Nástup československé marxistické jazykovědy

Lubomír Doležel

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Není náhodou, že nejvýznamnější souborná československá jazykovědná publikace[1] od sovětské jazykovědné diskuse je spjata se jménem akad. Bohuslava Havránka. Příčina je nejen v tom, že si akad. Havránek získal za dobu své vědecké a pedagogické působnosti velkou řadu žáků a přátel; souvislost je hlubší: ve sborníku se obrážejí dva základní rysy Havránkovy osobnosti — bohatství a mnohostrannost zájmů, objímajících téměř všechny okruhy jazykovědného bádání, a nekompromisní boj za vědu živou a pokrokovou, který vrcholí v době dnešní, kdy se jazykovědě dostalo „tak čestného a významného místa“[2] jako nikdy předtím.

Závažnost sborníku spočívá především v tom, že všechny studie, i když mají předmět sebespeciálnější, snaží se přispět k objasnění otázek obecných, vycházejíce ze Stalinových myšlenek o jazyku a jazykovědě. Tím se „Havránkův sborník“ stává jakýmsi úvodem do obecných otázek marxistické jazykovědy, jejichž formulace a řešení jsou doloženy bohatým konkretním materiálem. Na druhé straně ukazuje recensovaný sborník velmi názorně, že k opravdové, trvale hodnotné jazykovědné práci nestačí deklarativní přiznání k marxistickým thesím o jazyce; pevným základem jazykovědné práce zůstává i nadále rozbor a výklad jazykového materiálu, při čemž ovšem marxistická jazykovědná theorie je nezbytným a bezpečným východiskem. Pro tento obecný dosah a význam patří sborník do rukou každého, kdo přichází s jazykovědou do styku, ať již jako theoretik, praktik nebo pedagog.[3] Jestliže v našem referátě věnujeme některým statím větší pozornost, u jiných se pak spokojujeme stručným zaznamenáním, není to nikterak dáno myšlenkovou a obsahovou závažností jednotlivých prací, nýbrž zřetelem na převládající zájmy čtenářů Naší řeči.

Zásluhou vědecké redakce (prof. Dr. Jaromír Bělič, Dr. Miloš Dokulil, prof. Dr. Karel Horálek a prof. Dr. Alois Jedlička) dostal sborník vy[166]váženou a ucelenou podobu.[4] Jeho úvodní část je věnována přímo osobnosti jubilantově. Obsahuje vedle blahopřání presidenta K. Gottwalda a pozdravných dopisů akad. Zd. Nejedlého, ministra V. Kopeckého a ministra L. Štolla stať K. Horálka Přehled Havránkovy vědecké činnosti (11—35), projev J. Mukařovského Bohuslav Havránek a Karlova universita (36—39) a osobní vzpomínku Kv. Hodury Bohuslav Havránek a Příruční slovník jazyka českého (40—42). K této části se přiřazuje chronologický Soupis prací akad. B. Havránka (529—551), sestavený K. Horálkem a Z. Tylem a dovedený až do r. 1952.

Horálkova stať je důkladným komentářem k Havránkově vědecké činnosti. Havránkovo dílo je tu rozděleno do tří základních okruhů: 1. bádání o češtině (zvláště otázky kultury jazyka, výzkum lidových nářečí a otázky lexikální a terminologické), 2. slovanská jazykověda v širokém rozsahu (s významným podílem práce rusistické) a 3. obecné otázky jazykovědné spolu s problematikou historickou (dějiny jazykovědy). Z těchto okruhů je zvlášť podrobně zhodnoceno Havránkovo dílo slavistické, vrcholící v obsáhlé monografické práci Genera verbi v slovanských jazycích I, II. Náležitou pozornost věnuje Horálek i Havránkově práci popularisační, věnované jednak škole (starší i nové učebnice českého jazyka), jednak širší veřejnosti (Česká mluvnice spolu s Al. Jedličkou). Havránek se tu opírá o hluboké znalosti současné spisovné češtiny a hájí jak její nerušený rozvoj, tak její jednotu, vyplývající nutně z celonárodní funkce spisovného jazyka.

Horálkův přehled bude nezbytným úvodem ke studiu díla akad. Havránka, neboť hodnotí toto dílo v novém světle zásad marxistické jazykovědy. Ukazuje se, že přes některá dobově podmíněná, dnes překonaná hlediska theoretická je celé dílo Havránkovo životné, aktuální a podnětné. — Nedostalo se však bohužel zasloužené pozornosti působení Havránkovu na filosofické fakultě v Brně, kde právě rozvinul jubilant iniciativní činnost vědeckou, pedagogickou (kolik jeho žáků z tohoto období působí na našich vysokých školách!) i politickou (zejména pro šíření poznání Sovětského svazu a lásky k němu).

Druhá část sborníku řeší obecné otázky jazykovědné, a to v těchto statích: Fr. Trávníček Slovo a věta ve světle Stalinova učení o jazyce (43—54), M. Roudný Základní slovní fond s hlediska prací J. V. Stalina a sovětských jazykovědců (55—66) a P. Trost O „významu“ hlásek (67—72). — Akad. Trávníček se zabývá dvěma okruhy problematiky. V prvé části své stati formuluje podstatu slova a věty a jejich vztah ke kategoriím myšlení. Vycházeje z Psycholo[167]gie B. M. Těplova, vykládá dialektický vztah mezi jazykem a myšlením tak, že věta je výrazem myšlenky (t. j. soudu nebo úsudku), slovo pak vyjadřuje pojem. „Dialektická jednota jazyka a myšlení neznamená však totožnost jazyka a myšlení; táž myšlenka může být vyjádřena jazykově různě, a to v jednom jazyce nebo v jazycích různých“ (46). S tohoto hlediska mají větnou povahu i věty neslovesné, neboť vyjadřují myšlenku, která je totožná se smyslem věty dvojčlenné slovesné (Praha! = To je Praha). Tyto Trávníčkovy úvahy o vztahu jazyka a myšlení mají u nás nepochybně hodnotu průkopnickou. Další rozpracování těchto otázek musí ovšem nezbytně přihlédnout k novým výsledkům sovětské jazykovědy, psychologie i logiky.[5] V druhé části své studie odpovídá akad. Trávníček na otázku, co je obsahem mluvnice. Podle Stalina se mluvnice skládá z morfologie a syntaxe. Morfologií se často rozumí nauka o ohýbání slov, to však je podle Trávníčkova názoru zužování Stalinova pojetí. Do morfologie patří i tvoření slov, jednak proto, že nauka o tvoření slov rovněž zobecňuje, neprobírá slova „jako jednotliviny, nýbrž jako kategorie“ (48), jednak proto, že s hlediska vývojového se tvoření slov „děje podle jistých pravidel a zákonů“ a konečně proto, že „slovotvorné útvary mají v podstatě touž funkci jako ohnuté tvary“ (49). Morfologie se tedy dělí na morfologii tvarovou a slovotvornou. Třetí oblast morfologie tvoří „morfologie hlásková“ t. j. hláskosloví. Hláskosloví patří do mluvnice proto, že hlásky jsou prostředky, kterými jazyk provádí tvaroslovné změny. Naproti tomu nemá v mluvnických disciplinách místo tradiční nauka o slově, do níž se zahrnují i výklady významové. Tyto výklady tvoří jádro semasiologie (sémantiky), do níž patří: výklad o slově jako výrazu pojmu, výklad o základním slovním fondu a ostatní slovní zásobě a konečně výklady o vývoji slovní zásoby.[6] — Zdá se nám, že Trávníčkovo široké pojetí mluvnice není zcela nesporné právě po Stalinových jazykovědných statích a se zřetelem k starším i novým pracím ruského i sovětského [168]mluvnictví. Trávníčkovo pojetí má svou oporu v naší mluvnické tradici; již J. Gebauer dělil mluvnici na: A. nauku o slově, která obsahuje 1. hláskosloví, 2. kmenosloví, 3. tvarosloví, a B. skladbu.[7] Bylo by však žádoucí rozlišit obsah mluvnice jako theoretické a přesně vymezené discipliny jazykovědné a obsah praktických a školských mluvnic, které se snaží podat obraz jazyka ve všech jeho složkách kromě slovníku. Zvláště problematické je zařazení hláskosloví do mluvnice (morfologie). To, že hlásky jsou prostředkem vyjadřování a rozlišení mluvnických tvarů, nečiní z nich ještě předmět mluvnice. (Z toho důvodu by mohly stejně dobře patřit do nauky o slovní zásobě.) Zdá se nám proto s hlediska Stalinových statí theoreticky oprávněnější dělení jazykovědy na základní discipliny podle jednotlivých složek jazyka: 1. hláskosloví — nauka o „přírodním materiálu“ jazyka (hláskách), 2. mluvnice — nauka o „změnách slov a o spojování slov do vět“ a 3. nauka o slovní zásobě, t. j. o „stavebním materiálu“ jazyka. K nim se přirozeně řadí čtvrtá jazykovědná disciplina — stylistika. Při každém dělení však musíme mít na mysli, že „jazyk je tak těsná jednota, tak složité sepětí všech jednotlivých částí, že každé rozetnutí na ty nebo ony části je umělé a nemůže být provedeno do důsledku“.[8]

V článku M. Roudného, k němuž materiálem i podnětnými připomínkami přispěl Fr. Kopečný, jsou podána hlavní kriteria, jimiž se podle sovětských autorů (zvláště Vinogradova, Černycha a Vachmistrova) určuje struktura základního slovního fondu. Tato kriteria jsou ilustrována pěkným materiálem českým se širšími výhledy do jiných jazyků, zvláště slovanských. Zaslouženou pozornost věnuje autor otázce, zda vývoj základního slovního fondu probíhá podle vnitřních vývojových zákonů jazyka. Dovozuje, že podle těchto zákonů se vyvíjejí jen systémové prvky základního slovního fondu, t. j. především produktivní modely tvoření slov. Zařazení produktivních slovotvorných prostředků do základního slovního fondu však nelze považovat za nesporné. Ve studiu otázek základního slovního fondu jsme u nás vůbec teprve v počátcích. Nestačí tu vyjmenovat znaky základního slovního fondu ani stanovit okruhy slov,[9] která základní fond tvoří. Cílem zkoumání musí být objasnění úlohy, kterou má základní slovní fond ve struktuře a vývoji slovní zásoby. (Dnes už je na př. celkem jasný vztah základního slovního fondu k různým stylovým a citově zabarveným vrstvám slovníku.)

[169]Studie P. Trosta osvětluje jasně, byť poněkud lakonicky, dvě důležité theoretické otázky, o nichž se u nás i v Sovětském svazu živě diskutovalo: otázku znakovosti jazyka a otázku povahy fonému. V množství příspěvků na tato themata vyniká Trostovo pojetí promyšleností závěrů, k nimž autor dospěl aplikací dialektickomaterialistické metody poznání. Základní „zvukově významové“ jednotky jazyka, slova, mají konvenčně znakovou platnost motivovanou sociálně. Pojetí slov jako konvenčních znaků je staré (Demokritos) a nelze je odmítat poukazem na Leninův boj proti znakové theorii poznání. Lenin naopak „souhlasil s pojetím slov jako konvenčních znaků“ (68). Hlásky naproti tomu „význam“ nemají, jsou to jen „zvukové jednotky schopné rozlišovat jednotky významové“ (68). Právem odmítá P. Trost idealistické, nevědecké theorie o významu hlásek, zvláště theorii hláskové symboliky. Tato theorie vede ke zcela subjektivnímu pojetí. V té souvislosti se autor dotýká i otázky eufonie v poesii a nesouhlasí s tradičním názorem, podle něhož eufonie podtrhuje význam určitého slova. Eufonie může citově naladit text, avšak význam jednotlivých slov oslabuje.[10]

Třetí část sborníku tvoří tři studie o otázkách českého hláskosloví. — M. Romportl (K otázce ustálení západoslovanského přízvuku, 73—80) uvádí materiál z nářečí chodského a jablunkovského, který může podepřít Havránkovu theorii, podle níž se český a slovenský přízvuk pravděpodobně ustálil původně na předposlední slabice a teprve pak se přenesl na slabiku první. Romportlův příspěvek je třeba vítat, neboť znovu zdůrazňuje důležitost materiálu z českých nářečí (zvláště archaických) při řešení této otázky, v níž ještě nebylo řečeno poslední slovo. B. Hála uveřejňuje studii O t. zv. „švábské melodii“ v češtině (81—89). Prof. Chlumský kdysi označil tímto termínem zvláštní případ důrazné výslovnosti v češtině se „zvratným“ průběhem melodie (přízvučná slabika se vyslovuje hlouběji než slabika nepřízvučná). Hála rozborem materiálu dokazuje, že tato česká melodie má jen velmi vzdálenou, čistě vnější podobnost s melodií západojihoněmeckou; není proto žádného oprávnění nazývat ji „švábská melodie“.

Stať M. Komárka K fonetické povaze staročeského ě (90—98) vychází z přehledu a kritiky starších názorů, zvláště Gebauerových a Trávníčkových. Autor dospívá k dvěma závažným zjištěním: 1. Ztráta jotace po j, ň nenastala v době pračeské, nýbrž až v 2. pol. 14. stol. [170](doloženo rozborem jotace v Hradeckém rukopise a v Passionálu Musejním). 2. Staročeské ě nebylo svou fonetickou povahou stoupavý diftong , nýbrž pohybový diftong , jehož i-ová složka mohla sice splynout s j (ve spojení jě), ale „přechodný zvuk od i k e zřetelně odlišoval tento foném od e“ (96).

Slavistika je ve sborníku zastoupena hlavně několika pracemi o vývoji slovní zásoby slovanských jazyků. A. Dostál (K otázce slovotvorných typů, zvláště slovanských, 99—113) zkoumá vztah mezi formou slova a významem. Ukazuje, že dva typy indoevropských kořenů odpovídají v podstatě dvěma významovým kategoriím slov: t. zv. jednoslabičná base (ved-, nes- a pod.) je charakteristická pro substantiva, adjektiva a slovesa, jiný typ kořene pro spojky, příslovce, předložky a citoslovce (zájmena zaujímají postavení přechodné).

Stať A. V. Isačenka Príspevok k štúdiu najstarších vrstiev základného slovného fondu slovanských jazykov (114—130) a studie A. Mátla Abstraktní význam u nejstarších vrstev slovanských substantiv (kmenů souhláskových) (131—151) přinášejí v mnohém nové a hlubší etymologické výklady nejstarších slovanských substantiv. — K Mátlově stati poznamenáváme, že jeho pojetí abstraktního substantiva a abstraktního významu vyžaduje podrobnějšího a přesnějšího výkladu. Autor totiž rozumí pod abstraktním substantivem nejen zpředmětněná pojmenování dějů, stavů, vlastností a vztahů, nýbrž i pojmenování „některých vyšších pojmů obecných s vyšším stupněm zobecnění“ (132). Jestliže prvá kategorie abstrakt vzniká abstrakcí vlastností (v širokém smyslu) od substance jako nositele vlastností, pak druhá kategorie je výsledkem zobecnění (generalisace).[11] V tomto druhém případě bude obtížné stanovit hranici mezi „konkrety“ a „abstrakty“.

K slavistické části sborníku se řadí drobný Příspěvek ke kritice a výkladu sborníku Supraslského (152—153) Fr. Ryšánka a stať V. Machka Slovanská intensiva slovesná s příponovým -stati (248— 254) s novým etymologickým výkladem sloves typu chlastati.

Velmi důležitou složkou sborníku jsou práce s problematikou mluvnickou. Jedna z nich je věnována slovenštině (E. Pauliny Rod pomnožných miestnych mien v spisovnej slovenčine, 154—161), jedna angličtině P. Sgall K vývoji deklinace substantiv v angličtině, 162—170), ostatní, pro nás nejzajímavější, češtině (J. Vachek K problematice českých posesivních adjektiv, 171—189, M. Helcl Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin, 190—199, I. Pol[171]dauf Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu, 200—223, F. Kopečný Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso, 224—257, M. Dokulil K modální výstavbě věty, 225—262 a F. Daneš Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi, 263—274).

Studie Paulinyho a Sgallova osvětlují na konkretních jevech mluvnické stavby otázku vnitřních vývojových zákonů jazyka. Pauliny dokazuje rozborem rodu a skloňování slovenských pomnožných místních jmen, že v „celonárodním“ jazyce (t. j. v jazyce spisovném i v nářečí) působí stejné vnitřní zákonitosti, třebaže výsledky jejich působení mohou být různé.[12] Sgall dokládá na vývoji anglické deklinace vzájemné vztahy mezi procesy hláskovými a mluvnickými a úlohu možného cizího vlivu ve vývoji mluvnické stavby.

Bohemistický oddíl, tvořící vlastní jádro sborníku, zahajuje stať J. Vachka. Vykládá příčiny, které způsobily tvarové ustrnutí jihočeských a západočeských přivlastňovacích adjektiv na -ovo, -ino (typ tátovo klobouk, čepice, pole, holubi).[13] Vachek srovnává tento český nářeční typ s anglickým „possessive case“ (t. zv. saský genitiv typu John’s hat) (i když srovnání tu může být jen vnější) a vyvozuje pak ustrnutí českých nářečních tvarů z obecné tendence češtiny k odstranění jmenných tvarů u přídavných jmen přivlastňovacích a přídavných jmen vůbec. V jižních a západních nářečích vedl tento vývoj k zániku celého paradigmatu; ustrnulá forma se pak sbližuje s paradigmatem podstat. jména. Zajímavé jsou Vachkovy poznámky k vývoji jmenných tvarů adjektivních, zvláště k vývoji a dnešnímu stavu adjektiv deverbativních (participií). Dnes můžeme tyto výklady doplnit novým obrazem současného stavu s hlediska významového a stylistického, jak jej podal Fr. Kopečný.[14]

Stať M. Helcla je zvlášť aktuální nejen svým vlastním předmětem, ale i svým zaměřením normativním. Autor formuluje stručně obecné východisko a smysl normativní a kodifikující činnosti jazykovědy: [172]„Živelnost (vývoje) se nesrovnává s marxistickým stanoviskem, a proto ji nemůže přijmout ani marxistická jazykověda, nýbrž musí vysledovat řád a zákonitosti jazyka a na podkladě získaných poznatků vybudovat hráze, jimiž by zamezila povodeň anarchie, k níž by rozbujelá živelnost v jazyce vedla, ale nezarazila přitom klidný, kupředu směřující stálý tok jazykového vývoje, jemuž nesjednal plné právo v jazykovědě nikdo menší než J. V. Stalin“ (196). Upozornění na tyto theoretické otázky, jež je třeba řešit nově s hlediska marxistického učení o jazyce, je velmi záslužné, neboť naše jazykověda si zatím dostatečně neujasnila nová theoretická východiska kodifikační a jazykově politické praxe.[15] Zkoumané adjektivní složeniny roztřiďuje Helcl na několik významových typů (dialektickomaterialistický, staročeský, tmavohnědý, červenobílý, československo-sovětský, technicko-inženýrský) a odmítá složeniny mechanické (strojnětraktorový). K tomu je třeba poznamenat, že každou nově tvořenou složeninu musíme posuzovat zvlášť, neboť významové rozlišení mezi jednotlivými typy je často velmi jemné (sám autor uznává možnost dvojího výkladu adjektiva strojnětraktorový). Bylo by žádoucí podrobit zvláštnímu rozboru ty případy, které se s hlediska dosavadního systému jeví jako odchylky nebo chyby. Je možné, že se vytváří nový typ adjektivních složenin, významově jemně odlišený od typu slučovacího i recipročního. Jde o takové případy jako učebně výchovný proces, autorem uváděný anglo-americký imperialismus a pod.; sem bychom také přiřadili složeninu marxistickoleninský (světový názor), v jejímž výkladu (reciproční složenina marxisticko-leninský) se s autorem neshodujeme. Celou věc bude ještě třeba prozkoumat na úplném materiálu a odlišit ty složeniny, které slouží významové diferenciaci, od nepotřebných, významově nejasných slepenců.[16]

Myšlenkově velmi bohatá stať I. Poldaufa řeší otázku povahy kategorie vidu (dokonavost — nedokonavost) a některých kategorií vidu blízkých (fázovost děje, míra děje). Východiskem svých úvah činí autor rozlišení abstrakce lexikální a abstrakce gramatické. „Lexikální abstrakce vytvářejí pojmové jednotky, jejichž reálnou formou jsou slova, a to s různou úrovní zevšeobecnění“ (žolík, jezevčík, pes, masožravec, čtvernožec, ssavec, živočich, organismus, přírodnina, organisovaná hmota, jednotlivina, něco). Naproti tomu abstrakce gramatické „vytvářejí kate[173]gorie, a to opět s různým stupněm zobecnění“ (200). Na pomezí mezi abstrakcí lexikální a gramatickou leží takové abstrakce, které nemají lexikální formu (slovo) ani netvoří základ kategorií gramatických, na př. „jednotlivina“ a „celkovina“ (čočka „luštěnina“ — čočka v optice). Autor je nazývá abstrakce liminální (prahové). — Podotýkáme k tomuto theoretickému úvodu, že zde postrádáme zhodnocení tradičních kategorií lexikálních (respektive vymezení jejich vztahu k liminální abstrakci). Nepovažujeme také za vhodné termíny „lexikální abstrakce“ a „gramatická abstrakce“, neboť svádějí k nesprávnému přenášení tohoto rozlišení do oblasti myšlení. Ve skutečnosti totiž jde o myšlenkovou (logickou) abstrakci, kterou jazyk může vyjadřovat jednak prostředky lexikálními, jednak prostředky gramatickými. — Od tohoto theoretického výkladu přechází Poldauf ke zkoumání „mechanismu slovesných vidů“.[17] Rozlišuje slovesa s dějem cílovým (dělat), směrovým (sedat si), difusním (houpat) a prostě plynoucím (pracovat). První tři, shrnuté pod „liminální abstrakci lineárnosti“, mohou vyjadřovat dokonavost (dělat — udělat a pod.), naproti tomu slovesa s dějem (i stavem) prostě plynoucím dokonavé tvary nemají (pracovat, ležet, přemýšlet, postupovat atd.), jsou tedy jen nedokonavá. Základní otázku povahy kategorie vidu pak autor oprávněně řeší tak, že považuje kategorii vidu za kategorii gramatickou, a podrobným rozborem odmítá dvě základní námitky, které se proti tomuto pojetí uvádějí: námitku poukazující na původ tvarových prostředků vidových (formální prostředky kategorie vidu — přípony a předpony — mají významný úkol ve výstavbě slovníku) a námitku poukazující na neúplnost paradigmatickou (chybívá jeden z členů vidové dvojice). První námitku Poldauf vyvrací poukazem na to, že vyjadřování dokonavosti a nedokonavosti příponami a předponami se zřetelně odlišuje od způsobu, jakým se těchto prvků využívá při tvoření slov. Tak se u předpon s hlediska vidového rozlišují předpony významotvorné (přede-psat), řadící (na-psat) a prostě vidové (pro-mluvit).[18] K druhé námitce připomíná Poldauf, že neúplnost paradigmatická vzniká jen v určitých případech, zvláště u sloves s dějem prostě plynoucím (srovnej výše) nebo u sloves citově zabarvených. Závěrečnou část článku věnuje Poldauf otázce fázovosti (rozplakat se, dopsat) a dějové míry (nalítat se, pokašlávat). V těchto případech nejde o kategorie gramatické (fázovost vyloučil z gramatických kategorií již B. Havránek), nýbrž o „liminální abstrakce“ v oblasti lexika, kterým neodpovídá slovo - pojem (rozpršelo se není plně synonymní se začalo pršet). Stra[174]nou ponechává Poldauf slovesa vyjadřující „složený děj“ (násobená, opakovací, podílná), která by vyžadovala zvláštního rozboru.

Studie Fr. Kopečného přehledně shrnuje v první části, věnované otázce passiva a jeho vyjadřování, dosavadní výsledky studia této otázky (B. Havránek, Genera verbi v slovanských jazycích I, II; Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II; Vl. Šmilauer, Novočeská skladba) a některé z nich zpřesňuje. Výrazně ukazuje passivní platnost zvratné formy, i když se tato forma někdy blíží činné vazbě s všeobecným podmětem. Na druhé straně opisná forma vyjadřuje passivnost výslednou, a má tedy blízko k pojetí stavovému. Typ „místnosti jsou zařízeny“ (dokonavé sloveso v přítomném čase) lze s Trávníčkem oprávněně vyloučit z passivního pojetí vůbec a také formy s nedokonavým slovesem v présentu jsou řídké, neboť trpný rod se málo hodí pro vyjádření aktuálně probíhajícího děje. — Hlavní přínos studie Fr. Kopečného je v kapitolách věnovaných rozboru „reflexivního útvaru“ (sloveso + se, si). Autor rozlišuje tři základní typy: a) zvratná forma, t. j. mluvnický tvar zvratného slovesa s mluvnickým významem passivním (dům se staví), b) zvratné sloveso významové (procházet se), c) dvoučlenný výraz, v němž obě složky zůstávají samostatné (vidím se v zrcadle). U tohoto třetího typu, kde jde o totožnost podmětu a přísudku, se předmětovost zájmena se pociťuje silněji nebo slaběji (vidím se, umývám se, zabil se a pod.). Zvratná slovesa významová (typ b) se liší od svého možného nezvratného protějšku významem slovníkovým (lexikálním): stavět dům — stavět se nechápavým. Podobná situace, jak ukazuje Kopečný v závěru studie, je i u typu se zvratným zájmenem v 3. pádě (koupit si něco, sednout si, stěžovat si a pod.). — I když Kopečný přináší pronikavý pohled na problematiku t. zv. zvratných sloves, přece by bylo žádoucí dobrat se i v této složité otázce základního hlediska, které by jednak umožnilo přehlednější postup výkladu, jednak by se mohlo stát základem pro jednotnou klasifikaci významových typů. Takové jednotné dělidlo postrádá několikeré třídění „reflexivního útvaru“; postrádá ho i třídění t. zv. zvratných sloves významových, kde přece čtvrtá skupina, t. zv. reflexiva tantum, není (jak k tomu svádí uspořádání výkladu) ve stejné rovině jako ostatní typy těchto zvratných sloves.

Vycházeje z marxistického chápání vztahu mezi jazykem a myšlením, formuluje M. Dokulil ve svém příspěvku po prvé v naší literatuře s nového hlediska otázku modality. V tradičních výkladech se modálností obykle rozumí jednak slovesný způsob, jednak rozlišení vět „podle obsahu“ a „podle vnitřního postoje mluvčího“. Dokulil ukazuje, že modálnost jde napříč všemi složkami jazyka, zahrnujíc jednak vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti („objektivní modálnost“), jednak vztah mluvčího k obsahu výpovědi („subjektivní modálnost“). Ve vlastním [175]smyslu však rozumíme modálností jen „modálnost objektivní“ a oblast vztahu subjektu k obsahu výpovědi jen potud, pokud tento základní modální vztah podmiňuje, kdežto různé podoby subjektivních reakcí na skutečnost odlišujeme jako samostatnou oblast expresivnosti. Prostředky k vyjádření modálnosti dělí autor na primární — vytvářejí modálnost jádra přísudku — a sekundární — připojují se k modálnímu významu mluvnického základu výpovědi. K primárním prostředkům patří slovníkový význam přísudkového jádra (může omezovat možnosti modálních významů), slovesný způsob, obraty s modálním slovesem (musil nastoupit) nebo s neosobní sponově jmennou predikací (je třeba nastoupit), modální částice (prý) a slova (patrně) a v neposlední řadě intonace. Složitá je situace v souvětích, kde dochází k různým vztahům modálních predikací (Chce se mi spát, ale musím ještě napsat dopis. Buduj vlast, posílíš mír! Kdybych to věděl, tak jsem ti to dávno řekl a pod.). Celá složitá otázka modality nemohla být přirozeně v jedné stati vyřešena. V obecném pojetí modality bude třeba důkladněji vyložit vztah mezi modalitou („objektivní modalitou“) a expresivitou („subjektivní modalitou“). Otevřeny zůstávají též mnohé dílčí otázky, právě proto, že Dokulilova stať se snaží ukázat otázku modality v novém světle.

Mluvnickou problematiku současně češtiny uzavírá studie F. Daneše. Její přínos je v prvé řadě metodický. Přednosti Danešovy metody vynikají ve srovnání s výsledky některých starších prací, které jsou těmto otázkám věnovány (zvláště prací Petříkových). Většinou se tu pracovalo s isolovanými „laboratorními“ příklady. Daneš však zkoumá přízvukově intonační linii výpovědi ve vztahu k její významové výstavbě, a tudíž ve vztahu k významu celého kontextu. Přízvukově intonační podobou výpovědi — podobně jako pořádkem slov — se realisuje její aktuální členění. V každé výpovědi lze proto rozlišit část důraznou (s t. zv. „větným“ přízvukem) a část nedůraznou. Nositelem „větného“ přízvuku je některé slovo výpovědního jádra. S této theoretické základny pak Daneš rozbírá takové případy, v nichž přesunutí „větného“ přízvuku je spojeno se změnou významu celé věty (na př. Psal také česky. Psal také česky). Zvláštní kapitolu věnuje autor rozboru této otázky v složité oblasti vět se záporem.

Dva příspěvky, tvořící další oddíl sborníku, se obírají aktuální srovnávací problematikou česko-ruskou, a to v málo propracované oblasti syntaxe. B. Ilek srovnává v obsažné studii Volba a postavení subjektu v ruštině a v češtině (275—295) vyjadřování nositele děje nebo stavu (nebo t. zv. „logického podmětu“; Ilek užívá nepříliš šťastného termínu „subjekt“, kdežto označení „podmět“ ponechává pro pojetí mluvnické) v obou jazycích. Podrobným rozborem ukazuje, že tu existují podstatné rozdíly vyplývající z toho, že ruština vyjadřuje [176]„subjekt“ často jinak než mluvnickým podmětem (srov. nejznámější případy: Добрый ужий был бы нам нужен. Potřebovali bychom dobrou večeři. — У бабушки были две дочери и сын. Babička měla syna a dvě dcery). — Příspěvek zkušeného metodika L. V. Kopeckého O ruské shladbě na české škole (296—307) správně zdůrazňuje, že i při školních srovnávacích výkladech syntaktických je třeba podávat srovnávané jevy v určité soustavě a na bezpečné theoretické základně. Autor pak navrhuje tento postup výkladů: predikace — slovní spojení — typy jednočlenných vět — souvětí. Načrtává tím zároveň hlavní obrysy budoucí práce na učebnici ruské skladby pro české školy.

Dialektologická část sborníku názorně ukazuje, že ze Stalinových statí o jazykovědě nezbytně vyplývá nutnost historického zkoumání dialektů. Většina studií je tu proto věnována otázkám historické dialektologie. Základní obecné otázky historické dialektologie řeší V. Skalička (Vývoj dialektů a společenský řád, 308—316) a A. Kellner (K otázce historického formování jazykových hranic, 317—327). Obě studie osvětlují vztah mezi vývojem jazyka a vývojem společnosti; Skaličkova tím, že na konkretních příkladech ukazuje, jak různé společenské formace podmiňují i různé tendence ve vývoji dialektů, Kellnerova pak tím, že za hlavního činitele v utváření nářečních hranic označuje rozdělení politické, církevní a vůbec správní. Také stať Jar. Voráče O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu (328—340) přihlíží k historickým perspektivám dialektologického studia. Jejím jádrem je ovšem zhodnocení metody jazykového zeměpisu s hlediska zásad marxistické jazykovědy a podrobný popis aplikace této metody při výzkumu dnešního stavu českých nářečí, jak jej provádí Ústav pro jazyk český.

Speciální „příspěvek k historické dialektologii moravské“ Sl. Utěšeného (Čeština nejstarších úsovských matrik, 341—352) přináší pak metodický vzor pro zkoumání místních památek a dokumentů a ukazuje tak jednu z cest, kterou se historická dialektologie dobírá konkretních výsledků. Stejně tak má obecnější význam pro historickou dialektologii i studie V. Blanára Jeden prípad medzislovanských jazykových vplyvov. Nárečie malej slovenskej jazykovej skupiny v Pišurke (o. Lom, Bulharsko) (353—368), neboť přináší poučný, přesně popsaný příklad vzájemného působení příbuzných, slovanských nářečí.

Přecházíme k oddílu obsahujícímu příspěvky k dějinám spisovného jazyka českého. Je uveden theoretickou statí K. Horálka K problematice dějin spisovného jazyka (369—375). Východiskem při výkladu dějin spisovného jazyka musí být nejen Stalinovy stati o jazykovědě, ale také jeho Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Z nich [177]vyplývá, že jazyk „má svou objektivní zákonitost, která se nedá ani zrušit ani obcházet. Do jazykového dění lze zasahovat jen za předpokladu, že je specifická zákonitost jazykového vývoje respektována a že se z ní vychází.“ (370) S tohoto hlediska je třeba posuzovat „umělé“ zásahy do vývoje spisovného jazyka. Jazyk spisovný se odlišuje od jazyka běžně mluveného tím, že jeho systém má volnější vazbu jednotlivých složek; tím je umožněna bohatší stylistická diferencovanost a také zásahy do ustrojení spisovného jazyka. Podle Horálkova názoru není správné zdůrazňovat větší normovanost spisovného jazyka proti nářečí nebo jazyku obecnému, třebaže užívání spisovného jazyka je vždy uvědomělejší a méně automatisované než užívání nářečí.[19]

M. Štěrbová (v stati K otázce bohemik v charvátskohlaholském písemnictví, 376—384) se zabývá vlivy češtiny (zvláště vlivy lexikálními) v některých charvátskohlaholských rukopisech z 15. stol. Znovu je touto studií dokumentována vyspělost češtiny 14. stol. a její podíl při vytváření spisovných jazyků slovanských.

J. Daňhelka otiskuje příspěvek Některé zásadní otázky historického slovníku českého jazyka (385—394). Přes klady starších slovníků (zvláště nedokončeného slovníku Gebauerova) stojí před českou jazykovědou naléhavý úkol: vytvořit historický slovník, který by zahrnul celé dějiny lexikálního vývoje češtiny a vytvořil předpoklady ke studiu základního slovního fondu. Vzhledem k velikosti daného úkolu (zvláště v tom rozsahu, jak jej vytyčuje Daňhelka) bude třeba zahájit nejprve práce na slovnících dílčích a monografických.

J. Hrabák ve svém příspěvku Dvě redakce staročeské Rady otce synovi (395—404) podnětně ukazuje, jak je možno využít výsledků textové kritiky k zjištění zákonitostí literárního vývoje a jeho spojů s vývojem společenským. Textová kritika se musí nejen dobrat původního autentického textu; je třeba se dále ptát, „proč došlo ke změnám tohoto původního textu, proč vznikaly různé redakce a jak se v nich odrážel společenský vývoj“ (397).

Příspěvek k dějinám spisovné češtiny (405—419) podává Fr. Svěrák. Jazykový rozbor dvou tisků z 1. pol. 18. stol. je sám o sobě záslužným činem pro poznání málo prozkoumaného období ve vývoji spisovné češtiny. Svěrákově studii však chybí jasné metodické vodítko. Nepoda[178]řilo se mu proto přehledně uspořádat materiál a dospět k obecnějším závěrům, které by umožnily hlubší poznání tehdejší rozkolísané normy.[20]

Jen zcela volně se k rozbíranému oddílu přiřazuje studie O. Králíka Legenda o slovanském původu Justiniánově (420—436), v níž autor sleduje osudy a úlohy této legendy od 18. stol. S obdivuhodnou jistotou se autor pohybuje v bludišti středověkých genealogických fantasií a podává je čtenáři živě a zajímavě. Přesto se domníváme, že některé slohové prostředky („Do toho jako puma přišly články Bryceovy“, 423 a pod.) nejsou zcela přiměřené vědeckému výkladu.[21]

Poslední část recensovaného sborníku přináší studie z oblasti jazyka a stylu umělecké literatury. Jsou to průkopnické pokusy o aplikaci theoretických zásad marxistické jazykovědy na tuto složitou a obtížnou problematiku.[22] S jazykovědným zkoumáním má četné styčné body stať F. Vodičky Vztah obrozenské literatury k literárnímu dědictví (437—458), i když její těžiště leží v oblasti literárně vědné. Zvláštní theoretický význam tu má Vodičkovo rozlišení tří složek v literárním dědictví: 1. jazyk; 2. umělecky vyjádřené poznání jistých jevů života (vzory umělecké práce i konkretní výsledky poznání obsažené v literatuře ztratily nadstavbový charakter); 3. literatura jako forma společenského vědomí, v níž se obráží nejen ideologie vládnoucích tříd, ale také ideje pokrokové. V dalším výkladu autor podrobně rozbírá vztah k jednotlivým složkám literárního dědictví ve třech etapách rozvoje obrozenské literatury. Sleduje přitom stále úlohu i vývoj jazyka umělecké literatury. V prvním období umožnil čin Dobrovského obnovit literární život u nás. V období druhém již šlo o to, aby se český jazyk stal vyspělým nástrojem kulturního rozvoje (činnost Jungmannova). V třetí etapě se usiluje o to, aby i jazyková stránka literárních děl umožňovala a podporovala široké politické i národní působení literatury (demokratisace jazyka — J. K. Tyl).

Do hloubky osvětluje vývojové tendence literárního jazyka v tomto posledním období národního obrození stať Al. Jedličky K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech XIX. stol. (459—472). Metodicky zvláště poučné je to, jak autor spíná vývoj jazyka umělecké literatury s vývojem české národní společnosti a s potřebami ideologické nadstavby v tomto období. V třicátých letech se značně rozšiřuje sociální základna literárního jazyka; proto se na něj nyní klade požadavek široké srozumitelnosti. V jazyku dochází k demokratisaci, v uměleckém [179]stylu se to projevuje tendencí k přirozenosti, prostotě, nenucenosti. Tyto tendence ve vývoji uměleckého jazyka a stylu prokazuje autor rozborem jazyka některých děl J. K. Tyla, který je ústřední osobností tohoto období i v úsilí o novou jazykovou kulturu.[23] Nově oceňuje Jedlička jazykovou stránku Tylových děl a vysvětluje kritické výtky vznesené proti ní Jungmannem nebo Čelakovským především jiným pojetím jazykové správnosti, které se u starší generace opíralo o knižní literární usus. Jedlička rozebírá také názory J. K. Tyla na otázku kultury jazyka a dokládá širokou důsažnost jeho působení jazykově výchovného.

Studie K. Hausenblase O jazyce poesie Wolkerovy (473—493) je významná nejen přínosem nových poznatků o jazyce průkopníka naší socialistické poesie, ale i zásadním poučením metodickým. Hausenblas vychází z promyšleného pojetí stylu uměleckého díla, který mu je jednou složkou složité básnické struktury. Proto se snaží vystopovat úlohu jazykových prostředků ve výstavbě básně a takto dospět k charakteristice Wolkerova jazykového stylu. Velmi dobře se také v Hausenblasově studii osvědčuje metoda srovnávací; charakteristické rysy Wolkerova stylu výrazně vystupují ve srovnání se stylovými prostředky jiných básníků. Jádro studie spočívá v rozboru Wolkerova slovníku; jeho základem jsou názvy nejběžnějších předmětů a jevů (srdce, oči, ústa, ruce, okno, postel, kamna, sklenice, chléb atd.). Některé z nich jsou tak časté a příznačné pro stavbu obrazů, že mohou být nazvány slova - motivy. Pro obrazovou výstavbu Wolkerových básní jsou charakteristické konstrukční typy obrazů, zvláště obraz vyjádřený predikací (smrt je jen kus života těžkého; mužovo srdce jsou ruce a mozoly). Hausenblas přirozeně nemohl v jedné studii vyčerpat celou problematiku Wolkerova stylu. Úkolem do budoucna zůstává podrobnější rozbor Wolkerovy věty a studium vývoje Wolkerova stylu, i když tu Hausenblas hlavní tendence naznačil. Poněkud předčasný se nám zdá Hausenblasův soud o stylu Wolkerových sociálních balad („Wolker se přiklonil v několika věcech jen mechanicky ke starší tradici a nedopracoval se tu ještě úplné stylové osobité jednoty“, 492); definitivní soud bude možno vyřknout až po důkladnějším rozboru jazykové a slohové stránky balad s přihlédnutím k dobovým vývojovým tendencím kosmopolitním, jimž chtěl Wolker čelit vědomým příklonem k básnické tradici domácí.

V. Křístek ve studii Jazyk u Julia Fučíka jako prostředek boje (494—509) rozbírá jazyk dvou Fučíkových děl odlišného charakteru (Reportáže psané na oprátce a Tří studií), jejichž společným jmenovatelem je boj. Po obecné charakteristice Fučíkova jazyka zkoumá Křístek stavbu Fučíkovy věty, kde se bojovné zaměření projevuje v tom, že [180]tok řeči je většinou vzrušenější. Charakteristické pro Fučíkův styl jsou takové prostředky jako otázka, úsečná věta jmenná, osamostatňování větných členů, věty s všeobecným podmětem typu Marně hledáš v Obrazech … a pod. Ve Fučíkově slovníku mají slohovou úlohu zdrobněliny, vhodně užité prvky nářeční a obecně české, protiklady (Buditelé byli opět vyměněni za uspavače), rusismy (sem bychom přiřadili také sloveso svodit [na něco], uváděné Křístkem v jiné souvislosti) a pod. Velmi často je u Fučíka aktualisováno spojení slov ve větné dvojici: uslzené povídky, dobyvatelská slova. Křístkova studie přináší cenné dílčí výsledky; zpřesnění metodické by však bylo autorovi umožnilo proniknout hlouběji k podstatě Fučíkova osobitého stylu.[24]

Obsažná stať J. Běliče K otázce využívání nářečí v literatuře (510—528) uzavírá sborník rozborem otázky velmi aktuální jak pro stylistiku, tak pro jazykovou kritiku. Předností Běličovy práce je to, že se v této složité otázce celkem dovedla vyhnout schematismu a nivelisujícímu zjednodušování. Hlavní přínos stati je v tom, že autor z vývoje naší literatury dokládá, jak nářeční prvky mohou mít v různých obdobích různou úlohu a být výrazem různé ideologie (vesničtí realisté — naturalisté a ruralisté). Jak se má stavět k otázce využití nářečí literatura socialistického realismu? Poněvadž se místní nářečí stávají v jistém smyslu přežitkem, dostává se v dílech psaných nářečím (na př. ve hře I. Prachaře Hádajú sa o rozumné) do rozporu pokrokový obsah s jazykovou formou. Bylo by ovšem nesprávné žádat od spisovatelů, aby se bezpodmínečně vyhýbali dialektismům. Vždy však je třeba uplatňovat požadavek, aby všechny prvky nespisovné byly obecně srozumitelné, nikoliv exklusivní. Opravdová lidovost jazyka tkví hlavně v hovorovosti dialogů, v lidových obratech a v nesložité stavbě větné.[25] Tento princip lidovosti nalézáme již u Němcové a Nerudy, v dílech průkopníků socialistického realismu a směřují k němu mnozí spisovatelé současní. Podotýkáme na okraj Běličovy stati, že by si podrobnějšího zhodnocení zasloužila otázka využití obecné češtiny (respektive jejích variant) umělecké literatuře. Nelze ji podle našeho názoru mechanicky ztotožňovat s otázkou využití místních nářečí; především proto, že obecná čeština se v současném období rychle šíří, není tedy jazykovým útvarem přežívajícím, a za druhé proto, že její prostředky jsou většinou celonárodně srozumitelné. Platí to zvláště o lexikálních prostředcích obecné češtiny, [181]které autor, jak se zdá, poněkud opomíjí. Takových lexikálních prvků obecné češtiny nalézáme hojně na př. i u K. Čapka (viz zvláště jeho Povídky z druhé kapsy), ačkoliv Bělič soudí, že Čapek jen „velmi zřídka a jen slabým náznakem sahal k prvkům obecné češtiny“ (257). Vcelku je třeba říci, že všechny tyto otázky ještě zdaleka nejsou theoreticky dořešeny.[26] Rozhodující slovo v konkretních případech ani nemůže mít jazykově kritická theorie, nýbrž tvůrčí úsilí nejlepších spisovatelů a básníků.

Mohli jsme v našem přehledu jen naznačit bohatství problematiky, s nímž se vyrovnávají příspěvky recensovaného sborníku. Po stránce theoretické i po stránce metodické ukazuje sborník cestu, po které můžeme v dalším desítiletí naší republiky dospět k řešení složitých a smělých úkolů československé marxistické jazykovědy.

---

[1] Studie a práce linguistické I. K šedesátým narozeninám akademika Bohuslava Havránka Nakladatelství ČSAV, Praha 1954, stran 556 a 1 příloha. Brož. 60 Kčs, váz. 66 Kčs. Je to první svazek nově založené řady linguistických prací, vydávané péčí Ústavu pro jazyk český. K pochopení povahy všech recensovaných statí podotýkáme, že většina jich byla vypracována již před rokem 1953.

[2] Z pozdravného dopisu akademika Zdeňka Nejedlého, s. 8.

[3] Právě vzhledem k dosahu a významu sborníku je třeba litovat, že mu nakladatelství nevěnovalo kvalitnější papír.

[4] Jen etymologická studie V. Machka není podle našeho mínění zařazena na místo jí příslušející.

[5] U nás naposled o těchto věcech psal P. Trost v článku Slovo a pojem, Sovětská jazykověda IV, 1954, s. 411—412. Opíraje se o nové práce sovětské, Trost přesvědčivě dovozuje, ze nelze trvat na úplném paralelismu mezi slovem a pojmem, třebaže slova převážně vyjadřují pojmy. Skrze pojmy („podle obecného“) pak slovo označuje věci a jevy objektivní skutečnosti. — Rovněž I. Poldauf ve stati Srovnávání s mateřtinou při vědeckém zkoumání jazyků (Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura, 1954, s. 45—72) soudí, že slovní (lexikální) význam není totožný s logickým pojmem.

[6] Podle V. A. Zveginceva je semasiologie oddílem lexikologie a studuje lexikální význam slov. Do oblasti semasiologie patří takové otázky jako povaha lexikálního významu, typy lexikálních významů, zákonitosti významového vývoje slov, klasifikace typů významových změn, synonymita, antonymita, homonymita, polysémie a pod. Viz V. A. Zvegincev, Mesto semasiologii v krugu linguističeskich disciplin, Inostrannyje jazyki v škole, 1954, č. 5, s. 31 násl.

[7] J. Gebauer, Mluvnice česká II, 2. vyd. 1904, s. 196.

[8] Grammatika russkogo jazyka I, Moskva 1952, s. 14.

[9] K tomu viz cennou studii A. Lamprechta K otázce základního slovního fondu v českém jazyce, Sborník prací filosofické fakulty brněnské University, roč. 1, řady jazykovědné (A) č. 1, Brno 1952, s. 58—81. Srov. o ní zprávu Al. Jedličky v Naší řeči 36, 1953, s. 299.

[10] To je jistě správné, pokud „zvukovým opakováním“ rozumíme jen určité organisované zvukové řady. Avšak „zvukovým opakováním“ je na př. též anafora, rým a pod., kde zvuková analogie slouží zdůraznění nebo konfrontaci významu slov. Tento „smyslový význam“ zvukových souznění podtrhuje Timofejev, který přitom rovněž výslovně odmítá theorie hláskové symboliky. Viz L. I. Timofejev Theorie literatury, Praha 1953, s. 256 n.

[11] Odlišné rysy dvou „logických prostředků“, abstrakce a zobecnění (generalisace), formuluje na příklad nejnověji sovětská akademická logika. (N. I. Kondakov, Logika, Moskva 1954, s. 149 n.).

[12] Termín „celonárodní jazyk“ ztotožňuje Pauliny s termínem „národní jazyk“. Často se však celonárodním jazykem rozumí jen jazyk spisovný (akad. Trávníček).

[13] Tento výklad nepochybně vyžadoval přihlédnutí k dnešnímu rozsahu tohoto typu, jak jej popsal J.Voráč v článku K jazykovému zeměpisu Čech, Naše řeč 33, 1950, s. 92—97.

[14] Fr. Kopečný Má tvarové rozlišování přídavných jmen určitých a neurčitých v přísudku význam stylistický nebo mluvnický?, Naše řeč 37, 1954, s. 165—172.

K Vachkovu článku máme ještě malou omezující poznámku. Autor soudí (na s. 185), že tvary typu nes a nesší jsou „ve spisovném jazyce už naprostými archaismy“. Jestliže se tato formulace týká přechodníku minulého vůbec, a ne pouze těchto přechodníku od sloves nedokonaných pak, jistě není plně oprávněná.

[15] První theoretickou formulaci těchto otázek po Stalinových statích o jazykovědě podal u nás M. Dokulil v článku K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace (s redakční poznámkou B. Havránka), Slovo a slovesnost 13, 1952, s. 135—140.

[16] Připomínáme ještě, že M. Helcl doporučuje u všech určovacích složenin psaní dohromady, tedy vnitropolitický i zahraničněpolitický. I když Helclův návrh má své opodstatnění, zůstává zatím u typu zahraničně politický obvyklé psaní zvlášť.

[17] Těmto otázkám věnoval Poldauf již dříve studii Mechanismus slovesných vidů v nové češtině, Český časopis filologický 1, 1943, s. 1—9.

[18] Podrobněji se I. Poldauf k těmto otázkám, zvláště k rozboru předpon řadících, vrací v článku Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině, Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 49—65.

[19] Akad. Havránek zdůrazňoval u spisovného jazyka „vyšší vědomí normy a zvýšenou závaznost“, vyplývající právě z toho, že jazykové projevy spisovné jsou pod stálou vědomou kontrolou, která se týká jejich vztahu ke spisovné normě. Viz B. Havránek Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur, Actes du IVe Congrès international des linguistes, Copenhague 1938, s. 152 n. Podobně již v článku Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 35, 39 n.

[20] Metodický vzor pro takový rozbor máme v Havránkově studii Jazyk Máchův, Torso a tajemství Máchova díla, Praha 1938, s. 279—331.

[21] Podobnou výhradu ke Králíkovu stylu vyslovil již akad. Trávníček, viz Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 112.

[22] Je potěšitelné, že se u nás studium jazyka a stylu umělecké literatury dále rozvíjí; viz zvláště Naši řeč 37, 1954, č. 3—6.

[23] Podrobný jazykový rozbor dvou Tylových her (Strakonického dudáka a Krvavých křtin) podal Al. Jedlička v článku K jazykové a slohové stránce Tylových divadelních her, Naše řeč 37, 1954, s. 73—86.

[24] Jubilejní rok Fučíkův přinesl další studii o Fučíkově stylu (M. Jelínek Stylistické mistrovství Julia Fučíka, Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 148—160) a dva příspěvky o vztahu Fučíkově k otázkám jazyka (Zd. Tyl Julius Fučík o jazyce a jazykové kultuře, Slovo a slovesnost 14, 1953 s. 160—167 a J. Janáčková Julius Fučík a česká jazyková kultura, Naše řeč 36, 1953, s. 257—262).

[25] Takto lidovost jazyka určuje již B. Havránek v dále citované studii Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu.

[26] Vedle J. Běliče se touto otázkou zabýval B. Havránek v brožuře Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu, Praha 1951 a ve stati Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury, Slovo a slovesnost 13, 1952, s. 57—71 i Fr. Trávníček v článku Dialekt a hovorová čeština v uměleckém jazyce, Literární noviny 17. 4. 1952 a v práci O jazyce naší nové prózy, Praha 1954, s. 9, 12 n. (Srov. posudek o ní v tomto čísle Naší řeči na str. 181.)

Naše řeč, volume 38 (1955), issue 5-6, pp. 165-181

Previous František Trávníček: Josef Zubatý jako bohemista

Next Miroslav Komárek: O jazyce naší nové prózy