Časopis Naše řeč
en cz

Řeč a charakter

František Jílek

[Články]

(pdf)

-

Toto spojení dvou pojmů mnohého čtenáře snad zarazí. Jak souvisí charakter s jazykem? Charakter je důsledné jednání podle zásad uložených v duši. Mají to ovšem být zásady shodné s mravním kodexem doby a společnosti, hodnoty platné nepodmíněně. Řekneme-li o někom ‚To je charakter‘, máme na mysli, že nepodléhá okolnostem, že potlačuje osobní a chvilkové choutky, obětuje hmotný prospěch. Živé vědomí povinnosti, silný pocit odpovědnosti, statečnost, vytrvalost, snášelivost — takové jsou vlastnosti, bez nichž si nedovedeme charakter představit. Charakter je slovo původu řeckého; po česku říkáme osobnost. K pojetí osobnosti se obyčejně druží moment estetický; v tom smyslu se mluvívá o krásném člověku. Takovou osobností byl Karel Havlíček Borovský. T. G. Masaryk odmítal nehodné lidi označením nepěkný člověk.

Jaký k tomu ke všemu může být poměr rodného jazyka? Podle běžného nazírání je řeč jenom prostředek, abychom se dorozuměli. Je s námi neustále, ve všech situacích života. Proto je většině lidí, jako pouhý „nástroj myšlení“, hodně všední. Ale to je předsudek, který odporuje jak bedlivějšímu sebepozorování, tak vědeckému poznání. Řeči neužíváme jenom tehdy, když mluvíme nebo píšeme, když posloucháme nebo čteme: ve formách jazyka také myslíme. Na myšlení se zakládá každé uvážené jednání. Podle jednání potom soudíme na charakter člověka. Tak postupem zcela logickým docházíme k poznatku, že mezi jazykem, který máme za svou mateřštinu, a mezi naším charakterem jsou nutné souvislosti. Ale protože jednotlivé články toho logického postupu nejsou zcela běžné, je třeba připojit ještě několik výkladů.

Že je vztah mezi řečí a myšlením opravdu těsný, potvrzují zkušenosti s těmi, jimž nedostatek sluchu brání nabývat řeči stejným tempem, jako se to děje u dětí, které slyší. Konaly se pokusy s chovanci ústavu pro hluchoněmé, kterým bylo 12 až 16 let. Musili se naučit nazpaměť pěti slovům: zloděj, žebřík, okno, peníze, hodiny, a po jedné minutě měli povědět, co si při těch slovech myslí. Byly to myšlenky jednoduché, [41]úsečné: Zloděj ukradl věci a peníze. Pokryvač staví žebřík ke střeše. Matka čistí okno. Muž dělá v továrně, vydělává peníze. Hodiny visí v kuchyni. — Zcela jinak reagoval 13letý hoch se zachovalým sluchem. Uvedl těch pět pojmů ve vzájemné vztahy a vyjádřil to slovy: Když zloděj krade, vyleze po žebříku a oknem a vezme si peníze a hodiny. Rozdíl obojího myšlení je tu zcela zřetelný. Hluchoněmí postihují jednotlivosti; se slovy spojují představy jenom názorné. Jsou tedy ve svém duševním vývoji proti normálním dětem značně opožděni. Jistě je tak proto, že mohou řeči nabývat jenom zvolna, i když se jim dostává výchovy ve zvláštních ústavech. Kdyby dítě vyrostlo úplně bez řeči, byl by to zločin spáchaný na jeho duši. Snad už takový zločin spáchán byl.

Před 120 lety se o letnicích objevil na ulicích Norimberka mladík asi 18letý, selsky oděný, a držel v ruce lístek, že se jmenuje Kašpar Hauser. Tělesně byl vyspělý, ale duševně zcela zanedbán. Mluvil jako dvouleté dítě. Byl velmi bojácný, vznětlivý, lenivý a lživý. Po pěti letech zmizel stejně záhadně, jako se objevil. Jakkoli už bylo o tomto člověku mnoho psáno, nelze říci, že se podařilo ten případ vyjasnit. Stal se tu asi špatný čin v panovnickém rodě bavorském. Postava dospělého člověka, kterému se pojmy teprve z temna vytvářejí, zaujala romanopisce Jakoba Wassermanna. Jeho kniha „Kašpar Hauser“, vzniklá před 40 lety, byla přeložena také do češtiny.

Jak souvisí řeč s povahou člověka, vidíme často ve svém okolí. Lidé váhaví, těžko se rozhodující, bývají také nemluvní. Mezi myšlením a jazykem je stálá akce a reakce. Bohatá, jemně odstíněná mluva činí myšlení diferencovanějším, a zase čím živěji člověk myslí, tím více má výrazových prostředků.

Rodná řeč je rozhodná cesta pro vývoj našeho ducha. Formuje naše vědomí podle obrazu světa, který je uložen v jejích slovech, rčeních a větách. Čeština je výrazem českého pohledu na svět. U každého národa se totiž lidský duch zmocňuje světa jinou taktikou, jiné věci vidí ve světle a stínu, po svém mnoho jevů hodnotí. To dobře ví, kdo z cizího, dokonale známého jazyka do češtiny překládal a činil tak se vší potřebnou svědomitostí. Slova mateřského jazyka nám prostředkují výsledky zkušeností a duchovní práce vykonané od nesčetných pokolení předků. Je tedy mateřská řeč dědictví svrchované ceny. Bez ní bychom v svém krátkém životě nedosáhli potřebného stupně duchovního vývoje, abychom mohli být platnými příslušníky svého národa. Ale převzetí tohoto dědictví nás zavazuje, abychom tuhou sebekázní usilovali uskutečňovat v sobě myšlenkový svět mateřštiny podle svých nejlepších sil.

Při každém užití jazyka má Čech dovést a také má chtít tak si počínat, aby hodnoty v jazyce uložené byly k prospěchu našemu národu. Ve zlých letech, jaká na naši generaci dolehla dvěma světovými válkami, cítili jsme přímo pudově, že máme k svému jazyku mravní závazky, [42]že jsme všichni spolu za něj odpovědni. Každý nedostatek národního jazyka souvisí s nějakou vadou národního ducha.

Výrazy mateřského jazyka jsou k tomu, aby se jimi vyslovoval obsah, který jim byl dán vývojem našeho života a našeho vyjadřování. Když méně svědomitý spisovatel nemyslí na tento hlavní účel slov, snadno se mu přihodí, že vytvoří protismyslná a často i směšná spojení slov, jaká se vyskytla na př. v těchto větách z novin: Svatý Václav slezl s koně a podle křesťanských obyčejů klekl a hrábl kopytem a hned vytryskl pramen hojné vody. — Ministerstvo zlepšilo železničářům příděly mýdla z důvodů znečištění všech kategorií zaměstnanců čsl. drah. Zaměstnanci jsou zařazeni do tří skupin podle rozsahu znečištění při výkonu služby. — Chrabrý náčelník vedl své divise přes bosenské hory v třeskutém hladu k slávě vítězství. — Všem se perlí na čele otázka: Kam s ním? — Zdravý vítr, který nevane ani od východu ani od západu, ale především z nás.

Dobrý spisovatel se vyhýbá opotřebovaným výrazům. Ale byla doba, kdy někteří naši romanopisci rok co rok posílali do světa tlustou knihu. Deset takových románů posuzoval r. 1932 ve svém Zápisníku F. X. Šalda a obracel se k autorům slovy: „Doba je úsporná a kultivovaný čtenář chce spořit časem; a je v tom v právu. Neboť kdy by žil, kdyby se celý život musil matlat v rozbředlých povidlech špatných, lenivých básníků? Odtud jeho touha po zkratce a hutnosti. Ať žije Liebigův extrakt! Deset volů, pane, do jedné piksly! Tohleto musíte, páni spisovatelé, vynalézt.“

Šaldova slova jsou drastická, ale oprávněná. Kdyby se jimi řídili všichni autoři, nekazil by se spisovný jazyk zplichtěninami, jako Tomu člověku už brzy odzvoní na buben. Velmi plodný a také dosti čtený romanopisec tu zkřížil dvě rčení: odzvonit poslední hodinku a přijít na buben. Je z toho vidět, že se na vlastní smysl u takových spojení slov už nemyslí. Neustálým užíváním se otřela, pozbyla výraznosti, jako se stírá ražba u mincí, které jdou z ruky do ruky: nemají orla ani hlavu. Kdybychom tuto jazykovou veteš posuzovali právnicky, řekli bychom, že je to jenom přestupek duchovní. Avšak na fráze je často třeba brát měřítko přísnější. Není to jen nabubřelost, otřelá banalita. Frázemi se také předstírá, co není pravda. Obchodník se utápí ve frázích, když se chce zbavit ledajakého zboží. Řečník mnohdy zastírá nadnesenou mluvou nedostatek pravého jádra ve svém projevu. A to už je falšování, to je mravní přečin.

Fráze je největší nepřítel slušné řeči. Kazí nám jazyk, kazí sloh. A každý nedostatek slohu prozrazuje nějakou vadu charakteru. Kdo se vyjadřuje strojeně, umělkovaně, je jistě člověk ješitný. Kdo své myšlenky vrhá na papír, jak ho napadnou, znehodnocuje tím obsah toho, co říká. Je to člověk povrchní.

My potřebujeme lidí opravdových, proto musíme už své děti učit, [43]aby se vyjadřovaly věcně a účelně, aby zkoušely nosnost každého slova, nežli je zasadí do věty. Pěstujme u mladých lidí bdělé a bystré smysly! Budou-li jimi přesně vnímat, probudí se v jejich duši při takových vněmech náležitá slova a Čechové pak budou mluvit živě a přesně. Že to souvisí s charakterem, není třeba již dokazovat.

Letošní rok nám také připomene, že se před třemi sty lety skončil světový zápas, v němž jsme ztratili svou samostatnost. Našim vyhnancům se uzavřely dveře do vlasti a jejich vůdce Komenský psal svůj památný Kšaft. Odkazuje v něm národu lásku k pravdě Boží čisté, ale také snažnost ve vzdělávání milého a milostného otcovského jazyka a mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení. „Tobě to, vlasti milá, náleží, nezanedbávejž dědictví svého!“

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 2-3, s. 40-43

Předchozí Karel Erban: O frázi

Následující Josef Straka: Příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1