Časopis Naše řeč
en cz

Zákonodárce nové spisovné češtiny

Jaromír Bělič

[Articles]

(pdf)

-

K dvoustému výročí narození Josefa Dobrovského.

 

Josef Dobrovský, od jehož narození uplynulo 17. srpna již dvě stě let, je beze sporu nejvýznamnější osobnost na prahu našeho obrození. Svým vědeckým dílem závažně zasáhl do řady oborů, od rozboru biblických rukopisů přes kritický dějezpyt až k české literární historii, především však vynikl jako badatel na poli české a slovanské jazykovědy. Velkým množstvím drobnějších příspěvků i rozsáhlými pracemi, jako je monumentální Soustava jazyka staroslověnského (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris, 1822), stal se přímo zakladatelem, patriarchou slavistiky a jeho vědecký odkaz po mnohé stránce neztratil svou cenu podnes. V rámci slovanské jazykovědy je v našem časopise především třeba ocenit činnost Dobrovského v oboru českého jazyka, jak vyplynula ze souvislostí dobových a co znamená pro údobí následující i pro náš dnešek.

Jak známo, Dobrovský vyrůstal v době, kdy se dovršoval úpadek české národnosti, jejíž vedoucí třída spolu s inteligencí byla již po bitvě bělohorské zlikvidována a nahrazena vládnoucí třídou cizí nebo postupně germanisována. Český živel byl v podstatě omezen toliko na nevolný rolnický lid, hospodářsky zdeptaný krutým feudálním vykořisťováním, a jen zčásti též na sociálně slabší vrstvy městské, podléhající však rovněž germanisaci a stejně jako lid na venkově kulturně ubité násilnou rekatolisací se všemi jejími průvodními zjevy.

Za této situace v mladších letech Dobrovského dostupoval vrcholu také úpadek spisovné češtiny. Po předcházejícím údobí rozkvětu v době předbělohorské, kdy český jazyk s rozvojem české společnosti vítězně pronikal do dalších a dalších odvětví života, literatury a vědy, obohacoval se o nová slova, ustaloval se po stránce hláskové a tvarové a zdokonaloval se po stránce syntaktické a stylistické, po Bílé hoře se udržovala poměrně vyspělá jeho podoba více méně jen v přetiscích náboženské literatury, kotvících po jazykové stránce ještě v době předbělohorské. Dále se však tato podoba jazyka nerozvíjela, protože zmizely vrstvy, které by mohly být aktivním nositelem kultivované jazykové tradice. Pokud vůbec [194]vznikala nová propagační literatura náboženská i jiná, projevuje se v ní většinou nedostatek jazykové tradice postupně vzrůstajícím rozkladem poměrně ustálené normy. Autoři té doby z nedostačujícího povědomí vypěstěné jazykové podoby předbělohorské mimoděk přijímají více nebo méně hláskových a tvarových prvků lidových, t. j. nářečních. Rozklad je v tom, že lidové prvky pronikají nesoustavně a jsou různé podle krajového původu autorů, takže je nemůžeme hodnotit jako kladné znaky vývojové, neboť na místo ustáleného již a jednotného jazyka celé národnosti nastupovala rozkolísanost a nejednotnost; u mnoha autorů pak běží o nedostatky vyplývající z nedokonalé znalosti češtiny vůbec. Nelze proto tento rozklad vykládat prostě jako sblížení spisovné řeči s běžným jazykem lidovým, jak se o to pokoušeli reakční obhájci protireformačního údobí barokního.

Český jazyk se v této době také již nerozšiřoval do nových oborů, naopak byl postupně vytlačován z veřejného života a nevycházely ani knihy z mnohých odvětví odborných, v nichž čeština před Bílou horou byla běžná, neboť nyní pro takové knihy nebylo čtenářů ani autorů. Mnohé odborné výrazy staré upadly proto v zapomenutí, a pokud se někteří jazykoví theoretikové snažili vytvářet výrazy nové, tyto výrazy se nešířily, protože jich ve skutečnosti nikdo nepotřeboval. Z lexikálního novotaření barokního je ostatně nejlépe vidět úpadek jazyka, neboť tu jde povětšině o slova tvořená s naprostou neznalostí slovotvorných zákonů češtiny a bez jazykového citu. Jsou to výrazy jako letodník (kalendář), ředlnosta (generál), zámřežna (kancelář) a pod., známé z činnosti Vusínovy, Pohlovy, Šimkovy, ale i Karla Ignáce Tháma a jiných.

Mladá léta Dobrovského jsou však zároveň dobou, kdy využívání technických vynálezů, jež přinesla průmyslová revoluce na Západě, růst populace a jiné okolnosti vystupňovávaly do nesmiřitelnosti rozpory mezi narůstajícími novými výrobními silami a zastaralými výrobními vztahy, založenými na feudálních privilegiích šlechty. Růst manufaktur si vyžaduje už v první polovině osmnáctého století nejprve oklešťování středověkých výsad cechovních, jež bránily rozvíjení průmyslové velkovýroby, později i uvolňování pracovních reserv, spoutaných dosud nevolnictvím a vázaných k půdě feudálních velkostatkářů. Rozpory zostřuje tvrdý třídní boj nevolného lidu proti vykořisťovatelům, který se projevuje novými a novými selskými vzpourami. Celý proces vrcholí za života Dobrovského zrušením nevolnictví roku 1781, činem, který vlastně vytváří předpoklady k českému národnímu obrození: umožňuje pohyb přebytků venkovského obyvatelstva za prací a za vzděláním do měst a tím v nich posiluje český živel, [195]který z valné části vytváří hlavně rostoucí masy nové společenské třídy, průmyslového proletariátu a námezdně pracujícího lidu, ale proniká i do řad buržoasie, z počátku hlavně drobné. Jejímu boji s přežitky feudálního řádu a zvláště zápasům s hospodářsky silnější buržoasií německou slouží též nově vznikající česká inteligence, která se staví v čelo počínajícího českého národního hnutí, t. j. vlastního obrozenského procesu, za něhož a v němž se vytváří moderní český národ.

Dobrovský sám přes svůj lidový původ ovšem ještě nepatří k tomuto proudu, který přichází z českého venkova do zněmčených měst až po zrušení nevolnictví. Je příslušníkem generace starší, kotvící názorově v předcházející době přípravné, ale již v mládí zaujímá kritický postoj k dobové skutečnosti a pro celý život se stává, přes své kněžství, přívržencem osvícenské filosofie, jež svým úsilím o společenský pokrok, bojem proti církevnímu tmářství a budováním reálných základů vědy byla připravovatelkou nové doby v oblastech ideologické nadstavby.

Vycházeje z dobové skutečnosti svých mladších let, píše Dobrovský většinu svého díla německy nebo latinsky, poněvadž tehdy ještě neexistovaly vzdělané vrstvy, které by mohly číst odbornou literaturu psanou česky. Od počátku se však horlivě zajímá o všechnu českou literární tvorbu a kriticky ji posuzuje ve svých časopisech, věnovaných literatuře a vůbec kultuře české, Böhmische (und mährische) Literatur (1779, 1780) a Literarisches Magazin von Böhmen und Mähren (1786, 1787). Srovnávaje její současný kvantitativní rozsah, thematické rozpětí i formální úroveň s dobou starší, jasně poznává hrozivý úpadek českého jazyka a ostře vystupuje především proti špatným jazykovým theoretikům a autorům učebnic a slovníků z údobí předcházejícího a ještě i současného, kteří nepostihovali správně jazykovou zákonitost, vymýšleli nesprávná pravidla a neústrojně tvořená slova, jako by se prý domnívali, že „jazyk, kterým ještě mluví miliony lidí, to má strpět a přijmout jako zákony jejich nápady a rozmary“ (Lit. Mag. I, 99). Pohlovi a jiným Dobrovský přímo vytýká neznalost češtiny (viz na př. Lit. Mag. III, 136n.) a proti planému a škodlivému jazykovému novotaření mnohokrát zdůrazňuje, že je nutno studovat živou řeč lidu, v jehož slovní zásobě žijí mnohé dobré výrazy, které ve městech již nejsou známy (viz Böhm. Lit. 1779, 254n.; Lit. Mag. II, 169 a j.). Připouští i přejímání slov z jiných slovanských jazyků, ovšem poznamenává, že je nutno tato slova obměňovat podle zákonů češtiny, „jinak se natropí jen zmatek“ (Lit. Mag. I, 94).

Zcela v moderním duchu vidí Dobrovský rozvoj jazyka v těsném [196]spojení s vývojem společnosti a ve svých německy psaných Dějinách české řeči a literatury (1791, 1792) podává první promyšlený obraz tohoto rozvoje. Pokrokově tu po jazykové stránce hodnotí údobí husitské, především však vyzvedá rozkvět jazyka ve století před Bílou horou. V současné době sice vítá snahy o oživení češtiny, ale je naplněn obavami, že za daných okolností se již sotva „česká řeč dříve nebo později povznese k znatelně většímu stupni dokonalosti než byl onen, jehož dosáhla ve svém zlatém věku za Maxmiliána a Rudolfa II.“[1] Přece však touží po jejím novém vzestupu a své dílo ukončuje vlasteneckou básní Františka Knoblocha „Vejstraha na hánce jazyka českého“.

Protože údobí předbělohorské Dobrovský pokládá za klasickou dobu spisovné češtiny, vítá nová vydání starších spisů a vysoko hodnotí i nové knihy, jež navazují na jazyk oné doby (zejména překlad Nového Zákona od Frant. Faustina Procházky z r. 1786, navazující na jazyk bible Kralické). Jazyková norma i některé stylistické zvyklosti předbělohorské stávají se mu pak předmětem bedlivého studia a hlavním kriteriem češtiny současné. Mnohokrát zdůrazňuje pro spisovatele potřebu číst starší českou literární produkci a učit se z ní vypěstěné formě; a především oživováním potřebných slov zapomenutých doporučuje obohacovat současnou slovní zásobu (viz na př. Böhm. Lit. 1780, 95; Lit. Mag. I, 117 a j.). Roku 1802 konečně vydává první díl svého německo-českého slovníku (Deutsch-böhmisches Wörterbuch; 2. díl až 1821), k němuž si po léta shromažďoval materiál hlavně ze starší literatury, ale vedle toho i ze současné řeči lidové.

Theoreticky ovšem Dobrovský uznával i nutnost tvořit slova nová. Požadoval však, aby v takových případech byly nové výrazy tvořeny ústrojně v duchu jazyka. Z odporu proti libovolnému novotaření pohlovskému studuje proto důkladně slovotvorné zákony češtiny a již roku 1791 v předmluvě k česko-německo-latinskému slovníku Františka Tomsy uveřejňuje stať O původu a tvoření řeči slovanské a zvláště české; na ni navazuje pojednání Tvořivost slovanského jazyka, ukázaná na tvoření substantiv a adjektiv v češtině, jež vydal roku 1799 samostatně a znovu pak otiskl v úvodní části svého slovníku. Chtěl tím dát mladým spisovatelům, k nimž se v závěru studie výslovně obrací, poučení potřebné pro ně při vytváření básnických neologismů; avšak zároveň je varuje, aby se nedávali svádět „svým hravým důvtipem k zbytečným novotám v naší řeči“ (Wörterbuch I, str. LXVII).

[197]Z vyspělé jazykové praxe doby předbělohorské vychází i nejvýznamnější vědecká práce Dobrovského, jeho podrobná mluvnice spisovné češtiny (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, 1. vyd. 1809, 2. vyd. 1819), která se rázem stala uznávanou normativní kodifikací a v jádře platí podnes. Nelze ani dosti zdůraznit význam, který měla v obrozenské době tato kniha pro rychlé překonání hláskové a tvarové rozkolísanosti, zděděné z doby úpadku, a pro obnovení kultivované stability spisovného jazyka po těchto stránkách. Je to dílo zároveň vynikající autorovým smyslem pro soustavu, systémovost jazyka a právem o něm říká ještě dnes akademik Havránek, že se k němu naše jazykověda, usilující o přesný popis jazykového stavu, musí vracet.[2]

Lpění Dobrovského na jazykové podobě předbělohorské nebylo ovšem otrocké a nekritické. Již roku 1786 napsal, že „se nemusí slepě přijímat všechno“, co je v jazyce bible Kralické a jiných spisů předbělohorských, a projevil svůj souhlas s tím, že F. F. Procházka v překladu Nového Zákona na rozdíl od Kralické bible neodlišuje tvrdé a netvrdé l, poněvadž v současné výslovnosti tento rozdíl již neexistuje (Lit. Mag. I, 99n.). I v jiných jevech požadoval vyrovnání se současným stavem jazyka a ve své mluvnici sám rovněž neuvádí dvojí l, omezuje podle živé řeči užívání zbytků duálových tvarů a pod. Naproti tomu tam, kde i v předbělohorském jazyce bylo kolísání, zavádí v některých případech autoritativním způsobem jednotu a stanoví tak na př. rozvržení přechodníkových tvarů pro jednotlivé rody a čísla v podobě, v níž takto nikdy předtím neexistovalo; přesto však se vlivem Dobrovského mluvnice toto rozvržení ujalo a žije ve spisovné češtině dosud. Tento umělý zásah je však u Dobrovského celkem výjimečný: nejvyšším rozhodčím v jazyce mu byl „obecný jazykový zvyk, jímž se všechno řídí“ (Lit. Mag. I, 98) a jejž co nejpečlivěji zjišťoval.

Nejvýrazněji se odchýlil Dobrovský od spisovné češtiny předbělohorské i od současného usu pouze v pravopise, tedy jen ve formální, grafické stránce písemného vyjadřování. Jeho úprava tu však rovněž vyplynula z úsilí o zdůraznění zákonitostí v tvarové soustavě jazyka a zároveň znamenala jen důsledné uplatnění tendence, která se poněkud zastřeně projevovala i v t. zv. pravopise bratrském, vyjadřovati totiž podle analogie mluvnické tvary stejného druhu podle možnosti stejnými grafickými prostředky. V bratrském pravopisu se, jak známo, i a y rozlišovalo z obojetných souhlásek jen po retnicích a po l, kdežto po s, z a také po c [198]se psalo — v jistém souhlase se starší výslovností — jedině y. Dobrovský však, v jehož době se rozdíl ve výslovnosti naprosto již necítil, píše podle dvojic jako 1. pád mn. č. mužského rodu živ. páni, chlapi, holubi — 4. p. mn. č. pány, chlapy, holuby ve své mluvnici též 1. p. mn. č. psi, plazi — 4. p. mn. č. psy, plazy místo dřívějšího nerozlišeného 1. a 4. p. mn. č. psy, plazy … a podle hoditi, hodím…, kaliti, kalím… píše i prositi, prosím…, voziti, vozím…, místo staršího prosyti, prosým…, vozyti, vozým… atd.; po c pak píše jen i. Dobrovský sám ostatně nijak neusiloval o obecné zavedení této novoty. V druhém vydání své mluvnice se za ni vlastně omlouvá a zdůrazňuje, že každý, kdo chce, může i nadále po s, z, c psát důsledně y[3]. Poněvadž však jeho reforma nesporně znamenala zdokonalení české pravopisné soustavy, přijala ji spolu s celou mluvnickou normou Dobrovského mladší generace našich buditelů za svou a v tuhých bojích dále prohloubenou ji zařadila do souboru svých snah o vypěstění češtiny pro nové úkoly, vyplývající už z nové situace české společnosti. Dobrovský se takto stal otcem i dnešního našeho pravopisu.

Jako na zákonodárce, vytvářejícího ovšem nikoli umělé zákony, nýbrž vyvozujícího všechna pravidla ze skutečných zákonitostí jazyka a toliko je formulujícího, je třeba se na Dobrovského dívat i v oblasti prosodie. Již od roku 1778 se kriticky vyslovoval o někdejších pokusech J. A. Komenského a jiných, obnovovaných i v nové době, zavést do české poesie časomíru, neboť — jak napsal r. 1786 — v češtině „sotva se najde nějaký verš, který by bylo možno časoměrně přečíst bez neustálého urážení sluchu, jenž je zvyklý na docela jinou výslovnost“ (Lit. Mag. II, 132). Roku 1795 pak v české mluvnici F. M. Pelcla (Grundsätze der böhmischen Sprache, str. 209n.) otiskl zvláštní kapitolu o prosodii, v níž stanoví základní pravidla českého přízvuku a dokazuje, že pro češtinu se hodí toliko prosodie přízvučná, nikoli časoměrná. Současní první novočeští básníci školy Puchmajerovy tento názor přijali a řídili se jím ve své tvorbě, později však příslušníci mladší generace, zejména Šafařík a Palacký v mladistvém společném spise „Počátkové českého básnictví“ (1818), proti němu vystupovali, snažíce se obrodit a povznést českou poesii časomírou. Ale vývoj dal v této věci za pravdu Dobrovskému.

S mladší buditelskou generací se Dobrovský zásadně rozcházel i v některých jiných názorech a ne vždycky přitom zastával stanovisko tak správné jako v otázce prosodie. Leckterý zákonitý a ne[199]zbytný jev, souvisící s měnícím se charakterem české společnosti po roce 1781, plně nechápal, poněvadž si neuvědomoval důsledky nového přílivu českého živlu do zněmčených měst. Odtud pramenily i jeho pochybnosti o možnostech nového rozvoje českého jazyka i jeho názor, že češtinu lze znovu pozvednout jen jako jazyk populární literatury, neboť se spokojoval zjištěním, že pro pěstování moderní vědy její zděděné výrazové prostředky nedostačují. V zajetí svého klasicismu, vidícího vzor v češtině předbělohorské, odsuzoval v praxi i ta nová slova, která mladší generace vytvářela již z opravdové potřeby v rámci svého úsilí o uvedení češtiny do různých vědních oborů, na př. nesouhlasil s jazykem Jungmannovy „Slovesnosti“, přinášející základy českého názvosloví literárněvědného a estetického, a nesouhlasil ani s jinými pokusy o českou vědu. Mladá česká inteligence z generace Jungmannovy takové názory ovšem nemohla přijmout, a proto vznikalo mezi ní a stárnoucím Dobrovským napětí.

V otázce rozhojňování slovní zásoby si však nová situace české společnosti tak jasně vynucovala řešení proti názorům Dobrovského, že jeho stanovisko ani nemohlo způsobit škody. Naopak jeho kritický postoj k lexikálnímu novotaření nutil mladší pracovníky k pečlivé rozvaze, zda je nového výrazu opravdu třeba, či zda je možno spokojit se vyhovujícím výrazem cizím. Brzdil tím také přehnaný purismus a zabraňoval tvoření překotnému, hrozícímu záplavou nových slov, kterým by nikdo nerozuměl a jež by společnost nestačila strávit. Dobrovského studie o slovotvorných zákonech češtiny, kterými kdysi bojoval proti neústrojnému novotaření doby předchozí, vytvářely pak pevný theoretický základ pro nové obohacování slovníku spisovného jazyka, takže se novátorství školy Jungmannovy i jejich zásluhou kvalitativně zásadně liší od neumělých pokusů z doby pobělohorského temna.

Svým kriticismem Dobrovský i jinak brzdil výstřelky mladší generace. Je známo, že hned roku 1818 brzy po „objevení“ Zelenohorského rukopisu bystře rozpoznal, že běží o padělek, a třebaže mu toto poznání přineslo řadu hořkostí a osočování z nevlastenectví, nepřestal energicky hájit své stanovisko. Ve Wiener Jahrbücher roku 1824 napsal, že on sám by byl první, „kdo by tuto památku staré slovanské literatury rozšiřoval mezi Slovany, kdyby ji mohl považovat za pravou“ (str. 102); ale čím pozorněji prý ji zkoumá, tím více nachází důkazů o její podvrženosti. Na přímou výčitku, že svým počínáním poškozuje českou pověst, odpověděl ve vídeňském Hormaierově Archivu otázkou, zda je „česká národní sláva ohrožena tím, že se rozlišuje pravé od nepravého“ (č. 72, z 2. 7. 1824). A v citované stati ve Wiener Jahrbücher doznal, že mu [200]„skutečná sláva národa neméně leží na srdci než nějakému vlastenčícímu taškáři“. Kritický rozum, opírající se o znalosti starého jazyka i historie na tehdejší dobu vynikající, bránil mu podlehnout romantickým fantasiím a zbožným přáním, jimiž se dala unášet mladší generace. A česká věda ve svém dalším vývoji také v tomto bodě potvrdila správnost jeho poznatků.

Byl vysloven názor, že Dobrovského uzákonění mluvnické normy spisovné češtiny na základě vyspělého jazyka předbělohorského způsobilo velký rozstup mezi t. zv. obecnou češtinou a psanou podobou jazyka, který prý měl za následek pozdější pomalé pronikání spisovné češtiny do běžného užívání i v praktickém hovoru, t. j. zavinil obtížný vznik hovorové formy spisovné řeči. Jinými slovy tento názor znamená, že by bylo bývalo lépe více přiblížit na prahu obrození spisovnou češtinu současným nářečím nebo přímo navazovat na rozkolísaný úpadkový jazyk z doby pobělohorské a v pomalém procesu zvolna dospívat k jeho nové ustálenosti.

Příčiny obtížného vznikání hovorové podoby spisovné řeči byly však ve skutečnosti jiné a souvisely s podřadným společenským postavením češtiny za staré monarchie, která dlouho bránila jejímu pronikání do škol, do úřadů a konec konců i do společenské konversace. Pokud pak jde o normu, kterou Dobrovský kodifikoval, zmínili jsme se už, že nebyla v jeho době zcela mrtvá, nýbrž tradičně se udržovala v části literatury. Ukázali jsme si také, že v mluvnici Dobrovského nešlo o pouhý pasivní popis jazyka předbělohorského, nýbrž vlastně o jeho vyrovnání se soudobým živým obyčejem. Mladší generace, která jinak přece měla k názorům Dobrovského řadu výhrad, nepřijala jeho mluvnici snad ze slepého uznávání jeho autority, nýbrž právě proto, že vyhovovala potřebám dobovým. Doba obrozenská měla ostatně vedle kodifikace Dobrovského i dobrou starší mluvnici Tomsovu (1782) a Pelclovu (1795); mluvnice Tomsova připouštěla více kolísání podle spisů soudobých, Pelclova pak se zase důsledněji než Dobrovský držela usu předbělohorského. Vedle toho se v první polovině 19. století vyskytlo několik pokusů „reformovat“ spisovnou češtinu různým způsobem, avšak žádný z těchto pokusů se neujal. Všeobecné přijetí mluvnice Dobrovského při těchto různých možnostech volby samo o sobě ukazuje, že norma, kterou stanovil, naprosto se nejevila jako něco neorganického a násilného. Jeho čin naopak geniálním způsobem splnil „sociální objednávku“ nastupující nové doby, neboť proti nářeční roztříštěnosti a úpadkové rozkolísanosti vyzvedl jednotnou formu celonárodní, schopnou plnit všechny potřebné úkoly a sloužit jako pevná základna [201]k novému rozvoji, zejména i k nezbytnému tehdy obohacování slovníku. Spisovná čeština v podobě stanovené Dobrovským stala se též mocným nástrojem českého národního hnutí, pomáhajícím sjednocovat a utvářet novodobý český národ.

Proto i dnes, navazujíce na další už vývojové etapy po Dobrovském, můžeme s upřímnou vděčností a s hlubokým obdivem vzpomínat na dílo Dobrovského na tomto poli a právem jej vedle jiných jeho zásluh vysoko hodnotit také jako skutečného zákonodárce nové spisovné češtiny.

[1] J. Dobrovský, Dějiny české řeči a literatury, překlad B. Jedličky, Praha 1951, str. 138.

[2] Viz B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čsl. vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk, Praha 1936, str. 84.

[3] Viz J. Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Spisy a projevy Josefa Dobrovského, sv. IX. Praha 1940, str. 27.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 7-8, pp. 193-201

Previous lj (= Ladislav Janský): Orgán a aparát

Next Jan Svoboda: K tvoření českých příjmení