Časopis Naše řeč
en cz

Horentní

[Drobnosti]

(pdf)

-

Máme v češtině hromadu příd. jmen cizího původu s příponou -ní. Jsou to slova skoro naskrze pocházející z latiny, ovšem že ne vždy klasické, nebo z části z franštiny; chceme-li ovšem býti upřímní, musíme si říci, že jsou to především, ne-li vždy, cizí slova, jež jsme poznali z hovoru a písma německého. Němci se jich hledí zbaviti, my si je spíše rozhojňujeme, a dnes, kdy poznáváme západní jazyky a západní osvětu ponenáhlu přímo bez prostřednictví německého, počínají se k nám s tímto tvarem trousiti také jednotlivá slova, zejména francouzská, přímo. Zvláště v hovoru slýcháme vší té cizoty hojně, písemnictví se celkem přece jen snaží jim vyhnouti. Tak máme na př. příd. [115]jména z původních lat. příčestí na -ns, jako latentní, eminentní, evidentní, impertinentní, z cizích jmen přídavných, jako obskurní (lat. obscurus), oficielní (officialis, frc. officiel; vedle toho zpodstatnělé oficiál, frc. official), oficiosní (officiosus, frc. officieux, něm. offiziös), mondénní, na př. dáma (lat. mundanus, frc. mondain), šarmantní nebo šaramantní (frc. charmant), fixní, na př. plat (fixus, frc. fixe), banální (frc. banal); často takovým příd. jménem nahrazujeme první část něm. složenin, na př. luxusní, (lux. vydání, něm. Luxusausgabe, frc. édition de luxe), presenční známka, služba (Präsenzmarke, -dienst, frc. na př. droits de présence = plat za přítomnost, dieta), módní časopis (Modeblatt), finanční zákon (Finanzgesetz), erární kůň (Ärarpferd), originální vazba (Originaleinband), industriální učitelka (Industriallehrerin) atd. Jak viděti, naše tvary se drží celkem věrně původních vzorů. A je to dobře: musíme-li již cizí slovo podržeti (časem ovšem bychom mohli obstáti i bez něho), mimo změny, kterých žádá při tom jazyk náš, měli bychom jeho původní znění zachovávati. Slovo zůstane tak zřetelnější, a osoba, jež ho užívá, ukáže aspoň, že slovo, o něž jde, opravdu zná.

Pravda, i přesné znění takových slov zachovávati nás naučili Němci, kteří je komolí leda, vkládají-li je v nějakých Fliegende Blätter do úst člověka, který neumí číst a psát. Ale kde nás opouští jejich vedení, opouští nás i přesnost. Říkávali o něčem, co budí hrůzu, »horrend« (nejspíše asi mluvívali o »horrende Summen«); dnes se již tak skoro neříká. To a známá okolnost, že v němčině rozdíl mezi hláskami t a d skoro anebo i úplně zaniká, je příčinou, že nyní mluvíváme o »horentních« sumách, penězích, nápadech a p. Také ovšem pomáhá obdoba přídavných jmen s koncovkou -entní (evidentní, transparentní, patentní atd.), jenže takové obdoby necháváme působiti na slova, která si z ciziny osvojil lid a která se tak stala přímo naším domácím majetkem, kdežto chráníme obyčejně jejich následků slova, která zůstávají majetkem t. zv. inteligence. Naši předkové podle časté české koncovky -ák zpěváku na kruchtě místo literát začali říkati literák; nikdo proti tomu nemá námitek a bylo by i směšné, kdyby kdo chtěl zaváděti na kruchty přesnější tvar literát. Z toho však by neplynula omluva pro někoho, kdo by literákem chtěl pojmenovati spisovatele, kdo by chtěl říkati magnák, kurák, advokák a p. Co je horendní nebo horentní? Lat. sloveso horrêre znamená vl. ‚ježiti se‘ (říká se tak na př. o vlasech, o srsti zvířat, smyslem přeneseným o zbraních vojska anebo i o zjevu hrozivém, jako je zježené, rozzuřené zvíře); protože pak hrůzou prý vstávají vlasy na hlavě, znamená horrêre také ‚hroziti se‘ a předmět hrůzy se [116]pak vyjadřuje i 4. pádem (h. aliquid = hroziti se něčeho, s hrůzou hleděti na něco), patrně napodobením vazby slovesa timêre (báti se), jako i na př. sloveso tremere ‚třásti se‘ může se pojiti se 4. p. předmětu, před kterým se kdo třese. Odtud plyne významová různost latinských příčestí: příč. přít. č. horrens (2. p. horrentis) je něco, co se ježí (na př. vlasy na hlavě, lví hříva, srst psa, štětiny na štětináči), anebo ve smyslu přeneseném něco zuřivého, co vypadá vztekle (může to býti na př. vojsko, třebas také zuřivé pojídání), kdežto t. zv. příč. nutnosti (trpné příč. budoucí) označuje něco, co musí nebo může vzbuzovati hrůzu, co — po česku — je hrozné, strašné. Lat. horrens by bylo něm. horrent (jako lat. latens, eminens, impertinens a p. je něm. latent atd.) a znělo by po česku horentní (ale není ve zvyku v němčině ani v češtině se tak vyjadřovati), lat. horrendus je něm. horrend, č. horendní. Nestačí-li nám mluviti o hrozných, strašných penězích, co teď všecko stojí, nač se podíváme, měli bychom mluviti o penězích horendních, o horendních nápadech a p.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 4, s. 114-116

Předchozí Zdeněk Nejedlý: Polka

Následující Dr. František Brožek: Co je šlechtický přídomek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1