Časopis Naše řeč
en cz

O sportovní češtině

jka

[Drobnosti]

(pdf)

-

„Naše řeč“ si v 7.—8. čísle minulého ročníku povšimla některých nedostatků a nekultivovanosti v jazyce sportovních rubrik našich novin. Upozornila zvláště na nevhodné a upřílišené vnášení výrazů slangových nebo dokonce vulgárních do vážných sportovních referátů. Lidové noviny s porozuměním ocitovaly některé věty tohoto článku ve své pravidelné rubrice „Deset z týdne“. Přinesly však také samostatnou zprávu „O sportovní češtině a slovenštině“ (24. XII. 1949), jejíž některé vývody je třeba uvést na pravou míru.

Se závěrem této zprávy lze zcela souhlasit a lze jej zobecnit, rozšířit nejen na oblast sportovní: za součinnosti jazykozpytců mělo by se dbát o jazykovou stránku odborného názvosloví, které se s přeměnou a přestavbou sociální a hospodářskou rovněž přetváří; a při výchově pracovníků v jednotlivých oborech neměla by se vedle stránky věcné, obsahové přehlížet stránka výrazová, jazyková. Vítáme tento hlas denního tisku, který je shodný se snahami Naší řeči i rozhlasového Jazykového koutku v otázkách jazykové praxe a jazykové výchovy. Ale právě pro význam, který přikládáme těmto otázkám a pro zásadní stanovisko k nim, nemůžeme přejít mlčením úvodní slova citované novinářské zprávy, která by mohla mást nebo i dobré věci z neinformovanosti uškodit. Praví se tam: „Několik výrazových nestvůr, které v tělovýchovném a sportovním oboru již skoro nenapravitelně hyzdí naši mateřštinu, bylo rozmnoženo mnoha dalšími. Je proto na čase, aby se dosavadní dobrá snaha o nápravu změnila v tvrdý a nelítostný boj o očistu sportovní češtiny a slovenštiny. Ode všech těch předání a stadionů až k nejnovějším objevům plochodrážních strojů a [33]jezdců s házenkáři, pozemkáři a handballisty je to stín našeho sportovního zpravodajství i místních rozhlasů“.

Nuže, chtěli bychom na tomto ne ojedinělém způsobu psaní našich novin o konkretních otázkách jazykových[1] zdůraznit dvě věci. Předně, není možno ztotožňovat a zaměňovat nedostatky, které se objevují a vyskytují v novinářských sportovních referátech nebo v místním sportovním rozhlasovém zpravodajství a které také vytýkala Naše řeč, se stavem sportovního odborného názvosloví. A za druhé, psát o jazyce, o jazykových prostředcích a hodnotit jejich správnost, po případě terminologickou vhodnost, to je věc odpovědná a závažná a není možno při tom uplatňovat stále jen brusičskou libovůli a paušální odsudky některých slov nebo vazeb. V čem na př. vidí pisatel citované zprávy ty výrazové nestvůry? Snad v tom, že podstatné jméno cizího původu stadion připíná dnes ve shodě se zobecněním názvu pádové přípony také k svému tvaru nominativnímu (stadion, -u), jak je tomu obecně v češtině u podstatných jmen končících na souhlásku? Vždyť vedle původního a knižnějšího skloňování stadion, stadia podle vzoru řeckého uvádějí i Pravidla českého pravopisu jako běžné tvary stadion, stadionu. Nebo v tom, že sloveso předati má jako sportovní výraz předati štafetu právě svůj typický významový odstín „dáti něco, co nám bylo svěřeno jako úkol a co my dále svěřujeme“? A názvy házenkář, pozemkář? Ani my nejsme s nimi s hlediska tvoření příliš spokojeni. Ale jsou výrazem tendence — v jazyce odborném velmi patrně se projevující — po jednoslovných pojmenováních, od nichž je možno snadno tvořit slova odvozená (užívá se jich tedy místo opsaného výrazu hráč házené, hráč pozemního hnckeye; neříká se ovšem kopankář, poněvadž máme možnost jednoslovného pojmenování cizího, footballista). Místo cizího názvu handball, zvukově homonymního, souzvučného s německým slovem Handball, zavádí se český název mezinárodní házená. Ani ten však terminologicky nevyhovuje. Nejen proto, že je dvouslovný a že není možno od něho vůbec tvořit slova odvozená, nýbrž hlavně také proto, že není jednoznačný. Vzpomeneme si na nápisy v novinách mezinárodní kopaná, mezinárodní hockey a p., kterými se souhrnně označují mezinárodní zápasy v kopané, v hockeyi, nebo přehledy zápasů v jednotlivých cizích zemích. Mohli bychom tedy také v názvu mezinárodní házená vidět označení pro mezinárodní zápasy v naší české hře házené (o 7 hráčích) a nikoli přesné pojmenování jiné hry, handballu (o 11 hráčích). A tak by z oněch „nestvůr“ zbylo po klidném uvážení snad jen složené přídavné jméno plochodrážní, které bychom odmítli: přídavná jména složená s prvním členem plocho- mají v češtině zpravidla význam „takový, který má vlastnost plochosti toho, co je vyjádřeno druhým členem“, na př. „plochonohý“ znamená „mající ploché, plné chodidlo“.

[34]Vidíme z těchto několika ukázek, že sportovní názvosloví má jako každé jiné odborné názvosloví své nesnáze a problémy. Je třeba je řešit, je možno toto názvosloví zlepšovat a propracovávat a je záslužné doporučovat a podporovat přitom spolupráci příslušných odborníků s jazykozpytci. Ale je naprosto pochybené, ba věci škodlivé psát o něm tak, jak to učinil v úvodních řádcích pisatel citované novinářské zprávy.


[1] Doklady uvedené ukázkou v Slově a slovesnosti 10, 1948, str. 57 bylo by možno rozhojnit mnoha a mnoha dalšími.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 1-2, s. 32-34

Předchozí František Váhala: Sborník statí ze sovětské jazykovědy

Následující Dš (= František Daneš): Virus