Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných (Z Názvoslovné komise kartografické)
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
01. Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných patří k nejobtížnějším kapitolám nauky o tvoření českých slov. Nesnáze jsou způsobovány tím, že se přípona -ský počíná souhláskou (což je u přípon, kterými se odvozuje z podstatných jmen, případ dost řídký), že je tvořena dokonce skupinou souhlásek (sk), takže při spojení se souhláskovým zakončením základního slova vznikají nevyslovitelné skupiny, které je třeba nadlehčovat vkladnými hláskami (Bečva - bečevský). Předcházející souhláska se měkčí a změkčené hlásky se někdy (v případě k > č a c > č) mísí s následujícím s (Písek - písečský - písecký). Tak výrazně slovanské a české jevy hláskové, jakými jsou vkladné hlásky a měkčení v č, ž, š, neharmonují však dobře se základem, majícím leckdy jak v hláskovém skladu, tak v pravopise ráz zcela cizí. Nadto je to tvoření hromadné, t. j. theoreticky je možno takové přídavné jméno vytvořit od každého zeměpisného jména; a při nesmírném počtu těchto jmen se i vzácnější kombinace vyskytují ve značném počtu případů.
02. Tvoření přídavných jmen z cizích zeměpisných jmen je v praxi velmi důležité pro zeměpisce, který je potřebuje pro české názvy pohoří, zálivů, průlivů atd.: Golfo di Policastro - zátoka…?; Alpes de Provence - Alpy…?; pro přírodopisce, kterému se objevují ve jménech cizích zvířat, rostlin i minerálů: Pan marungensis - šimpanz…?; Gossypium peruvianum - bavlník…?; v zahraničním obchodě se zámořským zbožím: Nicaraguaholz - dřevo…? pro autory cestopisů, pro překladatele atd. Ti byli dosud namnoze odkázáni sami na sebe, neboť naše slovníky, i největší, se uvádění těchto adjektiv ve větším počtu vyhýbaly.
03. A tak byly cesty toho tvoření dosti pestré a nejednotné. Nejlépe bylo po odborné stránce zpracováno názvosloví antických jazyků, třebaže byly právě odtud češtině vštípeny některé zásady jinak jí ne vlastní. Jinak docházelo k různým extrémům:
[188](1) Byla tendence ponechávat vlastnímu jménu jeho podobu a připojovat příponu -ský zcela mechanicky: Pátna - pátnaský.
(2) A byla tendence zcela protichůdná: chápat totiž přídavné jméno jako slovo zdomácnělé (proti cizojazyčnému jménu podstatnému) a počešťovat je celé. V jednom našem atlase se na mapě Polska uvádí nejen Warszawa jako sídlo vojevodství Varšavského, nýbrž i Rzeszów jako sídlo vojevodství Řešovského, Białystok vojevodství Bělostockého, Koszalin vojevodství Kozlínského, Zielona Góra vojevodství Zelenohorského.
(3) Velmi silně působila i cizí přídavná jména, leckdy jen mechanicky počešťovaná. Byla to hlavně přídavná jména latinská (v. § 81, 82), ale také německá, anglická, dnes i ruská atd. Obchodníci překládali názvy jednotlivých druhů zboží z němčiny zcela mechanicky, nedbajíce o jejich původ; tak německé Karakulschaf přeložili karakulová ovce, ačkoliv jde o ovci karakulskou; podobně je tomu s angorovými šátky, kolorádovým broukem, salvadorovými štětečky, kde všude mají být přídavná jména na -ský; v překladech z ruštiny se objevují slova jako bakinský místo bakuský.
04. Mluvnické zpracování této otázky dalo na sebe dlouho čekat, třeba některé otázky připoutaly na sebe značnou pozornost. Zvláště rozprava o poměru typů vsatský - vsetínský (Naše řeč 15, 1931, s. 220; 18, 1934, s. 270; 20, 1936, s. 70) ujasnila některé zásadní věci (nutnost co největší shody mezi základním jménem a odvozeným jménem přídavným). Přídavnými jmény na -ský se theoreticky po prvé zabýval článek Vl. Šmilauera „Přídavná jména na -ský“ v Naší řeči 23, 1939, s. 99—115; na něm jsou založeny výklady Trávníčkovy v Mluvnici spisovné češtiny § 211—212. Když v r. 1952 přistoupila Názvoslovná komise k soustavnému zpracovávání světového názvosloví zeměpisného, byl dán přiměřeně upravený tento článek jako základní směrnice. Zpracovávatelé jednotlivých úseků byli totiž pověřeni úkolem, aby ke každému jménu — nejde-li o případy zcela průhledné — uvedli i příslušné jméno přídavné. Je zajisté možno namítnout, že tak dochází k hromadnému tvoření slov, z nichž se skutečně použije jen zcela malé části. Měli jsme však pro tento postup své důvody a průběh práce nám dal za pravdu:
a) Nikdo nemůže předem říci, kterých jmen budeme v budoucnosti potřebovat. Kdo před dvaceti lety tušil, že budeme potřebovat přídavného jména k málo dotud známému názvu Cimljanskaja, abychom pojmenovali slavnou nádrž? V odborné literatuře, v denním tisku, v překladech i cestopisech se stále objevuje potřeba hned toho, hned onoho přídavného jména.
[189]b) Jenom soustavným zpracováním velkého materiálu (třeba i při tom jde jen o zlomek všech jmen) zabráníme tomu, aby se odvozeniny netvořily vždy případ od případu, zcela náhodně, podle různých principů, ba i nesprávně; jenom v široce založeném zpracování můžeme zjistit všechny dílčí otázky, můžeme vystopovat tendence v jazyku a můžeme najít vyhovující řešení. — Tak na př. článku Šmilauerovu, třeba byl založen na velmi obsáhlé excerpci zeměpisů i atlasů, ušel důležitý a nesnadný problém koncového -ja, -jo (typ Sesia, Borzja, v. § 67). Nebo: Počešťování celého slova při tvoření přídavného jména se zdá hodně lákavé (máme analogie z jiných vrstev slov, srov. balon - balónek, Josef - Jozífek, ale jen, pokud zůstáváme u několika případů jako Pilis - Pilišské vrchy. Teprve však, když narazíme na případy jako Sajóvölgy - šajóvelďský, Haapamäki - hápamecký, poznáme neudržitelnost takového soustavného počešťování.
Ze zkušenosti spolupracovníků a z revise jejich elaborátů vzešlo nové zpracování a rozmnožení uvedeného článku.
05. Jaké jsou hlavní zásady pro tvoření přídavných jmen na -ský?
(1) Při tvoření vycházíme přímo z cizího jména podstatného, nikoli z přídavného, které si vytvořil cizí jazyk. Důvod je především praktický. Při tomto postupu si musím na př. pamatovat jenom, že v SSSR je Dubno a Grodno; přídavné jméno si podle typu Opočno - opočenský lehce vytvořím sám; jinak však bych si musil pamatovat, že je Dubno a k tomu dubnovský, Grodno a k tomu grodněnský; tedy čtyři položky místo dvou. — Odchylky viz v b. 8.
(2) Není zásadního rozdílu mezi tvořením ze jmen českých a cizích. Pravidelné tvoření českých zeměpisných jmen (s opuštěním nářečních a místních zvláštností) nám musí být všude východiskem.
(3) Náš cíl je praktický: dát i nefilologovi (zeměpisci, přírodopisci, novináři, překladateli) možnost, aby si v případě potřeby vytvořil nové slovo sám. Proto musíme směřovat ke stanovení zásad co nejjednodušších a nejpevnějších.
(4) Tyto zásady není ovšem možno tvořit libovolně, nýbrž musí vycházet ze studia dosavadního materiálu a vystopování hlavních vývojových tendencí v něm.
(5) Nutnost nemnožit zeměpisný materiál vede k tomu, abychom co nejméně oddalovali podobu jména podstatného a příslušného přídavného. V praxi ovšem můžeme dospět jen k jistému kompromisu. Naše přídavná jména jsou totiž živou součástí živého jazyka a musí se podřizovat jeho mluvnické soustavě.
[190]Nelze tvořit slova, která by z této soustavy vypadávala. Přídavná jména ontarioský nebo dokonce ontario-ský místo ontarijský, sokotra-ský místo sokoterský, riga-ský místo rižský by zajisté plně uchovávala základní podobu a byla pohodlná, ale musíme je odmítnout z týchž důvodů, pro které odmítáme neméně praktické podoby Picka-ová, Karel-ová atp.
(6) České prvky vnikají do základu slova dvojí cestou, pohybnými hláskami (Sokotra - sokoterský) a měkčením (Riga - rižský). Toto zcela nesporné porušování rázu cizího slova jsme pokládali za možné omezovat jenom v těch nečetných případech, kde by se podoba základního slova (jsou to především slova jednoslabičná) změnila k nepoznání. Od Mga nebudeme tvořit přídavné jméno mežský (když tak netvoříme ani od domácího Mže, třeba je bližší), od Člja ne čelský atd. Více je možno ustoupit jenom při měkčení g v ž, neboť to není v češtině tak pevně zakotveno jako na př. měkčení ch v š. Provádíme je jen v jazycích, které mají měkké souhlásky ve svém repertoáru, a to v jazycích baltoslovanských. Ale pak důsledně, tedy na uzemí SSSR i ze jmen původu turkotatarského atp., neboť nelze případ od případu zjišťovat původ slova.
(7) Nepřijali jsme však jako obecné pravidlo princip počešťování koncové souhlásky základu (Bologna - boloňský), tím méně celého slova (Białystok - bělostocký).
(8) Je třeba smiřovat zřetel jak ke zvukové podobě slova, tak k jeho podobě psané. Východiskem je zvuk; nedbáme tedy, vzniknou-li nám velké skupiny souhlásek, jen když se dají vyslovit (aetschský - vysl. ečský). Ale psanou podobu nelze zcela zanedbat. Neodvážili jsme se (a odporovalo by to i dosavadní praxi) prohlásit rumunské ţ, německé tz za shodné s českým c a podle Bystřice - bystřičký psát i Bistriţa - bistriţký, Redwitz - redwitzký.
(9) I při stanovení pevných zásad není ovšem možno vyloučit zbytky starších způsobů, jestliže jsou vžity (kubánský, gothajský atp.).
(10) A nebude také vyloučeno dosavadní časté východisko z rozpaků, totiž netvoření přídavného jména vůbec. U slov dlouhých, hodně vzdálených a u sousloví budeme vždy váhat s užitím přídavného jména, třeba theoreticky jasného: sotva se kdo odhodlá utvořit přídavné jméno uusikaupunský. — Jsou také rozdíly v situaci. Vyskytuje-li se jméno jednotlivě a má-li hodnotu dokumentární (ve vědeckém díle), je lépe užít podstatného jména (a to v prvním pádě); ale na př. v románě, kde se totéž jméno vyskytuje často, je užití přídavného jména zcela na místě.
[191]Vnese-li se do tvoření přídavných jmen pořádek, bude se jich zajisté více užívat než dnes; neboť dosavadní řídkost jejich byla často způsobována rozpaky, jak je utvořit.
06. Postup tvoření si ukážeme na přídavném jménu k domácímu názvu Mokropsy:
A. Odepneme-li koncovku -y, dostaneme základ : mokrops-;
B. Aby bylo možno připojit příponu -ský, která se začíná dvěma souhláskami, je třeba tento základ upravit; děje se to zde vložením samohlásky -e- : mokropes-
C. Při styku základu s příponou nastávají změny; zde se dvě -ss- zjednodušují v jedno : mokropes-ký.
Podle toho si rozdělíme výklady takto:
A. Základní kmen, t. j. které koncové hlásky se odsouvají, které zůstanou:
1. Krátké samohlásky.
2. Dlouhé samohlásky; dvojhlásky.
3. Zvláštní případy u jmen řeckých, latinských a indických.
4. Základní kmen u sousloví (složená adjektiva).
B. Změny v základním kmenu:
5. Rozšíření: vkladným -e-; souhláskou -j-.
6. Odsouvání: koncového -k-, -g-, -sk-; jedné ze zdvojených souhlásek; -j-; vkladného -l-.
C. Změny při styku s příponou:
7. Základ se končí hrdelnicí; sykavkou; předopatrovou souhláskou.
K tomu přistupuje výklad
8. o užití cizích přídavných jmen;v některých případech se přídavné jméno netvoří z příslušného podstatného, nýbrž se vychází z cizího adjektiva: k Belgie není české přídavné jméno belžský, nýbrž podle latinského belgicus, francouzského belgique tvoříme belgický.
Doklady se uvádějí v tomto pořadí:
(1) č(eské);
(2) r(uské, t. j. sovětské mimo baltské a finské), p(olské), b(ulharské), s(rbocharvátské);
(3) š(panělské), f(rancouzské), it(alské), rum(unské);
[192](4) n(ěmecké), h(olandské), isl(andské), d(ánské), nor(ské), šv(édské), gron(ské);
(5) a(nglické);
(6) lit(evské), lot(yšské), ř(ecké), ev. odlišeno nř(novořecké);
(7) m(aďarské), e(stonské), kar(elskofinské), fin(ské);
(8) čín(ské), tib(etské), mong(olské), in(doneské), v(ietnamské), kamb(odžské), th(ajské), i(ndické), afg(hánské), ír(ánské), t(urecké), ar(abské);
(9) afr(ické), oc(eánské).
*
A. ZÁKLADNÍ KMEN
10. Základním kmenem není podoba prvního pádu, nýbrž pádů dalších; jeví se to v poměrech délkových:
č. Černý Vůl, černého Vola - černovolský; Česká Lípa - Českou Lipou - českolipský; p. Gród, Grodu - grodský, Ostrów, Ostrowa - ostrowský; Bóbr, Bobru - boberský. Zůstává však vkladná samohláska jako v prvním pádě: č. Nová Ves, Nové Vsi - novoveský; r. Gorodok, Gorodka - gorodocký; p. Grójec, Grójca - grójecký; Lubliniec, Lublińce - lubliniecký; s. Mladenovac, Mladenovce - mladenovacký.
1. Krátké samohlásky
11. Koncové samohlásky českých slov se při tvoření přídavných jmen odsouvají: Ostrav-a - ostrav-ský, Chyš-e - chyš-ský, Lub-ě -lub-ský, Nové Měst-o - novoměstský. Totéž platí o cizích slovech, končí-li se na -a, -e, -o. Jiné jsou poměry u koncového -i, -u, -y, neboť česká slova se takto v jednotném čísle nekončí. — Na hranicích jsou jména na -ä, -ö; ani těmito samohláskami se česká slova nekončí, ale vyslovujeme-li je v české souvislosti jako e, přichylují se tím ke jménům na -e.
12. -a:
r. Uva - uvský, Bežica - bežický; p. Biała - białský, Gdynia - gdyńský; b. Arda - ardský; s. Kula - kulský; it. Verona - veronský, rum. Baia - baiský; n. Fulda - fuldský, ale Gotha - gothajský (podle n. Gothaisch), nor. Stranda - strandský; a. Kanada - kanadský; lit. Seda - sedský, lot. Aloja - alojský; ř. Agnanta - agnantský; m. Báta - bátský; fin. Grankulla - grankullský; v. Campha - camphský; in. Amboina - amboinský; i. Ambála - ambálský; t. Bergama - bergamský; ar. Kundufa - kundufský.
Zůstává však -a ve slovech jednoslabičných (i jsou-li členy složeniny) a v některých případech zvláštních:
belg. Spa - spaský, th. Kra - kraský; m. Gálosfa (k fa) - gálosfaský; čín. Čchang-ša - čchangšaský; t. Pera - peraský (aby nebylo perský); in. Bangka - bangkaský; i. Ára - áraský. Také přízvučné španělské -á někdy zůstává: Bogotá - bogotáský, Cumaná - cumanáský, Páraná - paranáský.
r. Frunze - frunzský; p. Cieplice - cieplický; b. Belene - belenský; s. Kočane - kočanský; š. Belchite - belchitský; f. Corte - cortský; it. Belvedere - belvederský; rum. Satu-Mare - satumarský; n. Eberswalde - eberswaldský; h. Kerkrode - kerkrodský; šv. Gällivare - gällivarský; lit. Zagarė - zagarský, lot. Dobele - dobelský; m. Bánreve - bánrevský; fin. Paijanne - paijannský; in. Merauke - meraucký; t. Gümüsane - gümüsanský; ar. Haseče - hasečský.
Zůstává však -e:
a) ve slovech jednoslabičných:
tib. Le - leský; čín. Čchang-te - čchangteský, Chuang-che - chuangcheský;
b) v anglických a francouzských slovech nehlasné (nevyslovované) -e po skupinách různých písmen:
Cambridge (vysl. kejmbrič) - cambridgeský[1], Newcastle (vysl. ňúkásl) - newcastleský; ale: Yellowstone - yellowstonský, Baltimore - baltimorský; Toulouse - toulouský, Saint Claude - saintclaudský; Narbonne - narbonnský, Marseille - marseillský,
c) v některých případech jiných k uvarování komplikací:
r. Due - dueský; b. Ruse - ruseský; v. Hue (f. Hué) - hueský; t. Niğde - niğdeský; š. San Roque - sanroqueský, Sensuntepeque (v Salvadoru) - sensuntepequeský; it. Squillace - squillaceský.
-ě se vyskytuje mimo češtinu jen v běžném přepise ruských jmen:
Birektě - birekťský, Brjungadě - brjungaďský.
-ie ve jménech zemí (hlavně tvořených ze jmen národních) odsouvá se celé; časté ve jménech přírodopisných:
Anatolie - anatolský, Andalusie - andaluský (kůň); pod. apulský (zvonek), asturský, bolivský (moko) i bolivijský, brazilský, indoneský, kalifornský (lachtan) liberský (kávovník), lombardský, patagonský (papoušek), rhodeský, sardinský, senegambský (bahnivec), tasmanská (ježura). — Ale: Istrie - istrijský, Kolumbie - kolumbijský, Nubie - nubijský podle 52 k uvarování podob nezřetelných (kolumbský atd.).
14. -o:
r. Boldovo - boldovský, p. Gryfino - gryfinský, b. Ardino - ardinský, s. Valjevo - valjevský, š. Ferro - ferrský, it. Salerno - salernský, h. Hengelo - hengelský, d. Maribo - maribský, a. Colorado - coloradský, fin. Puijo - puijský, tib. Tašílhümpo - tašílhümpský, in. Barito - baritský, t. Diruno - dirunský; afr. Kilimandžaro - kilimandžarský.
Zůstává však -o:
a) ve slovech jednoslabičných: r. To - toský; b) v případech jiných: tib. Cchangccho - cchangcchoský, v. Phongtho - phongthoský, nor. Oslo - osloský; [194]c) v dánštině psané å, vyslovované na konci s rázem: Åbenrå - åbenråský, Storå (-o’) - storåský.
15. -ä, -ö:
Otázku koncového -ä a -ö řešíme tak, že:
a) odsouváme koncové -ä, hojné ve slovech finských a v ruštině přepisované jako ja:
karelsky Läskelä (r. Laskelja) - läskelský, Värtsilä (r. Vjartsilja) - värtsilský; fin. Sodankylä - sodankylský, Pieksämä - pieksämský, Mänttä - mänttský;
b) ponecháváme -ö, hojné ve slovech severských a chráněné jednak rázem (v dánštině), jednak odchylným psaním (v dánštině a norštině ø), jednak předcházejícími skupinami souhláskovými (Malmö, Lidingö):
d. Praestø (s rázem) - praestøský, Arresø - arresøský, Aerø - aerøský; nor. Bodø - bodøský, Tromsø - tromsøský, šv. Eksjö - eksjöský, Lidingö - lidingöský, Malmö - malmöský; fin. Eckerö - eckeröský, Kaskö - kasköský.
16.—18. U -i, -u- a -y se střetávají dvě tendence: jednak tvořit i zde přídavná jména podle obdoby jmen českých (a koncovou samohlásku odsouvat), jednak uchovat i v přídavném jméně podobu cizího slova. Praxe zeměpisného názvosloví se ustálila celkem tak, že se v dvojslabičných slovech samohláska ponechává (u -i a -y se rozšiřuje o -j-), kdežto ve slovech víceslabičných se odsouvá; srov.: Uri - Urijské Alpy, ale Lipari - Liparské ostrovy, Šimonoseki - Šimonosecký průliv; bantuští černoši, Batu - batuské ostrovy, ale Cugaru - Cugarský průliv; Cluny - clunyjská reforma, Canterbury - Canterburské povídky.
16. -i:
a) -ijský u dvojslabičných (nejsou-li to ovšem tvary množného čísla):
r. Gori - gorijský, Karši - karšijský, ale Grjazi - grjazský; p. Żarki - żarecký; š. Yaqui - yaquijský, it. Asti - astijský, Nurri - nurrijský; n. Uri - urijský; lot. Talsi - talsijský, ř. Soufli - souflijský, kar. Kemi - kemijský, fin. Koli - kolijský, Lahti - lahtijský; čín. Lan-čchi - lančchijský, tib. Hemi - hemijský, mong. Gobi - gobijský, v. Bavi - bavijský, in. Djambi - djambijský, Musi - musijský, i. Kočči - koččijský, t. Ağrı - ağrıjský, ar. Safi - safijský; ale Haiti - haitský;
b) -ský u víceslabičných:
r. Tbilisi - tbiliský, Boroviči - borovičský, p. Zasieki - zasiecký, b. Pavlikeni - pavlikenský, s. Kupari - kuparský; š. Caroni (Venezuela) - caronský, it. Brindisi - brindiský, ale Pisticci - pisticcijský, rum. hojná jména na -şti, -ani, -eni (vysl.: -šť, -aň, -eň): Baileşti, Focşani, Beceni - baileştský, focşanský, becenský; isl. Akureiri - akureirský; a. Cincinnati - cincinnatský, Mississippi - [195]mississippský, lot. Ainaži - ainažský, ř. Orfoni - orfonský, m. Komádi - komádský, e. Wiljandi - wiljandský, kar. Impilahti - impilahtský, fin. Orivesi - oriveský; tib. Džomolhari - džomolharský, in. Indragiri - indragirský, th. Ratburi - ratburský, i. Dhaulágiri - dhaulágirský, t. Skutari - skutarský.
-ü, velmi vzácné, se uchovává: t. Gölönü - gölönüjský.
17. -u:
a) -uský u dvojslabičných:
r. Baku - bakuský, Armu - armuský; rum. Giurgiu - giurgiuský; e. Tartu - tartuský, kar. Horlu - horluský, f. Turku - turkuský; čín. Čcheng-tu - čchengtuský, Kan-su - kansuský, tib. Kjičhu - kjičhuský, v. Pleiku - pleikuský, in. Buru - buruský, t. Bolu - boluský, ar. Janbu - janbuský; ze jména Pegu (v Barmě) se odvozuje přídavné jméno pegujský (Pegujský záliv, zajíc pegujský); lépe: peguský;
b) -ský u víceslabičných:
r. Karasu - karaský, rum. Brezoiu - brezoiský; e. Haapsalu - haapsalský; fin. Outokumpu - outokumpský, ale Punkaharju - punkaharjuský; v. Waingapu - waingapský, i. Káthmándu - káthmándský, Nelluru - nellurský, t. Gelibolu - gelibolský, afr. Timbuktu - timbuktský.
18. -y:
a) -yjský u dvojslabičných (nejsou-li to tvary množného čísla):
r. Mary - maryjský, Mukry - mukryjský, Čany - čanyjský, ale Kuty - kutský, Šachty - šachetský; p. Łazy - łazský; f. Cluny - clunyjský, Crépy - crépyjský, Vichy - vichyjský; šv. Ljungby - ljungbyjský, Rigny - rignyjský; a. Newry - newryjský, Fundy - fundyjský; ř. Vathy - vathyjský; v. Phuly - phulyjský;
b) -ský u víceslabičných:
r. Bakury - bakurský, Bronnicy - bronnický; p. Palmiry - palmirský, Szamotuły - szamotułský; f. Brétigny - brétignský, Chantilly - chantillský; šv. Ronneby - ronnebyjský jako u Ljungby; a. Albany - albanský, Canterbury - canterburský, Kikcaldy - kikcaldský; ale: Coventry - coventryjský; fin. Gamlakarleby - gamlakarlebský.
Poznámka. Pracovníci Ústavu pro jazyk český jsou toho názoru, že by od dvojslabičných jmen na -i a -y bylo lépe tvořit adjektiva na -iský, yský: hemiský, lančchiský, mukryský.
2. Dlouhé samohlásky; dvojhlásky
21. U českých místních jmen se při odvozování odsouvají dlouhé koncovky: Úter-ý - úter-ský, Tepl-á - tepel-ský, Vran-é - vran-ský, Podskal-í - podskal-ský.
22. Stejně odsouváme ve jménech slovanských koncovky, které se s těmito českými koncovkami shodují:
[196]ruské: -yj Novyj - novský; -ij Rybačij - rybačský (ale Gorkij ze jména osobního - gorkijský); -oj Čusovoj - čusovský; -aja Lozovaja - lozovský, Cimljanskaja - cimljanský; -oje Čistoje - čistský, Bolotnoje - bolotenský; -je Krivozerje - krivozerský, Meždurečje - meždurečský, Zaporožje - zaporožský;
polské: -ie Jastrowie - jastrowský, Ujście - ujśćský, Zawiercie - zawierćský, Świecie - świećský; ostatní koncovky jsou krátké (-a, -o);
bulharské: Ludogorie - ludogorský, Pomorie - pomorský;
srbocharvátské: Kočevje - kočevský, Pohorje - pohorský, Medjumurje - medjumurský.
23. V jazycích neslovanských (o řečtině a indičtině v. 3) se dlouhé koncové samohlásky uchovávají; píší se různě:
-í: fin. Ii (vysl. í) -iiský; tib. Ngarí - ngaríský, afg. Ghazní - ghazníský, ír. Pahlaví - pahlavíský;
-é: f. Douai - douaiský, Épernay - épernayský; n. Tegernsee - tegernseeský; e. Mustwee - mustweeský;
-ää: e. Otepää - otepääský, fin. Hyvinkää - hyvinkääský, Kaunispää - kaunispääský;
-ö: m. Diósjenő - diósjenőský, Lövő - lövőský;
-á: e. Märjamaa - märjamaaský, fin. Karjaa - karjaaský, in. Baa - baaský, ar. Hamá - hamáský;
-ó: f. Millau - millauský, Fontainebleau - fontainebleauský; n. Oldesloe - oldesloeský; šv. Luleå - luleåský, Umeå - umeåský; m. Csurgó - csurgóský, fin. Porvoo - porvooský;
-ú: f. Anjou - anjouský; šv. Orebro - orebroský, Falstebro - falstebroský; fin. Joensuu - joensuuský; i. Diú - diúský, Lakhnaú - lakhnaúský, Džammú - džammúský.
24. Dvojhlásky zůstávají nezměněny:
-ia čín. Ning-sia - ningsiaský; -ua čín. Ti-chua - tichuaský; -ai v. Dongnai - dongnaiský; -ay v. Laokay - laokayský; -oi š. Alcóy - alcóyský, rum. Dorohoi - dorohoiský; d. Eysturoy - eysturoyský, Sandoy - sandoyský; v. Donghoi - donghoiský; -ui in. Balui - baluiský; -ao čín. Čchin-tao - čchingtaoský, v. Tamdao - tamdaoský; -uo čín. Ning-puo - ningpuoský; -au v. Laichau - laichauský; in. Baubau - baubauský; -ău rum. Bacău - bacăuský; -eu rum. Ineu - ineuský; -ou rum. Jibou - jibouský; a. Barrow - barrowský; čín. Chan-kchou - chankchouský; Fu-čou - fučouský.
Z německých jmen na -au, -äu se tvořívá přídavné jméno na -avský:
Nassau - nassavský, Hennegau - Hennegavsko, Allgäu - Algavské Alpy, algavská metoda, Aargau - aargavský, Dachau - dachavský.
Dvojhlásky ia, ua, ao třeba lišit od dvojslabičného i-a, u-a, a-o; v. 52.
[197]3. Zvláštní případy u jmen řeckých, latinských a indických
31. U řeckých a latinských jmen se odsouvá koncovka 1. pádu: -os, -us, -as, -es u mužských, -is u ženských, -on, -um u středních:
Rhodos - rhodský, Délos - délský, avšak: samoský, naksoský atd.; Garganus - pohoří Garganské; Eurotas - eurotský; Platamodes - platamodský; nř. Eleutheropolís - eleutheropolský; Aktion - aktijský, Aitolikon - aitolický; Beneventum - beneventský. Ale ve jménech přenesených do jisného prostředí -us zůstává: a. (USA) bucyruský, columbuský.
32. V řeckých slovech se odsouvá koncovkové -é (nahrazované v latině hláskou -a), dále -ai a -oi:
a) Ithaké (1. Ithaca) - ithacký, Sparté (1. Sparta) - spartský; tak i v nové řečtině: Hermione - hermionský, Kozane - kozanský; Xanthe - xanthský; b) Mylai - mylský; nř. Ferai - ferský, Kalamai - kalamský; c) Delfoi (Delfy) - delfský; nř. Molaoi - molajský, Vorroi - vorrský.
33. V indických slovech žádají indologové obdobně odpínání koncovkového -á, -í: Bánšbárijá - bánšbárijský, Mániktalá - mániktalský; Ámravatí - ámravatský, Rádžbárí - rádžbárský. Lze ovšem namítnout, že povědomí o tom, že tu jde o koncovky, není zdaleka tak silné jako u slov z jazyků klasických, ale s druhé strany třeba uvážit jednak, že jsme dosud tato slova znali v podobě anglické, tedy s krátkými samohláskami (Bansbaria, Maniktala, Amraoti, Rajbari), jednak, že zvláště u á je kvantita labilní a indologové se rozcházejí v jejím označování. Je tedy možno toto odsouvání připustiti.
34. Zato v litevštině, třeba jde o koncovky zcela obdobné koncovkám klasických jazyků, vycházíme ze základu, celého 1. pádu bez odpínání koncovky[2]:
-as (ř. -os, 1. -us): Kaunas - kaunaský, Rietavas - rietavaský; -is (ř., 1. -is): Joniškis - joniškiský, Kupiškis - kupiškiský; -us (ř. -ys, 1. -us): Alytus - alytuský; -ys: Pasvalys - pasvalyský; -ai: Gagždai - gagždaiský, Trakai - trakaiský; Nažeikiai - nažeikiaiský, Šiauliai - šiauliaiský.
35. U některých jmen řeckých a latinských se vychází z kmene, který se objevuje až v dalších pádech, nikoli v pádě prvním:
Leukas Leukady - leukadský, Chalkis Chalkidy - chalkidský, Kolchis Kolchidy - kolchidský, Salamis Salaminy - salaminský, Eleusis Eleusiny - eleusinský, Kartago Kartaginy - kartaginský, Athos Athonu - athonský (řidčeji: Athosu - athoský), Atax Ataku - atacký.
[198]4. Základní kmen u sousloví (složená adjektiva)
41. Je-li zeměpisný název tvořen spojením dvou nebo více slov (souslovím), nabývá přídavné jméno z něho tvořené zásadně podoby slova složeného (bez spojovací čárky). Tak je tomu v českých jménech:
Králův Dvůr - králodvorský, Dvůr Králové - královédvorský, Karlovy Vary - karlovarský, Valašské Meziříčí - valašskomeziříčský, Týn nad Vltavou - vltavotýnský, Kostelec nad Černými lesy - černokostelecký, Kostelec nad Ohří - oherskokostelecký.
42. Podobně je tomu ve jménech ruských. Tvrdá adjektiva mají při tom podobu na -o, měkká na -ě, -e:
Gornyj Balyklej - gornobalyklejský, Krivoj Rog - krivorožský, Staraja Vičuga - starovičužský, Krasnoje Selo - krasnoselský, Lysyje Gory - lysogorský, Velikije Luki - velikolucký; Nižnij Lomov - nižnělomovský, Bolšoj Jelaň - bolšejelaňský, Nižňaja Peša - nižněpešský.
Ze sousloví jako Kamensk Uralskij, Mogilev Podolskij, Novgorod Severskij, Kujbyševska Vostočnaja (druhé slovo je přídavné jméno) ruština přídavných jmen neodvozuje a říká na př. „Kamensk - Uralskij (izbirateľnyj okrug)“. V češtině však podle vzoru „vltavotýnský“ tvoříme přídavná jména: uralskokamenský, podolskomogilevský, severskonovgorodský, vostočnokujbyševský.
43. Polská sousloví: Nowy Sącz - nowosączský, Szlacheckie Podlęże - szlacheckopodlężský, Bieruń Nowy - nowobieruńský, Brześć Kujawski - kujawskobrześćský.
Srbocharvátská: Banja Luka - banjalucký, Gornji Milanovac - gornjemilanovacký, Novi Pazar - novopazarský, Stara Gradiška - starogradišský.
Bulharská: Bela Slatina - beloslatinský, Bobov Dol - bobovodolský, Stara Planina - staroplaninský.
Poznámka. Není ještě ustáleno tvoření přídavných jmen z místních názvů totožných s dvojčlennými jmény osobními: r. Jerofej Pavlovič, Karl Liebknecht, Lev Tolstoj; b. General Toševo, Stanke Dimitrov, Todor Ikonomov; s. Pere Tošev. — Pokud se přídavná jména vůbec budou tvořit, bude se asi vycházet jenom z druhého členu, tedy: pavlovičský, liebknechtský, toševský, ikonomovský.
44. U jmen neslovanských nastává pouhé spřežení (podoba prvního členu se nemění); při tom může být první slovo:
členem: f. La Rochelle - larochellský, Le Havre - lehavreský, a. Los Angeles - losangeleský; přídavným jménem: New York - newyorský, San Francisco - san[199]franciský, Saint Quentin - sainquentinský, San Marino - sanmarinský; může tu být spojení přístavkové: Ben Wyvis - benwyviský, Port Vendres - portvendreský, Jan Mayen - janmayenský; nebo jiné vztahy: čín. Čang-ťia-kchou - čangťiakchouský, mong. Dzún Mod - dzúnmodský; th. Kao Luang - kaoluangský, ar. Dér ez Zér - dérezzérský.
45. Dvojčlenná jména slučovací (spojená města) vytvářejí přídavné jméno (pokud ke tvoření dojde) podle typu: München-Gladbach - münchenskogladbašský; stanice Božice-Jaroslavice - božickojaroslavická.
46. Bližší určení, která nejsou nezbytnou složkou jména, jako jsou: (Newcastle) upon Tyne, (Kingston) upon Hull, (Bruck) an der Mur, (Waidhofen) an der Thaya, se při tvoření přídavných jmen mohou vypustit: newcastleský, kingstonský, brucký. — Ale také: Kalač na Donu - donskokalačský, Kameň na Obu - obskokameňský.
B. ZMĚNY V ZÁKLADNÍM KMENU
5. Rozšíření
51. Rozšíření vkladným -e- nastává, když se základní kmen končí na skupinu, jejímž posledním členem je r, l, m, n, ň. Jiné případy jsou řidší.
r: č. Bystrá - bysterský, Habry - haberský, pod. Ohře - oherský; r. Dněpr - dněperský, Istra - isterský, Ogre - ogerský, Kimry - kimerský; p. Bóbr - boberský, Wkra - wkerský; b. Mezdra - mezderský, Silistra - silisterský; s. Ščedro - ščederský; š. Pontevedra - pontevederský, Barbastro - barbasterský; it. Feltre - felterský, Velletri - velleterský, Lagonegro - lagonegerský; rum. Vidra - viderský; n. Bebra - beberský, Helbra - helberský; ř. Kypr - kyperský, Leuktra - leukterský, Skydra - skyderský; m. Gödre - göderský, fin. Imatra - imaterský, i. Ágra - ágerský, Brahmaputra - brahmaputerský, Kángra - kángerský; ír. Chorramšahr - chorramšaherský; ar. Petra - peterský, Šakra - šakerský;
l: č. Chuchle - chuchelský, Počaply - počapelský, Teplá - tepelský, ale: Litomyšl - litomyšlský; r. Kreml - kremelský, Kamyšla - kamyšelský, Čerdakly čerdakelský, ale: Peremyšl - peremyšlský, Radomyšl - radomyšlský; p. Dukla - dukelský, Jasło - jasełský, Koźle - koźelský; s. Tuzla - tuzelský; La Robla -larobelský, Yecla - yecelský, rum. Gherla - gherelský; isl. Hekla - hekelský, d. Vejle - vejelský, šv. Gävle - gävelský; i. Simla - simelský, Džumla - džumelský;
m: č. Jelmo - jelemský; r. Vjazma - vjazemský, Kiněšma - kiněšemský, ale Cholm - cholmský, Anděrm - anděrmský; š. Casma - casemský; it. ne v -rm-: Palermo - palermský, Parma - parmský; šv. ne v -lm-: Sulitelma - sulitelmský; m. Kiskundorozsma - kiskundorozsemský; fin. ne v -lm: Kulmo - kulmský, Hyrynsalmi - hyrynsalmský; per. Kišm - kišemský;
[200]n: č. Letná - letenský, Kladno - kladenský, Jirny - jirenský; r. Dubno - dubenský, Vodnyj - vodenský, Bolotnoje - bolotenský; p. Chełmno - chełmenský, Regny - regenský; b. Murna - murenský, Kavarna - kavarenský, Varna - varenský (varnenský je podle bulharštiny); s. Livno - livenský, Postojna - postojenský; š. Tacna - tacenský; it. Etna - etenský, ale ne -rn-: Salerno - salernský; rum. Ocna - Ocenský, Putna - putenský; isl. Raufarhöfn - raufarhöfenský, d. Frederikshavn - frederikshavenský, nor. Gaupne - gaupenský, šv. Karlshamn - karlshamenský; ale -rn-: Vänern - vänernský; a. Gretna - gretenský; ř. Mythemna - mythemenský, Nea Zichna - neazichenský; i. Patna - patenský; t. Smyrna - smyrenský;
ň: r. Jelňa - jeleňský, Velgňa - velgeňský; p. Bochnia - bocheńský.
b: r. Vorožba - vorožebský, Ulba - ulebský; v. Catba - catebský, ar. Rutba - rutebský; ale i. Čamba - čambský;
d: r. Sudogda - sudogedský, Uzda - uzedský, ale -rd-: Verda - verdský; p. Gwda - gwedský, Wda - wedský;
t: r. Šachty - šachetský, Tachta - tachetský, ale: Uchta - uchtský; p. Szlachta - szlachetský;
k: č. Hošťka - hoštěcký, Zámky - zámecký, Lhotka - lhotecký, Pečky - pečecký; r. Amka - amecký, Gorki - gorecký; p. Szczyrk - szczyrecký, Jabloňka - jablonecký, Chałupki - chałupecký; rum. Solca - solecký; m. Ajka - ajecký, Litke - litecký, Recsk - recsecký; i. Čilka - čilecký, Dvárka - dvárecký;
v: č. Ladví - ladevský, Rybitví - rybitevský; r. Moskva - moskevský, Lobva - lobevský, ale: Sylva - sylvský; p. Huczwa - huczewský, Szkwa - szkewský; s. Bela Crkva - belocrkevský, Neretva - neretevský, Mačva - mačevský; i. Khandva - khandevský, Málva - málevský;
s: č. Doksy - dokeský (ale též: dokský), Mokropsy - mokropeský; r. Iksa - ikeský, Lepsa - lepeský, ale: Vyksa - vykský;
z: r. Čambz - čambezský;
c: č. Doudlevce - doudlevecký, Dvorce - dvorecký, Jince - jinecký; r. Čepca - čepecký, Klincy - klinecký, Černovcy - černovecký; p. Kielce - kielecký; s. Jajce - jajecký;
ž, š: r. Kovža - kovežský, ale Rakša - rakšský;
č: č. Milavče - milavečský, Němčí - němečský; r. Anča - anečský, Ljubča - ljubečský; p. Niemcze - niemeczský.
Poznámka o vkladných hláskách slovanských jazyků. Jisté potíže způsobují vkladné hlásky a a o v slovanských jazycích. Bez nejmenšího váhání a odchylky ponecháváme srbocharvátské a: Mladenovac - mladenovacký, Požarevac - požarevacký, Obrenovac - obrenovacký. — Obdobně je třeba postupovat i u jmen ruských: Belaja Cerkov - belocerkovský, Gorodok - gorodocký, Počinok - počinocký, Voronok - voronocký, Toržok - toržocký, Sapožok - sapožocký, Medvedok - medvedocký, Želudok - želudocký.
Ale je ovšem nedůsledné, když z podob množného čísla (kde v podstatném jméně vkladná hláska není a kde ji doplňujeme jen ve jméně přídavném) tvoříme přídavná jména s vkladným e: Karlovci (Sremski) - karlovecký, ačkoliv je Karlovac - karlovacký; Gorodki - gorodecký, ačkoliv je Gorodok - [201]gorodocký. Ale lze se tomu těžko vyhnout, neboť při tvoření českého adjektiva užívat ruské nebo srbocharvátské vkladné hlásky dobře nelze.
52. Rozšíření souhláskou -j-
Jsou-li na konci podstatného jména dvě samohlásky vedle sebe (za nimi může podle 31 následovat v řeckých a latinských slovech -s, -n, -m), tvoří se základní kmen přídavného jména tak, že se druhá samohláska odsune, ale kmen se rozšíří o -j-. Způsob tento vznikl v klasických jazycích zvláště vlivem řecké přípony -ios (Keós - adj. Keios) a rozšířil se potom i na jména jiného původu.
a) -ao: š. Bilbao - bilbajský; Curaçao - curaçajský; Mindanao - mindanajský; afr. Burao - burajský;
-aos: nř. Hagios Nikolaos - hagionikolajský;b) -ea (-aea): it. Amantea - amantejský; rum. Oradea - oradejský, Rupea - rupejský; ř.-l. Kadmeia Cadmea - kadmejský, Nikaia Nicaea - nikejský; Nemea - nemejský; nř. Itea - itejský, Kea - kejský; Korea - korejský; Guinea - guinejský, Galilea - galilejský, Chaldea - chaldejský; Mauna Kea - maunakejský;
-eas: nř. Maleas - malejský;
-eo: Montevideo - montevidejský, Borneo - bornejský, kamb. Takeo - takejský, Pireo - pirejský;
-eos: ř.-l. Ceos - cejský, Oreos - orejský;c) -ia: r. Samtredia (gruzínské) - samtredijský; p. Bogoria - bogorijský, Kalwaria - kalwarijský; š. Valencia - valencijský; it. Adria - adrijský, Pavia - pavijský; rum. Corabia - corabijský, Slobozia - slobozijský; d. Fredericia - fredericijský; ř. jména na -ia tvoří přídavné jméno s odsunutím -ia: Kastalia - kastalský, Kefallénia - kefallénský; pod. nř. Amfilochia - amfilošský, Kastania - kastanský; m. Kelebia - kelebijský; fin. Nokia - nokijský; v. Baria - barijský, th. Ajuthia - ajuthijský; ír. staré Urmia - urmijský (jezero); Bahia - bahijský, Gambia - gambijský;
-ie (v. § 13): Asie - asijský, Istrie - istrijský, Kolumbie - kolumbijský; dále: Alexandrie - alexandrijský, Antiochie - antiochijský; f. Tuilerie - tuilerijský, rum. Cisnădie - cisnădijský, Orăştie - orăştijský; a. Erie - erijský;
-io: it. Anzio - anzijský; a. Ohio - ohijský, Ontario - ontarijský; fin. Kuopio - kuopijský, Muonio - muonijský;
-ion: ř. Aktion - aktijský, Nauplion - nauplijský; nř. Argostolion - argostolijský;
-ios: ř. Axios - axijský; Chios - chijský;
-ium: Canusium - canusijský, Caudium - caudijský, Elysium - elysejský (vlivem francouzského Champs-Elysées);
-ius: Caelius mons - Caelijský pahorek;d) -oa: v. Bienhoa - bienhojský, Khanhoa - khanhojský; afr. Delagoa - delagojský; oc. Samoa - samojský;
[202]-oe: ar. Gelboe - gelbojský;
-oos: nř. Acheloos - achelojský;e) -ua: 1. Mantua - mantujský; Nicaragua - nicaragujský, Aconcagua - aconcagujský, Antigua - antigujský; fin. Kauttua - kauttujský, Lapua - lapujský; oc. Papua - papujský;
-ue: afr. Kafue - kafujský.Poznámka. Podobně postupujeme i u rumunského typu Segarcea (Bosancea, Isaccea, Tulcea) - segarcejský (bosancejský…), ačkoliv je -e jen grafické (vysl. -ča).
Poznámka. Odlišovati je třeba pouze psané -ia, -io (vysl. -ja, -jo), o němž viz § 67.
53. Rozšíření slabikou -ec-, -en-, -ěn-, -ov
se vyskytuje v některých českých jménech: Ústí - ústecký, Hlinsko - hlinecký; Sviny - svinenský, Blansko - blanenský; Brno - brněnský; Pecka - peckovský. Na cizí jména tento ojedinělý a nepravidelný způsob nepřenášíme.
6. Odsouvání
61.—64. Odsouvání koncového -k, -g
Koncové -k, -g se v některých případech odsouvá, stojí-li před ním souhláska:
61. -ka, -ky, -ki, -ko
a) Vlastně a především jde o slovanskou příponu -ka (substantivisující, zdrobňující).
Jména česká: Oleška - olešský, Polička - poličský; Hodkovičky - hodkovičský; Okříšky - okříšský; Jevíčko - jevíčský, Městečko - městečský; ruská: Aleksejevka - aleksejevský, Baranovka - baranovský, Aleksandrovka - aleksandrovský, Borisovka - borisovský (typ osadních jmen velmi hojný zvláště na Ukrajině); Angarka - angarský, Indigirka - indigirský; Dubenki - dubenský, Katunki - katunský; Berestěčko - berestěčský; polská: Drzewiczka - drzewiczský, Miasteczko - miasteczský; bulharská: Bălgarka - bălgarský, Rusalka - rusalský; srbocharvátská: Bačka - bačský, Baška - bašský, Crvenka - crvenský, Palanka - palanský; Brčko - brčský.
b) Toto odsouvání nemá rozsah přesně vymezen. Proti odpínání působí u kratších slov snaha neredukovat příliš základ (rus. Liski - lisecký, Kolki - kolecký), potřeba rozlišovat slova základní a zdrobnělá (Lhota - lhotský; Lhotka - lhotský, ale pro odlišení lhotecký), konečně častá nejasnost, jde-li skutečně o příponu.
c) Tím nejistější jsou hranice u jmen cizích, kam tento způsob pronikl. Některé případy jsou naprosto ustáleny: Aljaška - aljašský, [203]Jamajka - jamajský; počeštěné Benátky má benátský, ale české Benátky tvoří pro odlišení přídavné jméno benátecký. — Odsouváme koncové -ka, -ki u některých slov zvláště delších, na př. š. Casablanca - casablanský, Torreblanca - torreblanský, Salamanca - salamanský; fin. Ylivieska - ylivieský, Uusikaupunki - uusikaupunský, Helsinki - helsinský.
V některých případech se odsouvá koncové -k: Pezinok - pezinský, Kežmarok - kežmarský; New York - newyorský, Southwark - southwarský, Clydebank - clydebanský, Falkirk - falkirský; Montblank - montblanský; psáno -que: Dunkerque - dunkerský.
62. Odsouvání koncového -sk, -ck
Končí-li se základ skupinou -sk, -ck, tvoří se přídavné jméno pouhým připojením -ý k tomuto základu:
a) -sk-: č. Milevsko - milevský (ale: Hlinsko - hlinecký), Sadská - sadský, Žabovřesky - žabovřeský; r. Minsk - minský, Pinsk - pinský, Ačinsk - ačinský, Dněpropetrovsk - dněpropetrovský, Blagoveščensk - blagoveščenský; Olesko - oleský; Ajdirlinskij - ajdirlinský; Slobodskoj - slobodský; Slavjanskaja - slavjanský, Cimljanskaja - cimljanský; Abatskoje - abatský, Leninskoje - leninský; p. Dorobusk - dorobuský, Gdańsk - gdańský; Iwaniska - iwaniský; Bielsko - bielský; s. Makarska - makarský, Volosko - voloský; b. Levski - levský, Sandanski - sandanský; Bansko - banský, Primorsko - primorský; dále v několika podobných jménech cizích: a. San Francisco - sanfranciský; gron. Disco -diský;
b) -ck-: r. Bežeck - běžecký, Luck - lucký, Bogorodick - bogorodický; p. Kłobuck - kłobucký, Giżycko - giżycký, Olecko - olecký; s. Gacko - gacký.
63. Odsouvání -g (-k) ve jménech typu -berg, -burg
Ve jménech germánského původu na: a) berg, -berk, -berok, -bjerg; b) -burg, -burk, -burgh, -borg, -bork, -bark, -bourg se odsouvá koncové -g, -k:
-berg: n. Wittenberg - wittenberský, Amberg - amberský, Arnsberg - arnsberský; nor. Longsberg - longsberský; šv. Falkenberg - falkenberský; -berk: Norimberk - norimberský, Špicberky - špicberský; č. Šternberk - šternberský, Vamberk - vamberský; -berok: Ružomberok - ružomberský; -bjerg: d. Esbjerg - esbjerský; -burg: n. Aschaffenburg - aschaffenburský, Würzburg - würzburský, Magdeburg - magdeburský; h. Middelburg - middelburský, Tilburg - tilburský, Johannesburg - johannesburský; Ranenburg - ranenburský; -burk: Augšpurk - augšpurský, Habsburk - habsburský, Orenburk - orenburský; -burgh: Pittsburgh - pittsburský; -borg: d. Nyborg - nyborský; nor. Sarpsborg - sarpsborský; šv. Göteborg - göteborský; -bork: p. Kluczbork - kluczborský, Lębork - lęborský; -bark: p. Lidzbark - lidzbarský; -bourg: Cherbourg - cherbourský, Strasbourg - strasbourský; Barentsbourg (na Špicberkách) - barentsbourský.
[204]64. Odsouvání -g (-k) ve jménech s -ng- (-nk-)
Podobně je odsouvání ve jménech na -ing a pod.:
n. Freising - freisinský, Passing - passinský, Semmering - semmerinský; d. Herning - herninský; šv. Norrköping - norrköpinský; ale nikoli ve jménech anglických: Ealing - ealingský, Reading - readingský; -inge: šv. Skänninge -skänninský; -ingen: Meiningen - meininský (v. meiningenský), Sigmaringen - sigmarinský, ale jen Solingen - solingenský; -inky: Lotrinky - lotrinský, Tubinky - tubinský; -ynky: Durynky - durynský; -angen: Erlangen - erlanský vedle častějšího erlangenský; -ung: Freyung - freyunský.
Neodsouvá se však (ani neměkčí) g ve východních jménech, kde označuje zadopatrovou výslovnost souhlásky n:
čín. Čchung-čching - čchungčchingský, Luo-jang - luojangský, Si-kchang - sikchangský; tib. Bathang - bathangský, Dräpung - dräpungský, Gangčhendzöng(ský); srov. šimpanz marungský (k Marunga), Liaotungský záliv.
65. Odsouvání -en v germánských jménech
V starší češtině se množná německá i jiná germánská jména na -en počešťovala podobami na -y a přídavné jméno se tvořilo od tohoto tvaru: Schmalkalden - Šmalkaldy - šmalkaldský, Schaffhausen - Šafhúzy - šafhúzský; podle toho i Seitenstetten - seitenstettský, Nimwegen - nimwegský. — Když však dnes ponecháváme jména v původním tvaru, koncové -en neodpínáme: Königs Wusterhausen - königswusterhausenský, Nordhausen - nordhausenský, Wiesbaden - wiesbadenský; tak vždy h. Leiden - leidenský, Naarden - naardenský.
66. Odsouvání jedné ze zdvojených souhlásek
U zdvojených souhlásek nastává odsouvání jedné z nich tam, kde se příslušné souhlásky odsouvají i jinak, tedy u -kk- a -nn- (v. 61 n., 65):
-kk-: it. Lucca - lucký, isl. Eyrarbakki - eyrarbacký, f. Kurikka - kurický; vých. Molukky - molucký (papoušek), Malacca - malacký (gurial), ar. Mekka - mecký, Rakka - racký[3]; -nn-: č. Jablonná, Jablonné - jablonský, Hlinné - hlinský, Hostinné - hostinský; Ardenny - ardenský, Garonna - garonský, Cayenne - cayenský, Cevenny - cevenský.
Jiné zdvojené souhlásky zůstávají beze změny:
-dd-: ar. Džidda - džiddský, Rás el Hadd - ráselhaddský; -ll-: r. Ulla - ullský; š. Melilla - melillský, Sevilla - sevillský, Carballo - carballský; n. Børgefjell - børgefjellský, ř. Kavalla - kavallský, f. Grankulla - grankullský, ar. [205]Hilla - hillský, Mahalla - mahallský; Seychelly - seychellský; -mm-: ř. Grammos - grammský, ar. El Hamma - elhammský; -pp-: Aleppo - aleppský, Mississippi - mississippský; -rr-: š. Navarra - navarrský, Ferro - ferrský, a. Canberra - canberrský; -ss-: ar. El Assa - elasský, Sousse - sousský; ř. Edessa - edesský; -tt-: it. Caltanisseta - caltanissetský, n. Hallstatt - hallstattský; ř. Hymettos - hymettský; -zz-: Abruzzy - abruzzský.
67. Odsouvání -j-
Velmi obtížná je otázka tvoření přídavných jmen z takových slov, kde je před koncovou samohláskou skupina souhláska + j: b. Sjutkja, r. Kirja. Prosté *sjutkjský, *kirjský je nevyslovitelné; vkládání -e- (*sjutkejský, *kirejský) je nám zcela cizí, protože není v žádném slově českém. Řešení je různé podle toho, zda se vyslovované ja, jo píše ia, io (ve slovech zvláště italských), ya (ve slovech tureckých) nebo -ja atp. Tento dost mechanický způsob musí nám zatím postačit.
a) -ia, -io — -ijský. V italských slovech na -ia, -io, vyslovovaných jako -ja, -jo, tvoříme přídavné jméno stejně jako ze jmen na -ia, -io, vyslovovaných -ija, -ijo (Pavia, Anzio), totiž -ijský:
Ventimiglia - ventimiglijský, Sesia - sesijský, Civitavecchia - civitavecchijský, Ischia - ischijský jako pavijský; Comacchio - comacchijský, Gubbio - gubbijský, Oglio - oglijský, Giglio - giglijský jako anzijský.
Poznámka. Stejně se tvoří přídavná jména od slov na -gia, -scia, -gio, vyslovovaných dža, ša, džo, kde i má tedy význam čistě grafický: Foggia - foggijský, Perugia - perugijský, Chioggia - chioggijský; Brescia - brescijský; Reggio - reggijský.
Analogicky postupujeme ve vietnamských jménech: Quangnhia - quangnghijský, Rachgia - rachgijský.
b) -ya — -ijský. V četných tureckých slovech na -ya (vysl. -ja) tvoříme přídavné jméno na -ijský: Amasya - amasijský, Konya - konijský, Kütahya - kütahijský, Mudanya - mudanijský.
c) -ja, -je — -ský. Ve slovanských, pak však i v jiných jménech -j- vysouváme. Východiskem je tu asi typ Zaporožje, Kočevje (§22). Příklady:
ruské: Borzja, Kalja, Kirja, Kosja, Kuňja, Navlja, Oleňja, Oškurja, Šachuňja, Šalja, Šumerlja atd. tvoří přídavná jména borzský, kalský, kirský, koský, kuňský, navelský, oleňský atd.; bulharské Sjutkja - sjutecký, srbocharvátské Skopje - skopský; finské: kar. Hjuljulja - hjuljulský, Kontupohja - kontupohský; fin. Peipohja - peipohský; východní: i. Ajódhja - ajódhský, afg. Amudarja - amudarský, ar. Kurja-Murja - kurjamurský. — Ke švédskému Södertälje můžeme přitvářet södertälský, k d. Bryggja - bryggský.
[206]Odlišit třeba ovšem případy, kdy j označuje pouze měkkost předcházející souhlásky, jako je tomu v srbocharvátském lj, nj: Omišalj - omišaljský, Celje - celjský; Cetinje - cetinjský, Dobrinje - dobrinjský, v švédském Eksjö - eksjöský.
68. Vkladné -l- v ruských jménech
Po retných souhláskách (m, v) se v ruštině před původním j vyvinulo l: ze zem-ja vzniklo zem-ľa, z Jaroslav-j’ pak Jaroslav-ľ. V odvozeninách však toto l mizí (zemlja [vysl. zemľa] - zemskij, Jaroslavľ - jaroslavskij). Podle toho máme i v češtině k Novaja Zemlja přídavné jméno novozemský, k Jaroslavl - jaroslavský. Uchováváme tento způsob důsledně ve jménech na -slavl: Licho-, Msti-, Ro-, Sudi-, Za- (lichoslavský…); dále to bývá ve slovech jako Begoml, Ljuboml; Narovlja, Těrebovlja, kde nám vkladnost l není už tak nápadná (begomský…).
69. Zvláštní změny v českých jménech
a) Odsouvání přípon -ice, -ín, -any atp. V lidových přídavných jménech k osadním jménům tvořeným příponami -ice, -ín, -any atp. vychází se často ze základu těchto jmen: Pardubice - pardubský, Rokytnice - rokytenský; pod. roudenský, budějovský, vítkovský, lipenský; Hodonín - hodonský, Nový Jičín - novojický; pod. hulský, kojetský, vsatský; Bukovany - bukovský, Rokycany - rokytský; Jistebník - jistebský; Bílovec - bílovský, Karlovec - karlovský; Tlumačov - tlumacký atd. — Tvary tyto se uplatňují v pomístním názvosloví (Dřetovice - Dřetovský potok) a tam, kde význam přídavného jména je obecně znám. Pro úřední potřebu a v pojmenováních důležitých i mimo nejbližší okolí je třeba dávati přednost podobám delším (rokycanský, lipnický, Vsetínské vrchy). Hodí se k tomu lépe proto, že jejich tvoření je pravidelné a že jsou zřetelnější (doubravský může patřit k Doubravice, Doubrava, Doubravy, Doubravany, kdežto doubravický jen k Doubravice).
b) Dloužení je ojediněle v Planá - plánský, Slaný - slánský, Karviná - karvínský.
c) Krátí se -í- v příponách -ík, -ník: Karlík - karlický, Braník - branický, Mělník - mělnický, Rakovník - rakovnický.
Poznámka o rumunském členu. Rumunský člen, připojovaný k některým vlastním jménům, se při tvoření přídavných jmen zpravidla odsouvá: Negoiul - negoiský; Vânjul - vânjský; Pogoanele - pogoanský; Dornelor - dornský.
[207]C. 7. Změny koncové souhlásky při styku s příponou -ský
Protože před s přípony -ský předcházel původně měkký jer, nastává měkčení hrdelnic a c (s následujícím míšením -čs- v -c-). Končí-li se základ na -s, nepíšeme dvě ss, nýbrž jen jedno. Mezi českými a cizími základy není v té věci rozdílu, leda v detailech.
71. Hrdelnice
a) -ks- dává -c-, i je-li k psáno jako c (ale anglické ck ponecháváme):
č. Písek - písecký, Roztoky - roztocký; r. Ejk - ejcký, Buzuluk - buzulucký, Bukuka - bukucký, Achalkalaki - achalkalacký; p. Brzostek - brzostecký, Kraśnik - kraśnický, Sanok - sanocký; b. Balčik - balčický, Šipka - šipecký; s. Čačak - čačacký, Krk - krcký; f. Bergerac - bergeracký, Cognac - cognacký; rum. Slănic - slănický, Ciuc - ciucký; n. Eibenstock - eibenstocký; isl. Húsavík - húsavícký, d. Holbaek - holbaecký, ale Frederiksvaerk - frederiksvaerkský; gron. Umanak - umanacký; a. Thurrock - thurrockský; lit. Sloka - slocký; ř. Astakos - astacký, Plaka - placký; m. Aggtelek - aggtelecký; Kazincbarcika -kazincbarcický; f. Ilmajoki - ilmajocký, Savukoski - savukosecký, v. Deoca - deocký; in. Fakfak - fakfacký, th. Bangkok - bangkocký; i. Násik - násický, Siválik - siválický, ír. Atrek - atrecký; t. Bilecik - bilecický, Zonguldak - zonguldacký, ar. Ba’albek - ba’albecký, Karak - karacký, Muntafik - muntafický, Tebúk - tebúcký.
b) -chs- dává -šs- vyjma řídké případy slov jednoslabičných:
č. Ořech - ořešský; r. Kumuch - kumušský, Akuticha - akutišský, Volnovacha - volnovašský, Achalciche - achalcišský; p. Wałbrzych - wałbrzyšský, Sucha - sušský; b. Isperich - isperišský; š. Ecija - ecišský, Loja - lošský, Portoviejo - portoviešský (nebo ecijský, lojský atd.); Vich - vichský; n. Andernach - andernašský, Asbach - asbašský, zčešt. Cáchy - cášský, Curych - curyšský; ř. Didymoteichon - didymoteišský; afg. Balch - balchský; ar. Jericho - jerišský.
c) -gs- dává -žs-; ale protože v českých slovech se žádný základ na -g nekončí (i v přejatých slovech se g změnilo v k), je sklon k měkčení mnohem slabší než při k a ch. Proto je zde mnoho nejistoty a kolísání (haagský - haažský). Otázku tuto řešíme tak, že v jazycích slovanských a baltských měkčíme, v jazycích ostatních nikoli. Zásadní toto řešení je ovšem někdy násilné; pro jednotu totiž měkčíme ve všech sovětských jménech, přicházejících k nám prostřednictvím ruštiny, i když jsou neslovanská. Ale potřeba jednoduché zásady je důležitější než některé násilnosti při jejím provádění. V detailech jsou ovšem vžité odchylky.
[208]R. Atig - atižský, Bug - bužský, Kremenčug - kremengský; Volga - volžský, Ladoga - ladožský, Pečenga - pečenžský, Vizinga - vizinžský, Pologi - položský, Bologoje - boložský, ale Gižig - gižigský (z důvodů eufonických); p. Brzeg - brzežský, Osobłoga - osobłožský, Barłogi - barłožský; b. Červen Brjag - červenobrjažský, Razlog - razložský; s. Pag - pažský, Požega - požežský; š. Astorga - astorgský, Málaga - málagský, Santiago - santiagský, Galapagy - galapagský, (ale: hrdlička galapažská) Vigo - vigský; rum. Babadag -babadagský, Azuga - azugský, ale Bucegi - bucežský; n. Zug - zugský, Sankt Wolfgang - sanktwolfgangský, Marchegg - marcheggský; h. Haag - haagský, Schiermonnikoog - schiermonnikoogský; d. Køge - køgský, šv. Arboga - arbogský, Borlänge - borlängský; lit. Kretinga - kretinžský, Vilkmerge - vilkmeržský; ř. Parga - pargský, Pyrgos - pyrgský, Amorgos - amorgský; m. Sümeg - sümegský, Zalaegerszeg - zalaegerszegský; e. Walga - walgský; ve východních jazycích zůstává g (o ng viz § 64): čín. Si-kchang - sikchangský, tib. Jarlung - jarlungský, mong. Jesön Bulag - jesönbulagský, v. Nung - nungský, in. Bandung - bandungský, Sibolga - sibolgský, th. Butang - butangský; i. měkčí jen v tradičním Ganga - ganžský (krokodil ganžský), jinak: Prajág - prajágský, Díg - dígský, Káňčiňdžanga - káňčiňdžangský, Dárdžiling - dárdžilingský; t. Elaziğ - elaziğský, Tekirdağ - tekirdağský; afr. Kongo - konžský.
d) -hs- dává -žs-. Dost je dokladů českých: Praha - pražský, Ostroh - ostrožský, Zbiroh - zbirožský; jinak však příkladů nemnoho: Idaho - idažský. V němčině je h mezi samohláskami velmi slabé, často nehlasné: Karlsruhe - karlsruhský, Güterslohe - güterslohský; v indičtině označuje aspiraci předcházející souhlásky: Avadh - avadhský, Badrínáth - badrínáthský, Álígarh - álígarhský, Kaččh - kaččhský, Laddákh - laddákhský; afg. Sefídkúh - sefídkúhský; ír. Bender Šáh - benderšáhský.
72. Sykavky
a) -ss- dává -s-; končí-li se základ zdvojeným ss, zůstávají dvě ss i v přídavném jménu:
č. Brandýs - brandýský, Koněprusy - koněpruský, Lysá - lyský; r. Arzamas - arzamaský, Kusa - kuský, Tuapse - tuapský, Čausy - čauský, Melekess - melekesský, Drissa - drisský, Esso - esský, Čerkassy - čerkasský; p. Pisa - piský, Truskolasy - truskolaský; b. Ajtos - ajtoský, Burgas - burgaský; s. Cres - creský, Vis - viský; š. Honduras - honduraský, Almansa - almanský; f. Mont Cenis - montceniský, Sèvres - sèvreský, Bourges - bourgeský, Amiens - amienský; rum. Băneasa - băneaský; n. Reuss - reusský; isl. Nes - neský, nor. Hønefoss - hønefosský, šv. Trosa - troský, Kebnekaise - kebnekaiský; a. Illinois - illinoiský, Wales - waleský; lit. Birštonas - birštonaský, Alytus - alytuský (srov. §34), lot. Saldus - salduský; ř. Halikarnassos - halikarnasský, Peiraieus - peiraieuský; m. Nagyhalász - nagyhalászký, f. Pihtipudas - pihtipudaský; [209]in. Celebes - celebeský, i. Banáras - banáraský, Urisa - uriský; ír. Aras - araský, t. Kars - karský, Manisa - maniský, ar. Homs - homský, Gafsa - gafský, afr. Njassa - njasský.
b) -cs- dává -c-:
č. Hradec - hradecký, Čimice - čimický; r. Marijec - marijecký, Bežica - bežický; p. Brodnica - brodnický, Kielce - kielecký; b. Kostenec - kostenecký, Marica - marický, Novoselci - novoselecký; s. Aleksinac - aleksinacký, Djakovica - djakovický; m. Gönc - göncký, Felsözsolca - felsözsolcký. — Je-li vyslovované c psáno jiným způsobem, vycházíme z písma; tedy: f. Biarritz - biarritzský, rum. Neamţ - neamţský, Bistriţa - bistriţský, Urlaţi - urlaţský; n. Harz - harzský, Marktredwitz - marktredwitzský; ř. Giannitsa - giannitský, Kastritsi - kastritský; fin. Komantsi - komantský.
c) Ostatní sykavky zůstávají beze změny:
-z-: ř. Penza - penzský, p. Głuchołazy - głuchołazský, b. Longoz - longozský, t. Tuz - tuzský.
-dz-: ř. Macharadze - macharadzský; p. Goniądz - goniądzský; lot. Ludz - ludzský;
-z-: r. Fatěž - fatěžský, p. Iłža - iłžský, b. Kneža - kněžský, rum. Blaj - blajský;
-š-: r. Oš - Ošský; p. Orzysz - orzyszský, b. Vitoša - vitošský, rum. Balş -balşský;
-ć-: p. Ujście - ujśćský; s. Bihać - bihaćský, Banovići - banovićský;
-č-: r. Kerč - kerčský, p. Bircza - birczský, b. Godeč - godečský, n. Aetsch - aetschský;
-šč-: r. Gorodišče - gorodiščský, p. Bydgoszcz - bydgoszczský, b. Tarašča - taraščský;
-dž-: r. Pjandž - pjandžský, p. Łódž - łódžský, b. Ilidža - ilidžský, i. Bradž - bradžský, ír. Sanandadž - sanandadžský, t. Çatalca (čataldža) - çatalcský, ar. Láhidž - láhidžský;
-x-: f. Mont Pelvoux - montpelvouxský, Bordeaux - bordeauxský; ř. Styx - styxský.
73. Předopatrové souhlásky
zůstávají. V Pravidlech českého pravopisu uváděné tvrdnutí ť se týká jenom skupiny -šť-: Radhošť - radhoštský, Budapešť - budapeštský, nikoli případů jako Padrť - padrťský[4].
-ť-: č. Hutě - huťský, r. Druť - druťský, rum. Buhăeşti (-ešť) - buhăeştský;
-ď-: Mokraď - mokraďský, r. Beseď - beseďský, m. Sajóvölgy - sajóvölgyský, in. Baturadja - baturadjský;
[210]-ň-: č. Choceň - choceňský, Třeboň - třeboňský, r. Astrachaň - astrachaňský, m. Abony - abonyský, Edelény - edelényský, v. Binhdinh (biňdyň) - binhdinhský.
Poznámka o ř. V českých slovech se ř zpravidla střídá s r: Habří - haberský, Záhoří - záhorský, Ohře - oherský.
8. Tvoření z cizích přídavnýchjmen
V některých případech se při tvoření nevychází přímo z příslušného podstatného jména, nýbrž z adjektiva, vytvořeného v řeči cizí (hlavně v řečtině a latině). Je to způsob starší a je dnes silně na ústupu.
81. Cizí přípony -(i)anus, -enus, -inus
dávají do češtiny přípony -ánský, -anský, -enský, -inský. To byl způsob ve starších dobách velmi oblíbený a běžný (Trojanská kronika, král marokánský), ale během XIX. století byl zatlačen tvořením přímo z podstatného jména. Dnes říkáme trojský, marocký; podobně je tomu s dvojicemi afrikánský - africký, amerikánský - americký, mekkánský - mecký, pompejánský - pompejský, italiánský - italský, byzantinský - byzantský, tridentinský - tridentský. Zůstaly jenom některé zbytky:
a) v jistých ustálených spojeních: britanský kov - britské loďstvo, loretánské zvonky - loretský chrám (v italském Loretu), sv. Antonín Paduánský - padovská hvězdárna, nosorožec sumatránský - sumaterský lid, toledánská čepel - toledský emir; damascenská šavle - damašská růže, list k Filipenským - bitva filipská; florentinský klobouk - florentské museum; kaudinské jho - kaudijský (ke Caudium), levantinské zboží - levantská doprava;
b) obecně ve slovech: kubánský (Kubánec) ke Kuba („kubský“ by bylo nejasné), dominikánský k San Domingo, peruánský (otočník peruánský) vedle řidšího peruvský a pravidelně tvořeného peruský.
V přírodopisném názvosloví pronikly některé tvary na -ánský vlivem anglického -an; na př. papoušek uveanský (Karásek-Markowski) podle angl. uvaean; ze jména ostrova Uvea třeba tvořit přídavné jméno uvejský. — Motýlek togánský se jmenuje podle Toga; lépe togský. — Jen zdánlivě sem patří (netopýr) batiánský; je nazván podle ostrova v Molukkách, který se jmenuje Batjan; správně tedy: batjanský.
82. Cizí přípony -ikos, -icus, -ique, -isch
dávají do češtiny -ický. I zde jsou přídavná jména na -ský na postupu, ale protože je přípona -ický v češtině hojná (filosofický, botanický, dramatický), je postup méně pronikavý než u přípon typu [211]-ánský: Poměr obojích přídavných jmen (-ický a -ský) není často ještě přesně ustálen. V případech kolísání dáváme přednost podobám na -ský.
a) Běžná jsou slova na -ický na př. v těchto případech: anglický, baskický, belgický, gordický, indický, isthmický, kaspický (Kaspové), lesbický, nardický.
b) Obojích jmen se užívá vedle sebe: atlantický atlantský (nové naše atlasy mají však všechny: Atlantský oceán), baltický baltský, golfický golfský, koptický koptský, umbrický umberský, nubický nubijský.
c) Různých jmen užíváme v různých spojeních: frygická čapka – fryžský jazyk, lakonická odpověď - lakonský kraj, lydická stupnice - Lydská říše, Pontické pohoří (v Malé Asii) - Pilát Pontský, pythická odpověď - pythijské hry.
d) Zastaralá jsou přídavná jména britický, delfický, dorický, ionický, keltický; dnes jen britský, delfský, dorský, iónský, keltský.
83. Jiná cizí přídavná jména
se vyskytují ojediněle: Provence - provensálský olej, ale Proven(ce)ské pohoří, Malta - maltézský (maltánský) řád, ale maltské obyvatelstvo, Kalabrie - kalabréský klobouk, ale Kalaberský (Kalabrijský) poloostrov.
84. Slovenská adjektiva na -anský,
Bytča - bytčanský, Detva - detvanský, Fatra - fatranský, Modra - modranský, Nitra - nitranský, Turiec - turčanský se v češtině uchovávají.
85. Odchylně tvořená ruská adjektiva
V ruštině se přídavná jména tvořívají nepravidelným způsobem. Nejčastější je rozšíření základu příponou -in- zvláště u dvojslabičných jmen na -a, ale i v četných případech jiných:
Alma-Ata - Alma-Atinskij, Jalta - Jaltinskij, Šarja - Šarjinskij, Poti - Potinskij, Liski - Liskinskij, Tuapse - Tuapsinskij. — Podobně -en-: Grodno - Grodnenskij, Groznyj - Groznenskij, Kerč - Kerčenskij, Penza - Penzenskij, Frunze - Frunzenskij; -an-, -jan-: Rossoš’ - Rossošanskij, Tarašča - Taraščanskij; -im-: Ufa - Ufimskij; -ov-: Dubno - Dubnovskij, Chust - Chustovskij, Orel - Orlovskij; -ev-: Kalač - Kalačevskij.
Do češtiny tato ruská přídavná jména nepřejímáme, a to z těchto příčin: a) Jak je vidno z předcházejících výkladů, je v dnešní češtině naprosto jasná snaha tvořiti přídavná jména přímo ze základních jmen. b) Ruské odvozování je značně nepravidelné (Grodno - Grodnenskij, ale Dubno - Dubnovskij) a leckdy by ztěžovalo správnou lokalisaci. c) České tvoření je v některých případech již ustáleno: jaltský, kerčský atd.
Číslice znamenají paragrafy
-a (Uva - uvský) 12
-a- vkladné (Mladenovac - mladenovacký) 10, 51 pozn.
-á (š. Bogotá - bogotáský) 12, (Hamá - hamáský) 23, (i. Mániktalá - mániktalský) 33
-å (dán. Åbenrå - åbenråský) 14, (šv. Luleå - luleåský) 23
-a (Läskelä - läskelský) 15a
-aa (Märjamaa - märjamaaský) 23
-ää (Otepää - otepääský) 23
-aea (Nicaea - nicejský) 52b
-ai (Douai, vysl. -é - douaiský) 23, (Dongnai - dongnaiský) 24, 34; (ř. Mylai - mylský) 32
-aja (r. Lozovaja - lozovský) 22
-angen (Erlangen - erlanský) 64
-anský, -ánský (britanský, loretánský) 81, (sl. tatranský) 84
-any (Bukovany - bukovský) 69a
-ao (dvojhl. Čching-tao - čchingtaoský) 24, (Bilbao - bilbajský) 52a
-aos (Nikolaos - nikolajský) 52a
-as (ř. Eurotas - eurotský) 31, (lit. Kaunas - kaunaský) 34
-au (Millau, vysl. -ó - millauský) 23, (Laichau - laichauský) 24, (Nassau - nassavský) 24
-ău (Bacău - bacăuský) 24
-äu (Allgäu - allgavský) 24
-avský (nassavský, allgavský) 24
ay (Épernay, vysl. -é - épernayský) 23, (Laokay - laokayský) 24
-bark, -berg, -berk, -berok, -bjerg (Wittenberg - wittenberský) 63
-borg, -bork, -bourg, -burg, burk, -burgh (Nyborg - nyborský) 63
-c (Cognac - cognacký) 71a
-cc- (Lucca - lucký) 66
-ck (Bežeck - bežecký, Olecko - olecký) 62b, (Eibenstock - vysl. k - eibenstocký) 71a
-cský (Hradec - hradecký) 72b
člen (La Rochelle - larochellský) 44, (Negoiul - negoiský) 69 pozn.
-dd- (Džidda - džiddský) 66
dlouhé samohlásky 21 — 23
dloužení (Planá - plánský) 69b
-ďský (Mokraď - mokraďský) 73
dvojhlásky 24
-e (Frunze - frunzský) 13
-e- vkladné (Bystrá - bysterský) 10, 51
-é (ř. Ithaké - ithacký) 32
-ě (Birektě - birekťský) 13
-ea (Amantea - amantejský) 52b
-eas (ř. Maleas - malejský) 52b
-eau (Fontainebleau - vysl. -ó - fontainebleauský) 23
-ec (Bukovec - bukovský) 69a
-ec- rozšiřující (Ústí - ústecký) 53
-ee (Tegernsee - tegernseeský) 23
-en (n. Seitenstetten - seitenstettský, Nordhausen - nordhausenský) 65
-en-, -en- rozšiřující (Sviny - svinenský) 53
-enský (damascenský) 81
-eo (Borneo - bornejský) 52b
-eos (Ceos - cejský) 52b
-es (Platamodes - platamodský) 31
-eu (Ineu - ineuský) 24 -g (Freising - freisinský; Luo-jang - luojangský) 64
-gia, -gio (Perugia - perugijský) 671
-gský (Bug - bužský, Parg - pargský) 05, 71c
-hský (Praha - pražský) 71d
-chský (Ořech - ořešský) 05, 71b
-i (Gori - gorijský, Tbilisi - tbiliský) 16
-í (Ngarí - ngaríský) 23, (i. Ámravatí - ámravatský) 33
-ia (dvojhl. Ning-sia - ningsiaský) 24, (Kalwaria, vysl. -ija- - kalwarijský) 52c, (Kastalia - kastalský) 52c, (Sesi, vysl. -sja - sesijský) 67a
-ice (Pardubice - pardubský) 69a
-ický (anglický, frygický) 82
-ie (země: Anatolie - anatolský) 13, (p. Ujście - ujśćský) 22, (Alexandrie - alexandrijský) 52
-ii (Ii - iiský) 23
-ij (r. Rybačij - rybačský) 22
-ík (Karlík - karlický) 69c
-ín (Hodonín - hodonský) 69a
-ing, -inge, -ingen, -ink (Freising - freisinský, Sigmaringen - sigmarinský) 64
-inský (Levanta - levantinský) 81
-io (Anzio, vysl. -ijo, -anzijský) 52 c, (Gubbio, vysl. -jo, - gubbijský) 67 a
-ion (Aktion - aktijský) 31, 52 c
-ios (Axios - axijský) 52 c
[213]-is (ř. Eleutheropolis - eleutheropolský) 31, (lit. Joniškís - joniškiský) 34
-ium (Caudium - caudijský) 52c
-ius (Caelius mons - caelijský) 52c
-j- rozšiřující (Bilbao - bilbajský) 52
-ja (Borzja - borzský) 67c
-je (Krivozerje - krivozerský) 22, (Skopje - skopský) 67c
-k (New York - newyorský) 61, (Písek - písecký) 71a
-ka (Oleška - olešský) 61, (Bukuka - bukucký) 71a
„Kamensk Uralskij“ (uralskokamenský) 42
-ki (Dubenski - dubenský) 61, (Achalkalaki - achalkalacký) 71a
-kk- (Molukky - molucký) 66
-ko (Jevíčko - jevíčský) 6l
krácení (Karlík - karlický) 69c
krátké samohlásky 1
-kský (Písek - písecký) 71a
-ky (Hodkovičky - hodkovičský) 61, (Roztoky - roztocký) 71a
-l- vkladné (Jaroslavl - jaroslavský) 68
latinská jména 31, 35, 52 atd.
litevská jména 34
-ll- (Ulla - ullský) 66
-mm- (Grammos - grammský) 66
-ník (Jistebník - jistebnický - jistebský) 69a, (Mělník - mělnický) 69c
-nn- (Jablonné - jablonský) 66
-ňský (Choceň - choceňský) 73
-o (Boldovo - boldovský) l4, (Orebro, vysl. -ú - orebroský) 23
-o- vkladné (Gorodok - gorodocký) 10, 51 pozn.
-ó (Csurgó - csurgóský) 23
-ö (Eksjö - eksjöský) 15b
-ő (Lövő - lövőský) 23
-ø (Praestø - praestøský) 15b
-oa (Bienhoa - bienhojský) 52d
-oe (Oldesloe, vysl. -ó, - oldesloeský) 23, (Gelboe - gelbojský) 52d
-oi (Dorohoi - dorohoiský) 24, (ř. Delfoi - delfský) 32
-oj (r. Čusovoj - čusovský) 22
-oje (r. Čistoje - čistský) 22
-on (ř. Aitolikon - aitolický) 31
-oo (Porvoo - porvooský) 23
-oos (Acheloos - achelojský) 52d
-os (ř. Rhodos - rhodský) 31; ale: Laos - laoský
osobní jména v platnosti místních (Jerofej Pavlovič - pavlovičský?) 43 pozn.
-ou (Anjou, vysl. -ú - anjouský) 23, (Jibou - jibouský) 24
-ow (Barrow - barrowský) 24
-oy (Alcóy - alcóyský) 24
-pp- (Aleppo - aleppský) 66
-que (Dunkerque - dunkerský) 61
-rr- (Ferro - ferrský) 66
ruská jména 42, (adj. na -inskij, -enskij, -anskij atd.) 85
řecká jména 31, 32, 35, 52 atd.
-řský (Habří - haberský) 73 pozn.
-sk (Minsk - minský, Milevsko - milevský) 62 a
slučovací složeniny (München - Gladbach - münchenskogladbašský) 45
sousloví (Králův Dvůr - králodvorský) 4
-ss- (Sousse - sousský) 66
-sský (Brandýs - brandýský, Reuss - reusský) 72 a
sykavky 72
-szský (Nagyhalász - nagyhalászský) 72a
-ťský (Druť - druťský) 73
-tt- (Hallstatt - hallstattský) 66
-tzský (Biarritz - biarritzský) 72b
-u (Baku - bakuský, Karasu - karaský) 17
-ú (Diú - diúský) 23
-ü (Gölönü - gölönüjský) 16
-ua (dvojhl. Ti-chua - tichuaský) 24, (Mantua - mantujský) 52e
-ue (Kafue - kafujský) 52e
-ui (Balui - baluiský) 24
-um (l. Beneventum - beneventský) 31
-ung (Freyung - freyunský) 64
-uo (Ning-puo - ningpuoský) 24
určení (Waidhofen an der Thaya - waidhofenský) 46
-us (1. Garganus - garganský) 31, (lit. Alytus - alytuský) 34
-uu (Joensuu - joensuuský) 23
vkladné -a- (Mladenovac - mladenovacký) 10, 51 pozn.
vkladné -e- (Bystrá - bysterský) 10, 51
vkladné -l- (Jaroslavl - jaroslavský) 68
vkladné -o- (Gorodok - gorodocký) 10, 51 pozn.
-y (Mary - maryjský, Bakury - bakurský) 18
[214]-ya (Amasya - amasijský) 67b
-yj (r. Novyj - novský) 22
-ynky (Durynky - durynský) 64
základní kmen 10
-zský (Harz - harzský) 72b, c
-zz- (Abruzzy - abruzzský) 66
[1] Někteří členové redakční rady doporučují dát přednost podobě počeštěné, cambridžský.
[2] Srov. článek P. Trosta O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech v Naší řeči 38, 1955, s. 202 n.
[3] Soudím, že podoba mecký atd. je příliš vzdálena od základního jména, a proto čtenáři těžko srozumitelná. Lépe by proto vyhovovala podoba mekský. BHk
[4] V novém vydání Pravidel bude toto tvrdnutí odstraněno a zavedeny podoby radhošťský, budapešťský. — Pozn. red.
Naše řeč, volume 39 (1956), issue 7-8, pp. 187-214
Previous V. Kondrová: Teplofikace, fondodržitel
Next František Váhala: Vyjde nové vydání Pravidel českého pravopisu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1