Časopis Naše řeč
en cz

Básník a jeho mateřština

Klementa Rektorisová

[Články]

(pdf)

-

Sláva a velikost Slezských písní je právě tak v pravdivém zobrazení skutečnosti, v síle ideje a v jejím sociálním dosahu, jako ve slovesném výrazu, jejž skutečnost nabíjí a idea zapaluje. Bezručovo individuální nadání k výtvarnému umění slova je živeno z tradice i z přítomnosti a přispívá dále k vývoji českého básnického jazyka.

Nový, svérázný útvar bezručovské básnické mluvy vyrůstá z otcovské slezské půdy, z tradice lidové písně, ze slovanské epiky, z jazyka básníků Bezručovi milých, a to z Čelakovského a Erbena, Čecha a Nerudy, vyrůstá z ohlasů současné poesie Macharovy a Březinovy i dávné poesie antické. Útvar svérázný, nikoliv ustrnulý. Od veršů vybleskujících mohutnou myšlenkovou linií, citem zpřetrhanou, vrací se básník k původním prožitkům lidové poesie. Časem v mládí a na trvalo v stáří zaznívá rytmický úhoz a zaskvěje se stylistická zdobnost ruské byliny, junácké pjesmy a moravské balady.

Ideová i slovně výtvarná náplň je dána soudobou skutečností a je zpoetisována v novou skutečnost uměleckou s použitím dobrých tradic národního a slovanského básnictví. Svým dílem na rozhraní dvou století předznamenává Bezruč věk realismu, v něm je jeho češství a slovanství.

Realismus, zbásněná věcnost, hloubka mimoosobního citu, mravní přísnost s visionářským pathosem sbratřily Bezruče s velkými duchy slovanského světa.

Od té doby, co bylo pod záhadným pseudonymem odhaleno jméno syna slezského buditele a předního bojovníka proti Rukopisům, uhasl tvůrčí žár slezského barda. Vztah autora k dílu se stává citlivějším a kritičtějším. Zároveň se básník vrací k své i otcově lásce, k filologii, a jejím zorným úhlem měří vlastní verš i jazyk.

[122]V posledních vydáních S. p. Bezruč znění veršů mění, vybrušuje a zdokonaluje. Vyslovil klatbu nad některými nespisovnými tvary, byť byly v českém básnickém jazyce již běžné, nahradil neurčitá slova věcnými, přesnými výrazy, „vybil“ všude slovo kovkop a nahradil je slovem horník, ač „kovkop zní do verše lépe“. Prohlašuje se za „urputného horlivce pro čistotu a ryzost jazyka“ a cítí povinnost provést jazykovou čistku ve vlastním díle. Počet dialektických slov a tvarů rozmnožil, všude na prospěch celistvému rázu Slezských písní. Na půvabu tím získala zejména báseň ŽERMANICE. Nejhezčí děvče se mění v děvuchu, zdobenou epithety lidové básnivosti:

prošvarná děvucha od Těšína,
děvucha šumná z Žermanic.

Textové změny vzbudily zájem literárních kritiků a filologů, ctitele původního znění S. p. znepokojily. V prvních vydáních S. p. také bývaly změny, ale byly to změny thematické. Znění HUČÍNA měnil básník několikrát. V posledních vydáních jsou to především změny formální, jazykové. Mnohé opravy prováděl básník ve jménu spisovné normy, opíraje se při tom i o historické základy jazyka a dovolávaje se živého jazykového citu moravského a slezského lidu. „Tak mluvili naši předkové, tak dosud mluví prostý národ, mluvící řečí čistou a krásnou…“ čteme v jeho vysvětlivkách k S. p., kde „inteligence a žurnalistika česká, která citu pro jazyk nemá“, dostává svůj díl a dostala jej důkladně již v brožuře z r. 1923 MORAVSKÁ ZEM A MORAVSKÁ ŘEČ Kuby Stopěruníka. Od té doby nepřestávají dopadat hromy na byrokraty, novináře, hyperintelektuály, učence. O tvar jistebský a tvary jemu obdobné se pustil Bezruč v dlouhý učený „disput“ se samým profesorem almae matris v Brně Trávníčkem.

Očistné zásahy ve vlastním díle úporně brání a rozhořčuje se, kdykoliv by si někdo z vydavatelů dovolil „restaurovat text starý“ s chybami. „Když už jsem střelil kozla v mladších letech, nesmí se kozel oživovat!“ Celou svou tvorbu podrobil takové kritice, jaké by se neodvážil nikdo ze znalců. Soudí a trestá své dílo ve jménu filologických zákonů, které nejsou neměnné. Normy nejsou věčné, umělecká podstata Bezručova díla je nesmrtelná.

Ten, jenž kdysi pohrdal „koženými učenci, jimž je život cizí“, v stáří chýlí hlavu nad filologickými spisy, probírá se stránkami nových Pravidel českého pravopisu a vydává k nim vlastní svérázný komentář. (Poznámky moravského čtenáře k Pravidlům českého pravopisu z r. 1941.) K jazyku lidu na Moravě a ve Slezsku, a to především k jazyku mluvenému, odvolává se přečasto jako k prameni nejčistšímu a k auto[123]ritě neomylné. V tom smyslu hájí i nepřízvučnost jednoslabičných předložek ve verších lidového rázu a v rýmech s dialektickým výrazem (ze šlachty: z šachty), neboť „tak vyslovuje lid slezský“. Vědomě tak rytmuje i v básních uveřejněných ve S. p. nově.

K tomu, co pokládá za „nedbalosti z mládí“, kajícně se přiznává a nechce hájit odchylky a nechce ani pochopit výsady, které moderní jazykověda přiznává básnické tvorbě i s právem deformace jazyka spisovného. Dnes esteticky hodnotíme jako klad právě to, co estetika z konce minulého století považovala za pustošení čistoty jazykové barbarskými provincialismy. Jaký to nejen umělecký, ale i kulturně lidový čin, povýšit řeč poníženého lidu na výrazový prostředek básnický! Petr Křička, moderní křisitel slovanské mízy v české poesii, chápe spřízněně i Bezručovo linguistické úsilí prolnout spisovný jazyk českým východem: „Třebaže se to na pohled jeví jako podivínství, kdesi v hlubině pravda je.“ A nechme promluvit ještě jasnozřivého F. X. Šaldu z r. 1910: Bezručovo dílo bylo „nejšťastnější reakcí proti artismu mladé poesie a proti literárnímu centralismu: neboť P. B. je prostě velký a zákonný umělec v těle básníka krajového.“

Poesie tak pronikavě zasahující do současného života se živí ze všech vrstev jazyka. Básník si uvědoměle volí tvárný materiál z té společenské vrstvy, za niž jde do boje. Řečí bídnou, drsnou, těžkou, škaredou, a přece tak sladkou provokuje cizí vrchnost na Slezské a básníky z vltavských břehů, co jiné mají oči, co mají rádi vonné a nádherné růže, co milují ženy, jak kázala Paříž. Ze své lásky k prostému lidu („jen prostý muž je choré duši drahý“), k jeho mluvě, sladké mluvě těšínské, vyznává se činem. Je všecek prostoupen zaujetím ke zvukům a tónům té vyděděné, bičované. I v subjektivním milostném zážitku jej strhuje právě ona, teskně sladká. Pohled milované dívky je sice výmluvnější než její sladká slova, přesto však dává básník bohatší výraz svému vznícení nad zvukem jejího hlasu než nad tím, co řekla slovy a pohledem:

a krátký plachý pohled,
jenž více děl než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí!

Řeč slezského lidu vkládá do úst rázovitým postavám v SEDMI HAVRANECH, v CHYCENÉM DROZDU. Předvedením jazykových poměrů na Těšínsku zesiluje názorně tendenci TOŠONOVIC. Dialektismy se bizarně ozvou i v básních s námětem jinotajně cizokrajným (DIDUS INEPTUS, SMRT CAESAROVA). Na pozadí uhlazeného básnického [124]výrazu se obráží dojímavá prostota lidového prvku jako vdoví groš mezi hřivnami boháčů. Příchylnost k řeči otců, dědů, černých mužů pod ostravskou plání a švarných děvuch od Těšína nikdy neumdlela. Se stářím se objevila i poctivá dělnost ve vztahu k spisovné mluvě, předsevzetí dáti jí, což její jest. „Byl jsem vždy živočich nedbalý a netrpělivý, kterého možno právem vzíti za ucho…“ A pokora, která láme hroty per formalistní kritiky v jedu namočených:

Co v duších prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici
(všichni byli lepší než já!),
jsem zkusil chybným veršem říci.

Staré rány, zasazené v mládí, otvírají se v sebeironii i v upřímném pokání: Já vím, že když před dávnými lety vyšly S. p. v Čase, věnovaly jim pozornost Čechy, ale Slezáci mlčeli k úžasu Herbenovu jako svině ve rži (jak se říká u nás). Až se ozval v Opavském týdeníku otec Prasek (nebyl podepsán, ale poznal jsem ho podle známého slohu), jemuž stála havěť básnická na nejnižší příčce žebře, — vědec a konservativec katexochén. — Vykrákal mi za uši a řekl, že moje „vlastenectví“ nestojí ani za gagalku (chorá, nadmutá slíva, nevím, jak jí v Čechách říkají). Chtěl jsem mu tenkrát odpovědět v Čase parodií na jeho kázání:

Nedbá Boha, nedbá metra,
jasné pány rád proklíná,
nečtěte Bezruče Petra,
rebela to od Těšína.

Ale pak jsem toho nechal. Máš mět recht, starý pane! Tak to jaksi vím sám o sobě a žádná hladká ručka mé hříchy proti metru a přízvuku nesmyje, fundují beztoho na nedbalosti; byl jsem příliš neklidný a nepokojný, abych mohl stvořit dílo dobře. Dopustil jsem se též smrtelných hříchů proti jazyku… Na štěstí vyjde nové vydání s korekturami… Zatím correxit, quae corrigenda scivit, jak psával kterýsi katolický censor na knihy podezřelé kacírstvím. Ale pravá korektura teprve přijde při novém vydání… (r. 1937). Spadl mi trochu kámen se srdce; já těžko snáším chyby proti jazyku — drápal jsem se před dávnými lety též na kathedru, jenže se nedodrápal, hledě vždy do knihy světlem jen jedním, druhým do džbánku. A tak mně každý může říci: Třísku hledáš v oku cizím a břevna vlastního nevidíš?

Úcta k dílu Petra Bezruče s dobou neupadala a jeho jméno má stejně tajemnou přitažlivost jako před lety. Každá soukromá zpráva, dokonce zpráva tak všední, jako jsou jazykové korektury, ruší zamilo[125]vané představy o básníkovi. Se zklamáním četl mladý člověk, sotva škole odrostlý, r. 1927 kapitolu „Linguista“ z knihy Adolfa Veselého „Petr Bezruč, básník a člověk“. Asi deset let poté jsme byli svědky dlouhé půtky starého ještěra s prof. Trávníčkem v Lidových novinách. Celý „disput“, vedený mezi učencem a básníkem, vyšel jako zvláštní tisk na podzim r. 1936 v Brně pod názvem JISTEBSKÝ ČI JISTEBNICKÝ?

Prof. Trávníček skončil tehdy celou polemiku v tom smyslu, že básníkovi „náleží výsostné právo vážiti z nepřeberné studnice našeho jazyka v celém jeho dějinném vývoji a ve všech jeho nářečních obměnách …, ale jde-li jen o nový jazyk spisovný, a to nebásnický, jak je tomu v našem případě, musím v sobě nezřídka potlačiti staromilce a milovníka mluvy prostého lidu a hleděti k vývoji spisovné řeči a k jejím potřebám“.

Na to Bezruč odpověděl překvapujícím gestem, které postavilo na hlavu noblesnost Trávníčkových vývodů: Nazval jste mne slovem laskavým: básnická duše. Čert ví, proč jsem stále čítán mezi básníky; já se té šarži dávná léta bráním. Byl bych raději, kdybyste mi udělil hodnost filologickou, ale kdybych básníkem byl, vzpomněl bych slov Otakara Březiny: Básník má státi vždy tam, kde je něco dobrého opuštěno nebo ohroženo.

Tedy jazykové brusičství z čistého idealismu, opřené o tak důkladné jazykové znalosti, jako má málokterý rodilý Slezan. Nepodceňujme toto jazykové moravské, slezské vlastenectví Bezručovo, vždyť nám dalo nejkrásnější verše Slezských písní.

Pronikavý účinek obsahu Bezručových veršů umocňuje jejich výrazová síla. Těžký život, tvrdá země a drsné podnebí vtiskly ráz i jazykové látce díla. Sám básník se vyslovil: „Tvář krajiny ležící podle Ostravice a Opavice určovala rytmus mých veršů.“

O tvůrčím vzrušení píše Bezruč kolem r. 1900 v jednom dopise dr. Janu Herbenovi:

Nemyslete si, že bych, třeba napíšu báseň za pět minut, psal lehce, já nevím, to vždy jako by chamsin šel mou duší, myšlenky se hrnou jako bystřiny s hor, já nestačím chytat slova a myšlenky a pak jsem půl hodiny vždy jako spálený. Myslím, kdybych napsal pět takových básní jako „Škaredý zjev“ a „Maryčka Magdonova“, že by mě mohli vézt zrovna do Černovic. (Ústav pro choromyslné.) Jednou jste o mně řekl v tom konfiskovaném čísle, že jsou to práce mohutné a vášnivé. Prvé je pochvala, druhé je pravda. Jenže mne to spaluje jako vášeň pijáka nebo karbaníka. Či je to tak u všech autorů, co píšou verše? Není to sladkým řemeslem

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 7-8, s. 121-125

Předchozí fp.: „Čisté pole“?

Následující Věra Mazlová: Příspěvek ke zvukovému rozboru Bezručovy poesie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1