Národní knihovna

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Koncem minulého roku a v prvních měsících r. 1949 vyšly první svazky Národní knihovny, vydávané z podnětu ministerstva informací s tím cílem, aby do nejširších vrstev pronikly knihy našich nejlepších spisovatelů v pěkné úpravě vnější, s pečlivě připraveným textem a hlavně za peníz dnes každému dostupný. První čtyři svazky, jež dosud vyšly, Čelakovského Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých (sv. 1.), Babička B. Němcové (sv. 2.), Erbenova Kytice (sv. 3.) a Nerudovy Povídky malostranské (sv. 4.), vyhovují plně všem požadavkům, kladeným dnes na českou knihu: jsou vkusně vypraveny, laciné (20 a 28 Kčs) a textově spolehlivé. Informují čtenáře v doslovech o autorovi a o významu vydávané knihy, v edičních poznámkách o dřívějších vydáních a o textových změnách a ve vysvětlivkách přibližují jazyk autora jazyku dnešnímu výkladem slov zastaralých, dialektických, cizích a pod. Vstup Národní knihovny do života byl šťastný. Zásluhu o to mají v první řadě ti, kteří knihy k vy[69]dání připravili: K. Dvořák (sv. 1.), A. Grund (sv. 3.) a M. Novotný (sv. 2. a 4.), tedy vesměs editoři zkušení.

Úprava textu se ve všech svazcích Národní knihovny řídí edičními zásadami, které vypracovala III. třída České akademie věd a umění. Ty jsou zhruba tyto: Text je přepsán dnešním písmem a pravopisem; pravopisná úprava se však nedotýká a nesmí dotýkat zvukové stránky slova; jde tedy jen vlastně o grafické přizpůsobení dnešnímu pravopisu. Tak místo starého způsobu psaní semnou, rádabych píše se se mnou, ráda bych (I, 26); naopak píšeme dohromady příslovečné spřežky: copak, vtom, kdepak, občas (IV, 136 a 137), navečer (II, 65), místo co pak, ob čas a pod.; zájmeno kdopak (IV, 136) místo kdo pak; citoslovce cincin (III, 17) místo cin cin a pod. Normalisuje se psaní jedné souhlásky místo starších dvou, na př. skleník místo sklenník (IV, 145). Také s a z jako předložka a předpona se normalisuje: zřídil místo sřídil (IV, 147), zkoumala místo skoumala (II, 64); mění se rovněž uprostřed slova podle našich Pravidel: přasky je psáno přazky (IV, 140). Kvantita se většinou zachovává podle autora; jen tam, kde autor psal jen podle dobové normy, dnes zastaralé, ale sotva tak vyslovoval, se mění, na př. vedlé na vedle (IV, 100), často v infinitivech: pomstit na pomstít (II, 62); nechává se třeba oblíčej (II, 61) a pod. tam, kde jde o skutečně vyslovovanou kvantitu autorovu (lidovou). Cizí slova se většinou nenormalisují, kromě stránky čistě pravopisné, na př. psaní y, i a zdvojených souhlásek (nemusel tedy vydavatel Nerudy měniti psaní parasol na parazol, str. 140). Kvantita cizích slov se přizpůsobuje usu dnešnímu v případech, kdy se předpokládá, že autor jinak vyslovoval a jinak psal (Sultán místo Sultan). Interpunkce se v zásadě neupravuje, kromě jasných chyb. Těmito pravidly se všichni editoři pečlivě řídili, takže nenajdeme hrubší nedůslednosti nebo porušení zásad.

Ediční zásady nelze stanovit předem a žádat, aby se jich vydavatelé přidržovali mechanicky; mnoho problémů se objeví až v praxi. Tak ediční zásady, otištěné ve Věstníku České akademie (roč. LVI, 1947) neuvádějí výslovně mezi příklady psaní slov po prvé, po druhé a po každé. Avšak všichni editoři píší ve shodě s posledními Pravidly tato příslovce zvlášť. Dokonce i tam, kde Pravidla rozlišují podruhé a po druhé, vydavatel Babičky a Povídek malostranských upravuje na po druhé: „Tu máte a hrejte si, a podruhé se nestyďte“, jak psala Němcová (I. vyd. str. 73), je jistě přirozenější a odpovídá dnešnímu usu víc než psaní odděleně (II, 55; a několikrát jinde). Nedoporučoval bych měnit pravopis ani v Nerudově větě: „Když je ta neznámá náhoda tam sesadila, udržela je poprvé na místě as mužná jich pýcha. Podruhé se sesedli as ze vzdoru“ (1885, str. 92), i když může v těchto adverbiích cítit jasně číslovky. A není jistě zcela správné, přepisuje-li se Nerudovo pokaždé ve větě: „Tu pak měli pokaždé stejný rozhovor“ (1885, 100) [70]jako po každé. Pokaždé znamená vždy, tak jako podruhé znamená jindy. Podobně Jirásek píše zásadně poprvé, podruhé a pokaždé dohromady podle tehdejšího usu; bude také upravován přepis na psaní zvlášť, když i v dnešním povědomí převládá při těchto slovech cítění adverbiální? Podobný případ je i s psaním příslovce při tom. Pravidla i zde rozlišují přitom (zároveň) a při tom (předložka se zájmenem); domnívám se, že by se nemělo psát dohromady třeba ve větě: „Naměřil dva žejdlíky, přidal skoro půl a vsypal to do papírového sáčku. Bylo mu, jako by něco při tom mluvit měl“ (IV, 150). I zde bych doporučoval držeti se původního způsobu autorova, zvlášť když se třeba ponechává autorovo psaní zaživa dohromady, přesto že v intencích Pravidel by se mělo psát zvlášť (slovo samo v Pravidlech uvedeno není, ale předpokládáme, že se má psáti podobně jako na živu).

Zdálo by se, že u knih již tolikrát vydaných, jako třeba Babička, nebude již edičních problémů a že text je již téměř neproměnný. Ale přece tomu tak není.

K edičnímu problému Babičky se vrátíme v příštím čísle, kde na základě několika vydání přineseme poznámky ke kritice textu Babičky. Dnes řekneme jen, že vydání v NK odstranilo mnoho z libovolných zásahů vydavatelů dřívějších a že patří k několika málo vydáním, jejichž text je — až na drobnosti — spolehlivý.

Dále velká cena vydání Babičky v NK je ve vysvětlivkách, sebraných a podaných s filologickou přesností a jasností a tvořících tak příspěvek k otázce jazyka B. Němcové.

Ve vydání Nerudy se najdou nepatrné odchylky, ale ty neubírají na spolehlivosti textu. Filologicky přesné je Grundovo vydání Erbenovy Kytice, rozšířené o několik písní, i Dvořákovo vydání Ohlasů. U Dvořáka postrádáme několik slov, která nejsou dnešnímu čtenáři jasná a která mohla být uvedena ještě ve vysvětlivkách (promezi, stojeci, zámutek, drahé kamky, znutiti a pod.).

Přejeme Národní knihovně, aby měla editory co nejpečlivější, neboť jenom tak dojde pravého poslání mezi lidem.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 3-4, s. 68-70

Předchozí František Daneš: Intonace otázky (Kapitola z větší práce)

Následující Miloš Helcl: Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi