Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk, tendence a osobnost

K. J. Beneš

[Články]

(pdf)

-

(Z přednášky proslovené v Kruhu přátel českého jazyka.)

 

Znalost a ovládání nejvlastnějšího spisovatelova nástroje — básnického jazyka — patří podle mého názoru k nejpřednějším povinnostem spisovatelovým. Řekl bych, že každé literární dílo je novým a novým zápasem autorovým o výraz, o stále dokonalejší ovládání básnické řeči. Jako malíř, nechce-li, aby se jeho růst zastavil, nikdy nesmí ustat v úsilí pronikat do říše barev a objevovat jejich nové odstíny a nové způsoby jejich vnitřního záření, ani spisovatel nesmí podlehnout nebezpečné domýšlivosti, že se již stal mistrem slova, nýbrž právě naopak musí se stále pokládat za pouhého učedníka slova.

[72]Neskonalé a nedohledné je jazykové bohatství odkázané nám našimi předchůdci a nikdo z nás nemůže o sobě tvrdit, že je dokonale zná. A nadto je úkolem spisovatele, aby toto bohatství ještě zmnožoval svým vlastním dílem, aby svěřený nástroj zjemňoval a činil jej schopným vyjadřovat nové, ještě složitější citové záchvěvy, nové, hlubší vise skutečnosti, nové myšlenkové výboje. Všichni se učíme lépe poznávat svůj mateřský jazyk až do posledního dechu s vědomím, že nikdy jím bohužel nebudeme umět vládnout tak, jak bychom si přáli. Při tom neběží jen o slovní a vazebné bohatství nebo o metaforickou košatost. Také věta prosaikova má své problémy a objevy rytmické, problémy barevných a hudebních valeurů, závislých na určité střídě hlásek i souhláskových skupin, problémy stavebné úměrnosti a jejích vztahů k větné funkci dramatické nebo lyrické — a nade vše a hlavně: problém výrazové stručnosti a prostoty, umění vyslovovat stále víc a více stále menším a menším počtem slov, ideál, k němuž se po celý život snažíme blížit, ačkoli víme, že ho plně nikdy nedosáhneme.

Nechť se nikdo nedomnívá, že jazyk je pouhým dorozumívacím prostředkem. Jako v uměleckém díle obsah a forma jsou ve vzájemném vztahu a tvoří nedělitelný celek, tak i národní kultura, duchovní život národa a jeho jazyk jsou ve vzájemném vztahu a tvoří jednotu. Obé vadne nebo rozkvétá zároveň a právě dějiny našeho národa podávají nám o tom četná svědectví výstražná i radostná. Péče o jazyk, o jeho čistotu a rozvoj tvoří tedy i s tvorbou každého spisovatele nedílný celek.

Lze říci, že umělecké dílo je výsledek zápasu jeho autora o vyjádření krásy a pravdy. Umělec tedy svým dílem něco vyznává a hodnotí, k něčemu směřuje, snaží se postihnout složitost dění určitým výběrem, to jest ve světle své vise světa a člověka. Podle mého přesvědčení i román, jako každé umělecké dílo, musí mít kromě svých básnických hodnot také určité poslání, jímž odpovídá na otázku, proč byl vytvořen. Jinými slovy, má mít nějaké nadosobní pozadí, na něž se promítají jeho postavy se svými osudy. Má směřovat k obecnosti, vyslovovat aspoň část onoho nevyslovitelného tajemství života, které nás obklopuje. Má být poselstvím krásy a pravdy od člověka k člověku, vyznáním víry v ně.

A tu se nám samočinně vynořuje tolikrát již diskutovaná a tolikrát i zneužitá otázka tendence. Má být umění tendenční či netendenční? Již z toho, co jsem právě naznačil, plyne, že podle mého přesvědčení umění netendenční není vůbec možné. Umělec nežije ve vzduchoprázdnu, nýbrž v reálném čase, v reálné době a společnosti, a tento vnější svět na něho působí při jeho zvýšené citlivosti zvlášť mohutně. A konečně i umělec má přece své přesvědčení sociální, náboženské, politické, filosofické, právní, nemluvě o přesvědčení jemu nejvlastnějším: přesvědčení uměleckém. Tendencí se obyčejně rozumí jen tendence politická, ale umělecké dílo může mít také tendenci jinou, náboženskou, filosofickou nebo [73]čistě estetickou. Vždyť lartpourlartismus, který zavrhoval jakoukoli tendenci, ale při tom učil, že umělec má sloužit pouze své visi krásy, byl přece de facto také tendenční.

Jenže tendence sama o sobě není ještě nic samospasitelného, nic rozhodujícího, naopak je prázdným a nebezpečným slovem, jestliže ji nehodnotíme, jestliže si neuvědomíme, že její hodnota je zcela závislá na velikosti umělcovy osobnosti.

Malé osobnosti je vlastní primitivní tendence, zjednodušující a skreslující skutečnost a její smysl na pohodlná schemata. Rozdíl mezi velkou a malou osobností v umění je asi takový jako na příklad v politice rozdíl mezi stranickým demagogem a státníkem. Čím větší umělec, tím z vyšší, obzíravější a pronikavější perspektivy dovede vidět člověka a jeho svět a tím bezpečněji dovede oddělovat slupku od jádra, koukol od pšenice, egoistické, osobní nebo dílčí pomíjivé zájmy od hodnot trvalých, obecných, lidských. Čím menší osobnost, tím více podléhá svodům heslovitých schemat, protože nemá odvahu k zápasu, k bolestnému probíjení se do složitosti světa, doby a člověka, úmornému provrtávání se k podstatě a smyslu. Malá osobnost, jsouc typem kalibanovským, a tedy protihrdinským, ničeho se tak nebojí jako utrpení z myšlenkové práce a jejího risika. Spokojuje se přijímáním hotové danosti. Její tvář není zbrázděna bolestí z myšlení, které by hotovou danost obohacovalo o nové výboje a sen včerejška proměňovalo ve skutečnost dneška.

Velká osobnost je naproti tomu vždycky typem heroickým, zápasnickým, a protože miluje risiko poznání, miluje i službu poznané pravdě, padni, komu padni. Je trpělivá a tolerantní, ale při tom se nevzdává práva na podnětnou kritiku, protože ví, že není v lidské společnosti jediného místa, kde by byl ráj dokonalosti na světě, a že naopak všude mezi okamžitým stavem a vytčeným cílem trvá totéž plodné napětí jako mezi skutečností a ideálem, protože lidskému dílu je dovoleno jen se dokonalosti blížit, nikoli jí dosahovat. Je kladná, protože nesměřuje k nenávisti a k rozkladu, i když někdy právě jim musí nastavovat zrcadlo, nýbrž směřuje k lásce a slučování, a její nejvyšší ctižádostí je odkrývat čisté lidství v člověkovi a mravní zákony ve světě a lidské společnosti.

Je tedy taková nebo onaká tendence již napřed zárukou hodnoty uměleckého díla? Nikoliv. Hodnota díla závisí jedině na velikosti umělecké osobnosti, která je vytvořila, protože té je úměrná i mravně i myšlenkově také tendence díla. Ostatně sídlem pravdy — stejně jako krásy — není prostě jen nějaký geometrický bod na úsečce hodnot buď více vlevo, nebo více vpravo, nebo v mechanickém středu. Jejich sídlem je uměřenost, rovnovážná vyrovnanost všech vztahů, neboť ta je předpokladem harmonie, harmonické součinnosti, které se tolik obdivujeme i v mechanice vesmíru.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 4-5, s. 71-73

Předchozí Věra Mazlová: Ještědské nářeční rysy v díle Karoliny Světlé

Následující Václav Machek: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1