Časopis Naše řeč
en cz

Olbrachtovo zpracování Bidpajových bajek

Rudolf Havel

[Články]

(pdf)

-

Mezi knihami Olbrachtovými jsou čtyři, které vznikly uměleckým přepracováním starších literárních děl: Biblické příběhy (1939), Ze starých letopisů (1940), O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947) a Dobyvatel (1947). Způsob, jakým Olbracht tyto knihy zpracovával, je svědectvím uměleckého mistrovství Olbrachtova a i letmé srovnání s „předlohami“ názorně ukáže tvůrčí proces Olbrachtův. Chceme si zde všimnouti jen několika rysů, které vyznačují Olbrachtův způsob práce na knihách pro děti, a to s hlediska jazykového a stylistického. Jako příklad jsme si vybrali knihu O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.

[140]Z autorovy poznámky na konci knihy víme, že předlohou jeho „zpracování“ (jak sám říká) Bidpajových bajek byl překlad Eduarda Valečky z roku 1893. Víme z ní, stejně jako z podtitulu knihy, že je jeho zpracování určeno pro dospělejší mládež. Tímto zaměřením byl tedy řízen výběr bajek (u Valečky 53, u Olbrachta 30) i jazykové a stylistické prostředky. Valečkova kniha je určena dospělým a její jazyk je spisovný, ba knižní jazyk asi sedmdesátých let minulého století (i když vyšla v devadesátých letech). Dnešnímu čtenáři Valečkovy knihy vadí již příliš zastaralý ráz jejího jazyka, zastaralé prvky hláskoslovné, tvaroslovné, lexikální i stylistické. To zcela přirozeně Olbracht odstraňuje a píše knihu jazykem své doby, jazykem let třicátých. Jeho základem je také jazyk spisovný (jako u Valečky spisovný jazyk jeho doby), oživený však na některých místech vhodně prvky hovorovými a někdy i lidovými. Hovorovost a lidovost Olbrachtova jazyka se neprojevuje jen v jeho slovníku (na př. spatřil pěkný poplach 52, lidičky zlatí 54, huhlati 64, škrouknouti 64, byli už jinčí mudrcové 108), ale i ve frazeologii (ten povyk mu šel na nervy 52, co tě nemá 105, bylo po nich 106, on si jen lítá po světě 51). Tam, kde se Valečkův jazyk neliší v ničem od jazyka dneška, tam Olbracht přejímá Valečkovu větu třeba zcela nezměněnu („Zavděčil jsem se opravdu svým poddaným?“ V. 101, O. 63).

Sama forma bajky a její didaktický ráz však vyžadovaly, aby bylo někde užito jazykových prostředků alespoň mírně archaických nebo knižních. Olbracht vychází tomuto požadavku formy citlivě vstříc (právem se ti tak stalo 73, král v něm nalezl zalíbení 11, v národě nechť je domovem plné štěstí 54). Knižní slova a fráze vkládá do řečí panstva, diplomatů, řečníků a pod., ale jen proto, aby se jejich řeč, květnatá a vybraná a již tím zironisovaná, odlišila od přirozené řeči prostých zvířat (srov. na př. řeč šakala Chňapa s králem Lvem na str. 10). Jazyk Valečkův, v kterém necítíme takové stylistické rozlišení, zdá se proto dnešnímu čtenáři jednotvárný.

Valečkův jazyk vyznačují složená souvětí, v nichž jsou často jednotlivé věty rozvíjeny vazbami přechodníkovými. Olbracht sice užívá souvětí také, ale jsou to souvětí o dvou, třech a zřídka více větách. Srovnejme na př. ukázku ze začátku bajky „Býk Mujava a král Lev“ s Valečkovou stejnou bajkou nazvanou „Lev na poušti“:

Lev tento býval velmi svéhlavý a nešetře práva nižádného, prokazoval dle okamžité libosti své jednomu milosti, druhému činil křivdu, jak kde a kdy, a proto měl mnoho na svědomí svém; ale i toto svědomí ukonoušeli lichotníci, jež se na dvoře jeho u velkém počtu scházívali, by plazíce se před vel[141]mocným lvem tím hrději zase mohli vypínati se nad jinými slabšími a křivditi jim, neobávajíce se trestu … (Valečka 13).

Ale byl to panovník svéhlavý, nedbal žádného práva, a podle své nálady, jak se mu právě zachtělo, prokazoval svým poddaným brzy nezasloužené milosti, brzy jim činil ukrutné křivdy. Měl na svědomí mnoho hříchů. Ale to svědomí dovedli uspávati lichotníci, jichž bylo na královském dvoře plno a kteří se před velmožným lvem plazili tím poníženěji, čím více ubližovali těm, kdo byli slabší než oni; a tím nadutěji se nad ně také vypínali (Olbracht 8).

Rozdíl je na první pohled zřetelný: kde má Valečka jediné souvětí, má Olbracht tři větné celky. Je samozřejmé, že zastaralé prvky, ať lexikální (ukonoušeli, nižádný), ať syntaktické (množství přechodníkových vazeb, slovosled) Olbracht odstraňuje, jak již bylo řečeno, a vyjadřuje se jednoduše a přirozeně. Již tím nabývá jeho vypravování na živosti, konkretnosti a přesnosti. S živostí a přirozeností Olbrachtova jazyka souvisí i mnohem častější užívání vět citoslovečných, které jsou u Valečky celkem řídké (opičák hup na kládu 9, skok! pláč! žbluňk! a bylo po veličenstvu 29, a skok! a skok přes keř! a skok přes pařez! a skok přes strouhu! a už se hnala k domovu 95). Už tím je vnesena do Olbrachtova jazyka dynamičnost a dramatičnost, která je zvýšena i mnohem hojnějším užíváním dialogů, než je u Valečky; a s tím opět souvisí i jiné členění vyprávění do odstavců.

Ale rozdíl mezi oběma autory není jen v tom, že jazyk jednoho je zastaralý a druhého živý, že u jednoho je přísně knižní a u druhého víc hovorový, u jednoho celkem jednotvárný a u druhého slohově odstíněný. Rozdíl je už v pohledu na skutečnost. Valečka ji popisuje, asi jako ji popisovaly starší jeho vzory, aniž zvláštním jazykovým nebo stylistickým prostředkem zdůrazní z děje nebo z postavy něco podstatného, typického:

Jistý opičák vida tesaře, an sedě na kládě jako na koni, rozštipoval ji dvojím klínem, divil se tomu, a sotvaže tesař za jinou prací byl odešel, přikradl se ke kládě a dal se do práce, která nepřináležela jemu (Valečka 16).

Jeden opičák viděl tesaře, jak sedí obkročmo na kládě a rozštěpuje ji dvojím klínem, a jak už se opice všemu diví, divil se tomu také. Sotva tesař poodešel za jinou prací, opičák hup na kládu! (Olbracht 9).

U Valečky se opice diví, poněvadž vidí něco neobvyklého, diví se, jako se diví v podobné situaci každý; není tedy na tomto obraze nic zvláštního. U Olbrachta je divení opičákovo vyloženo jako podstatná vlastnost všech opic; je to vyjádřeno souvětím, jehož první věta vysvětluje počínání opičákovo právě z této vlastnosti. Protože jde Olbrachtovi o vyjádření typických vlastností, užije raději vyjádření s citoslovcem (hup na kládu) místo prostého slovesa [142](přikrásti se nebo podobného), jako ho užil Valečka. Téměř u každého zvířete v Olbrachtově knize najdeme nějaký rys navíc proti Valečkovi, a vždy je to právě rys pro ono zvíře, pro druh nebo rod typický. Na příklad u raka. U Valečky se o něm prostě říká, že volavku, která ho nesla, zadávil, spadl s ní do potoka a vítězoslavně se vrátil do rybníka (s. 50); u Olbrachta jsou přidány dva znaky typické pro pohybujícího se raka: Mrskl ocáskem, až to luplo, zamlaštěl si a sklouzl pozadu do vody (24). Jiný doklad: Valečka vypravuje v bajce o kachně a rybách (73), jak se kachna marně snažila chytit hvězdu odrážející se na hladině: Spatřivši také obraz hvězdy ve vodě, potápěla se vícekráte po něm v tom domnění, že to bude pro ni něco k ulovení. Olbracht použije opět drobnosti bystře odpozorované ze skutečnosti a ve vyprávění ji uplatní ne jako drobnost, ale jako typickou vlastnost kachen, hledajících potravu na rybníku: Vrhala se po ní opět a opět, hlavu měla více dole než nahoře a nad hladinu jí vyčníval jen ocásek a plováky (40). A tak při zajíci proti Valečkovi přidá charakteristiku, že stále mlel pyskem (28), o hladovém vlku a šakalovi řekne, že mžourali žlutýma očima, lízali si pazoury (43), a pod.

Je tedy pro Olbrachtův způsob „zpracování“ charakteristické, že usiluje o typičnost, že typisuje. Tím se také stává, že jeho zvířata, i když jednají sebevíc jako lidé, nepřestávají být zvířaty se všemi typickými vlastnostmi, jak to také vyžaduje klasická forma zvířecí bajky.

Ale také naopak: Olbracht zpřesňuje, dokresluje a rozvádí někde právě lidské vlastnosti zvířat; chce zachytit povahu zvířete, jeho temperament, ale také společenské začlenění a pod. Matka lvice není u Valečky vůbec nijak charakterisována, nepoznáváme tedy ani její povahu jako zvířete, ani jako člověka. Olbracht bohatě rozvádí scénu, v níž pardál oznamuje matce lvici zradu šakalovu, na Valečkovi téměř nezávisle, a vykreslí matku lvici způsoby jejího jednání tak živě, že čtenář není na pochybách o jejím povahovém typu:

Matka lvice byla stará mrzutá dáma a dnes byla její nevrlost zvýšena ještě tím, že špatně spala, protože ji v noci bolel tesák na pravé straně, jeden ze tří, které jí ještě zbyly. Byla už hodně olezlá, a když se u ní dal pardál ohlásiti, zabývaly se tři mladičké tygřičky tím, že jí vplétaly do hřívy a do ocasu nepravé vrkoče. Královna matka na ně vrčela, krabatila dásně a občas po některé sekla pazourem. „Copak ten tu zas chce?“ zabručela, když jí komorná ohlásila návštěvu. Ale protože za mlada bývali s pardálovým dědečkem velkými přáteli, přijala ho přec. (64)

Je zde tedy lvice charakterisována a zároveň typisována jako člověk určité společenské třídy: zároveň je s tím charakterisováno [143]celé prostředí, v němž se lvice pohybuje. Z celé scény pak poznáváme lvici nejen jako starou dámu, ale jako ženu blaseovanou, povýšeneckou, unuděnou, bažící jen po klepech a sobeckou.

To souvisí s ideovostí Olbrachtova díla, a tou se právě nejvíc liší od Valečky. Olbracht nikdy nezapomínal na to, že nestačí, aby morálka, která je v bajkách skryta a tlumočena několik století, byla odtržena od současného života, od živé skutečnosti, i když má platnost obecnou (a právě proto). Proto způsob a organisace života zvířat v bajkách Olbrachtových jsou velmi často odrazem způsobu života a společenského zřízení třicátých a čtyřicátých let našeho století. Najdeme zde kritiku feudálního řádu mnohem ostřejší než je u Valečky, najdeme zde kritiku liberalismu a najdeme zde i zironisování fašismu a jeho agrese. To všechno především v rámcové bajce „Na Doupni“.

I z četby Valečkova zpracování bajek čtenář pozná, že národ soví představuje agresivní, imperialistické národy a holubí naopak národ toužící po míru a práci. Ale u Olbrachta poznáváme v sovách zfašisované Německo za Hitlerova diktátorství. U Valečky zní řeč posla z království Výra takto:

Nedělejte si zbytečnou práci. My se s vámi přece nebudeme bíti. Což potýká se někdo s teletem, prasetem, husou? Chrání, chová, krmí je, ale když třeba, zabije a sní bez okolků. Naše právo dáno jest nám s hůry: odjakživa jsme byly ctěny jako vzor moudrosti a doposud je naše podoba znakem důmyslného bádání … (186)

A u Olbrachta:

Na nic se nechystejte a nedělejte si zbytečnou práci! Přec s vámi nebudeme bojovat! Copak se někdo z lidí potýká s teletem, čunětem, husou nebo slepicí? Ty se krmí, ošetřují, a když je třeba, zabijí se. Naše právo na vás nám bylo dáno shůry. Jsme nejvznešenější ze všech ptáků, ctí nás jako vzor moudrosti a naše podoba je znakem věd a učenosti. Jsme čistá rasa a je nám určeno ovládnouti svět. Krev a žrádlo! Prostor ve tmě! … (112)

Zde dosáhl Olbracht vrcholu konkretisace a aktualisace.

Vybrali jsme jen několik příkladů na to, jak Olbracht po stránce uměleckého mistrovství daleko předčí svou předlohu, i když je na ní thematicky, ve sledu děje a někdy i výrazově závislý. Upozornili jsme na Olbrachtovo úsilí o typisaci, na ideovost a aktualisaci jako na hlavní znaky jeho pracovní metody. Tyto znaky Olbrachtovy tvorby, které jsou přirozeně v těsné souvislosti s jeho dílem původním, se dají rozmnožit, a především se dá zvětšit množství příkladů. Theorii uměleckých adaptací literárních děl, které se proti theorii překladů věnovalo dosud málo pozornosti, poskytují všechny uvedené Olbrachtovy knihy množství krásného materiálu.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 139-143

Předchozí František Daneš: Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“

Následující Věra Formánková, Jarmila Rysová, Jarmila Syrovátková: Stylistické vrstvy slovníku v dílech Marie Majerové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1