K tvoření českých příjmení
Jan Svoboda
[Articles]
-
Při zkoumání našich příjmení a vlastních jmen vůbec se nám stále naskýtá otázka, jaký je jejich vztah k ostatní zásobě slovní, t. j. ke jménům obecným neboli apelativům. Poměrně málo je takových vlastních jmen, která se liší od obecných jmen jenom velkým počátečním písmenem, jako na př. příjmení Ryšavý, Slavík nebo místní jména Lom, Koryta a pod. Vlastní jména se vyvíjela často odchylně, isolovaně od názvů obecných, a proto jsou do značné míry nejasná a potřebují samostatného, zvláštního výkladu.
Vlastní jména osob se odchylují od obecných jmen zčásti také samostatným způsobem tvoření, svými specificky jmenotvornými příponami[1].
Příjmení a stará osobní jména se ovšem tvoří též příponami, které se běžně vyskytují u jmen obecných. Jsou to hlavně přípony zdrobňovací a lichotné, mazlivé, jako u jmen Kohoušek (Kohout), Tesařík, Lapáček, pak přípony, kterými se tvoří podstatná jména z přídavných, na př. u jmen Málek, Černoch, Drahoš, Drahoň, Brzák (brzý, t. j. ‚rychlý‘), dále přípony slov zhrubělých, nadávek, na př. -oun, -our, -as (Hezoun, Vaňour, Petras, Havlas).
U typu druhého, u podstat. jmen tvořených z přídavných, jde sice o přípony u obecných slov známé a rozšířené, ale konkretní jimi utvořená podstat. jména vlastní často se nevyskytují jako obecná.
U typu posledního je nápadný rozdíl mezi výskytem u jmen obecných a vlastních, zejména u přípony -as. U jmen obecných se objevuje jen zcela zřídka, sporadicky (na př. ve slovech mamlas, [202]tvrďas), kdežto u osobních jmen vlastních je velmi produktivní, živá. Takových případů je pak více: jsou to na př. přípony -da (strejda, človrda), -ch (hoch, kmoch), -ha (u zhrubělých slov ze sloves, čvaňha), -sa (tlamsa). Všechny tyto přípony se vyskytují u vlastních jmen ve velkém počtu, kdežto u obecných jmen jen sporadicky. Zároveň vidíme, kterým druhům slov jsou osobní jména vlastní svým původem nejblíže: jsou to slova se silným citovým zabarvením, slova mazlivá, laskající a naopak zase nadávky a slova vyskytující se jenom v žargonu a pod.
V slovní zásobě intelektuální, citově neutrální jsou přípony ve svých formách i významech značně ustáleny, jejich inventář je omezen a vystačí se s ním v podstatě při tvoření nových slov i odborných názvů. Naproti tomu u slov expresivních, se silným citovým zabarvením a spolu s nimi také u osobních jmen vlastních je tvořivost spontánní, neomezená významovou stránkou; ta ustupuje do pozadí před úkolem vyjádřit cit, emoci. Velké bohatství podob a odvozovacích přípon u osobních jmen nemá však patrně původ jen v této citové stránce, nýbrž je určováno též činiteli jinými. Naše nynější soustava pojmenování osobním jménem v užším smyslu (křestním jménem) a příjmením rodinným, tedy soustava dvoujmenná, není totiž příliš stará. Úředně byla zavedena a ustálena teprve za Josefa II. patentem z r. 1786. V nejstarších nám dostupných dobách se užívalo jen jednoho jména a teprve postupně se k rozlišování přidávala druhá jména, přízviska a přezdívky. Těžiště pojmenování však bylo stále ještě na prvním jménu (osobním jménu ve vlastním slova smyslu) a ony přídavky, ze kterých se později vyvinula rodinná příjmení, byly stále ještě proměnlivé a nezávazné.
Při prvotní naprosté jednojmennosti i při pozdější nezávazné dvoujmennosti sloužily rozmanité podoby téhož jména k rozlišování osob. V jednom okruhu příbuzenském nebo v jedné vsi bylo několik osob se jménem Václav a tak se ustálilo užívání podoby Vach o jednom, Váňa o druhém, Vašura o třetím atp. Ostatně v menším měřítku a v omezenějším rozsahu v kruhu příbuzných, na venkově, v kolektivech pracovních ještě dnes platí především jméno osobní (křestní), ba na venkově někdy příjmení nejsou dost známa. A tak tvoření rozmanitých podob téhož jména vyhovovala při svém vzniku nejen citovým, nýbrž i zcela praktickým potřebám. Hlavní pramen bohatství přípon je ovšem z dob dávné úplné jednojmennosti, jak dokazují doklady ze starých listin, soupisů jmen a jiných pramenů. Jakými prostředky byl inventář přípon doplňován a rozmnožován, když nestačil emocionálním i praktickým potřebám, objasníme si na několika případech.
[203]Z běžných jmen tvořily se běžnými příponami celé řady jmen odvozených, takže je možno mluvit o soustavě jmen. Na př. ze jména Benedikt byla utvořena řada Béna, Beněk, Benák, Beňata, Beneda, Benda atp. Ze jména Tomáš jsou jména Tůma, Tomek, Tomeš, ze jména Vavřinec je Vávra, Vavák, Vavřek, Vavrata, ze jména Jan pak Jána, Janák, Janek, Janeš, Janata a mnoho jiných. Čím běžnější jméno, tím větší byl počet odvozenin. Tyto podoby měly vztah jednak ke svému základnímu jménu (Tomeš k Tomáš, Janeš k Jan, Beneš k Benedikt), jednak ovšem i k sobě navzájem, pokud měly stejnou příponu.
Všimněme si nyní z první řady jména Benda, které jistě vzniklo z prvotní podoby Benedikt zkrácením v Beneda a synkopováním v Benda. Souhláska -d- ve jméně Benda patří k základu původní podoby jména a není částicí odvozovací. Cizí jméno (Benedikt-Benda) poskytlo do řady běžných podob nový souhláskový prvek d-. Protože jméno Benda mělo vztah k ostatním podobám (Benák, Beneš atp.), byl tento vztah napodoben i u jiných jmen, u nichž člen řady se souhláskou -d- chyběl, a tak byl podle poměru Benda, Beneš, Benák přitvořen k řadě Janeš, Janák atp. nový člen se souhláskou d — Janda, k řadě Vavřinec, Vavák, Vávra byl přitvořen podle poměru Benda, Benák, Béna nový člen Vavrda a podobně u dalších jmen byly doplněny podoby Kolda (Mikoláš), Kulda (Mikuláš), Jarda, Standa, Zacharda, Jurda, Burda (Burian) a mnoho jiných.
U několika jmen se opakovalo seskupení souhlásek rd, vzniklé uvedeným jmenotvorným vývojem; také tento nový prvek byl dále pramenem tvoření a ke jménu Havel byla doplněna podoba Havrda, ke jménu Šavel-Šavrda.
Úmyslně rozvádím myšlenku o vzniku nových přípon podrobně, abych zdůraznil, že tu jde o soustavu odvozenin, které jsou ve vzájemném vztahu k sobě i k základním jménům, doplňovanou novými prostředky slovotvornými, jakmile některé jméno svým novým hláskovým prvkem k tomu poskytne podnět.
Přípona -da není jediným takovým případem. Jména Alexius, Maxmilian poskytla svými zkráceninami Lexa, Maxa (vysl. Leksa, Maksa) soustavě jmen novou příponu -sa, jak už bylo poznamenáno v Naší řeči 1, 1917, 287. Je však nutno opravit formulaci autora této poznámky, neboť -sa není přece u těchto zkrácených jmen Lexa, Maxa příponou, nýbrž součástí základu jména. Podstatou vzniku nových přípon právě je, že cizí jména poskytují svým hláskovým seskupením v samém [204]svém základě nové prvky, které pak u dosavadních jmen domácích působí ke vzniku nových podob a nové odvozovací přípony.
Samy o sobě formy Lexa, Maxa nevedly ke vzniku přípony -sa; tato cizí jména nejdříve zdomácněla a byla zařazena do soustavy zkrácených jmen. Jako vzniklo na př. jméno Boleš z Boleslav, Jareš z Jaroslav atp., tak vznikly též ze jmen Maxmilián, Alexius, resp. z jejich odvozenin Maxa, Lexa, t. j. ve výslovnosti Mak-sa, Lek-sa, další podoby ze zkráceného základu Mak-, Lek-s příponou -eš, tedy: Makeš, Lekeš. Hláska -s-, která je trvalou, pevnou součástí samého základu původního jména Maxmilián, Alexius a při odvozování, resp. krácení byla odsunuta, působí potom v systému jmen jako nový hláskový prvek a využívá se jí k tvoření dalších odvozenin od jiných jmen; podle poměru Leksa-Lekeš byla přitvořena k podobě Mikeš nová odvozenina Miksa (Mixa), k Jakeš (Jakub) - Jaxa, k Prokeš (Prokop) -Proksa, k Bakeš (zkrácená podoba některého jména s počátečním Ba-, nejspíš Bartoloměj) -Baxa, k Tomeš-Tomsa, ke Klimeš (Kliment)-Klimsa, k Jireš-Jirsa, k Janeš-Jansa atp. Dále pak už působila přípona -sa i u jmen bez odvozenin na -eš, na př. Šimon-Šimsa, Hlavsa, Hněvsa[2].
Další přípona, kterou vysvětluji obdobným vývojovým postupem, je -ha u jmen Vaňha (Váňa), Cyrha (Cyril) a pod. Východisko hledám ve jménech Daňha (Daňhel - Daniel), kde bylo h podobně jako u jména Kabrhel (Gabriel) původně vkladnou souhláskou k odstranění hiátu mezi dvěma samohláskami v cizích slovech. Kromě toho mohla působit i jména Linha-Linhart, Minha-Minhart. Podle dvojice Daňha-Daněk [Daňek] bylo přitvořeno ke jménu Vaněk [Vaňek] ještě Vaňha.
A nyní je třeba vrátit se ještě k těm několika obecným názvům, ve kterých se objevují sporadicky přípony, jejichž vznik u vlastních jmen jsem se pokusil právě vysvětlit. Domnívám se, že těchto několik slov má své podoby od vlastních jmen. Jména označující osoby v příbuzenském poměru (strýc-strejda) a osobní jména vlastní, jak se jich původně užívalo, jsou si prostředím svého užívání i svou povahou velmi blízká, a proto též jejich tvoření je podobné: brácha-Vácha, kmoch-Vach, strejda-Standa. Stejně souvisí úzce afektivní slova (nadávky) s přezdívkami a tím i s příjmeními; mezi ně patří i tlamsa (v kladském nářečí „tlamák, hubař“: „ten toho napoudá“; Kubín, Lidomluva, 239) vedle příjmení Tlamsa (sr. Tlamka), Hubsa [205](sr. Hubka), Hlavsa (Hlavatý), Chlupsa (Chlup, Chloupek) a nejasného Kramsa, Kremsa, Krumsa (místní jméno Krumsín).
Dále poznamenávám, že přípona -sa je hojná též v polštině; existuje tam především předpokládané východisko tohoto tvoření, t. j. jména Aleksa, Oleksa, Leksa (srov. Kozierowski, Nazwiska II/l, 59). Pak je v polštině —-podle uvedeného pramene — několik jmen totožných nebo zcela obdobných našim: Jaksa, Miksa, Jursa, Boksa (z Bogsa — Bogusłav), Tłuksa, Wilksa (srov. české místní jméno Vlksice), Gławsa, česky Hlavsa, Gniews. Protože jsou zde tytéž podmínky pro vznik přípony -sa jako v češtině, domnívám se, že vývoj šel v obou jazycích nezávisle paralelně.
Několik našich příjmení jeví stopy humanistické záliby v klasických jazycích svými latinskými koncovkami: Mathesius (1571 na Slovensku, dosud PA[3]), Prokopius (PA), ale také v polatinštěných českých slovech: Barvitius-Barvič, Špalecius-Špalek (PA), Korbelius (Kk)[4], Klopacius (r. 1600, srov. Slezský sborník 46, 1948, 18). Takové rozmnožování příjmení s latinskými koncovkami nutno přičíst žákovskému prostředí, které mělo v oblibě českolatinské tvary.
Latinské genitivy (2. pády) z častého spojení typu Josephi filius, Petri filius (syn Josefův, Petrův a pod.), tedy z vazeb patronymických, ustrnuly v novočeských příjmeních Josefi, Filipi, Petrý (místo Petri), Rektorys (lat. filius rectoris), Viatoris (na Slovensku v 16.—17. stol.).
Domnívám se, že česká příjmení Šašecí, Tachecí vznikla z tvaru latinského druhého pádu *Šašecii, *Tachecii takových polatništělých jmen *Šašecius, *Tachecius (z českých jmen Šašek, Tachek (Kk). V příjmení Kolací hledá J. Beneš (Naše řeč 30, 1937, str. 127) polatinštěné a opět počeštěné jméno Koláč. Zde však nutno připomenout latinské slovo collatio, které žilo v staré češtině v podobě kolací, kollace a mělo význam ‚hostina, hody, snídaně‘. Pokud jde o významovou stránku, srovnej česká příjmení Svačina, Večeře (Kk 167).
Humanistická svým původem jsou rovněž jména Tomaides, Gregoriades, Wencelides, Petrýdes, Petrides (vesměs v PA).
U některých příjmení je příčinou jejich nejasnosti dnes už neobvyklý tvar: přídavná jména bývají na př. v příjmeních ve jmenném tvaru Dobr, Modr, Moudr, Hezek, Hebek, Mokr. Sem náleží i Cháb (chabý) a pod. Když pak se dnes píší nezvyklým archaickým pravopisem Maudr, a dokonce po [206]německém způsobu Mauder, Dober, Mocker, je tím jejich souvislos: s příslušnými přídavnými jmény značně zastřena. Starobylost vlastních jmen a příjmení projevuje se i po stránce slovotvorné na př. u příjmení Nohejl, které je odvozeno ze slova noha řídkou, vzácnou příponou -ýl, zachovanou jen v několika slovech: motýl, střechýl, ženkýl (ve staré češtině ‚zženštilec, zbabělec nebo chlípný člověk‘).
U osobních jmen zjišťujeme někdy vzájemný vliv přípon různého etymologického původu, ale hláskově podobných. U staročeských jmen byla na př. velmi rozšířena přípona -ata, původně -ęta: Milata; vznikla rozšířením přípony -ęt, obvyklé u názvů mláďat. Kromě toho byla jména s adjektivní příponou -atý jiného etymologického původu (př. Chlupatý, Hlavatý). Vzájemným působením obou přípon vznikla jednak podle jmen typu Milata příjmení Hlavata (vedle původního Hlavatý), Kosmata, Bohata, Hubata, Huňata, Košata, jednak příjmení Zachatý, Machatý, Vašatý (podle Hlavatý) z původního Zachata, Machata, Vašata.
Příslušnost k rodině se v některých případech vyjadřuje tvarem příjmení v druhém pádě množného čísla. Jsou to taková jména jako Nováků, Jírů, Novákovic. Máme dokonce složené příjmení Starýchfojtů (PA). Z přídavných jmen ve tvaru 2. pádu množného čísla pak vznikla na př. jména Hornich, Horných, Bilich, Billich, Malich (PA), Černych (Kk). Tento typ je též v ruštině, kde jsou na př. příjmení Černych, Čutkich. V ruštině se však tento tvar ještě živě cítí jako 2. pád množného čísla, a proto se příjmení Černych neskloňuje.
V češtině prozrazuje krácení koncovky -ých, že se jeho původní platnost přestala pociťovat a že se z původní pádové koncovky stala jmenotvorná přípona. Příjmení Černych se skloňuje stejně jako na př. příjmení se substantivisující příponou -ík, Černík. Krátké -ych u příjmení tohoto typu lze vysvětlit zachováním staršího způsobu psaní. U příjmení Holejcha byl tvar *Holejch, nechápaný už jako 2. pád množného čísla, rozšířen podle velmi hojných osobních jmen mužských příponou -a (na př. Vávra, Máca, Hraběta a pod.).
Osobní jména ve tvaru příčestí minulého (Vybral, Kasal) nabyla rázu zpodstatnělého přídav. jména. V mnohých případech označují vlastnosti, nikoliv děje (srov. jména typu žvanil). Jména Kecal, Spal mají přibližně stejný význam jako kecavý, ospalý, nikoliv význam dějový. Vyskytují se také i v tvarech přídavných [207]jmen (složených, určitých), na př. Hřímalý (PA), pol. Grzymała, Dobředělý (PA), Nepilý (Kk), Kasalý (Kk).
V některých oblastech jsou oblíbena zdrobnělá jména a tak vzniká typ jmen na -alík, -ilík, -ílek: Vrzalík, Ztratílek, Sadílek, Hradilík. Zakončení -ilík je svým původem moravské, snad jen hanácké.
Domnívám se, že těchto několik příkladů stačí k objasnění základních způsobů, kterými se vlastní jména odchýlila od obecných po stránce tvoření. Jsou to tyto způsoby[5]:
1. využívání hláskových prvků, které se objevují v základu cizích jmen, k vytvoření nových přípon (Bend-a: Jan-da, Maks-a: Tom-sa);
2. používání cizích přípon nebo koncovek u domácích jmen (Šašecí);
3. vzájemné prolínání jmen cizího původu se jmény domácími, původu obecného (Tomsa, Hlavsa);
4. zachování tvarů, které u obecných jmen už dávno nežijí (Hebek);
5. zachování staršího, u obecných jmen už neužívaného způsobu psaní, zčásti i německý způsob psaní (Mauder);
6. užití řídkých, dávno neživých přípon (Nohejl);
7. vzájemné prolínání běžných přípon jmen obecných a specifických přípon jmen vlastních (Vašatý, Hlavata);
8. přehodnocení původních pádových koncovek jako jmenotvorných přípon a zčásti se zachováním staršího způsobu psaní (2. pád množného čísla: černých — příjmení Černých);
9. změna slovesného tvaru v slovo označující vlastnost a nakonec v jméno (Žvanil — Spal).
[1] Podrobně se zabývá tvořením českých osobních jmen Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny I, § 174—181.
[2] Srov. o příp. -da, -sa v cit, díle Fr. Trávníčka § 175,2 a § 164.
[3] Pražský adresář. Vyd. Státní tiskárna a policejní ředitelství v Praze 1937. V textu zkracuji PA.
[4] Antonín Kotík, Naše příjmení. Praha 1897. V textu zkracuji Kk.
[5] Způsoby 4. a 9. srov. u Trávníčka, cit. dílo §§173,3a; 179, 189, 201.
Naše řeč, volume 36 (1953), issue 7-8, pp. 201-207
Previous Jaromír Bělič: Zákonodárce nové spisovné češtiny
Next Zdeňka Sochová, Jitka Štindlová: K novým ekonomickým termínům typu „člověkohodina“
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1