Lidovýchova, lidovláda, lidospráva

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

V oblasti jazykového pojmenování pozorujeme výraznou snahu po tom, aby jednotná představa byla vyjadřována i jednotkou pojmenovací, t. j. jedním slovem. Snaha ta vyplývá ze vzájemného vztahu mezi jazykem a myšlením, který je dialektický. Jako každá forma opožďuje se i jazyk ve svém vývoji za myšlením; proto vedle jevů skutečně živých, odrážejících současný stav myšlení a vůbec vědomí, zastihujeme v každém období jazyka i přežitky minulého stavu. Vzroste-li příliš rozpor mezi stavem jazyka a myšlením, stává se ovšem nebezpečím nejen pro myšlení samo, jež ztrácí schopnost přesně zrcadlit skutečnost, ale i pro možnost zásahů do této skutečnosti, neboť každý zásah předpokládá správné poznání. Je proto naléhavým úkolem jazykové kultury opírající se o vědecké poznání jazyka i skutečnosti zmenšovat tento nebezpečný rozstup mezi jazykem a vědomím, mezi formou a jejím obsahem co nejvíce, a působit tím ke sblížení a vyrovnání obou těchto nedílných stránek našeho poznání.

Důsledkem formálního charakteru jazyka pak je, že se zmíněná tendence k jednoslovnému pojmenování neuplatňuje přímočaře, nýbrž že se vyrovnává s větším nebo menším úspěchem s osobitou technikou tvoření slov vlastní každému jazyku. V češtině — jako vůbec v jazycích slovanských — je vlastním prostředkem tvoření nových slov odvozování jich z jiných slovních základů příponami. Tak na př. byla nedávno nově vytvořena slova výkrmna od základu výkrm nebo vykrmiti, uschopniti, t. j. schopným učiniti, od základu schopný a pod. Poměrnou nevýhodou tohoto tvoření, která se pociťuje zejména při slovech nových, ještě nezmechanisovaných, je příliš široká významová platnost přípon, a tedy malá popisná schopnost takových pojmenování. Tato slova totiž obecně jen naznačují nějaký vztah k představě vyjádřené základním jménem jako podstatný nebo charakteristický znak, avšak její rámec naznačují jen příliš obecně (na př. nositele vlastnosti), takže ve skutečnosti je dána jen skupina představ spjatých jediným společným znakem. Kdo na př. neví, co je to okrouhlice, sotva by přišel na to, že se tak označuje sídelní forma vesnice malého okrouhlého půdorysu anebo také vodnice, odrůda brukve, s okrouhlým tvarem kořene, neboť slovo samo o sobě obsahuje jen poukaz k okrouhlosti jako znaku, může tedy znamenat cokoli okrouhlého. Skutečnost, že užíváme slova právě jen pro tuto dvojí, přesně vyhraněnou představu, je více méně náhodná. Je pravda, že se delším užíváním vztah mezi slovem a představou zmechanisuje a že nám pak konec konců koná stejně dobré služby slovo jen značkové (t. j. takové, které je k ozna[59]čené představě ve vztahu zcela volném, asi tak jako určitá značka zboží k zboží samému), jako na př. dům, rudý, chtíti, brzy, tak jako pojmenování v té nebo oné míře popisná, jako obydlí (t. j. místo, v kterém obýváme, bydlíme), narůžovělý (s nádechem do růžova, t. j. do barvy planých růží), usilovati (vyvíjeti úsilí, usilovnou činnost), včas (v příhodný čas). To však platí bez omezení jen tehdy, mají-li slova značková poměrně velikou frekvenci. Slova značková nepůsobí tedy nesnáze, tvoří-li jádro slovní zásoby; bez nich by se také jazyk vůbec neobešel. Avšak u slov vyskýtajících se méně často je nedostatek poukazové, popisné schopnosti slova, jeho značkovost, na závadu, tím více, jestliže tato slova vyjadřují představy poměrně složité.

Proto často zůstává jazyk raději při spojeních dvou nebo více slov, zejména tam, kde jde o značnou specifikaci základní představy druhové. Spokojujeme se na př. odvozenými slovy ovčín, ovčinec, kravín, hřebčinec atp., neboť představa stáje, chléva se poměrně snadno spojuje s představou místa, místnosti, kterou dané přípony mohou vyjádřit. Ale zůstáváme při spojeních výkrmna vepřů, výkrmna drůbeže atd., protože značně speciální význam by byl příponami -inec, -ín atd. naznačen jen velmi nedostatečně a podstatný jeho znak, účel této stáje, by byl při tom snadno zcela pomíjen.

Taková spojení tíhnou pak k t. zv. ustáleným slovním spojením, souslovím, která s hlediska významového musíme považovat za naprosto rovnocenná s pojmenováním jednoslovním, srov. na př. německá myš — němkyně — krysa. Jazyk lidový a slang, kterým nezáleží tolik na popisnosti pojmenování, dávají i v těchto případech často přednost pojmenování jedním slovem odvozeným: vlečňák za spis. vlečný vůz, svazák za člen ČSM, tvrďák za tvrdý klobouk, železňák za železný hrnec a pod.

Spisovný jazyk má však jeden velmi vhodný prostředek, jímž řeší tyto nesnáze. Je to tvoření slov skládáním, které je mnohem určitější než tvoření odvozováním; je skutečně popisné ve smyslu logické definice pojmu. Srovnejme po té stránce slovo stokoruna se stovka, kovodělník s kovák, listonoš s lid. pošťák, přírodověda se zast. přírodnictví a pod. Skládání slov je však v našem jazyce omezováno a usměrňováno činiteli povahy jednak formální, jednak úkonné, funkční.

Přirozenou zábranou tohoto způsobu tvoření je to, že čeština nedovede snadno vytvářet základy slov, které by vyjadřovaly jen věcný význam slova, oproštěný od významů mluvnických. Máme vlastně jedinou možnost, jak vytvořit takový slovní základ, a to příponou -o-; takový základ je však bez nesnází možný jen u menší části slov. A i tam, kde jsou dány formální podmínky, není tvoření slov skládáním možné automaticky, bez omezení.

[60]Které momenty tu padají na váhu, poznáme na př. na trojici složených slov s prvním členem lido-, uvedené v záhlaví našeho příspěvku. Poznáme na tomto příkladě, že při posuzování tvarové správnosti složených slov nesmíme mít na mysli jen čistě formální stránku slova a jeho složek, nýbrž musíme také přihlížet k tomu, zda stavba takových slov odpovídá též jejich významovému skladu.

Je na prvý pohled jasné, že všechna tři slova jsou tvořena stejným způsobem: první člen složeniny je všem slovům společný; je to „kmenová“ podoba podstatného jména lid, tedy formální prostředek pro vyjádření pouhého věcného významu tohoto slova. Jeho postavení na prvém místě složeniny naznačuje, že tento význam blíže určuje rámcovou představu vyjádřenou druhým členem našich složenin, jímž jsou celá, úplná slova: výchova, vláda a správa. Jde tu vesměs o podst. jména významu dějového, odvozená touž příponou -a od sloves vychovati, vládnouti a spravovati. Až potud jsou si naše složeniny podobné jako vejce vejci. A kdybychom nechali stranou jejich stránku významovou, byli bychom v pokušení hodnotit je i se stanoviska jazykové správnosti stejným způsobem. To by však bylo v rozporu s celým naším slovotvorným systémem, neboť tu jde o útvary značně různé.

Sama okolnost, že slova lidovýchova a lidovláda již zcela zdomácněla a že slovo lidospráva má teprve podánu žádost o přiznání domovské příslušnosti, nemá samozřejmě co činit s otázkou tvarové ústrojnosti nebo neústrojnosti našich slov. Víme přece, že i slovo tvarově neústrojné může nabýt v jazyce domovského práva, jestliže je jazyk nutně potřebuje, a že je tedy v důsledku toho musíme pokládat s prominutím formálních závad za správné. Pro otázku tvarové ústrojnosti je rozhodující okolnost, zda jsou tvořena zákonně, zda nejen jejich vnější podoba, nýbrž i jejich vnitřní skladba je v souhlase se slovotvornými zákonitostmi jazyka. Pokud jde o vnější tvar našich slov, bylo by — jak jsme viděli — vše v pořádku. Půjde nám tedy o to, ujasnit si významové vztahy jednotlivých složek slova skládajících. V podstatě to znamená, že vyšetříme, zda je slovo svou strukturou schopné věrně zrcadlit vztahy skutečnosti.

Zamyslíme-li se nejprve nad vzájemným vztahem představ lid a výchova v složeném slově lidovýchova, ujasní se nám, že lid je tu cílem, předmětem výchovné činnosti, vycházející odněkud odjinud, lid je vychováván (rozumí se lidovýchovnými, osvětovými pracovníky). Vedle slova lidovýchova, vyjadřujícího zřetelně jednu představu, můžeme se tu vyjádřit také slovním spojením výchova lidu (kde lidu je t. zv. genitiv předmětný). Stejně tu můžeme užít i spojení lidová výchova, jež ovšem je méně zřetelné, a to proto, poněvadž přídavné jméno nabylo vedle významu původního (týkající se nějak lidu) také významů hodnotících.

[61]V dnešním jazyce je opravdu živý, produktivní, jen tento typ dějových složenin, v němž první určující člen vyjadřuje předmět slovesné činnosti vyjádřené základním slovem, i když nikoli bez omezení. Týž významový poměr složek jako ve slově lidovýchova máme na př. ve výrazech vinobraní, senoseč, životospráva a pod.[1]

Naproti tomu v druhých dvou našich složených slovech, lidovláda a lidospráva, je významový poměr složek jiný. Představa vyjádřená určujícím členem lid je tu nikoli předmětem, nýbrž východiskem, podmětem slovesného děje (lid vládne, spravuje). Tento způsob tvoření slov je sice tvořivý jen velmi omezeně, nicméně nemůžeme jej zásadně odmítat. Poněvadž však jeho vnější vyjádření je zcela shodné s vyjádřením předmětného vztahu, jak jsme si jej vyložili při slově lidovýchova, je jasné, že tento typ má své meze. Má-li se jazyk uvarovat nebezpečí dvojznačnosti dějových složenin, musí přirozeně odkázat méně produktivní typ podmětný (jako lidovláda) do těch mezí, v nichž nemůže rušivě zasahovat do živého typu předmětného (jako je lidovýchova). Přirozenou oblastí typu podmětného je proto oblast sloves podmětných (listopad, krvotok, slunovrat) a do oblasti sloves přechodných může zasahovat jen tam, kde sloveso přechodné se v daném případě uplatňuje jako nepřechodné (podmětné) a kde věcný význam určujícího členu nedovoluje pojetí předmětu (kuropění, krupobití).

Proto se složenina lidovláda, utvořená podle předlohy mezinárodního slova řeckého původu demokracie, začlenila ústrojně do slovní soustavy českého jazyka. V lidovládě lid vládne; sloveso vládnouti je sloveso nepřechodné, které nemůže mít při sobě předmět ve 4. pádě, proto jiné pojetí než to, že ‚vládne lid‘, naše složenina vůbec nedovoluje. Tvarová shoda mezi předmětným typem lidovýchova a podmětným typem lidovláda není proto na závadu rozdílnosti jejich skladebného pojetí. Lidovláda se nemůže, jak jsme viděli, opřít svou významovou strukturou o lidovýchovu.

Zcela jinak je tomu však u navrhované složeniny lidospráva. Také tu je sice lid podmětem činnosti jako při typu lidovláda, avšak sloveso spravovati je sloveso přechodné, sloveso vyžadující doplnění předmětem ve 4. pádě. Nemůžeme ani říci, že „lid spravuje“, tak jako „lid vládne“ (nebo i „kroupy bijí“), nýbrž musíme nutně uvést nějaký předmět ve 4. pádě: lid spravuje stát, lid spravuje sám sebe a pod. Slovo lidospráva se proto nutně vnímá na pozadí typu lidovýchova, jako ‚správa, jejímž předmětem je lid, činnost, jíž lid je spravován‘, tedy zcela jinak, než jak jeho tvůrcové zamýšleli.

[62]Nemluvíme proto zpravidle ani o správě lidu v tomto smyslu, i když u vazeb genitivních není tato tendence po jednoznačnosti pojetí uplatněna tak důsledně jako u slov složených. Je proto v daném případě nutné, nemáme-li rušivě zasahovat do rozdílu, který se v jazyce vyvinul a který je sám prostředkem přesnějšího poznání skutečnosti, upustit od pojmenování jednoslovného a zůstat při ustáleném spojení slov lidová správa.

---

[1] K složeninám, které mají v základu vazbu sloveso + předmět t. zv. nepřímý, po případě příslovečné určení (modloslužba, lukostřelec, pecivál), tu pro jejich netypičnost nepřihlížíme.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 3-4, s. 58-62

Předchozí František Daneš: Nominativ jmenovací (Několik poznámek)

Následující František Daneš: Intonace otázky (Kapitola z větší práce)