K jazykové stránce populárně vědeckých časopisů
Slavomír Utěšený
[Posudky a zprávy]
-
Jedním z našich nejčtenějších populárně vědeckých časopisů je obrázkový měsíčník Lidé a země, který má za úkol popularisovat nejnovější poznatky zeměpisné vědy a přinášet přitom opravdu hodnotné aktuální zprávy o životě lidí na celém světě. Není to jistě úkol zcela snadný, ale našemu časopisu se vcelku daří plnit jej dobře — aspoň po stránce obsahové. Ne tak už po stránce formální; ta místy prokazuje přímo základní nedostatky v práci redakce. Časopis Lidé a země přináší na př. vedle původních článků i poučení z cizích pramenů, a tu by bylo potřeba věnovat daleko větší péči redakčnímu sjednocení těchto příspěvků, a zvláště by se při tom neměla zanedbávat jejich stránka jazyková.[1]
[38]Je sice pravda, že naše zeměpisné názvosloví, hlavně řada zeměpisných jmen ze světa mimoevropského, je dosud neustáleno, ba že je tu místy kolísání ještě velmi značné, protože tu zatím chybějí závazná a soustavná pravidla pro přepis takových názvů do češtiny. Pro odborný časopis zeměpisný by to však platit nemělo ani v této situaci — neboť kde jinde, když ne tady, by se mělo účinněji propagovat a vštěpovat pevnější povědomí jisté závaznosti a jednotnosti i u takových dosud neustálených názvů? Největší potíže jsou tu zpravidla s označováním délek. Podle staršího a dosud dost vžitého způsobu se délky u mnoha mimoevropských zeměpisných názvů nepsaly, především jistě proto, že se k nám tyto názvy dostávaly prostřednictvím těch evropských jazyků, které délku zpravidla nevyznačují. Dnes se však u nás všeobecně ujímá i u takovýchto slov psaní délek v souhlase s jejich původní výslovností. Nemalou zásluhu o to mají jistě naši orientalisté, kteří používali pro svou odbornou potřebu tohoto způsobu přepisu z jednotlivých orientálních jazyků do češtiny už dávno. A tu pak pochopitelně při obecné neznalosti těchto jazyků a také vlivem dřívějšího způsobu psaní vznikne někdy kolísání tím, že se některé délky neoznačují důsledně, ba že se někdy kladou i neprávem.
Čteme-li tak na třech různých místech našeho časopisu jednou znění Himaláj, po druhé Himaláje a teprve po třetí Himálaj (jak je to v dosavadních Pravidlech), jistě to v nás vzbudí nejistotu a nedůvěru. Jak tedy vlastně máme starší vžitý tvar Himalaje, vyslovovaný zpravidla jako Himaláje, dnes psát? A střídají-li se zde i dvojice jako Nanga Parbat — Nanga Parbát, Nepal — Nepál, Tokio — Tokjó, Sudan — Súdan a j., dokonce v jediném článku (obyčejně se tu neshodují obrázky a mapky s vlastním textem), je to ještě povážlivější. Z uvedených dvojic jsou pak dva případy přímo nesprávné: označujeme-li už délky, je třeba psát Tókjó, Súdán.
Není to ovšem jen nedůslednost v psaní délek, která by se snad nakonec dala spíše vysvětlit (nejde-li ovšem právě o případy jako Sibíř!). Kolísání nacházíme v našem časopise i u jiných jevů, na př. v psaní názvů jako Daržíling — Dardžíling, Čomolungma — Džomolunma (= masiv Mount Everestu), nebo dokonce Kančindžang — Kančindžanga — Kandžendženga, o případech důsledně špatného psaní jako asyrský, Aconcaqua, Ťaň-Šaň (správně assyrský, Aconcagua, Tjan-Šan) ani nemluvě. Zde je zase nežádoucí rozkolísanost způsobena především odlišností grafických a pravopisných soustav různých evropských jazyků: jiný je systém přepisu německého, jiný v angličtině, jiného se konečně užívá v Sovětském svazu, a k tomu ovšem i v těchto jazycích často způsob takového přepisu kolísá. Největší potíže tu až dosud byly, jak známo, s názvy čínskými, kde se nyní u nás za starší a pro češtinu zcela nevhodný způsob přepisu anglického začíná používat přepisu nového, jenž vychází z povahy české [39]pravopisné soustavy a snaží se přitom podat pokud možno věrnou hláskovou podobu čínských slov. I tento systém má ovšem své potíže a je poměrně hodně složitý, takže se bude dost nesnadno vžívat. Jinak nás u slov čínského původu často také mate nové přejímání těchto slov prostřednictvím ruské grafiky, která má zase své zvláštnosti. Tak se na př. i v našem časopise objevuje nesprávná podoba Ťaň-Šaň (s -ň na konci, a tedy i se skloňováním Ťaň-Šaně atd.), ačkoli všechny dosavadní způsoby přepisu tohoto slova, jako běžná podoba Ťan-Šan, ale i Ťjan-Šan nebo Tien-Šan, jsou správnější o to, že mají ve shodě s čínskou výslovností na konci prosté neměkčené -n, kdežto nenáležité koncové -ň vzniklo pouhou mechanickou transliterací z azbuky.
S cizími jmény a názvy mají korektoři našeho časopisu potíže i jinak. V běžném textu tiskovou chybu téměř nenajdeme, v psaní cizích jmen se to však různými omyly a nepřesnostmi jen hemží: Charhiv, Kosciuzsko, Twed, Glasgov, Taschen Atlas, Boddhisatvrové, monsúm (!) jsou jen některé z mnohých chyb. Nepřekvapuje pak, že se objevují nedostatky i ve skloňování těchto slov (Norkay-em, yeti-ho, v Nowé Huti, v Monče-tundře a j.) a zvláště pak v transliteraci azbuky. Nadpisy jako Ekspědicja na Ťaň-Šaň, nebo Na lednikach i věršinach Srjedněj Azii (místo Ekspedicija na Tjan’—Šan’, … veršinach Srednej…) tu nejsou vzácností.
Nedodržují se v našem časopise ani jiné grafické zvyklosti, na př. ustálené zkratky (píše se tzv. i t. zv., sv. i sev.-vých.), libovolně se píší číslovky (8000 m i 8.000 m, ačkoliv u čtyřmístných čísel je tečka za tisíci jistě zbytečná, právě tak jako je nevhodné psát matematický zlomek u typu za 1/2 hodiny). Zvláště pestré je to pak s tečkami, dvojtečkami, čárkami, uvozovkami a závorkami u titulů a titulků.
Vlastní jazyková úroveň časopisu není ovšem tak špatná, jak by se snad dalo soudit podle dosavadních výtek, naopak vcelku obstojí dobře. Je jenom zapotřebí, aby se tu redakce chovala méně shovívavě vůči některým příspěvkům, jež jsou ostatně zpravidla slabší i po stránce obsahové. Vedle závažnějších chyb typu začly, tyto znamenaly, práce byla marnou, vedle podivného termínu prodejná pohlednice a řady jiných maličkostí, jež by se však v časopise, který vydává Akademie, neměly objevit vůbec, jde tu častěji spíše o slohové neobratnosti. Najdeme tu na př. hojně kalky typu cestovatel-průkopník, vědecko-horolezecká výprava nebo nejasné formulace jako „od těch dob vždy po 5/4 hodiny vystřikuje (gejzír) svou vodu do výšky 45 m“ nebo konečně časté chyby v členění vět, jako „nejstarším japonským průmyslem je textil, a také nejrozšířenějším…“
Provádíme-li už tuto jazykovou revisi, musíme ještě vyslovit nesouhlas s nepřesným výkladem pojmu „jazyky aglutinující“ (zde na s. 108 aglutinativní!) a hlavně s nepřípustným žertováním na účet jazykové [40]podoby orientálních slov, jako je javanské merdeka. Připomínat francouzské kolonisátory u tohoto slova, jež značí svobodu, je při nejmenším nevkus. Časopis jinak tak pohotový, poutavý a poučný, jako je právě Lidé a země, jistě si zaslouží, aby mu byla věnována větší péče i po této stránce a aby se zbavil uvedených nedostatků. Výchovná funkce časopisu, zvláště mezi mládeží, nese s sebou odpovědnost vychovávat čtenáře též po stránce jazykové. Jde často o slova, s nimiž se tu čtenář setkává po prvé, a má právo na to, aby se mu z rukou odborníků dostávala v podobě správné.
[1] Materiál, který dále v článku uvádíme, je z prvních šesti čísel předloňského ročníku časopisu.
Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 1-2, s. 37-40
Předchozí Karel Hausenblas: O slohu novinových článků
Následující Zdeněk Tyl: Slovník k Žilinské knize
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1