Jan Gebauer

Pavel Váša

[Články]

(pdf)

-

Paní Heleně Listové - Gebauerové připsáno

Na Švabinského portrétu z r. 1906, tedy rok před smrtí, sedí Gebauer za psacím stolem a dívá se s hlavou mírně vpravo nachýlenou poněkud starostlivě před sebe. Nad kořenem nosu se vrývají do čela tři kolmé vrásky. Mírně zvlněné vlasy, rozčísnuté na pravé straně cestičkou, jsou dosud tmavé, ale řídká bradka i svislé kníry jsou patrně již prošedivělé. Ohnutý nos i pěkně tvořené uši jsou poměrně k obličeji dosti velké.

Tak sedával profesor Gebauer také za svou katedrou. Hleděl na nás klidným, pevným zrakem. Přednášky četl tak, že jsme je stačili zapisovat dosti pohodlně a přesně. Při volných výkladech v semináři někdy hned nenašel vhodný výraz. Jednou ke konci volného poučení o úpadku staročeského duálu nepřipadl hned na slovo zánik, zaniknouti a po kratší pomlčce řekl namáhavě: „A potom, potom — duál — umřel.“

Jako byl jeho vlastní sloh klasicky jasný, tak žádal také od nás žáků dobře promyšlené věty. Nemiloval nápovědi, nedopovědění a na[138]čechraniny. „Lidem,“ říkal, „se musí věc vyložit tak jasně, aby ji pochopil i člověk nejméně chápavý.“ (Gebauer tu užil slova ostřejšího.) Vždy ho zajímala především fakta, jasné, přesvědčivé doklady; spolehlivý doklad, ať byl čerpán z tištěného nebo rukopisného textu anebo z živého jazyka, byl mu nad nejzajímavější theorii. Pamatuji se, jak jsem ho potěšil podřipským „bouzeným (= uzeným) masem“ — znal do té doby jen tvar buzený —, a jak ho zajímalo, že se u nás skloňuje kluci, kluců, klucům, … klucama.

Nebyl purista, neodmítal cizí slova již zdomácnělá, ale žárlivě ostříhal jazykové ryzosti proti hrubým germanismům. Tu dovedl i pozvednout hlas a rozhorlit se tak, že užil i velmi příkrého slova. Když se v jedné seminární práci objevilo sloveso předati ve významu „odevzdati, postoupiti“ (otec předal synovi hospodářství), řekl popuzeně: „Pánové, Čech, který napíše předal místo odevzdal, zasluhuje, aby mu byla uťata pravice u samého ramene a otlučena o hlavu. Předá se snad jen hokyně, když váží máslo, a i to málokdy.“ Sám jsa gramatik, dbal cti svého stavu. V jedné své seminární práci jsem užil slova gramatikář místo gramatik. Gebauer mi to slovo důrazně vytkl: „Pane Vášo, sám přece jste nebo chcete být gramatikem, a tady o svých předchůdcích užijete tak nepěkného slova. Při volbě slov musíme být opatrní.“

Ani k zevní úpravě spisu a knihy nebyl lhostejný. Při jedné příležitosti vytkl rozhorleně, že české knihy vycházejí skoro šmahem na chatrném papíře. „Naši spisovatelé sní o nesmrtelnosti, a zatím se česká literatura do padesáti let rozpadne, na tak mizerném papíře dávají naši nakladatelé tisknout knihy.“ Při tom se odmítavě zmínil o shonu českých nakladatelů po zisku — mimořádném.

Sám byl zvyklý přísné vědecké práci a požadoval ji také od nás bez dlouhých úvodů a rozkladů. První seminární hodina na počátku nového školního roku zpravidla přinesla některému adeptovi české filologie neočekávané překvapení. V semináři se čtly po dvě léta staročeské texty a dvě léta texty staroslověnské, na př. ukázky z evangelia Zografského. Starší posluchači, znalí již Gebauerova postupu, opatrně si usedli do zadnějších lavic, ctižádostiví nováčkové do předních. Gebauer si nejprve pozorně zapsal jména členů semináře a potom ukázal prstem na posluchače sedícího právě pod ním v první lavici. „Tak příští hodinu bude vykládati prvních pět veršů té a té kapitoly toho a toho evangelia podle kodexu Zografského pan (pomlčka, důrazně) Kytner.“ Tomu se zatmělo před očima, neboť do té chvíle znal sotva trochu číst azbuku, natož číst a vykládat staroslověnský text. Po hodině sebral všecku odvahu, vystoupil na stupeň a snažil se přesvědčit pana profesora o svých naprostých nevědomostech. Ale Gebauer mu pokynul, zavedl ho ke skříni — byl to vlastně nevelký šatník upravený za knihovnu —, půjčil mu exemplář kodexu a řekl určitě: „Týden je dost dlouhá doba, [139]v universitní knihovně si vypůjčíte Leskienovu Starobulharskou mluvnici, tam najdete všecko, co k výkladu potřebujete: mluvnici, texty i slovníček. Tak, jak jsem vám řekl, příští středu je na vás řada.“ Bývali stateční hoši, kteří se hned druhý den pustili do křížku se staroslověnštinou, ale bývali i defaitisté, kteří hned druhý den běželi na kvesturu a dali se přepsat na jinou fakultu, obyčejně na práva.

Themata k seminárním písemným pracím vybíral za mé doby zpravidla Gebauer sám, řídě se potřebou dokladů pro svou Historickou mluvnici jazyka českého, kterou právě upravoval pro tisk. Byly však také výjimky, přijal na př. a docela vlídně posoudil práci Zd. Tobolky Kůň v bájesloví slovanském, tuším jediný Tobolkův spis tohoto oboru. Když jsem se v druhém svém filosofickém roce rozhodl pokusit se o seminární práci, ptal jsem se, zdali bych mohl podat práci o bratrské duchovní písni. Ale Gebauer řekl: „Co potřebujeme vědět o bratrských písních, to všecko již snesl Josef Jireček ve svém spise Hymnologia bohemica. Zajímáte-li se o duchovní píseň, najdete tam cenné poučení. Mám pro vás jiné thema. Dojděte si do universitní nebo musejní knihovny a vypůjčte si dva menší spisy: Viléma Slavaty Zápisky z let 1601—1603 a od Ferd. Seeliska — ten páter se patrně jmenoval vlastně Želízko — Vejklady sv. ceremonií z r. 1774. U Slavaty se již začíná úpadek české spisovné češtiny, u Seeliska se žalostně vrcholí. Vaším úkolem je tento úpadek gramaticky postihnout.“ Ještě pro dvě další seminární práce jsem měl za úkol popisovat podle pramenů pokleslý spisovný jazyk, zvláště stol. XVIII. Smím tu snad poznamenat, že většina dokladů z protireformační češtiny v Historické mluvnici je vybrána z těchto mých seminárek. Gebauer sám mi dal shrnout studie o barokní češtině do disertace pod názvem „Jak byl kleslý český jazyk knižný v stol. osmnáctém.“ Látky je tu zpracováno hojně, můj pravidelný recensent Emil Smetánka spočítal jednou, že jsem k jediné seminárce vyexcerpoval přes 20.000 stran tištěných textů.

Gebauer sám dal potom vložit do mého vysvědčení o učitelské způsobilosti tento blahovolný odstavec:

„Pan kandidát podal v letech 1894 a 1895 v c. a k. semináři pro filologii slovanskou tři práce o vulgarismech v češtině stol. XVIII, které všecky došly schválení… Připomenouti tu třeba mimochodem, že pan kandidát podal mezitím o vulgarismech XVII. a hlavně XVIII. století disertaci doktorskou, kde látku velice rozhojnil tím, že probral prameny skoro všecky, zejména všecky důležitější stol. XVIII., a na tomto širokém základě vybudoval monografii novou, jednotnou. Obraz, jak jazyk český za půl druhého století svého úpadku zdivočel, obraz ovšem velmi smutný, nakreslen s pílí vzornou a vědecky správně…“ Když jsem jednou o prázdninách na procházce vyprávěl o těchto svých pracích panu faráři Karafiátovi, řekl uznale i s podivením, že by na každé [140]německé universitě stačila jedna podobná práce na doktorskou disertaci.

Posuzování seminárních prací bylo na konci semestru vyvrcholením seminárních cvičení. Přidělení recense bylo pro člena semináře vyznamenáním i zároveň jistým nebezpečím obsaženým v tom, zdali se budou recensent a pan profesor v úsudku o příslušné práci shodovat. Na štěstí pro recensenty autoři seminárek pracovali co nejsvědomitěji a s akribií gebauerovskou, takže Gebauer zpravidla potvrdil a někdy i zesílil recensentovu pochvalu. Ale přece se pamatuji na jednu výjimku. Dobrý a pilný jinak filolog H. dostal za úkol popsat jazyk jedné nevelké, ale významné staročeské památky. Recensent S. skončil svůj krátký posudek obvyklým uznáním kolegovy práce. Když skončil, nastala zlověstná pausa. Potom si Gebauer odkašlal a řekl důrazně, odděluje jednotlivá slova: „Já nemohu tentokrát s pochvalou pana recensenta souhlasit.“ A potom vytkl dosti přísně, že pan H. docela přehlédl při svém rozboru velice významnou stránku oné staročeské památky, totiž vzácné doklady na tvar -ni u jmen, jako jsou Němkyně, prorokyně atp.

Za zdařilou seminárku jsme dostávali státní podporu, zpravidla 30 zlatých. Jednou mi nedopatřením bylo k příznivému vyřízení přiloženo také profesorovo doporučení. Není snad bez zajímavosti ukázat, jak učenec Gebauer úřadoval jako profesor. Svůj návrh napsal in dorso (na rubu) přípisu děkana Vejdovského a zní takto:

Žadatel jest mi dobře znám z kolokvií a z cvičení i prací seminárních. Vyniká bystrostí i pílí, prospívá výborně, a proto přimlouvám se vřele, aby sl. děkanství žádost jeho příznivě doporučilo. Žádá za podporu na letní běh 1896, a maje navrhnouti výši té podpory, přimlouvám se — toto sloveso napsáno dvakrát — dále, aby byl doporučen pro podporu 80 zl.

V Praze 25/5 96.

J. Gebauer

Skutečně jsem tehdy dostal stipendium značně vyšší než 30 zl., takže mi o prázdninách dobře stačilo na cestu do krkonošského Schreiberhau za bratrancem Čeňkem Pospíšilem i k dvoudenní návštěvě slavného Ochranova.

Do Klementina chodíval Gebauer ze svého bytu v Ječné ulici pěšky a pěšky se také domů vracel. Kráčíval volným krokem zřejmě zamyšlen. Někdy se setkali na nádvoří Klementina před svými hodinami oba bývalí hlavní obrazoborci Gebauer a Masaryk a potom se spolu ještě chvíli procházeli ve vážném hovoru. Pak se někdy stalo, že i přesný Gebauer přišel do přednášky o nějakou minutu po akademické čtvrthodince.

Když se r. 1898 oslavovaly Gebauerovy šedesátiny, usedli jsme o slavnostním večeru k jubilejní tabuli v hotelu de Saxe mezi důstojnými zá[141]stupci vědy a České akademie se Smetánkou jako zástupci nejmladšího filologického pokolení. Pořadatelé nám dali velmi čestné místo: seděli jsme proti Vrchlickému a Raýmanovi. Vyzdobenou síní šuměl veselý, družný, opravdu přátelský hovor, na zvláštní nějaké přípitky se nepamatuji. V čele seděl ne již kaceřovaný odpůrce Rukopisů, ale vědou českou i slovanskou ctěný tvůrce Historické mluvnice jazyka českého. V naší skupině měl hlavní slovo Vrchlický. Chválil hoteliérovi vína a stěžoval si na Hlávku, že akademiky častuje kyselým vínem. Za hovoru jsme přišli také na obrozenské básnictví a Vrchlický překvapoval pohotovostí, s jakou recitoval celé básně puchmírovské družiny. Kdosi se dotkl botaniky a tu zase ukázal Vrchlický velkou znalost květin. Když jsme se jeho botanickým vědomostem se Smetánkou podivovali, řekl s úsměvem: „Milí mladí pánové, básník musí přece znát své nádobíčko.“ K jednomu masu byly přílohou smažené bramborové řízky a Vrchlickému znamenitě zachutnaly, takže si dal od hoteliéra vyložit, jak se připravují.

Naší skupině bylo při družném hovoru tak dobře, že jsme po banketu odešli na návrh Vrchlického do nejbližší kavárny na Příkopech a svorně jsme doplňovali slavnostní hostinu vším, co nám kavárna mohla poskytnout.

Naposled jsem se s Gebauerem sešel o státní zkoušce v prosinci r. 1898. Zdála se mi spíše přátelskou rozmluvou než přísnou zkouškou.

Byl jsem Gebauerovým posluchačem v letech, kdy po obrovské práci, po nadlidském úsilí, ale také po těžkých zápasech i příkořích dospěl k provádění svého životního úkolu, k vydávání Historické mluvnice jazyka českého (tři svazky 1894—1899). Co všecko vytrpěl, než toho dosáhl, o tom svědčí jeho korespondence s profesorem Albertem — vlastně Albertovy odpovědi na Gebauerovy dopisy; Marie Gebauerová je otiskla v Listech filologických r. 1909. Albert se profesora Gebauera ujal ve chvíli, když již člověk v učenci „klesal pod tíží myšlenky“, že jeho práce zůstane makulaturou. Že se nakonec stal nakladatelem Historické mluvnice Němec Tempsky, jemuž však musil Gebauer napřed napsat dvojdílnou Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské 1890, aby její výtěžek uhradil náklad na velkou českou vědeckou mluvnici, zůstane vždy stínem českých poměrů vědeckých a nakladatelských na konci stol. XIX. Gebauer sám se nikdy před námi nedotkl ani slovem příkoří, které musil přetrpět ve svém národě, nikdy nebyl na nás netrpělivý, když jsme při výkladech v semináři uvázli, jednou jedinkrát odbyl mylný výklad staršího již posluchače ostrým slovem „Nesmysl!“ Nám se jevil vždy jako učenec svrchovaně ovládající svůj obor a jemu obětující všecky své síly.

Pro svůj životní cíl Historickou mluvnici, dílo, jaké neměl a nemá dosud žádný jiný slovanský národ, dovedl zapojit i naše skrovné síly. [142]Směli jsme být pomocníky při velikém díle velikého učitele. Je to šťastná i pyšná vzpomínka na chvíle, které jsme strávili pod jeho katedrou a pod jeho vedením.

Vzpomínám-li na Jana Gebauera, nevybaví se mi v mysli obyčejně, jak sedí v klementinské posluchárně, ale vidím jej, jak zvolna kráčí nábřežím a ztrácí se ve večerním šeru. Připomíná mi poutníka, který nastupuje dalekou cestu do nesmrtelnosti.

Z II. dílu knihy Pod Řípem (V Praze), který vyjde v nakladatelství Kalich.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 7-8, s. 137-142

Předchozí Věra Mazlová: Příspěvek ke zvukovému rozboru Bezručovy poesie

Následující Jaroslav Horný-Nauman: Cedry po celém světě