá jej za nezbytnou součást svých posudků, v praxi však píše své poznámky o jazyce a stylu posuzovaných knih stále „více méně na okraj“. Tyto patrné rozpaky a rozpor mezi theorií a praxí pramení nepochybně z nedostatečné odborné filologické průpravy; jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že mnohdy kritik opravdu „vyhmátne“ nějaký autorův typický slohový prostředek, ale nedovede jej pak ani vyložit, ani zapojit do celkového obrazu posuzovaného díla nebo autora. Na jazykovou a stylovou stránku literárního díla se literární kritika stále dívá jako na něco isolovaného, jako na něco, co existuje „o sobě“, a co je právě proto jaksi záležitostí „jen jazykozpytců“. J. Hrabák správně vidí jednu z příčin tohoto nezájmu v tom, že důsledkem nesprávně vedeného boje proti formalismu byl i útěk od studia formy — a zároveň od „gramatiky“; svědectvím toho byly i učební plány na filologických fakultách, které [249]nezajišťovaly potřebnou linguistickou průpravu budoucích literárněvědných pracovníků.

Víme ovšem ze zkušenosti, že také vlastních odborných studií o jazykové a stylové stránce literárních děl se u nás píše — přes výjimky, jako byl na př. jubilejní sborníček K jazyku a slohu našich klasiků, který připravila Naše řeč v r. 1954 Kv. Hodurovi k pětasedmdesátinám — stále velmi málo, a k tomu se ještě zřídka zabývají literární tvorbou současnou (tuto výtku musíme sebekriticky přijmout i pro náš časopis). Výjimkou je z poslední doby jen článek L. Doležela K jazyku a stylu románu K. F. Sedláčka „Závod ve stínu“ (Květen 1, 1955/6, s. 23 a 52—54). Doleželův rozbor se týká — vzhledem k nevelkému rozsahu — jen dvou vybraných stránek jazykového projevu Sedláčkova (lexikální zásoby, jak se uplatňuje ve jmenované knize, a větné stavby). Třebaže se z největší části omezuje na pouhé popisné konstatování a věnuje také nepoměrně více pozornosti faktům jazykovým než stylovým, přece se domníváme, že právě takové rozbory by jistě zaujaly čtenáře, neboť by jim otvíraly zajímavý pohled do spisovatelovy dílny, ale nadto by mohly být i autorům posuzovaných knih vítaným poučením a pomocí.

Zajímavý je nevelký článek italské autorky Jolandy Marchioriové Barevná adjektiva v básnickém díle Petra Bezruče, který z revue Convivium — Raccolta nuova 1952, č. 6 přeložil L. Vrla (Slezský sborník 53, 1955, s. 543—551). Sebráním a utříděním dokladů chce upozornit na překvapující Bezručovu vnímavost pro barevný svět; neznalost novějších prací z tohoto oboru (také českých) a mechanicky jednoduchá metoda popisná zabránily však autorce proniknout hlouběji do problematiky uměleckého stylu Bezručova v této oblasti a vyvodit závěry obecnější. Takto je její příspěvek jen pozoruhodným svědectvím zájmu, který o Bezručovo básnické dílo počíná projevovat i cizina.

V závěru upozorňujeme ještě na promyšlenou stať F. Vodičky Naše zkušenosti s vydáváním klasiků české literatury (Česká literatura 4, 1956, s. 19—33), která je vítaným přínosem do naší dosud celkem chudé literatury textologické. Vodička tu shrnuje — a místy i kriticky hodnotí — zkušenosti získané až dosud při vydávání děl našich klasiků, především při práci na dvou edicích základního významu, Národní knihovně a Knihovně klasiků, osvětluje theoretická stanoviska i měřítka, k nimž naše textologie dospěla v praxi, a připomíná i hlavní úkoly, které na splnění ještě čekají, a to zase v obou úsecích, i v oblasti theoretického zdůvodnění edičních hledisek, i jejich praktické aplikace. Vodičkův přehled se vědomě omezuje toliko na problematiku ediční práce novočeské, ale i tak zasluhuje plné pozornosti: pro množství konkretního [250]materiálu i podnětů by se mohl stát vhodným východiskem široké a jistě užitečné diskuse o české textologii, která by pomohla některá dosud nejistá, po př. sporná hlediska ujasnit.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 7-8, pp. 243-250

Previous Výzva

Next Karel Sochor: Blikavá světla, nikoli blinkry