Josef Janko
[Drobnosti]
-
Slovo vak, váček bývá vykládáno z něm. Weidsack, t. j. Weidmannsack „pytel, kapsa myslivce“. Ale skutečné základní slovo zní Watsack, v střední horní a dolní němčině od 13. století wâtsack, slovo Hornoněmci vyslovované šišlané vátśak, vátšak: z toho pak plyne nenucené české vaček, váček, které bylo pojato jako zdrobnělina a k němuž zpětně utvořeno nezdrobnělé vak. Polské wacek zase přesně odpovídá dolnoněmeckému wâtsack se sykavkou čistě článkovanou. Význam původní je jasný, totiž „pytel, tlumok, batoh na šaty (wât je „šat“) a jiné věci, které bráváme na cestu“; nosil se na zádech anebo se vozil na koni nebo na povoze. Potom bylo toto slovo přeneseno také na jiné, hrubší nebo drobnější předměty. Naše slovo pochází tedy z němčiny, ale německé nářeční útvary Wätschger, Wätschker nebo jen Wätscher sami Němci vyvozují zase z českého slova váček nebo z polského wacek.
Švanda (příjmení a podst. jméno ve smyslu „žertovná, směšně hlučná, podařená příhoda“). Základem je tu jméno pověstného dudáka Švandy, jenž [160]všelico zažil veselého nebo komického, zvláště když v pití přebral. Jméno jeho není slovanské, nýbrž pochází z něm. Schwender (odtud i příjmení Švenda) „ten, kdo získává ornou půdu nebo pastvu odstraňováním stromů a vůbec porostu“ nebo také „ten, kdo marnotratně utrácí“, tedy totéž co Verschwender, naše Outrata. A teprve podle jména široko daleko známého dudáka, jenž vždy dovedl pobavit hudbou nebo i jinak, ustálilo se obecné jméno podstatné dodnes běžné. Zárodkem této přeměny, která se přihází též jinde, byla na př. věta, která se pak stala přímo příslovím a kterou uvádí Jungmann: Pojďme tam raději, tam bude Švanda, poté i švanda. Druhotvar žvanda pak vznikl obdobou podle podst. jména žvanda (od žváti, žvaniti) „žvání, žvanění“, ale nepronikl. Konečně německé sloveso schwenden patří jako faktitivum k schwinden „mizeti“, znamená tedy „činiti, aby něco mizelo“.
Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 7-8, s. 159-160
Předchozí Emanuel Pavelka: Drobné poznámky
Následující Vynalezectví