Akademická mluvnice spisovné ruštiny

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vzhledem k mnohotvárnému bohatství a jemnému tvarovému i významovému odstínění sdělných prostředků vyžaduje spisovná podoba novodobých národních jazyků nezbytně soustavné a cílevědomé péče jak se strany uživatelů jazyka, tak i se strany jazykovědných odborníků. Smyslem vědeckých prací není jen zachytit a vyložit jazykové jevy v minulosti a přítomnosti, ale zároveň též aktivně pomáhat při ustalování a tříbení normy spisovné řeči, jíž se užívá v oblasti veřejného kulturního styku. Linguisté ovšem normu sami netvoří, ale — jak víme i z vývoje češtiny — mohou k jejímu vytváření a zdokonalování (ale také rozkolísávání!) významně přispívat.

Takto také chápe úkol mluvnického zpracování současného jazyka kolektiv autorů nové velké mluvnice spisovné ruštiny, jejíž první díl vyšel r. 1952 s názvem Grammatika russkogo jazyka (I, Fonetika i morfologija) v nakladatelství Akademie věd SSSR jako práce jejího Jazykovědného ústavu za redakce akad. V. V. Vinogradova, F. S. Istrinové a S. G. Barchudarova. Objemný svazek o 720 stranách obsahuje hláskosloví a tvarosloví s tvořením slov. (Syntaxi bude věnován druhý díl.)

Protože jde o representační práci obrozené sovětské jazykovědy v oblasti rusistiky, významnou též po stránce metodického zpracování, všímáme si jí i v našem časopise. V krátké zprávě nebudeme ovšem referovat o jednotlivostech, které by se více nebo méně týkaly jen [233]ruštiny, ale chceme upozornit na charakteristické znaky, které tuto mluvnici obecně vyznačují, a připojit k tomu několik poznámek.

1. Je to podrobná mluvnice na vědeckém základě, ale přitom je určena především širokým vrstvám uživatelů ruského jazyka se základním školním vzděláním. Podle tohoto určení byla zvolena i metoda zpracování: v jednotlivých kapitolách knihy se podává ve formě co nejhutnější poučení o systematických jevech v příslušném úseku a co možná nejúplněji se zachycují jednotlivé odchylky; výklad problematiky jevů se omezuje na minimum. Odkazy na odbornou literaturu se neuvádějí.

2. Akademická mluvnice má výrazně normativní charakter. Klade si výslovně za cíl „stanovení norem ruského spisovného jazyka“ (str. 4). I v ruštině je dosti případů, kde spisovná norma není jednoznačně vyhraněna. Zpracování takových jevů v akademické mluvnici je mnohem více vedeno snahou kodifikovat jeden z různotvarů než připustit ve větší míře rovnoprávné dublety. Ve výkladech o spisovné výslovnosti se zřetelně projevuje příklon k psané podobě. Ve shodě s tím je i zdůrazňování t. zv. „plného stylu“ ve výslovnosti, který hodně omezuje redukci nepřízvučných samohlásek. Znamená to zároveň odklon od vzoru výslovnosti moskevské, který byl dlouho závazný.

3. Zároveň chce akademická mluvnice ukázat bohatství jazykových prostředků spisovné ruštiny. Jejich mnohotvárnosti se v jazyce využívá slohově. Charakterisuje proto jednotlivé typy, a je-li třeba, i jednotlivé tvary co do jejich stylistického užití. Doklady čerpá hlavně z beletrie, někdy též z publicistiky a děl vědeckých; vedle toho přihlíží též k běžnému veřejnému dorozumívacímu styku mluvenému.

4. Je to mluvnice jazyka současného. Založena je na materiálu širším, z posledního půldruha století, zpracovává jej však se zřetelem k živému jazyku dneška. Velmi soustavně přihlíží k produktivnosti mluvnických jevů (jednotlivých slovotvorných typů, typů skloňovacích atd.). Je samozřejmé, že se autoři opírali o poznatky historického studia ruštiny, i když jsou tu stručné výklady historické jen výjimkou a nenahrazují charakteristiku současnou, jen ji doplňují. Vzhledem k účelu mluvnice je takový způsob podání zajisté nejvhodnější.

5. Akademická mluvnice je dílem kolektivním. Jednotlivé oddíly zpracovávali přední sovětští rusisté: akad. V. V. Vinogradov (tvoření substantiv a adjektiv), F. S. Istrinová (sloveso), Galkinová-Fedoruková (příslovce), Pospelov (substantivum), dále Šapiro, Švedovová a několik jiných. Na gramatice, která byla připravována již řadu let, pracoval i r. 1944 zesnulý akad. L. V. Ščerba, jehož dílem je z největší části oddíl hláskoslovný. Rozdělení práce umožnilo velmi podrobné zpracování jednotlivých úseků. Tak na př. jsou velmi dů[234]kladně zpracovány a bohatě materiálem doloženy výklady o ruském přízvuku, který je volný a pohyblivý: jeho různé využití v tvarosloví skýtá nejen mnoho obtíží cizincům, ale obsahuje i některé případy, kde sama spisovná norma není dostatečně ustálena — asi jako délka českých samohlásek v tvarech téhož slova a v slovech odvozených. Spolupráce předních odborníků stejně jako to, že byla vydána Akademií zvyšuje autoritu této mluvnice, jejích normativních rozhodnutí. Nevýhodou tu ovšem je jistá nejednotnost zpracování, která nemohla být ani konečnou redakcí odstraněna. Tak se na př. hodně odlišuje v rámci ostatních úseků oddíl věnovaný slovesu, a to jak celkovým pojetím, tak i v jednotlivostech. Rovněž svérázné — a podle našeho názoru ne ve všem zdařilé — je hláskosloví.

V poslední době se hodně diskutuje o tom, zda t. zv. tvoření slov (přesně odvozování a skládání), oddíl dříve nazývaný „kmenosloví“ patří do mluvnice, nebo do výkladu slovní zásoby. Akademická gramatika řeší věc theoreticky tak, že mluví o morfologii v užším smyslu a o morfologii ve smyslu širším (do níž — vyjádřeno tradičními ruskými termíny — patří morfologie „slovoizmenitelnaja“ i „slovoobrazovatelnaja“), a prakticky tak, že jak jsme už naznačili, u příslušných druhů slov podává i výklady slovotvorné. S tím je třeba souhlasit. Stojí za zmínku připomenout, že v nové době se jazykové příručky označované jako „mluvnice“, „gramatiky“ často neomezují jen na výklady o mluvnické stavbě ve vlastním slova smyslu, tedy o morfologii a syntaxi. Vedle hláskosloví (které — zásadně vzato — také není součástí gramatiky v přísném slova smyslu), k němuž připojují výklady o spisovné výslovnosti a pravopisu, podávají i základní poučení lexikologické. Tak postupoval u nás už Ertl ve zpracování Gebauerovy mluvnice v r. 1926 nebo nově Havránek a Jedlička v České mluvnici z r. 1952, kde je i stručný výklad o slohu. Takto tedy vedle slovníku, který abecedně zachycuje a vykládá význam jednotlivých slov, podávají „mluvnice“ systematický výklad o stavbě jazyka. — V akademické mluvnici by vedle výkladů orthoepických mělo být i soustavné poučení o pravopise, již vzhledem k populárnímu zaměření knihy.

Akademická mluvnice staví ve větší míře, než se snad očekávalo, na staré mluvnické tradici, v celkových obrysech pojetí i uspořádání látky. Autoři výslovně vycházejí z tradičního schematu školských mluvnic. Nevyužívají leckterých výsledků, k nimž dospěla rusistika v poslední době, na př. v pracích akad. Vinogradova o druzích slov, zvl. o členění druhů slov neohebných. Nebylo by ovšem správné domnívat se, že akademická mluvnice nepřináší žádný nový pohled, zvláště v dílčích otázkách. Tak upozorňujeme na rozlišování přípon t. zv. „formotvorných“, na př. těch, jimiž se odvozují vidové protějšky sloves nebo [235]komparativy přídavných jmen nebo příslovcí, od ohýbacích přípon (koncovek) na jedné straně a přípon slovotvorných na straně druhé.

Největším kladem mluvnice je zajisté její důkladnost: nebyl dosud vcelku a mnohdy ani v jednotlivostech podán tak úplný obraz současné spisovné ruštiny, zvláště pokud jde o tvoření slov nebo přízvuk. Jistě splní významné poslání, které jako autoritativní kodifikační dílo mluvnické má, zvláště když bude v dalších vydáních ještě zdokonalována podle připomínek obsáhlých kritických referátů, které jsou v sovětském tisku uveřejňovány, a podle zkušeností ze školské i veřejné praktické práce s touto knihou.

Na systematických dílech o současné ruštině se v SSSR pracuje — rovněž kolektivně — i mimo Akademii. Brzy po mluvnici akademické vyšel r. 1952 v nakladatelství moskevské university první svazek díla nazvaného Sovremennyj russkij jazyk. Tato vysokoškolská učebnice obsahuje morfologii (v širším smyslu) a pracovali na ní zčásti titíž autoři. Na rozdíl od mluvnice akademické není tak podrobná, ale věnuje se tu více místa výkladu jevů a také jejich problematice. Pokud jde o mluvnickou normu, není ovšem mezi oběma pracemi významnějších rozdílů.

S velkým zájmem očekáváme v nových ruských mluvnicích zpracování skladby: ta je při výkladu jazykového systému nejtěžším oříškem.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 7-8, s. 232-235

Předchozí Alois Jedlička: Úvod do studia českého jazyka

Následující Miroslav Komárek: O jazyce literárních děl