Julius Fučík a česká jazyková kultura

Jaroslava Janáčková

[Articles]

(pdf)

-

Dílo Julia Fučíka je tak živé, že nepotřebuje jubileí, která by nám je přibližovala. Přesto však — nebo spíše právě proto — letošní dvojí výročí[1] vedlo naši nejširší veřejnost k tomu, aby se znovu a hlouběji zamyslila nad Fučíkovou osobností, aby hledala prameny jeho lidské moudrosti a statečnosti; aby se zamýšlela nad stálou životností Fučíkova díla.

Fučíkovy novinářské články a zvláště jeho Reportáž denně získávají desítky a stovky nových čtenářů. Co dává životnost a účinnou svěžest Fučíkovu slovu? Stojí za ním člověk velkého, čistého charakteru. Každé slovo mělo „činnou platnost“ v době, kdy bylo pronášeno, bylo to „slovo ve svůj čas“, a v tom je jeho trvalá hodnota. Bylo to slovo bojovníka o zítřek. Nejen to. Bylo to slovo velkého slovesného umělce, který psal každý sebedrobnější novinářský článek s příkladnou odpovědností a uměleckou kázní. Je to slovo novináře umělce, jehož dílo je výraznou součástí té literatury, která v pracích Ivana Olbrachta, Marie Majerové a jiných probojovávala cestu socialistické budoucnosti našeho národa.

Julius Fučík zasahuje do jazykového dění nejen nepřímo jako umělec, nýbrž i svými soudy o jazyku jako literární kritik a publicista. V nich se zračí Fučíkův poměr k jazyku, k otázkám české jazykové kultury. Odpovědný, uvědomělý vztah k jazyku jako základnímu stavebnímu materiálu literatury vyrůstá u něho z pochopení velkého významu jazyka jako nástroje dorozumívání a společenského boje. Toto vědomí vede Fučíka k tomu, že zasahuje v kritických chvílích bezprostředně i do řešení otázek týkajících se české jazykové kultury. Proto také se jeho zájem o jazykový projev vlastní i pozornost k jazyku literatury a jazyku jako jevu společenskému vůbec soustřeďuje vždy k tomu, aby nebyla podrývána a oklesťována společenská účinnost jazyka, která není možná bez srozumitelnosti jazyka.

Fučíkův uvědomělý zájem o jazyk a jazykovou kulturu vyrůstá z jeho vlastní práce umělecké. Vždy znovu si Fučík klade otázku, [258]jak psát. „Jak to jen předat! Jak to udělat, aby lidi tam u nás plně pochopili tu historickou velikost! Vždyť já podle úpravy těch svých telegramů tam u vás vidím, že ani naši chlapci nejsou zcela strženi, že necítí ani z desetiny tu sílu, kterou my tady všichni cítíme.“ … „Cítím jako svou vinu, že tohleto všechno nedovedu předat,“ píše Fučík z Moskvy r. 1935.[2]

Neustálá otázka „jak to předat“ se týká především uměleckého zobrazování života jazykovými prostředky. Fučík chce strhnout svého čtenáře, dát mu pocítit sílu a optimismus nového sovětského člověka; chce svému čtenáři odhalit kořeny bídy kapitalistického světa a ukázat mu cestu obětavého boje za lidštější svět. Chce svého čtenáře učit nově se dívat na život. Musí proto objevovat všechny bohaté vyjadřovací možnosti své mateřštiny. Uvědomuje si, že nové vědomí, vědomí nového, klade velké nároky na jazyk, a především na ty, kteří s jazykem jako nástrojem dorozumívání pracují.[3] Jeho rukopisy dosvědčují, s jakou pečlivostí vyhledával Fučík vhodné slovo, výstižný obrat, výmluvný a působivý obraz.

Výrazným svědectvím Fučíkova stálého, cílevědomého zájmu o jazyk a jazykové dění je jeho vděčný nekrolog o V. Ertlovi z roku 1929[4]. „Měl mnoho zásluh“, píše Fučík, „ale ta, na niž nelze zapomenout, je spjata právě s Naší řečí — Ertlovi se podařilo vznítit obecný zájem o český jazyk, vyvolat touhu ve všech, kdož pracovali s českou řečí, aby nezůstali nic dlužni své mateřštině.“

Uvědomělá snaha Fučíka umělce „nezůstat nic dlužen své mateřštině“ tříbí také citlivost a vnímavost Fučíka literárního kritika k jazyku uměleckého díla. Svědčí o tom řada článků, o Kratochvílově „Vesnici“, o románu K. Nového „Samota Křešín“, o Bezručovi, zahrnutých nyní do Statí o literatuře. Tato pozornost věnovaná jazykovým vlastnostem uměleckého díla není u Fučíka ničím výjimečným za tehdejší názorové situace, kdy se obrací zvýšená — a někdy až samoúčelná — pozornost k jazyku literatury a k rozboru jednotlivých formálních prostředků. Fučík však nikdy těmto nezdravým a škodlivým tendencím nepodléhá. Stále uvědoměleji vidí v literatuře důležitou zbraň společenského zápasu; vychází proto ve svých článcích z rozboru ideového, a pak teprve si klade otázku, jak umělec vyjadřuje své myšlenky jazykovými prostředky. Jeho úvod k Leninovým studiím o Tolstém z roku [259]1928[5] dosvědčuje, jak promyšlený byl tento Fučíkův metodický postup: „Kdybyste vzali za základ tyto čtyři články, které podávají klíč k celému Tolstému a tolstojovštiné, mohli byste je dovést jako literární kritiku až do všech literárních důsledků, vysledovat vývoj jazyka Tolstého děl (podtrhla J. J.), výběr obrazů, volbu typů“…

Fučíkova pozornost k jazyku jako významnému činiteli společenského zápasu, jeho péče o jazykovou kulturu i zájem o jazyk literatury se prohlubuje zvláště koncem let třicátých a na počátku okupace, v období, kdy je ohrožena sama národní existence.

Tehdy formuluje Fučík jasně a pevně své pojetí jazyka, pojetí, které určovalo již předtím jeho činnost. Píše ve své Boženě Němcové bojující: „Řeč jako užité vědomí“ je „záležitost společenská a vyvíjí se s vývojem společnosti. Roste s osvobozovacím procesem člověka, upadá v reakci, prožívá revoluce a nabývá jimi. Už na stavu jazyka — nechceš-li jít hlouběji — můžeš poznat poměr sil svobody a nesvobody v kterémkoli národním společenství“.[6]

Významnou součástí obrany národa a zájmu lidu byla za dané situace péče o národní jazyk. Osudové nebezpečí, které ohrožuje v těchto letech český národ, vede Fučíka k tomu, aby bojoval proti „rostoucím silám nesvobody“ i na poli jazyka. Ty se projevovaly tehdy na př. v obnoveném a přebujelém úsilí puristickém. Vychází řada jazykových opatření, která jako by chtěla zachránit český národ tím, že odstraní z českého jazyka vžitá, zdomácnělá slova cizího původu, jako bonbon, kino, materialista a pod. V prosinci 1938 píše proto Fučík svou Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho brusičům[7], aby rozhořčeně a vtipně zesměšnil jazyková opatření pražského magistrátu, aby odhalil malichernost šovinistických puristických zásahů do jazyka.

Fučík vítá tato jazyková opatření potud, pokud odstraňují z češtiny nešvar zanesený do ní kosmopolitickými zálibami české buržoasie. S uspokojením konstatuje, že s pražských firem a reklam zmizí „cizokrajně znějící firmy, za nimiž se skrýval dobrý český krejčí František Novák nebo kloboučník Václav Cicvárek.“ Připomíná i jiné případy, kdy se v jazyce uplatnily kosmopolitní touhy české buržoasie: »Z těchže důvodů (zatím co „nevlastenečtí“ a internacionální dělníci mají svá „Práva lidu“ a své „Včely“) mají velcí vlastenci svá „Tempa“, „Expresy“, „Koope[260]rativy“ a „Agrasoly“.« Fučík tak nepřímo poukazuje na to, že současné úsilí puristické je jen druhou stránkou dřívějšího kosmopolitismu, nezájmu o kulturu češtiny. Připomíná nebezpečí, že „pod přelakovanou firmou zůstane staré, že žádné takové vnější malichernosti nepomohou“. „A domnívat se, že to je nějaký podstatný příspěvek k udržení naší ohrožené českosti, znamenalo by lhát si do kapsy.“ Upozorňuje důrazně — i když nepřímo —, že brusičství a purismus vycházejí od těch, kdož ohrožují národní existenci: „V násilném brusičství českého jazyka není nic českého. I toto brusičství je opičení se po cizích vzorech. Takové brusičství by bylo špatné, i kdyby bylo původní, tak, jak se provádí, je však ještě podezřelejší jakosti.“ Svou Obranu končí Fučík těmito vtipnými a výmluvnými slovy: „Můžeme říkat na př. sekčnímu šéfovi „úsečník“, protože spravuje úsek, můžeme ruralistu počeštit na „půdaře“ a reakci říkat „nová činnost“, můžeme vymýtit z české řeči slova cizí, jako materialista nebo kultura — ochudíme tím sice a poškodíme český jazyk, českému národu však proto lépe nebude.“

Toto vystoupení proti puristickým snahám v jazyce je zcela zákonité u Fučíka umělce, bojovníka proti fašismu — a není ojedinělé. Již v roce 1929 zahrocuje Fučík svůj nekrolog o V. Ertlovi proti tehdejším brusičským a puristickým tendencím, které měly poněkud jiný charakter, ale vedly ke stejnému nebezpečí: ochuzování, nivelisaci jazyka. Hodnotí v jazykovědné činnosti Ertlově nejvíc to, že „obohacoval mateřštinu“, zatím co jiné „jazyková očista svádí k okleštění“, že mnoho „nenahraditelných ‚germanismů‘ vyrostlo pod jeho rukama k jazykové správnosti“, že mnoha „poctivým vyvržencům vrátil domovské právo v naší řeči.“

Zvýšenou pozornost jazyku věnuje Fučík v tomto období i při své práci literárně kritické. Jeho zájem o jazyk a jazykovou kulturu se prohlubuje pohledem do historie. Je příznačné pro Fučíka bojovníka, který se ani na chvíli nevzdává naděje a bojuje v řadách KSČ uprostřed poroby za světlo nového života, že své době připomíná pathos obrozenského úsilí. Odtud může vyzvednout živý příklad statečnosti a obětavé, činné víry v budoucnost národa. Zde jasně vyniká význam lidu jako uchovatele a rozmnožitele národního jazyka, a na druhé straně i povinnost vzdělanců o tento jazyk pečovat, zdokonalovat ho. I v odbobí temna a v obrození byli — a nutně museli být — nejlepší, nejstatečnější obránci českého jazyka zároveň obránci ujařmeného lidu. Tím se stávají i Bohuslav Balbín i K. I. Thám blízkými velkým zápasům doby Fučíkovy. Na ně proto vzpomíná Fučík v článku [261]Obránci českého jazyka a českého lidu a v Obraně jazyka českého proti zlobivým jeho brusičům[8]. Vztah k národu a jeho jazyku se Fučíkovi stává jedním ze závažných kriterií při hodnocení kulturních představitelů minulosti. Pravou velikost Balbína vlastence vidí v tom, že se „bouřil a opřel proti hanobení a utlačování českého národa a jeho řeči.“

Zasvěcený, vroucný článek věnuje Fučík Josefu Dobrovskému, zakladateli vědeckého českého a slovanského jazykozpytu. V Dobrovském vědci, „který teprve českou řeč, předpoklad národního vývoje, musil kritickým perem vyzvednout ze středověkého harampátí a z brusičské libovůle barokní“, ukazuje Fučík Dobrovského člověka, v němž „pod krunýřem střízlivé vědecké kritiky… žilo srdce plné smělých nadějí“; tím vrací postavu modrého abbé jako příklad k těm, kteří ani v dobách největšího fašistického útisku „neztrácejí naději“.[9]

I ve své objevné studii o Boženě Němcové bojující upozorňuje Fučík v prvé řadě, ještě dřív než začne vyprávět o bojující ženě a umělkyni, na jazyk Boženy Němcové; píše s vroucným obdivem a úctou o její „lahodné mluvě vypravěčské“, o „spanilosti prózy“[10] Boženy Němcové.

S plným vědomím významu národního jazyka pro život národa, pro lidské myšlení a pro boj „sil svobody“ přistupuje Fučík i k hodnocení jazyka literatury současné. A je příznačně, že nevychází — proti dřívější i tehdejší ještě praxi jazykové kritiky brusičské — od výtek „nečeskosti“ jednotlivých slov a vazeb, ale s neobyčejnou citlivostí sleduje především styl spisovatele. Ve stylu autora rozpoznává charakter člověka a jeho smýšlení. Hlavním kriteriem je mu srozumitelnost a stylistická svěžest jazykového projevu. Zjišťuje rysy barokního slohu v malověrném článku Kepkově[11], a tím usvědčuje autora ze zpátečnictví. Ve své recensi „Masopustu“ pozastavuje se s rozhořčením nad Durychovou nesrozumitelností: „Lapá slova jako mouchy, trhá živou tkáň vět a přikládá škubající se kousky k sobě v nepřirozeném nepořádku, z počátku skoro s chorobnou vynalézavostí, ale pak už jen zcela mechanicky až k únavě. Jen jen aby to nebyl jazyk člověka, který stále žádostivěji a stále vroucněji hovoří o nové kráse a nové spravedlnosti.“[12]

[262]Když se v prosinci 1938 zamýšlí Fučík nad tím, co z díla Karla Čapka si uchovává životnost, co patří budoucnosti, s vděkem a velikým pochopením hodnotí význam Čapkův pro český jazyk: „V tom byla velká síla Čapkova: hledal a vytvářel v poesii i novinářství novou řeč, bohatou a zřetelnou, někdy příliš nepravě vemlouvavou, ale často opravdu silnou a lidovou. Svým překladem Appolinairova „Pásma“ oplodnil řeč nového českého básnictví tak, jako později svými feuilletony oprostil českou novinářskou řeč od falešného pathosu a jako zdokonalil a zvýraznil i českou řeč dramatickou.“[13]

Fučíkův vztah k jazyku a zájem o jazykovou kulturu vyrůstal z jeho vlastní umělecké práce se slovem, jímž chtěl Fučík vždycky působit na život, bojovat za nový svět. Tento jeho zájem se projevoval v různých formách. V hodinách pro český národ nejosudovějších věnuje Fučík jazyku největší pozornost; sám zasahuje přímo do boje proti pochybeným puristickým snahám. Tyto přímé zásahy Fučíkovy do otázek české jazykové kultury mají velkou cenu dokumentární — jsou důležitým dokladem toho, jak se k jazykovému dění u nás stavěly ty síly, které nikdy nepřestávaly bojovat za svět socialismu — a tím nám umožňují historicky správně hodnotit jazykovou problematiku v období mezi dvěma válkami. Všechny projevy Fučíkova upřímného a poučeného zájmu o jazyk a péče o jeho kulturu jsou pak dalším svědectvím Fučíkovy obdivuhodné mnohostrannosti, poctivosti a odpovědnosti. Těmto vlastnostem by se měli učit i dnes všichni ti, kteří pracují s českým jazykem, aby „nezůstali nic dlužni své mateřštině“.

Největším přínosem Fučíkovým pro kulturu spisovné češtiny je bezpochyby jeho vlastní dlouholetá práce publicistická vrcholící v nesmrtelné Reportáži psané na oprátce. Nejen myšlenky této hrdinské knížky, ale i její styl, její jazyk jsou svědectvím mládí, zdraví a síly nového světa. Naléhavěji a jistěji než v dřívějších drobných reportážích tu Fučíkovým slovem mluví svět, „který stále žádostivěji a stále vroucněji hovoří o nové kráse a nové spravedlnosti“ a bojuje za ně. Pokrokový odkaz české literatury tu ožívá s celou bohatostí myšlenek i spanilostí jazyka. Jen proto také se Reportáž mohla stát jednou z nejživějších součástí světové literatury. Jen pro vysokou kulturu uměleckého slova žije tak intensivně v myslích milionů lidí na celém světě odkaz Fučíkův.

---

[1] 23. února uplynulo padesát let od Fučíkova narození a 8. září jsme vzpomínali desátého výročí jeho hrdinské smrti.

[2] V zemi milované, Předmluva, str. 13.

[3] Píše o tom v článku Soucit a vzdor Antonína Sovy, Stati o literatuře, str. 297, jakož i v Boženě Němcové bojující, Tři studie, str. 33.

[4] Stati, str. 126.

[5] Stati, str. 119—120.

[6] Tři studie, str. 32.

[7] Milujeme svůj národ, str. 80.

[8] Milujeme svůj národ, str. 30 a 79.

[9] Milujeme svůj národ, str. 47—51.

[10] Tři studie, str. 31—32.

[11] Milujeme svůj národ, str. 68.

[12] Stati, str. 280.

[13] Milujeme svůj národ, str. 96—97.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 9-10, pp. 257-262

Previous František Svěrák: K účelovým přídavným jménům na -icí

Next Jaromír Spal, Václav Machek: Původ jména Čech