Časopis Naše řeč
en cz

Strašidla na Náchodsku

Sida Volfová

[Články]

(pdf)

-

(Nářeční text z Jizbice)

 

Náchodsko náleží k nářeční oblasti severovýchodních Čech. Setkáváme se tu se všemi hlavními jazykovými znaky charakteristickými pro toto území. Důsledně tu najdeme neslabičné u místo v[*] po samohlásce a před souhláskou (rounou) i na úplném konci slov (Václau), rovněž i- na počátku slova za spisovné ji- (Izbice). Z tvaroslovných znaků vyskytuje se všeobecně dativ a lokál o-kmenů na -oj (šimloj), instr. sing. a-kmenů na -ej (lajcej) a příčestí l-ové s analogickým -a- (viďal). Objevuje se též dn místo nn (Padno Marjá!).

Text S. Volfové, zaznamenávající nářečí z Jizbice u Náchoda, přináší hojné doklady těchto typických severovýchodních nářečních znaků. Vyskytnou se tu i některé změny jiné (hdo, kjet, rimňik). Text je velmi zajímavý též slovníkově a stylisticky. Dobře charakterisuje živý jazyk tohoto kraje. Poněvadž byl zapsán na sklonku 19. století, zachycuje starší vývojové stadium této oblasti a zjistíme v něm leccos, s čím se v dnešním nářečí setkáme jen ojediněle a vzácně. Tím skýtá tento nářeční text cenný materiál k hlubšímu studiu.[1]

Příhodu, kterou vypravuji, slyšela jsem v dětství z úst své pratety Františky Maryškové. Zapsala jsem si ji už jako žákyně obecné školy v letech devadesátých minulého století. Tehdy byla má teta asi šedesátiletá. Měla menší hospodářství v Jizbici u Náchoda. Vykládala ochotně, spontánně a živě. Nejoblíbenějším jejím thematem byla strašidla. Jedno z těchto jejích vyprávění podávám jako ukázku náchodského nářečí z konce 19. století.

Vi mňe, chaso, neujeříte, ale poudám vám praudu praudouci, možu se vám na to zadušovat. A cák taki bi(h) hrdlouhala! Tak vám támhlenc na Visokouje u ňákejch Nívltú — šak, cák tomu može bejt? Doujesli sto roku, mňeli mladího a von vám to bil taková potčiuka,[2] no, jedna hrúza. Porát prič s ňim čerťi šili a jen študoval na peství.[3] Jejich čeleďin jag bi smet. Bili jako dva blíženci, ňic kalího přeď ňima nevopstálo, ďoučata plašili, ale ve-uši[4] počesnosťi, to zas jó. Šak ale voňi se taki [172]ňeco napachťili! Pole mňeli heski spotskopce,[4a] to bilo ňákej tuml z vivážením hnoje a to-ušecko.

Jednou taklenc na podzim, diš kluci pásli na vobecňim, poudal čeleďin mladímu, že tam mezi ňe přišel ňákej ďiunej vandrouňí a hral s klucma vo knofliki. Fšecki prohrali, a tak abi si kaťata držali zubama. Ten istej se jen řebil.[5] Náš Václau se vám dožral a prašťil po ňem bandorákem.[6] A cák biste řekli? Vandrouňí hde ňic tu ňic; ňeco zařechtá a von to bílej kuň a marš prič, jeďňim karé dolu k rimňiku. No jó, tudi na to mokrou handrou, diť von to bil hastrman! Ták počkej, ti kuliferdo, tobje já se dostanu pjekňe krásňe na krkošku![7]

Uplet von si vám vohláuku z lejči a rounou na vobecňí mezi chasu. Jakorát! Kuň tam, co bi mrk. Bil celej bílej a mňel dolní pisk hodnej kus delší neš ten hořejší. No, poudám, hastrman. Poucal[8] vám se tou nejlepší trávou a naše krávi jen tak co uškubli ňákej ten drobítek. Báli se ho, mlátil kolem sebe jako pořčenej[9] a tak vám šereďňe řechtal, že bi se čerchmant poďesil.

Čeleďin se požehnal křížem a šups! přehodil fortelňe[10] vohláuku koňoj přes palici. Tu ránu skrot a dal se pjekňe krásňe vodvíst do statku.

Teť vám mňel čeleďin i mladej pré. Hastrman — jako ten šiml — im vitahal ušecko jako bi ňic, voral, uláčel, jedna radost. Krmili ho a křivího slova mu nedali, to jó, ale vodi nesmňel aňi voblíznout. Holki mňeli přísňe nakázáno, abi se kolem ňej aňi s putinkou nevomrkli nebo že… no, šak rozumíte.

Teťkom uš aňi dobře nevim, esli to bilo na náchockej pout nebo vo posvíceňi, šlo-ušecko ze statku do Náchoda na mši svatou. Doma zustalo jen mladí ďouče, co tam ešťe nebilo kale aňi mňesic. Bila ňehde s kraje[11] a ďála ze sebe starou, a jako že žádnej hastrman neňí a že to sou takoví poudački a gdesi cosi. Dala vona vám tomu šimloj putinku vodi pod hubu; ten si jen vomočil ten dlouhej pisk, zařechtal, až ďoučeti hrůzou lezli zubi, jeden skok — a ten tam.

Neptejte se, co se dálo, diš se Nívltoví-urátili z Náchoda! Mladej ďál pasári,[12] ďouče dostalo vot čeleďina na chrampáňe svatího bouchala,[13] a diš prej ten šiml se po ňí tak smuťňe vobracel a ďiu nemračil,[13a] a vona že neujeřila v žádního hastrmana, no a takoví řeči.

[173]U Nívltu mňeli utříno. Hastrman se víckrát nevobjevil. Vocťehoval von se do radechouskího rimňika u Náchoda. Jó, ale tam vám taki dlouho neďál sví vejtržnosťi. Semle támle se mu podařilo ňákí to štrichařstvi. Uďál ze sebe kulhavou kachnu a mlel se lidem pod nohi. Diš po ňem čloujek šlách, tak, frrr, zařechtal a bil ten tam. Jednou-u-noci de vám ňákej pobožnej z Radechoví k Náchodu. Na hrázi ho vobešla hrúza. Tak si spíval ten žalm „Kdož ochrany Nejvyššího“, a diž došel k tem slovum „Protož přízraku nočního nebudu se nic báti…“, řeklo mu ňeco rounou do ucha: „Šak ťe žádnej nebere!“ Von se ale uš nelek, uďál do tmi rukou velkí znameňi kříže a řek: „Zažehnávám ťe, noční vobludo, ajť seš, hdo seš, abis tu dál nestrašila.“ No, tak cák si mňel, chuďas hastrman, počít. Sotva se tam uvelebil, zas prič. Tak jo. Zmis vocamtať a víc se nevokázal. —

Má tetka Marišková s Izbice, bože, to vám bila žencká k pomilováňi! Taková rúžová jako kjet s panenckí,[13b] voči jedno smáňí a každí slovo jako koláč s pernikem.

Dou vám jednou-u-neďeli z Náchoda z raňí. Bilo taklenc k jaru,-ušude bublali struhi a-u-kolejich se blejskala voda jako samí zrcátka. Strejda zustal trochu za tetkou, vobhlížel von pole.

Takle nat stržej, co tam teťkom už dáuno stóji Bartoňu „domou“ pro chudí mňešťani, se k ňí přidal ňákej muskej. Tetka pozdraví, von ňeco zahuhňal. „Kerejpak vi ste?“ poudá tetka. „A cák to nesete-u-tom filečku,[14] že vám porát ukapuje? To von bude tvaroch nebo ribi, četu,[14a] ne?“

Muskej po ňí mrskne jeďňím vokem a zas ňeco zahuhňal. „U nás biste moch mit tvarohu, a pánečku, jako mandle! Přite si!“ zve tetka přelaskavje; lomcuje ji zjedavosť, co to je zač. Po vočku ho merčí a ňák se ji nezdá.

„Mhm“, uďál si muskej, a neš si tetka vitáhla šátek na votřeňi nosu, bil ten tam. „Ti porát musíš mlet tou hubou,“ poudá strejda, diš ji došel. „Vona brebeňťí i s poujetřim.“ — „Inubabože, cák sem ňemá jako ten istej, co se mňe zrouna přivochomejt?“ — „A gdo se ťi přivochomejt? Du přeci pár kroku za tebou a široko daleko živí duše.“ — „Inu, pro pjet ran do hlavi, cágz ho neviďal?“ trne tetka a najednou jí cosi křísne do vosrďi.[15]

„Jerumine, poudám, že von to bil… Pámbu mňe netrestej a vochraň mňe vod ducha pekelního! Proto vono mu porát prič kapalo s toho [174]filce!“ „Cák to krandáš[17] vo duchoj pekelním, diž deš rounou vot stánku božího?“ srďil[18] se strejda. Ale že viďal, jak je tetka sínalá, čemu řikaj jako charpa, zakroutil skontrachťile[19] hlavou a mlčal.

Jakorát u-pátek nato pekla tetka Marišková tvarohoví buchti. Ti vám bili! Ďiu nekjetli zrouna jako její nadejchaní tváře. A jak je tak vitahuje s troubi, po záspi jako bi se-ušecki krávi-u-chlíuje utrhli a hnali do staveňi. A gde se-uzal, tu se-uzal, stál přeď ňí ten istej.

„Padno Marjá, stuj při mňe!“ řekla si tetka pošepmo a rounou, jako diž zlata ukrajuje: „Vítám vás, kmotřičku, tak si tudlenc seďňete a porát prič do hubi s ňima. Čerství sou nejlepči, jen si nespalte piski!“ A strčila mu pod hubu plnou vošatku buchet, vitáhla z hořejší troubi kafáč,[20] nalila na babňik[21] a „tu máte, napite se, je se smetanou, příde vám k chuťi, diš ste ináč vo samí voďe“. Nemluva chlap po ňí mrsk jeďňím vokem, protože mu koukalo to druhí šejdrem. To prej hastrmanoj vodjaksťeživo. No, a co bih dlouho poudala. Von vám tak k tem Mariškom choďil každej pátek. A rounou do troubi, hubu nevoteuřel inak neš na ti buchti, polk ich, četu, sedum a zas, marš, aňi čerte ďáble a prič.

Jó, ale vo Marťinoj bila tetka Marišková-u-Náchoďe na jarmarce. Kupovala u solňickejch šeucú pačkori a že bili laciní, ulakomila se a koupila chase poutu celej paklik pumprniklu.[22] Jeden kus skovala na druhej den pro toho — no, šag ho nemusim menovat. Vono rači ne. Jó, jenže mňeli tenkrát túze mlsnou ďevečku a vona vám ten pumprnikl sňedla a ešťe ke-ušemu si vilovila tučnej škraloup s kafe, kerí tetka nachistala pro toho, no šak víte. Jakorát si voblízla prsti, uš tu bil a tak vám i našňápal,[23] že diu nebila na kramatiku.[24]

Zařechtal jako kuň a prič. Jen po ňem zustala pod lajcej louš. Vícekrát ho ňihdo u Marišku neviďal. Vocťehoval se stekem rounou s Izbice támhlenc přez Dobrošou a porát prič, za hraňice g Březovímu na Ptači potok k Ňemcúm.

No, tam patří, mrcha k mrše, previt k previtoj.


[*] Toto neslabičné u je totožné s hláskou u ve spisovné a obecně české dvojhlásce ou (louka); není tedy na př. ve slově rounou mezi oběma ou ve výslovnosti rozdíl. — Z technických důvodů označujeme zde toto u literou polotučnou.

[1] Tuto úvodní poznámku napsala a fonetický přepis textu upravila Dr Věra Mazlová.

[2] podšívka, šibal

[3] myslil jen na nějakou ‚psinu‘, nezbednost

[4] ve vší

[4a] na svahu, na úbočí kopce, t. j. pole se táhlo do vrchu

[5] smál

[6] košík na brambory

[7] na kobylku

[8] nacpat se, najíst se až k puknutí

[9] vztekem šílený

[10] zručně

[11] z roviny, rovinatého podhůří

[12] dělal zle, láteřil, vyváděl

[13] dostalo pár ran do zad, naboucháno

[13a] neplakal

[13b] totiž asi z „panenské“ jabloně

[14] uzlík, raneček

[14a] myslím, asi

[15] do srdce, uvnitř

[17] žvaníš

[18] vztekal se

[19] zdrceně, zhrouceně

[20] větší železný hrnec, v němž se vaří jen káva. Je obyčejně stále plný, aby, kdo má chuť a žízeň, mohl si z něho odlít na „babňik“ (rendlík) a přihřát

[21] viz pozn. 20.

[22] nejlacinější perník, prodávaný v balíčcích na jarmarku. Míval feniklovou chuť a pro chudé horské děti byl velikou pochoutkou

[23] natloukl

[24] na padrť. Kramatika je jídlo z rozdrcených knedlíků nebo ze suchých, na kousky nakrájených žemlí.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 9-10, s. 171-174

Předchozí Miloš Helcl: Zkratková slova

Následující Kvido Hodura: Stručná mluvnice slovenská pro Čechy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1