Časopis Naše řeč
en cz

Slovník k Žilinské knize

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Právě dvacet let potom, co historik V. Chaloupecký vydal (za jazykové spolupráce Fr. Ryšánka a E. Smetánky) Žilinskou knihu v Pramenech Učené společnosti Šafaříkovy (Bratislava 1934), vyšel nákladem Slovenské akademie věd obsáhlý Slovník k Žilinské knize, zpracovaný akad. Františkem Ryšánkem (Bratislava 1954, 800 stran).

Kniha Žilinská jako jedna z nejstarších nám dochovaných knih městského práva na Slovensku je památkou stejně významnou po stránce historické jako jazykové. Historikům otvírá široký pohled do života slovenských měst na sklonku středověku, jazykovědci ji oceňují jako nejstarší souvislou památku českého jazyka na Slovensku, která má ovšem mimořádný význam také pro dějiny jazyka slovenského, neboť v jisté míře zachycuje také prvky lidové řeči, kterou se tehdy — okolo roku 1500 — mluvilo v Žilině a v jejím okolí. Právě tato jazyková stránka Žilinské knihy dala u příležitosti jejího vydání před dvaceti lety podnět k živé polemice, ve které se výrazně projevily tendence tehdejšího buržoasního nacionalismu. Zastánci oficiální politické koncepce o československém národě a československém jazyce spatřovali v jazyce Žilinské knihy významný doklad československé národní jednoty ve vzdálené minulosti; někteří slovenští účastníci diskuse zas odporovali tomu, aby se čeština Žilinské knihy, používaná tenkráte na Slovensku běžně ve funkci jazyka spisovného, prohlašovala za národní slovenský jazyk té doby. Tuto polemiku shrnuje nyní retrospektivně K. Habovštiaková v čl. Na okraj diskusie o jazyku Žilinskej knihy (Slavia 24, 1955, s. 480—487) a na základě dosavadního zkoumání, především Ryšánkova a také vlastního (srov. její Dva príspevky z morfológie Žilinskej knihy, Jazykovedný časopis 8, 1954, s. 168—190), usiluje nově osvětlit otázku jazyka Žilinské knihy s hlediska marxistického.

Obsáhlá práce Ryšánkova má dvě části: úvod (s. 5—59) a vlastní slovník. Část úvodní poučuje stručně o vzniku a osudech Žilinské knihy, jejích autorech a písařích, upozorňuje na překladatelské a písařské chy[41]by, na některé zvláštnosti v pravopise a na užívané zkratky a konečně podává zhuštěnou charakteristiku jazyka památky.

Jádrem městské knihy Žilinské, uložené dnes v archivu města Žiliny, je německá právní příručka z okruhu práva magdeburského, kterou si vyžádala Žilina od města Krupiny, když se rozhodla uznat krupinské právo, požívající dobré pověsti, za svou nadřízenou soudní instanci místo dosavadní Vratislavě. Tak se stal opis práv krupinských z roku 1378 základem knihy Žilinské a později předlohou českého překladu, který byl pořízen r. 1473. Vedle obou právních textů, německého a českého, obsahuje Žilinská kniha ještě značný počet zápisů učiněných před městskou radou v letech 1380—1524 (dva jsou ještě z r. 1561); do poloviny 15. století jsou tyto zápisy většinou latinské nebo německé, od roku 1462 jen české, a jsou proto po stránce jazykové rovněž velmi důležité.

Už v tomto úvodu se podařilo akad. Ryšánkovi opravit v podrobnostech některé starší závěry Chaloupeckého, po př. doplnit naše vědomosti o Žilinské knize novými cennými poznatky. Tak zevrubným paleografickým i jazykovým rozborem došel Ryšánek k bezpečnému závěru, že český překlad právní příručky psali toliko dva, a ne tři písaři, jak se domníval Chaloupecký; za překladatele, nikoli pouhého inspirátora překladu, jak se dříve soudilo, označuje Ryšánek s velkou pravděpodobností samého fojta žilinského Václava Pangráce od Sv. Mikuláše z Branče a ze Strečna, který svůj překlad rovnou diktoval dvěma písařům, z nichž jedním byl Václav z Kroměříže, jmenovaný v explicitu. Také proto, že při své práci vycházel přímo z rukopisu a text překladu srovnával důsledně s německou předlohou, mohl Ryšánek na četných místech opravit text v edici Chaloupeckého. Zajímavé jsou i doklady, které uvádí, jak zastaralý německý jazyk činil překladateli nemalé potíže, zejména při tlumočení odborných termínů právních, takže někdy porozumíme smyslu překladu teprve srovnáním s originálem; jsou ovšem chyby už i v opisu německé předlohy, které dále zatěžují překlad. Leckteré nedostatky překladu nutno také přičíst na vrub toho, že překlad byl zapisován přímo podle diktátu. — Poznámky o pravopisu a jazyce Žilinské knihy se dotýkají jen některých charakteristických jevů. Pravopis je celkem smíšený, spřežkový i diakritický, jak se tehdy psalo i v českých zemích. V jazyce lze zjistit patrné stopy západoslovenského nářečí (výjimečně také středoslovenského), a to v hláskosloví, tvarosloví a zejména ve slovní zásobě; někdy je na nich patrná i souvislost s nářečími východomoravskými. Celkem vystupuje z těchto poznámek dosti výrazná, třebas jen obrysově podaná charakteristika jazyka této zajímavé památky; problémy, které se tu naskýtají, ovšem Ryšánek neřeší, protože se předem vymykají z rámce materiálově založené práce lexikografické.

[42]Vlastní slovník, vyplňující největší část knihy (s. 61—795), vyčerpává úplně slovní zásobu Žilinské knihy, nevyjímaje ani vlastní jména. Je sestaven abecedně, hesla jsou uváděna ve znění doloženém nebo předpokládaném pro spisovnou češtinu z konce století patnáctého. Do heslových odstavců jsou zpravidla pojaty všechny doklady, jen u některých slov formálního významu (na př. u několika spojek), kde by se bez užitku nakupilo příliš mnoho dokladů, jsou vybrány příklady typické. Heslová slova, vyznačená ostatně v citátech kursivou, jsou podle vzoru Gebauerova Slovníku staročeského otiskována v netranskribované podobě. Nemálo užitečné jsou německé ekvivalenty, podle potřeby připojované k některým dokladům, které dovolují v dosti rozsáhlé míře posoudit jak techniku překladu, tak jeho celkovou úroveň. Pohřešujeme tu toliko sebestručnější poznámku o tom, podle jakého systému jsou doklady v jednotlivých heslech (zvláště obsáhlejších) řazeny; není pochyby o tom — jak ostatně upozornila v recensi už K. Habovštiaková (Slovenská reč 20, 1955, s. 55—58) —, že by lepším utříděním přebohatého materiálu slovník ještě nemálo získal na přehlednosti a tím i na celkové užitečnosti.

Závěrečný doslov Št. Peciara (s. 796—798) doplňuje záslužné dílo Ryšánkovo několika poznámkami o významu Žilinské knihy s hlediska dnešní slovenské jazykovědy. I když jde o památku psanou v podstatě spisovnou češtinou, odlišnou od jazyka, kterým se tehdy v Žilině a v jejím okolí mluvilo, zasluhují její nesporné slovakismy podrobného zkoumání, zejména v oblasti lexikální, ale také hláskoslovné a morfologické. To bude úkolem dalších monografických prací, které po všech stránkách prozkoumají jazykový materiál Žilinské knihy a s konečnou platností určí i její správné místo mezi ostatními památkami důležitými pro poznání vývoje slovenského jazyka: pro tyto práce je Ryšánkův Slovník k Žilinské knize, navazující metodou i důkladností zpracování na nejlepší tradice gebauerovské, nejen spolehlivou základnou materiálovou, ale i příkladem a povzbuzením.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 1-2, s. 40-42

Předchozí Slavomír Utěšený: K jazykové stránce populárně vědeckých časopisů

Následující Kvido Hodura: K výkladu jmen t. zv. Geografa bavorského

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1