Dějstvovati

Há (= Františka Havlová)

[Drobnosti]

(pdf)

-

V poslední době setkáváme se stále častěji se slovesem dějstvovati. Naše řeč je před lety (6, 1922, str. 155) odsoudila, protože je to „zbytečná novota, v níž si naši literární kritikové poslední dobou libují.“ Napsala o něm dále: „Zdálo by se na pohled, že je to slovo přejaté z ruštiny (přímo nebo prostřednictvím slovenského dějstvovať), ale ani ruské, ani slovenské (z ruštiny přejaté) sloveso dějstvovať nemá tento význam, který mu vtiskují naši literární kritikové“. Dnes se vracíme k významům, historii i hodnocení tohoto slovesa podrobnějším výkladem.

Podle materiálu Ústavu pro jazyk český začíná se sloveso dějstvovat objevovat v češtině od konce minulého století (podle mého mínění ve spojitosti s překlady z ruštiny, kterých tehdy vzniká velké množství). Oporu mělo v podstatném jméně dějství, přejatém z ruštiny již v době obrozenské. První doklad na podstatné jméno dějství nalézáme v 1. vyd. Jungmannovy Slovesnosti z roku 1820, kde na str. LIX čteme: „Jednání (rus. dějství, actus) jest částka celé hry“. Uvádí zde tedy Jungmann počeštěný ruský termín pro divadelní akt (dějstvije) jako synonymum ještě s udáním původu, kdežto v 2. vyd. Slovesnosti (1845) a v 3. vyd. (1846) původ už udán není: „Samo jednání aneb zaplétání při větším ději má oddíly nazvané akty (dějství, též jednání), kteréž pro sebe malé celky tvoří, a jichž počet obyčejně čísla pěti nepřestupuje“. Obrozenská [190]snaha užívat místo mezinárodních slov domácí náhrady, ať už jí je nově vytvořené slovo domácí nebo přejaté z jazykového prostředí jinoslovanského, způsobila, že tento zčeštěný termín přešel do příslušné terminologie velmi rychle.[1] Vedle odborného významu nabývalo však slovo dějství již za dob Jungmannových významu obecného, totiž významu „jednání, děje, dění“, ale tento význam se objevuje řidčeji a charakter neobvyklosti mu zůstal dodnes. Čteme-li na př. u Šaldy: „Proto všecka ta typická dějství, všecky ty typické situace vtékají do jeho (Olbrachtova) Šuhaje tak přirozeně jako potoky a bystřiny do řeky“ (Zápisník 5, 1933), cítíme zde „dějství“ jako výraz knižní. V Jungmannově Slovníku je sice uveden nejdříve význam obecný („jednání“) a teprve potom, odděleně, odborný („Actus dramatis“); to nás však nesmí mýlit, to plyne z Jungmannova způsobu zpracování hesel. Franta Šumavský a Kott přejímají ve svých slovnících Jungmannův záznam, Trávníček však uvádí ve svém Slovníku jen význam „divadelní jednání, akt“, který má také Příruční slovník na prvním místě.

Sloveso dějstvovati nezaznamenává ani Jungmann, ani Šumavský, je až v Kottově slovníku s významem „jednati“ teprve v Dodatcích (díl 6, z roku 1890). Označeno je jako slovakismus, doloženo je ze Sládkoviče a Letopisů Matice slovenské (s významem „jednati“), avšak v Kálalově slovníku z roku 1923 je toto slovo charakterisováno jako nelidové a doloženo jen z uvedeného místa u Kotta. Nejde zde tedy o výraz slovenský, nýbrž stejně jako v češtině o rusismus. Kolem roku 1890 se sloveso dějstvovati začíná objevovat i u českých spisovatelů (Ruská knihovna začala vycházet roku 1888). S oblibou ho užívá F. X. Šalda, a to jak v původním, převzatém významu „jednati, konati“ (na př. z Literárních listů 1897: „Žádalo se, aby vnitřní problém její [tragedie] byl již vyznačen i vnějškem, tedy společenským postavením dějstvujících osob“), tak i v novém významovém odstínu, který toto sloveso v ruštině nemá a který vznikl asi ze spojování s podstatným jménem dějství: „míti děj, dějiště“ („Má povídka“, počal básník, „dějstvuje se na dalekém Východě“. Loutky a dělníci boží, 1917). Dále najdeme do první světové války doklady na toto sloveso u Antala Staška a u Karla Sezimy.

Za první republiky, kdy vliv ruštiny byl minimální, se téměř neobjevuje, kromě literatury legionářské. Teprve od roku 1944, kdy se sympatie k vítězným rudoarmějcům projevují nadšeným učením se ruskému jazyku, se stává častějším a po roce 1945, kdy ruština začíná mocně působit, se objevuje nová vlna dokladů, a to jak v novinách, tak v literatuře odborné. Užívají ho nejčastěji literární a filmoví kritikové, a to — stejně jako dříve — jednak v původní podobě nezvratné, jednak — pravdě[191]podobně podle slov podobného významu jako díti se, konati se, odehrávati se — v podobě zvratné: dějstvovati se. Co se týče významu, objevuje se v obou významech, které jsme uvedli ze Šaldy, častěji však ve významu druhém, proti kterému se Trávníček v 1. vydání svého Slovníku obrací; uvádí v něm spojení: „kniha dějstvuje na venkově“ a poznamenává k němu, že to je „nedávná novota místo správného děj knihy se koná, je vzat z venkova, jeho jevištěm je venkov a pod.“ Avšak v 3. vydání z roku 1946 už toto vyjádření připouští, označuje je jen jako řídké, knižní (také v Příručním slovníku je uvedeno toto sloveso s hvězdičkou, t. j. jako řídké). Ptáme-li se, proč se tato věta („kniha dějstvuje na venkově“) zdála dříve Trávníčkovi a mnoha dnešním čtenářům nesprávná, najdeme příčinu v tom, že dějstvovati v tomto spojení nepociťujeme jako rusismus, nýbrž že v něm vidíme novotvar utvořený od podstatného jména dějství příponou -ovati. Tento způsob tvoření je sice v češtině běžný (led — ledovati, zvěst — zvěstovati, rým — rýmovati), avšak slovesa takto utvořená vyjadřují rozmanité děje a činnosti souvisící se základním jménem (sekati, lámati led; oznamovati, šířiti zvěst; tvořiti, skládati rýmy). Podle toho bychom očekávali, že dějstvovati bude mít význam „členiti v dějství, vytvářeti, tvořiti dějství“, jak jej také nalézáme v jednom novinářském dokladu z r. 1944: „Taneční a zpěvní výstupy dějstvují film na klasická 3 jednání“. Tento doklad je však zcela ojedinělý, kdežto ve významu „děj hry (nebo románu) se odehrává, hra má děj“ nabývá sloveso dějstvovati stále většího rozšíření. Přesto však je zatím můžeme označit jen za výraz omezený na mluvu kritiků a recensentů.

---

[1] Srov. Al. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie linguistická a literárně vědná (Praha 1948).

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 189-191

Předchozí kvh (= Kvido Hodura): Kvinde

Následující lj (= Ladislav Janský): Orgán a aparát