Rudolf Havel
[Articles]
-
Zdálo by se, že kniha v českém národě tak slavná a slavená, jako je „Babička“ Boženy Němcové, nemůže téměř po stu letech činiti vydavatelům zvláštních obtíží. S Máchovým Májem je to kniha, která byla u nás nejčastěji vydávána, a počtem výtisků je to jistě kniha nejrozšířenější, uvážíme-li, že jediný nakladatel, B. Kočí, vydal ji ve 450.000 výtisků. A přece dodnes nebylo vydání, o němž bychom mohli říci, že bylo vydáním vzorným a že se mohlo stát východiskem edicí dalších. Největší zásluhu o pořízení spolehlivého textu Babičky má Miloslav Novotný, který ji několikrát vydal a který pořídil i vydání v Národní knihovně jako její 2. svazek.[1] Po studii B. Havránka Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové ve Slovu a slovesnosti IX (1943, str. 129—137) bylo jasné, že zcela spolehlivý text bude moci být zkonstruován po vědeckém prozkoumání jazyka B. Němcové, zvláště její Babičky, tak jak to naznačil Havránek.
Míst, v nichž se vydání Babičky od sebe odlišují, je mnoho. Jednotliví vydavatelé vycházeli buď z prvního vydání 1855, nebo z vydání z r. 1862; čím se tato vydání liší, uvedla ve svém vydání M. Gebauerová (1913 u Laichtra) a Miloslav Novotný (1928 u Kvasničky a Hampla na str. 258 a n.). Každý vydavatel řešil po svém otázku lidových a nářečních prvků v jazyce Babičky a každý se jinak stavěl k jeho odchylkám od jazykové normy své doby. Většina edičních nedostatků a vad vznikla tím, že se někteří vydavatelé nedívali na jazyk Babičky s hlediska spisovného jazyka doby B. Němcové, nýbrž že jej měřili jazykovým obyčejem doby své, že si neuvědomovali dosti jasně, že jako každý umělec, měla i Němcová svou osobitou uměleckou mluvu, anebo že ve snaze podat čtenáři jazyk „čistý“ vymycovali nejen domněle nečeské znaky jazyka v Babičce, ale i prvky lidové a nářeční. Známý pokus Fr. Bartoše (r. 1887) upravit pro studenty text Babičky, aby v něm nebylo odchylek [122]od spisovného jazyka, nezůstal osamocen; ale kdežto Bartoš prováděl své změny s důsledností hodnou podivu, zůstávali mnozí vydavatelé na půl cestě, přizpůsobujíce jazyk Němcové často svým osobním názorům na jazyk. Miloslav Hýsek odsoudil jedno takové vydání jako zločin (str. 220); příkladně špatné je vydání, které pořídili a r. 1942 u Gustava Petrů v Praze vydali ředitel škol Josef Novotný a prof. J. Straka. Podobnými vydáními se ve své práci nezabýváme.
V poznámkách, které uvádíme, snažíme se ukázat, jak které vydání řeší ty jazykové prvky, které mohou přicházet v úvahu jako ediční problémy. Podle jazykových hledisek si je rozdělíme do skupin, v nichž si všimneme slovníku Babičky, zvláště jeho vrstvy lidové a nářeční, a způsobu tvoření slov, zvláštností tvaroslovných, hláskových, kvantity (délky samohlásek), interpunkce a skladby. Uvedeme z každé skupiny jen několik ukázek, zdaleka si nečiníce nárok na úplnost, která je pro rozsáhlost materiálu a pro omezenost místa v časopise nemožná. Z vydání, která nám byla dostupná a z nichž jsme vybrali ta, o nichž se domníváme, že jsou nejvíce rozšířena (až na polobibliofilské vydání M. Svobody), užíváme těchto: prvního vydání z r. 1855 (označuji I), z r. 1862 (Augusta, ozn. II), 1901 (J. Otto, s předmluvou Al. Jiráska, ozn. J.), 1903 (Unie, s ilustracemi A. Kašpara, ozn. U.), 1906 (F. Bačkovský, ozn. Bač.), 1906 (B. Kočí, ozn. K.), 1912 (pořídil Milan Svoboda jako 3. sv. knihovny Kytice, ozn. Sv.), 1914 (E. Šolc, upravil J. Kabelík, ozn. Kab.), vydání Laichtrovo bez data „podle vydání Marie Gebauerové“ (ozn. Geb.), 1923 (Kočí, Brno, upravil Al. Gregor, ozn. Gr.), 1927 (Borový, upravil K. Hikl, ozn. H.), 1928 (Kvasnička a Hampl, uspořádal Miloslav Novotný, ozn. Ný28), 1935 (Státní nakl., Kytice sv. 22, vydal Miloslav Hýsek, ozn. Hýsek), 1938 (E. Fastr za redakce Mil. Novotného, ozn. Ný38), 1940 (Kvasnička a Hampl, upravil Mil. Novotný, ozn. Ný40), 1940 (A. Hynek, upravil Mil. Novotný, ozn. Ný40H), 1940 (E. Fastr, redakce Dr M. Novotného, ozn. Ný40F), 1940 (Unie, redigoval Fr. Sekanina, ozn. Sek.), 1940 (V. Pavlík, připravil Ant. Veselý, ozn. V.), 1940 (Hokr, upravil Fr. Mík, ozn. Mík), 1947 (Stát. nakl., prohlédl J. Haller, ozn. Hl.) a konečně 1949 vydání Národní knihovny (ozn. NK), jež připravil opět Miloslav Novotný, ale nikoli sám, nýbrž s ediční radou Národní knihovny.
Poměrně nejpřesněji zachovávají vydavatelé slovník Babičky[2] a její způsob tvoření slov, ať již jde o lexikální zvláštnosti původu lidového (cvikel, hamoniti kopice, možný = zámožný a pod.), nebo o slova zastaralá (mluv, junek a j.), nebo konečně o zvláštnosti umělecké mluvy [123]autorčiny (násadka, perlina, pochodka, okytiti a pod.)[3] Mnohá slova nejasná skutečně nebo jen zdánlivě, která byla různě přetiskována, byla pečlivými editory postupně vyložena a opravena (srov. ediční poznámky v NK, str. 249). Slova pomůcka (170; kde neuvádím před stránkou zkratku vydání, jde o NK), zastydnouti se (201, ve významu zastyděti se) a výmoky (171), která byla často uváděna v podobách ponůcka (Hýsek 132, Mík 199, V. 118), zastyděti se (všechna naše vydání kromě Sv. 256, Geb. 227, Bač. 292) a výmoly (všechna naše vydání kromě Geb. 190, Gr. 227, H. 224) a která nejen Hýsek (220), ale i Novotný (kromě vydání z r. 1928) pokládal za tiskové chyby, vyložil Havránek r. 1943 v uvedené studii; v chybných podobách je otiskuje ještě Hl. (140, 167, 141) a vydání ze Státního nakladatelství 1945 (upravovatel neuveden). K slovům, jež byla vydavateli velmi často měněna pro neporozumění nebo z puristických příčin, patří i sloveso pásti se (bude se pást sem přijít, I. 174). Nahrazovali je slovesem báti se; z 25 různých vydání má 11 (z toho 4 Novotného) výraz správný; NK 125, K. 42, Sv. 157, Geb. 134, Hýsek 114, Hl. 102 a Ný28 125, Ný38 151, Ný40 109, Ný40F 131 (ne však Ný40H, které má bát se). Jiná lidová slova původu německého (flastr, lajblík, piksla, futrál a j.) zůstávají nezměněna. Ve snaze přiblížit některé slovní zvláštnosti Babičky jazyku spisovnému prováděli editoři leckde úpravu v hláskové podobě nebo v kvantitě slova, aniž si byli vědomi, že jejich zásahy jsou povahy lexikální. Tak zastaralou podobu vysoustrovati (202: [zvířátko] jak by je vysoustroval — Jungmann vykládá: na soustru vykroužiti) zachovává vedle NK 202 jedině Sv. 256 a J. 275, ostatní, i Novotný, užívají slovesa vysoustruhovati. Podobná lexikální změna nastane změnou kvantity v adjektivu pasovaný (fěrtoch, 12): pásovaný (jak užívá Kab. 12) pak není lemovaný, nýbrž opatřený, ozdobený pásy. Způsob tvoření substantiv příponami, jejichž hojnost a různost je v Babičce nápadná, zachovávají všichni vydavatelé: perlina (80), vonina (172), stonek (105), písák (214), písmář (114), osiva (172), pletačka (119), kaplice (164), námluvník (60) a pod. Méně přesně je zachováván způsob tvoření adjektiv. Tak podobu mraveneční (102: mraveneční hromádka) přizpůsobuje Bač. 139, K. 34, Gr. 100, Sek. 120, V. 72 běžnému mravenčí; kučeratý (163) nahrazuje J. 218, Kab. 154, K. 66, Gr. 165, H. 214, Sek. 193, ale i Ný40F 176 adjektivem kučeravý; podobně svraskatělý (227, svraskatělé čelo) mění Ný40 200 a Ný40H 226 na zvráskatělý a Kabelík (219) dokonce na svrasklý. Podobně je tomu se slovesy. V Babičce je několik sloves odvozených s příponou -uje, -ovat, patřících do třídy třetí, která jsou nyní [124]ve spisovném jazyce řídká, neboť byla vytlačena slovesy třídy páté: odběhovati (154), spadovati (172), zasedovati (133), vyvracovati (22), posedovati (12), zařezovati (197) a pod. Vydavatelé užívají u prvních tří sloves často koncovek třídy páté: odběhávati (Mík 180, Ný40H 153), odbíhati (Kab. 150), odbíhávati (V. 108; Sekanina je nahradil slovesem jiným: odstěhovati se); spadávati (J. 231, V. 120, Mík 180), zasedati (Kab. 130, V. 93, Sek. 158, Mík 154). Ostatní slovesa tohoto typu však nechávají v původní podobě. Naopak sloveso páté třídy uplívati, dnes běžné jako uplivovati, je ponecháváno (jedině J. 44 je nahrazuje slovesem odplivnouti si). Slovesa tvořená předponami, která jsou v dnešním jazyce běžná, přecházejí do našich vydání beze změny. Ale již méně běžné sloveso veznati se do něčeho (21) je u V. (18) změněno na vyznati a Kab. (24) užívá slovesa vpraviti se. Není také měněno lidové ondati (63). Zhruba můžeme říci, že po stránce slovníkové je text Babičky porušován v případech ne sice ojedinělých, ale přece méně častých než po stránce tvaroslovné a hláskoslovné. Naprosto spolehlivý je s tohoto hlediska text Národní knihovny a Novotného z r. 1928, dobře obstojí i vydání M. Svobody, Gebauerové, Unie a Kočího.[4]
Po stránce tvaroslovné se texty Babičky rozcházejí s původním textem i mezi sebou daleko víc než po stránce lexikální. Lidové koncovky ve skloňování i v časování i zastaralé koncovky spisovné (jablkami) byly velmi často pokládány za chyby, odstraňovány a nahrazovány dnešními koncovkami spisovnými. Většinou se však vydavatel neodvažoval provésti toto „očištění“ důsledně a měnil tvary jen některé. Příkladů je velké množství. Nejsoustavněji jsou ještě zachovávány u sloves lidové koncovky -u (-ju) a -ou (-jou), dnes již Pravidly zčásti připouštěné i v jazyku spisovném, ačkoliv i zde na př. Gregor mění nejen vymaluju na vymaluji (223), ale i pláčou na pláčí (12). Ženské koncovky ve skloňování maskulin a neuter, příznačné pro lidovou mluvu, jsou také ještě šetřeny. O tvarech zastaralých nebo řídkých to však říci nemůžeme. Tak na př. vydání s úvodem Al. Jiráska, které zachovává dobře tvary lidové (o žněch 50, pohřešujou 186, lejstrám 152, správec 316 a pod.), upravuje nejen tvar jablkami na jablky (37), ale i z dlani na z dlaně (181), „u paty lesu“ na „u paty lesa“ (21), nechává však s pece (46), kdežto H. 54 a Gr. 37 opravují dokonce i zde na s peci. Jiný typ vydání je vydání Gregorovo, které tvaroslovně (a vůbec po všech stránkách) upravuje text Babičky do školské spisovné češtiny, zastarávající však již r. 1923, kdežto NK a Ný28 se přidržují co nejvěrněji textu z r. 1855 (zachovávají i tvary jablkami). Jiná vydání chovají se k tva[125]roslovným zvláštnostem Babičky různě a v jejich úpravách nelze spatřovati nějaký přesný systém nebo důslednost. Tak na př. Hikl nechává „[mravenčí maminky] snáší vajíčka“ (135), myslejí (164), mění vajíčkami na vajíčky (135), lítami na líty (211), ale nechává křídlama (259) a křídloma (190) a lejstrám mění na lejstrum (150). Veselý zachovává tvar o žněch (32), ale mění přástevnicem na přástevnicím (140); tak i Haller, který opravuje dokonce přástevnicem na přástevnice a tím mění předmět ve 3. pádě na podmět (123). A tak bychom mohli probírati vydání za vydáním a shledali bychom nejednotnost a libovůli vydavatelů. Vydání v Národní knihovně přineslo do této věci jasno. V hláskosloví a v kvantitě je text Babičky porušován nejvíce, neboť zde bylo nejméně snadné odlišit znaky řeči lidové a nářečí, spisovného jazyka padesátých let nebo zvláštnosti autorčiny (ať jich užívala vědomě nebo nevědomě) od tiskových chyb, kterých je v prvním vydání mnoho. Všeobecně můžeme říci, že vydavatelé starší, z našich tedy Bačkovský, Kočí, Svoboda, Jirásek(?), Gebauerová i upravovatel vydání ilustrovaného Kašparem v Unii 1903 (ne však Kabelík), mají odchylek od textu z r. 1855 méně než vydavatelé novější. Z nich si pečlivě vede Hýsek a především Miloslav Novotný, ač i oni činí ústupky spisovnému usu své doby[5]. Hlavní předností vydání v Národní knihovně tedy je, že právě v otázkách hláskosloví a kvantity ukázalo cestu příštím vydavatelům.[6] Dokladů pro to, že vydavatelé neměli v těchto otázkách dosti jasno, je opět velmi mnoho. Ta vydání, která se snaží zachovat osobitost jazyka Babičky, snaží se zachovat alespoň hláskoslovné zvláštnosti jeho lidové vrstvy. Zachovávají znaky obecně známé a rozšířené, méně již znaky nářeční a konečně zvláštnosti mluvy dobové nebo autorčiny stírají téměř vesměs. Tak až na Gregora a Kabelíka zachovávají všechna vydání podobu mlejnice, mejlíte se, strejc, lejtko, ale již podobu nosejček upravují někdy na nosíček (H. 41, J. 38), zachovávají dialektické lík (105), ale mění kýž na kéž, zachovávají lidové polívka (se změnou kvantity místo polivka), ale dialekt. třísně mění na př. Bač. 116, [126]J. 111, Mík 98, Sek. 101, ale i Ný40H na spisovné třásně. Není šetřeno ani lidových podob čtyry (Hikl opravuje na čtyři 127, ale nechává čtyrycetkrát, 220), žbán (i Hýsek, Haller a Novotný 40H upravují na džbán), paděrkovati dostává podobu paběrkovati a pod. Lonský, vídenský, materský zachovávají jen vydavatelé osvědčení; různých obměn docházejí slova japanský porculán (japonský porculán, japanský porcelán), žehaný (žíhaný), hedbáví (hedvábí) a pod. Není zde jednoty ani systému a tím, že se úpravy neprovádějí ani ve stejných mluvnických kategoriích stejně, vnáší se uměle do jazyka Babičky velká nesourodost.
Stejně je tomu s kvantitou, která je v prvním vydání dosti složitá a kterou vydavatelé upravují podle jazykového obyčeje své doby. Téměř bez výjimky je měněna kvantita v slovech, v nichž právě délka nebo krátkost je znakem nářečním (srov. Havránek l. c.): délku v slově kůžel zachovává pouze Svoboda a Novotný (ale lůže podržují vydání všechna, jistě proto, že zvláštnost nebyla spatřována jen v kvantitě hlásky), zajístě měněno na zajisté (i Geb. 164), týle opravováno podle 2. vyd. na tele, křida na křída, lekárna vesměs na lékárna. Délky, které byly běžné ve spisovném jazyce v době B. Němcové, jako kníha, chvílka, sírka, oblíčej, zachovává před NK jedině Svoboda, kdežto délka v adjektivu šírý, která se objevuje i dnes ve verších, je zachovávána vždy. Nářeční krátkost v substantivu polivka je rušena vždy, a naopak ve jménu pížmo je provedeno krácení.
Ještě by bylo možno mluviti o zásazích vydavatelů do skladby Babičky, které nejsou ojedinělé, ale upustíme od toho pro šíři materiálu. Zmíníme se jen o shodě přísudkového slovesa s podmětem. Jestliže si 1. vydání v NK počínalo ve všech směrech pečlivě a s rozmyslem, přidržujíc se textu vydání prvního, ve shodě přísudkového slovesa s podmětem se v některých případech odchýlilo nejen od vyd. z r. 1855, ale ode všech dosavadních vydání. Nahrazuje totiž v některých větách shodu gramatickou shodou podle smyslu a užívá koncovek životných tam, kde dosud byla koncovka ženská. Tak na místě, kde přichází babička s dětmi do zámku a na pobídku, aby si sedla, odpovídá: „Abychom neodnesli milostivé paní spánek (87). A pod. na str. 38, 40, 107, 118, 132, 147, 154, 185. Dnešnímu mluvnickému způsobu myšlení je takováto shoda jistě bližší, ale přece je to zásah příliš revoluční, právě že jde o Babičku, jejíž věty žijí v našem povědomí ve formě ustálené. Druhé vydání se ostatně vrátilo ke shodě, jak ji chápalo vydání z r. 1855.
Nedůsledná je také NK v otázkách interpunkce ve větách typu „I vy zatrolenci“ (83), „Ach babičko“ (106), „Ty čtveračko“ (122) a pod., dělajíc někdy před vokativem čárku i tam, kde ji 1. vydání nemá, tak jak to činila mnohá vydání předcházející (na př. i Ný40: 72, 93, 106). Zde čárky podle povahy věty nepatří a druhé vydání NK od nich upustilo všude, přidržujíc se i zde důsledně vydání prvního.
[127]Vydání Babičky v Národní knihovně, které bylo zkušebním kamenem pro tuto knižnici, je tedy od vydání Miloslava Novotného v sebraných spisech B. Němcové (u Kvasničky a Hampla 1928) první, které je textově spolehlivé, předčívajíc vydání Novotného větší přesností v otázkách hláskosloví a kvantity. Druhé vydání Babičky v NK, které opravilo několik chyb, jež se do prvního vydání vloudily,[7] je tedy vydáním nejspolehlivějším a může se stát východiskem všech příštích kritických vydání této zlaté knihy českého písemnictví. Tomu mají také všechny spisy vycházející v této opravdu národní knihovně sloužit.
[1] Božena Němcová: Babička. Obraz venkovského života. K vydání připravil Miloslav Novotný. I. vydání v lednu 1949. II., přehlédnuté vydání v červnu 1949. Str. 265-(3). Kčs 28,—.
Jako 5., 6. a 7. svazek Národní knihovny vyšly: J. Arbes: Svatý Xaverius, A. Jirásek: Psohlavci, J. Holeček: Naši. Zmíníme se o nich v některém z příštích čísel.
[2] Jazykem Babičky se zabýval článek A. Získala v Naší řeči IV. (1920, str. 289 a n.), který uvedl popisně některé odchylky od spisovného jazyka se zřetelem k jazyku lidovému.
[3] Spolehlivé a přesné vydávání památek z první poloviny 19. stol. bylo by umožněno, kdybychom měli příruční slovník tohoto období; dalo by se pro něj vhodně použít materiálu v Ústavu pro jazyk český a byl by také náhradou za vzácný slovník Jungmannův.
[4] Myslíme vydání z r. 1906. Kočí vydával Babičku často a spolehlivosti ubývá od vydání k vydání, takže jeho vydání 5. z r. 1924 můžeme označiti dokonce za špatné.
[5] Novotného vydání z r. 1928 a 1938 jsou pořízena s větší pečlivostí než jeho vydání pozdější, která jsou textově méně spolehlivá, zvl. vyd. z r. 1940 u Fastra, kde jsou omyly dosti hrubé.
[6] Pochybujeme ovšem, že běžná vydání pro nejširší čtenářskou obec budou vždy dbát tak pečlivě původního textu právě ve věcech hláskosloví a kvantity. Vydávání klasiků by mělo být svěřováno pouze editorům zkušeným, kteří budou v poznámkách stručně charakterisovat jazyk vydávaného díla. Tuto poznámku, u Babičky tak vděčnou, postrádáme v NK. Čtenáři jsou sice důkladně a odborně poučeni o slovním pokladu knihy, ale právě v otázkách nejchoulostivějších a nejnápadnějších, o hláskosloví a kvantitě nebo o základních prvcích skladby, informováni nejsou. Doporučujeme tedy, aby v cenných poznámkách, kterými jsou vydání v NK provázena, byl stručně charakterisován i jazyk vydávaného autora.
[7] Hlavní změny, které nastaly v 2. vydání, uvádíme pro ty, kteří mají při ruce jen 1. vydání. V 1. vydání má býti: str. 11 vzadu místo vzádu, str. 22 bába m. baba, 29 za to m. zato, 34 ženka m. ženská, 61 oblíčej m. obličej, 66 tamější m. tamnější, 67 na nejzazší m. za, 74 tam černý voják m. ten, 77 zamhuř m. zahmuř, 85 do té síně m. do této, 121 pro ni m. pro ní, 123 aby člověku ničeho nedal m. dal, 161 Pánbůh m. Panbůh, 162 vzbudila m. zbudila, 163 šípka m. šipka, 173 popelem zmrví se zem m. zmrtví, 196 v kníze m. v knize, 205 druhým m. drudým, 209 liskové m. lískové, 228 všickni m. všichni, 234 náš m. nás, 235 bílou zástěrkou m. zástěrkou. Na str. 218 1. i 2. vydání věta: „V našem ústavu musíme se mnohým a mnohým věcem učit“ má správně znít: „V našem stavu musíme se…“
Naše řeč, volume 33 (1949), issue 7-8, pp. 121-127
Previous Sdělení redakce
Next František Kopečný: Dvě poznámky k přísudku v češtině