Časopis Naše řeč
en cz

Úvod do studia českého jazyka

Alois Jedlička

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Je nesporným kladem naší současné jazykovědy, že se vědečtí pracovníci neuzavírají do svých pracoven, nýbrž že tvoří svá díla z živého vztahu k dnešní naší skutečnosti a s přihlížením k naléhavým potřebám společnosti. Vedle speciálních theoretických prací o zásadních otázkách předmětu a vedle systematických vědeckých monografií nebo rozsáhlých děl vědecky popisných nezapomínají ani na práce, které jsou určeny nejširší veřejnosti. Tento rys vyznačuje v plné míře také oba naše přední jazykozpytce, akademiky Fr. Trávníčka a B. Havránka.

V díle akad. Trávníčka tvoří činnost popularisační a jazykově výchovná rozsáhlou složku veškeré jeho činnosti a doprovází vlastní vědecké práce od samého počátku. Připomeňme ze starších prací alespoň Trávníčkovy brožurky O českém jazyce (1924) a Jazyk a národ (1930), z nedávných pak knižní výběr z novinářských jazykových sloupků (nazvaných Jazykové zákampí) Nástroj myšlení a dorozumění (1940). Živý zájem akad. Trávníčka je velmi záhy obrácen také ke škole, k otázkám jazykového vyučování. Do situace školské si promítá stěžejní otázky příslušné jazykové problematiky a vidí průkopnicky jasně na př. poměr spisovného jazyka a nářečí a vše, co s tím v školské praxi souvisí (Spisovná řeč a nářečí na škole, 1931), a neméně výrazně vytyčuje už tehdy ústřední úlohu mluvnice v jazykovém vyučování (Mluvnice na škole národní nižšího i vyššího stupně a na nižším stupni školy střední, 1934).

Obě tato hlediska, široce popularisační i speciálně školské, spojuje Trávníčkova příručka Úvod do českého jazyka (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1952). Příručka stejného názvu vyšla z pera akad. Trávníčka již před několika lety (1947) s přímým určením pro učitele a pro posluchače pedagogických fakult, konala zde jako základní studijní pomůcka velmi platné služby a byla velmi vyhledávána. Vydání z r. 1952 je od základu přepracováno s důsledným uplatněním Stalinových thesí o jazyce, které mají své důsledky pro výklad všech základních jazykových pojmů a jevů. Jasný a názorný výklad pojmů a jevů doprovázejí vždy alespoň v poznámce pokyny pro praxi školskou, pro chápání jazykových jevů v školské situaci.

Látka příručky je rozvržena do devíti kapitol a její postup je metodicky zdařilý. Od obecného pojetí jazyka jako společenského jevu s vysvětlením jeho vztahu k myšlení, jeho historické podmíněnosti a jeho celonárodní povahy postupuje se přes výklady o pojmech užších (český [230]jazyk, spisovný jazyk, nářečí, útvary spisovného jazyka) až k otázkám speciálním, k slohu a jazykové správnosti. Na tuto základní osnovu se pak připínají výklady průvodní, rozšiřující, ale vždy účelné a potřebné pro hlubší poznání jazykového dění, jazykové skutečnosti.

Tak je na př. vyložen s přehledným výčtem znaků poměr češtiny k ostatním slovanským jazykům a vzájemný poměr češtiny a slovenštiny. Bylo by prospěšné doplnit tento výklad založený na výčtu znaků alespoň stručnou poznámkou o dnešním chápání poměru těchto dvou národních jazyků. Dále je podán přehled českých nářečních skupin a výrazných znaků, jimiž se od sebe odlišují. Jsou charakterisovány jazykové prostředky co do původu, stáří i svých úkonů. V souvislosti s výkladem pojmu „mluvení“ podává se přehled hlásek a jejich rozdělení. Atd.

Výklad obecných jazykových pojmů se důsledně opírá o Stalinovy jazykovědné these a dokládá se hojnými citáty. Pečlivě dbá o to, aby se jazyk a jazykové jevy posuzovaly v nedílné jednotě s myšlením (srov. na př. výklady o slově, o větě a pod.). Také těsná souvislost jazyka s veškerou lidskou činností, vztah jazyka ke společnosti a k jejímu vývoji jsou při každé příležitosti zdůrazňovány. Stalinské chápání stavby jazyka se uplatňuje ve výkladech o soustavě jazyka. Soustavu jazyka vytváří slovní zásoba, slovník se svým jádrem (se základním slovním fondem) a mluvnice, mluvnická stavba jazyka.

V soustavném výkladu Trávníčkově jsou zařazeny leckteré otázky, o nichž se živě diskutovalo a dosud diskutuje v jazykovědě naší i sovětské. Tak je to hned chápání národního jazyka, otázka rozvířená diskusním příspěvkem Běličovým v Slově a slovesnosti[1]. „Ve světle těchto skutečností je jasné, že se dnešní lidová nářečí liší od spisovného jazyka co do národního dorozumívacího úkonu nikoli zásadně, nýbrž jen v jeho míře. Proti spisovnému jazyku je tento úkon lidových nářečí jen zúžen, omezen; je národní, ale nikoli celonárodní. Dále z těchto skutečností vyplývá, že spisovný jazyk i lidová nářečí tvoří dvě složky téhož vyššího celku, českého národního jazyka ve smyslu širším“ (str. 20). — Dále zaujme čtenáře Trávníčkovo pojetí umělecké mluvy, založené jednoznačně na jejím obrazném charakteru. „Estetická účinnost slovesného umění tkví tedy v jeho obrazném myšlení, chápání věcí a jevů, rovnocenně, výstižně vyjádřeném jazykem“ (str. 62). Toto pojetí umožňuje zdůraznění jazykové stránky uměleckého díla bez nebezpečí formalismu.

V diskusní výměně názorů se v naší jazykovědě ujasňuje také chápání obecné češtiny a hovorového jazyka. K oběma otázkám se v poslední [231]době vyjádřili zvláště akad. Havránek (v diskusní poznámce tiskem vydané přednášky „Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu,“ Praha 1952) a Jar. Bělič[2]. Akad. Trávníček chápe obecnou češtinu jako mezinářečí (interdialekt) a staví ji vedle obecné hanáčtiny nebo obecné laštiny. Nepřisuzuje jí tedy nikterak tendenci stát se jednotným útvarem celonárodním. Naproti tomu toto pronikání z území českého na Moravu vidí Trávníček u hovorové mluvy pražské, která se podle něho začíná ujímat jako hovorový jazyk národní. Příčinu vidí v tom, že je pražská hovorová čeština „jazykový útvar již plně a delší dobu hotový, celkem s pevnou, ustálenou slovní i mluvnickou soustavou“ (str. 61). Výčet hlavních diferenčních znaků této pražské hovorové češtiny od mluvy spisovné ukazuje, že je toto Trávníčkovo pojetí hovorové češtiny příliš široké (na př. 3. os. množ. maj, dělaj; ej místo ý v základech slov, na př. pejcha, kejta a pod.).

V Trávníčkově příručce najde čtenář odpověď také na otázky, na něž se u nás značnou dobu především soustřeďoval zájem široké veřejnosti o jazyk, a jež mají proto velký význam po stránce jazykově výchovné. Akad. Trávníček vyložil jasně, přesně a poučně stanovisko, které dnes k těmto otázkám zaujímáme. Odsoudí přímočarý purismus, který měl jisté oprávnění v minulém století, kdy vyrůstal jako jeden ze způsobu národní obrany z tehdejších dobových podmínek, ale který v dnešní době za jiných společenských podmínek nemá místa. Vyloží v této souvislosti užívání cizích slov i možnost českých náhrad za ně. Varuje před osobním, individuálním posuzováním správnosti jazykových prostředků, za nímž se často skrývá pouhá nechuť k některém prostředkům. Trávníčkovi je správný „každý výrazový prostředek, ať slovní nebo mluvnický, který dobře hoví svému úkonu, dobře slouží myšlení a dorozumívání“ (str. 98). Dokládá pak toto své stanovisko příklady, které jsou již široce známé z rozprav a polemik, jichž se právě akad. Trávníček zúčastnil (na př. z jeho známého disputu s Petrem Bezručem o přídavných jménech typu kojetský/kojetínský, jistebský/jistebnický, nebo z článku o složeninách typu maloměsto a pod.).

Ve výkladu o soustavě jazykových prostředků pracuje Trávníček s plodným pojmem normy a její kodifikace. Soubor výrazových prostředků má povahu normy, užívá se jich podle pravidel, zákonů, ustálených zvyklostí a sklonů (tendencí). Souborné zpracování těchto prostředků, jejich kodifikace, ať slovníková nebo mluvnická, má důležité místo v jazykové kultuře, přispívá k ustálení jazykové normy.

Souhrnně pojednává akad. Trávníček o slohu a slohových rozdílech ve spisovném jazyce. Vymezení slohu jako způsobu „využití výrazových [232]prostředků spisovného jazyka v jazykových projevech“ (str. 83) už zatím akad. Trávníček nahradil návrhem nové definice, jak ji přednesl ve svém referátu o slohu na březnové konferenci slovanských filologů v Olomouci (srov. zprávu v Naší řeči, č. 3-4). Výklady o stylistických jevech jsou v příručce zařazeny i do kapitol jiných, třebas ne s výslovným zdůrazněním stylistické povahy. Tak v přehledném výkladu o několikanásobných jazykových prostředcích najdeme široké pojetí synonymity nejen slovníkové, ale i mluvnické (hláskové, tvarové slovotvorné, syntaktické), z něhož se dnes při řešení otázek stylistických hojně vychází.

Ukázali jsme na několika příkladech náplň, pojetí i zpracování Trávníčkova Úvodu do českého jazyka. Je to kniha, která poskytne vhodné uvedení do studia jazyka jak učitelům, tak posluchačům, ale nadto může jí být využito jako doplňkové pomůcky už na pedagogických školách.

[1] Jar. Bělič, K otázce češtiny jako národního jazyka, Slovo a slovesnost 13, 1952, str. 71 n. Další propracování této problematiky přednesl J. Bělič na letošní slavistické konferenci v Olomouci (srov. zprávu v letošním ročníku Naší řeči, str. 177 n.); referát bude v plném znění otištěn v časopise Slavia.

[2] Jar. Bělič, K otázce češtiny jako národního jazyka, Slovo a slovesnost 13, 1952, str. 71 n.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 7-8, pp. 229-232

Previous Václav Vážný, Redakce: Za profesorem Dr Adolfem Kellnerem

Next Karel Hausenblas: Akademická mluvnice spisovné ruštiny