Ivan Olbracht a česká jazyková kultura

Zdeněk Tyl

[Articles]

(pdf)

-

Národní umělec Ivan Olbracht, který zemřel na sklonku minulého roku, nedoživ se už svých 71. narozenin, byl nejen statečným bojovníkem našeho dělnického hnutí a velkým průkopníkem revoluční socialistické kultury, ale také dokonalým umělcem slova. Nekrology vysoko hodnotily mnohostrannou osobnost Olbrachtovu a znovu vděčně vzpomínaly na zesnulého mistra naší literatury i široké vrstvy pracujících, všichni ti, na něž Olbracht při své práci především myslil a kteří z jeho knih čerpali radost, posilu i poučení. Přitom jen v málokteré z nesčetných statí a vzpomínek chyběla alespoň zmínka o Olbrachtově jazykovém mistrovství; a právě k této stránce jeho bohatého díla bychom chtěli připojit několik poznámek a ukázat, jak také Olbrachtův poměr k mateřštině nesl typické rysy jeho osobnosti: Olbracht svou mateřštinu nejen miloval, ale i vědomě pracoval pro její rozkvět, a když bylo třeba, dovedl za ni a za její kulturu i bojovat.

Mistrovství Olbrachtovy umělecké mluvy, provázející v charakteristické jednotě vysoké ideové hodnoty jeho prací, je obecně uznáváno a jeho díla jsou také po jazykové stránce kladena do hlavního vývojového proudu naší literatury, vyznačeného jmény Boženy Němcové, Jana Nerudy a Aloise Jiráska; a kdybychom z našich současných spisovatelů měli jmenovat ty, kteří by mohli být ostatním vzorem v úsilí o dokonalé zvládnutí češtiny a plné využití všech jejích bohatých možností k účelům uměleckým, stál by mezi nimi Ivan Olbracht nepochybně na místě nejpřednějším. Dnes, po Stalinových jazykovědných statích a po diskusi, která na ně navázala a pomohla vyjasnit zásadní otázky umělecké mluvy, pokládáme za samozřejmé, že spisovatel tvořící podle zásad socialistického realismu musí čerpat své výrazové prostředky především ze spisovného jazyka, z jeho slovní zásoby a z jeho mluvnické stavby; jeho úkolem je vybrat z tohoto bohatého materiálu ty prvky, které mu nejlépe poslouží při realisaci jeho ideových i uměleckých záměrů. Díváme-li se s tohoto hlediska na jazykovou stránku Olbrachtova díla, vidíme, že je sama o sobě nejpřesvědčivějším dokladem tohoto pojetí umělecké mluvy vůbec. Ať vypravuje Olbracht o českém revolučním roce 1920, o „plavé služtičce“ Anně a o jejím Toníkovi, slevači z vysočanské Kolbenky, nebo ať líčí zem a lid Zakarpatské Ukrajiny, jak ji poznal v letech třicátých a objevil pro českou literaturu, stejně v románech, jako v povídkách nebo v reportážích, vždy se Olbrachtův jazyk vyznačuje uvědomělou snahou o nejdokonalejší [70]umělecké využití těch jazykových prostředků, které jsou ustálené a běžné v celonárodní mluvě spisovné a nadto nejsou příliš vzdáleny od usu hovorového. Proto je Olbrachtova řeč na pohled tak zcela prostá a přirozená; ve skutečnosti je však tato prostota a přirozenost, naprosto vzdálená vší nivelisace jazykové i stylové, výsledkem příkladné umělecké kázně, důsledné sebekritiky a v neposlední řadě ovšem také spolehlivé znalosti jazyka a zákonitostí jeho vývoje.

Cesta, po které kráčel Ivan Olbracht k tomuto mistrovství, nebyla však snadná a prostá, ale je zato sama o sobě velmi poučná. „Ze střední školy jsem vyšel nadobro zvrtačen,“ vzpomínal na své základní jazykové školení po letech s humorem Olbracht sám (Lit. noviny 5, 1931, č. 9). „Česky nás začal učit fanatický hattalovec (snad poslední v království Českém), doučil nás divoký brusič, a mezi nimi byli profesoři, z nichž se každý naučil nějakému jinému brusu, každý měl nějaké jiné koníčky, a co bylo u jednoho správné, bylo u druhého vrcholem nepravosti.“ Škola tedy příštímu mistru českého jazyka mnoho nedala. Významnější pro jeho literární začátky a pro celé další dílo byla — také po stránce jazykové — živá tradice české realistické prózy z konce 19. století a ještě starší, na niž zcela přirozeně navazoval prostřednictvím pokrokového literárního díla svého otce, Antala Staška. Připomeňme si však v této souvislosti, že Olbracht sám viděl ve své výrazové schopnosti a fabulačním daru dědictví nikoli — jak bychom hádali — po otci, potomku starého písmáckého rodu podkrkonošského a autoru „Blouznivců našich hor“, nýbrž po matce. V roce 1939 o tom napsal v Lidových novinách (11/5, odp.): „Od matky mám základy jazyka a smysl pro výraz. O ostatním se možno jen dohadovat. Snad jsem jejím prostřednictvím zdědil většinu toho, co jest ve mně citového v kladném smyslu. Mám-li nějakou vůli, vnitřní disciplinu a schopnosti rozumové, jsou patrně otcovy, ale čtu-li po letech matčino psaní, myslím, že po ní mám i schopnost sdělovati se.“

Rozhodný vliv na jazykový vývoj Ivana Olbrachta spisovatele měl však Ivan Olbracht novinář. Je ovšem běžným názorem, že v tomto spojení zpravidla novinář brzdí spisovatele; ale čtěme závěť Julia Fučíka, kterou vložil do své „Reportáže psané na oprátce“. Tam Fučík polemisuje s názorem F. X. Šaldy, který v Nerudově novinaření viděl jakousi přítěž pro jeho básnickou tvorbu: „Právě proto, že byl Neruda novinářem, mohl napsat dílo tak velkolepé jako Balady a romance nebo Zpěvy páteční i většinu čísel Prostých motivů. Novinaření člověka vyčerpává, snad i rozptyluje, ale spojuje ho s čtenářem a učí ho tvořit i v poe[71]sii…“ (1. vyd., str. 63). Také pro Ivana Olbrachta byla dlouholetá práce v dělnickém tisku, nejprve ve vídeňských Dělnických listech, později v Právu lidu a nakonec v redakci Rudého práva, kde pracoval od jeho založení, znamenitou praktickou školou, v níž se postupně vypracovával na socialistického spisovatele. Jako redaktora Dělnických listů zaujaly jej už v roce 1909 příspěvky dělníků, které otiskoval ve zvláštní příloze. Staral se o ně, radil jim při jejich pokusech, ale sám se od nich také něčemu naučil. Dotkl se toho v rozhovoru s redaktorem Lidové kultury v lednu 1946: „Články dělníků mne především zaujaly svým novým pohledem na život, na práci, na svět vůbec. A to je základ všeho a jádro všeho. Neboť kdo nově necítí, nevnímá, nemyslí, nechce, nemůže ani nic nového stvořit; a pak také vše, co napíše, bude jen přelévání starého a opakování — v nejlepší případnosti zdokonalování — toho, co už bylo mnohokrát řečeno a napsáno. Tak je tomu také s uměním. Jen noví lidé mohou vnésti také do umění nový jazyk, novou obrazivost, nový sloh. A ti noví lidé, to je právě třída pracujících…“ (přetištěno v Literárních novinách 1953, č_; 1).

Nicméně přes toto správné stanovisko jeho první knižní práce nesou také po stránce jazykové a stylové některé charakteristické známky doby, kdy vznikaly. „Olbracht začíná literárně tvořit ve chvíli, kdy se u nás začínalo uvolňovat sepětí literatury se skutečností, v období, kdy se za nejvhodnější způsob zobrazení pokládá stylisace, t. j. úmyslné upravování skutečnosti za zvýšením estetického účinu,“ tak charakterisoval onu dobu Jan Mukařovský (Slovo a slovesnost 12, 1950, 134); a třebas se Olbracht této pochybené orientaci hned od počátku a vědomě bránil právě přimknutím k realistické tradici české literatury, přece zůstalo v jazyce a stylu zejména povídek O zlých samotářích a v románě Žalář nejtemnější leccos, co další vývoj odhalil jako zbytečné ústupky dobovým tendencím. Toho si byl Olbracht dobře vědom a v dalších pracích svůj výraz od těchto rušivých prvků postupně oprošťoval. Tím však vznikal nápadný rozdíl mezi pracemi z různých období jeho vývoje a tento rozdíl se ještě prohluboval působením změn, které zatím nastaly v slovní zásobě a v mluvnické stavbě spisovné češtiny vůbec. Víme, že jazyk je přímo spjat s výrobní činností člověka právě tak jako s jakoukoli jeho jinou činností, a proto citlivě reaguje na všechny změny v obecném vývoji hospodářském i společenském, aby mohl stále úspěšně plnit svou dorozumívací úlohu. Tím se jazyk mění, především v slovní zásobě, ale také, byť pomaleji, v mluvnické stavbě. Tyto změny — vedle pozměněných názorů na styl literárního díla a vedle změněných hledisek estetických — mohou [72]způsobit, že se slovní výraz starších literárních děl časem počíná rozcházet v některých jednotlivostech s jazykovým usem a že díla, třebas ideově stále živá a aktuální, ztrácejí část té působivosti, kterou měla v době svého vzniku. Už několikrát se u nás diskutovalo o tom, zda má autor v takovém případě právo změnit text své práce a přizpůsobit jej jednak změnám, které zatím nastaly ve spisovném jazyce, jednak změněným názorům na jazyk, styl a funkci literárního díla. Ivan Olbracht byl přesvědčen, že to je nejen právo, ale někdy dokonce i povinnost autora; svůj názor vyjádřil v anketě, kterou na tento námět uspořádal v roce 1939 časopis Hovory o knihách, a sám pro nová vydání jazykově i stylisticky upravil postupně všechny své starší knihy (Žalář nejtemnější 1934, O zlých samotářích 1939, Devět veselých povídek pod novým názvem Bejvávalo 1946, Anna proletářka 1946, Obrazy ze soudobého Ruska pod novým názvem Cesta za poznáním 1950; připraveno je i nové, pouze v podrobnostech pozměněné vydání Podivného přátelství herce Jesenia).

Odborný a zevrubný rozbor textových změn v Žaláři nejtemnějším, který provedl Oldřich Králík (Slovo a slovesnost 3, 1937, 199—211), zjistil některé charakteristické rysy tohoto renovačního úsilí. Podstatné je, že autor při své práci přihlížel nejen k požadavkům normy spisovného jazyka, ale stejně i k zřetelům stylistickým, na př. k výraznosti slova a k plynulosti vyprávění. Zamítal výrazy strojené; oprošťoval se od pozůstatků tradičních vlivů latinské syntaxe; zasahoval do vidu slovesného s jemným smyslem pro jeho využití; z odporu k překonaným módám, ale zároveň ze snahy o větší názornost a tím o účinnost svůj výraz zkonkret-ňoval, vyhýbaje se pokleslým frázím a zbytečným slohovým výplním; důsledně rušil anthropomorfisaci svých obrazů. Úhrnem lze ocitovat závěrečný soud Králíkův o úpravě Žaláře nejtemnějšího, protože bude platit, ovšem s individuálními odchylkami u jednotlivých knih a v různém stupni, pravděpodobně také pro úpravy pozdější: „Z počátku se zdá, že nejvíce škrtů je v partiích popisných a že zásluha přepracování záleží v zcivilnění dobové dikce, ale podrobnější analysou se zjistí…, že cíl je vyšší: dosažení plynulého toku epického bez hluchých ozvěn. Zpřítomnění svého díla nedokázal Olbracht mechanickými opravami, nýbrž zákonitým úsilím tvárným: vnitřní sváry byly urovnány a slovní konstrukce vylehčeny k maximu únosnosti. Nepracoval dílčími prostředky, nýbrž strukturálně: slohové změny bývají podmíněny zřetelem k celku. Nové vydání Žaláře nejtemnějšího je samostatný slovesný čin…“ (v uved. čl. 211). Těmito úpravami (provedl je podle obdobných zásad také při výboru ze Staškových Blouznivců na[73]šich hor, který vydal v roce 1940) dosáhl Ivan Olbracht vzácné jednotnosti svého díla také po stránce jazykové.

V citovaném rozhovou s redaktorem Lidové kultury v roce 1946 nazval Olbracht jazyk spisovatelovým nástrojem: „Dělník musí znát své řemeslo, jedno, zda je soustružníkem železa, krejčím, zedníkem nebo spisovatelem. A znalost nástrojů, jimiž pracuje, je první podmínkou. Nástrojem spisovatelovým je nejprve jazyk. Tomu třeba věnovati největší péči…“ Tuto péči Ivan Olbracht jazyku svých děl opravdu věnoval; nadto však jako uznávaný mistr českého slova dovedl zasáhnout také přímo do zásadních otázek jazyka a literatury, když šlo o svobodu umělecké mluvy proti úzkoprsému brusičství, jehož zastánci seděli tehdy v redakci našeho časopisu. Na odmítavý jazykový rozbor knihy Otokara Fischera „Duše a slovo“, který přinesla v roce 1931 Naše řeč, odpověděl Ivan Olbracht pohotově a břitce, jak byl zvyklý z nesčetných polemik novinářských, v Literárních novinách (č. 9) památným článkem „Jazykový zmatek“. V něm odhalil pochybené puristické zásady tehdejšího vedení časopisu, podložené nadto neodůvodněným sebevědomím, jako by nikdo mimo Naši řeč česky ani neuměl, a skončil na adresu „pánů z Naší řeči“ těmito slovy: „Ať se nestaví na piedestal neomylných autorit, ať nedávají z jazyka nedostatečné nebo zcela nedostatečné, ať neberou na umělecká díla červeně namočená pera opravovatelů kvintánských úloh. Ať neruší vývoj spisovného jazyka, který se mění stejně tak jako jejich filologie.“

Polemika měla živý ohlas, k Olbrachtovi se přidal mimo jiné i F. X. Šalda, a když jeho stanovisko podepřeli odbornou theorií i naši pokrokoví jazykovědci, byl jazykový purismus tehdejší Naší řeči poražen a dal se na ústup. Od té doby se nepřestal Ivan Olbracht zajímat také o otázky theorie jazyka, byl v přímém spojení s okruhem Pražského linguistického kroužku a přesvědčil se, že spolupráce spisovatelů s linguisty může prospět oběma stranám. Napsal o tom při novém vydání své knihy O zlých samotářích v roce 1939: „…hlavní příčinu lepšího literárního jazyka tedy třeba hledati někde jinde a mimo uvědomění a vůli spisovatelů. Není také nesnadno nalézti ji. Neboť nejde jen o vůli, nýbrž také o možnosti. A ty nám teprve dala soudobá věda o jazyce. Píšeme-li dnes jazykem dobrým, nebo řekněme lepším než kdysi, způsobila to na prvním místě ona.

Jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) ještě před pětadvaceti lety psáti dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformovati svou myšlenku, výhruž[74]ně vztyčený prst filologův: ‚Nesmíš! Germanismus! Galicismus! Kazimluv! Pozor! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!‘, chápal-li se úzkostlivě každého nového brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat, a zbyl-li mu nakonec slovníček jistojistotně správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské ‚lícně‘? S tímto doktorováním na živoucím, zdravém a krásném stvoření, jímž jest jazyk, jest bohudík skoncováno. A to je první velká zásluha, kterou má český jazykozpyt o naše písemnictví. A že jest naše řeč živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná, to jsme snad vždy tušili, ale věděti nás to naučila také teprve nejnovější filologie. To jest její druhá velká zásluha. A pokouší se s větším zdarem než v minulosti určiti zákony, jimiž se jazyk řídí a podle nichž se pohybuje jeho vývoj, a místo brusičské libovůle staví normy, sice také ne věčné, ale zavazující nás dotud, pokud je živoucí jazyk sám silou svého růstu neprotrhne. Teprve tehdy, když si český spisovatel uvědomil tyto skutečnosti, mohl nabrati do plic svěžího vzduchu a ulehčené třepnouti rukou, dosud svázanou tolikerými houžvemi; ulehčené sice, ale přec jen zlostně, že tak dlouho věřil bludům, nebo byl alespoň pokoušen, aby jim věřil. A mohl psáti lépe… Jen tak zní odpověď na otázku.

Česká věda o jazyce způsobila tento dobrý obrat. Její pilní, svědomití a vzdělaní pracovníci jej způsobili. A právě my, čeští spisovatelé, jsme jim povinni vděčností.“

Ale také naopak, a to v míře ještě mnohem větší, je k díkům Ivanu Olbrachtovi zavázána naše jazykověda. Nejen za to, že jazykem svých literárních děl vytvořil konkretní ideál dnešní češtiny, za nímž mohou bezpečně jít stejně spisovatelé - umělci jako všichni uživatelé našeho národního jazyka; ale také za to, že tak výrazně a šťastně zasáhl do bojů o theorii spisovného jazyka vůbec a uměleckého jazyka zvlášť, že v pravý čas rozhodně podepřel pokrokové pojetí jazykové správnosti také u nás. Je třeba vzpomenout i toho, že se zesnulý Mistr až do svých posledních dnů živě zajímal o otázky jazykové kultury a jako člen komise, která chystá nové vydání Pravidel českého pravopisu, neváhal podepřít svou autoritou úsilí české jazykovědy o demokratisaci našeho pravopisu; ještě několik dnů před smrtí se nám dopisem omlouval, že se pro nemoc nemůže zúčastnit pracovní porady.

Ústav pro jazyk český Československé akademie věd, kterému je svěřena péče o náš národní jazyk, bude se vždy snažit, aby tento odkaz zesnulého Mistra uchovával stále živý, a podle svých sil [75]bude pracovat k tomu, aby také další vývoj našeho jazyka šel po cestách, které národní umělec Ivan Olbracht, první klasik socialistického realismu u nás, svým dílem nejen ukazoval, ale také sám pomáhal razit.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 3-4, pp. 69-75

Previous Redakce: Provolání Československé akademie věd k československým pracovníkům vědy

Next Adolf Kellner: Vážný jako dialektolog