Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Skromný — skrovný

Co o slově skromný vykládali nebo naznačili Miklosich a Brückner, je v Holubově „Stručném slovníku etymologickém“ (254, 119) shrnuto asi v ten smysl, že je to slovo všeslovanské (pol. skromny, s. skroman, rus. skromnyj), které souvisí se základem slova „kromě“ (totiž *krem- „řezati“); původní jeho význam je tedy „odťatý, omezený, jsoucí stranou“. Slovo „skromný“ se pak ve významu přiklonilo ke skrovný, k slovu to původu zcela jiného (od „krýti“). — Polský filolog Stan. Urbańczyk udělal s tímto výkladem v časopise Język polski 26 (1946) 5—11 to, co si zaslouží tak mnohé naše etymologie: podíval se mu pořádně na zuby. A hle, co zjistil! O praslovanskosti slova skromný nelze vůbec mluvit: v srbocharvátštině prostě neexistuje, není ho také v starší ruštině a není ho v starší češtině. Podle svědectví Jungmannova slovníku bylo do češtiny převzato v době obrozenecké z polštiny. Je to tedy (jak říká ostatně již Brückner) slovo především polské. V polštině je hojně doloženo již od nejstarších dob, a to s významy „mírný, trpělivý, skromný“; nikde není ani stopy po nějakém původnějším významu „odťatý, odříznutý“. — Starší čeština však má slovo skrovný, skrovnost, skrovenstvie s mnohými doklady od XIV. století. Význam je „skrovný, [166]skromný, střídmý“, a výklad ze slovesa „krýti“ vyhovuje (krýti - krov, rýti - rov). A to je útvar původní; teprve ze skrovný vzniklo v polštině (která převzala význam asi z češtiny) skromný změnou skupiny -vn- ve -mn- (tedy jinak, než myslil Gebauer v Historické mluvnici I, 444). — A tak je novočeské skrovný přímým pokračováním staročeského slova; novočeské skromný je převzato z polštiny; v polštině vzniklo hláskovou změnou ze staršího skrowny. — Zajisté zajímavá ukázka ze spleti vztahů česko-polských, jimiž se nyní St. Urbańczyk zabývá.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 9-10, s. 165-166

Předchozí Emanuel Pavelka (Dvůr Králové): Zdrobněliny lichotné a mazlivé

Následující Vladimír Šmilauer: Voničky za okny v Kateřinicích