Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Městys

O tomto podivném slově nás poučuje Gebauer, Hist. ml. II 1, 126 a Sl. stč. II, 343 asi v tento smysl: „Slovo to má doklady až z doby pozdější a v starších z nich je neskloňováno“: při právě městys Ronova, z městis Semil, v městís (psáno městjs) Vilímově, v městys Dobříši, městys Bakov, v každém městys, v městis Mnichovicích, z téhož městys Hořovic, kniha městys Zbirova. Toto jsou všecky staré doklady Gebauerovy. Další dva doklady jsou v knize Fr. Oberpfalcera Jazyk knih černých, jinak smolných (P. 1935) 162: z městys Kostelce 1627, z městys Poříčí 1615. K nim připojuji z nově vydané smolné knihy městečka Bystrého u Poličky (vyd. v Liberci 1946) tyto doklady (str. 40—53): při právě městys Bystrýho 1672, při právě městys Bystrý(!) 1695, 1698, v rathausu městys Bystrýho 1718, sub dato městys Bystrým 1725, my purkmistr a rada městys Bystrýho 1750. Ještě mluvnice Pelclova a Nejedlého udávaly to slovo za nesklonné. Nyní se skloňuje podle vzoru meč. A konečně uvádí Gebauer, že Miklosich tu viděl příponu -ysъ.

Bohužel se domnělá přípona -ysъ u Slovanů jinak nevyskytuje v intelektuálních slovech toho rázu. Vondrák, Vergl. sl. Gr. I² 639, má v § 644 vedle městys a městis ještě jenom ruské nářeční mamys „otec“ a mamys „matka“, slova zřejmě domácká. V dalších paragrafech má Vondrák několik slov na -ycha a na -yš, zpravidla pejorativního rázu, vztahujících se na osoby nebo na zvířata; z českých jmen uvádí jen přírodopisné termíny slepýš a měkkýš, utvořené od Presla. Slovo městys však pejorativní nebo domácké není a nebylo: ona zbirovská kniha má nápis manuale aneb každodennj knjha miestys Zbirowa; písař by jistě nebyl použil formy hanlivé nebo domácké; rovněž tak není ani pomyšlení, že by v zápisech útrpného práva bylo možno napsati tvar nějak zlehčující. Skutečnou zvláštností našeho slova je to, že se neskloňovalo (a to ještě za Jungmanna 1836, viz jeho slovník!). Dobrovský odvozoval městis od městce; Gebauer však domněnku Dobrovského pomíjí mlčením.

A přece — zdá se nám — nebyl Dobrovský daleko od pravdy, jistě jí byl blíže než Miklosich. Když tak uvažujeme o tom záhadném zakončení, musíme předem vyloučit domnělé -ysъ: nelze mysliti, že by tu byla mužská přípona hanlivého rázu, nemající u nás Čechů života. Především si všimněme toho, že záhadné městys (-is) stojí, je-li nesklonné, — kromě jediné výjimky — před vlastním jménem. Poněvadž se neskloňuje, můžeme míti za to, že to je asi něco obdobného jako pan před vlastním jménem, slovo předklonné, proto do jisté míry redukované (pan [75]je redukováno aspoň v kvantitě), a že — stran neskloňování — tu máme obdobný případ jako je slovenské pani: i to před vlastním jménem zachovává podobu nezměněnou, 2., 3. a 6. pád pani Novákovej, 4. p. pani Novákovú, 7. p. pani Novákovou, kdežto jako samostatné slovo má pani sklonění náležité (2., 3., 6. panej, 4. paniu, 7. paňou). A nyní, z čeho tedy je městis a městys? Schůdnější podoba je zajisté ta, kde je -is. Poněvadž i je stálé, nemůže býti městis z městce, t. j. z měst-ъce (jak myslil Dobrovský). A tu se nabízejí dva možné výklady. — 1. Můžeme předpokládati jinou staročeskou zdrobnělinu na -ce, v které by -í bylo stálé, totiž slovo s příponou -íce: *městíce, srv. stč. bylíce, dřevíce, kameníce, kořeníce, nádobíce, roždíce, sbožíce, trníce, vařeníce, zelíce v Životech sv. Otců, chamradíce v Mandevillovi[1] (z nich dalším odvozením z -íce je novočeské -íčko, na př. zelíčko); základem by bylo městí, pro něž ze starší doby doklady bohužel nemám; ale ve Wintrově knize Dva obrázky rakovnické čteme na začátku druhé z obou povídek, že Senomaty jsou malé městí, jakož stojí psáno v listinách, ale hezké městí. Namítne-li se, že uvedená slova na -íce jsou kolektiva a že se tedy k *městíce nehodí, možno připomenouti stč. kopíce = malé kopí. Slovo městíce samo doloženo nemáme, ledaže bychom za doklad pokládali psaní myesticze (= oppidum) v rukopisu E Klaretova Bohemáře, v. 736. Tato forma městíce se vlastně lépe hodí do hexametru nežli městce, které mají jiné rukopisy a které klade i Klaretův vydavatel V. Flajšhans. — 2. Můžeme také vyjíti od staročeského slova městišče. To však znamenalo „místo, půdu, dvůr“, a jenom t. zv. Bohemář menší má myestiscze = oppidum, rovněž tak jeden rukopis Klaretova Bohemáře v uvedeném verši 736.

Titulová spojení jako *městíce (-išče) Zbiroh měla osud trochu podobný jako pán a paní před vlastním jménem, jenže redukce se tu projevila tím, že koncové -e odpadlo. Slovo trojslabičné se zkrátilo o jednu slabiku; i to je postup obvyklý, že se delší slovo titulové rádo redukuje na pouhé dvě slabiky: šlechtična se zkrátilo v slečna, milostivá paní v milost-paní (zde ovšem slovo paní je plnovýznamovým označením, milost- je přidaným titulem), obdobně jeho milost pán v jemnost-pán. A tak *městíce nebo městišče přešlo v městis. Při první možnosti by — kromě zániku koncové samohlásky — bylo zjednodušení c = ts v pouhé s, v druhé možnosti by bylo rovněž zjednodušení, ale zároveň asimilační příklon -š k středoslovnému s, tedy -š > -s.

A jako bylo slovo paní zkráceno v slovenštině — a také v hovorové češtině — v pani a ustrnulo v té podobě, tak i městís bylo zkráceno v městis a rovněž ustrnulo; tak ustrnulo i franc. monsieur, novořecké kyr, něm. Sankt a j. Poslední změnou bylo ztvrdnutí ť > t; jeho příčina [76]je zřejmá: příbuzná novočeská slova město, Městec, městečko mají vesměs t.

Ovšem je nutné uznati, že *městíce (n. -išče) nemusilo žíti všude tam, kde nalézáme později městys. Forma *městíce mohla býti živá jen na oblasti velmi malé, podobně jako slova zelíce a pod. jsou doložena jen málo, ačkoli další odvozeniny jako zelíčko jsou nyní zcela běžné. Jakmile se v ní však jednou vykonala ona změna, nový útvar, pohodlný prostředek titulový, šířil se do celých Čech a vytlačoval staré označení městečko. Jazykové změny tohoto druhu vznikají u individua, u jediného člověka, ale šíří se rychle. Najdeme-li tedy na př. u Bystrého doklady, že před „městysem“ bylo dříve titulováno „městečkem“ (1542, 1557, v. Profous, Místní jména v Č.), a nikoli snad městícem nebo městiščem, nemůže to mluviti proti naší domněnce.

Takto jsme tedy dospěli k podobě městis, městys. Že se posledních sto let to slovo skloňuje, lze už snadno pochopit: náš jazyk u domácích slov plnovýznamových (a takovým se městys stalo, neboť stává nyní i samostatně) takovéto praefixovosti[2] nemiluje.[3] A ovšem ten, kdo je začal skloňovat, chápal městys jako maskulinum; ani na tom není nic divného.

Je-li hořejší výklad správný, měli bychom tu zajímavý příklad redukce v titulu před vlastními jmény místními; byl by to úkaz toho druhu tuším ojedinělý.

---

[1] Slovník jeho vydání omylem píše chamradicě.

[2] Přijímám tento název od postřehu E. Paulinyho v článku J. Horeckého (Slovo a tvar II, 11) o tom úkaze, že se jistá „značková slova“ chovají jako praefix: SK Slavia, od SK Slavie, s SK Slavií.

[3] České hovorové pani není výjimkou; je drženo plnovýznamovou formou paní, jež má v singuláru — následkem hláskových změn — všechny tvary stejné.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 4-5, s. 74-76

Předchozí K. J. Beneš: Jazyk, tendence a osobnost

Následující František Cuřín: Z dějin českých osobních jmen