Dvě pěkné knížky

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Svoboda, O literárních druzích, J. B. Čapek, Profil české poesie a prosy od r. 1918. Ve sbírce „Umění slova“ vydal nakladatel Karel Voleský v Praze r. 1947.

Touto svou novou knížkou (o 104 stranách) dovršuje univ. prof. K. Svoboda trojici přehledných studií, které v svém celku podávají výstižný obraz hlavních stránek, jimiž se vyznačuje slovesné dílo. O prvních dvou jsme v NŘ podali zprávu už dříve („O literárním slohu“, NŘ XXVII, 1943, 207n., „Zvuková stránka slovesného díla“, NŘ XXIX, 1945, 85n.). Upozornili jsme tam zvláště na nesnadnou sice a pracnou, ale neobyčejně úspěšnou methodu, jíž autor moderní problémy a názory osvětluje srovnáváním s názory starými, počínajíc takřka úsvitem lidské vzdělanosti. Této methodě zůstává autor věren i v novém svém spise a dosahuje jí týchž jasných výsledků. Také vnější podoba jeho podání zůstává klasicky čistá, hutná a přitom dokonale přehledná jako v obou dílech předchozích.

Spis „O literárních druzích“ má osm kapitol, z nich první dvě a poslední pojednávají o otázkách společných (o vývoji otázky, o třídění literárních druhů a o jejich vývoji), kapitoly prostřední se obírají jednotlivými druhy (lyrikou, epikou, básnictvím pragmatickým, t. j. věcným, dramatem a slovesností užitkovou). Z první kapitoly, podávající bohatý výběr nejvýznamnějších mínění, poznává čtenář, kolik úsilí již bylo vynaloženo na pouhé roztřídění literárních druhů a kolik rozmanitých hledisek se při tom vystřídalo od mravních kriterií Platonových přes dogmatismus Boileauův a „darwinismus“ Brunetièrův až po ruský formalismus. Proti všem těm pokusům staví prof. Svoboda zcela negativní mínění Croceovo, že třídění v druhy je zbytečné a že je vlastně estetickým omylem. Velicí umělci, říká tento italský estetik, nikdy nedbali zákonů druhů a každé pravé dílo umělecké porušuje stanovený druh; kdo hledá zákony druhů, počíná si podle Croce tak, jako by utřídil knihy podle velikosti a podle vydavatelů a pak hledal zákony platící pro tyto skupiny. Prof. Svoboda však správně proti tomu namítá, že se slovesná díla při veškeré své osobitosti a jedinečnosti řadí některými znaky společnými do zřetelných druhů, jako jsou přísloví, lyrické básně, povídky atd. Je ovšem třeba, aby třídění vycházelo ze znaků podstat[112]ných a aby se tyto znaky neprohlašovaly hned za neměnné zákony toho neb onoho druhu. Mnohotvárnost a složitost slovesných výtvorů dále vyžaduje, abychom je po vzoru Aristotelově třídili s několikerého hlediska. Prof. Svobodovi je dělidlem postupně účel, původ, podání (t. j. způsob proslovení), námět, pojetí, mluva a rozsah díla.

Kapitoly speciální přehledně vykládají o všech stránkách jednotlivých literárních druhů, zvláště pak o stránce thematické a jazykové, a podávají množství názorných příkladů z literatury naší i z literatur cizích, nových i starých — i v tom se jeví obdivuhodná sčetlost autorova. Vedle lyriky a epiky uvádí prof. Svoboda jako zvláštní skupinu básnictví pragmatické, zobrazující věci kolem nás a mluvící o přítomnosti. Tento literární druh, jehož jméno je odvozeno z řec. slova pragma „věc“, bývá někdy přehlížen vůbec, jindy pak přiřaďován dílem k lyrice, dílem k epice, neboť se s oběma těmi druhy částečně stýká; prof. Svoboda však soudí, že je vhodnější pokládat jej za druh samostatný: „Pragmatický básník, opíraje se o pozorování a přemýšlení, zobrazuje svět a někdy jej chce i pozměniti, jako to dělává leckterý lyrik, ale je objektivnější, nespokojuje se vyjádřením svého citu; proto mluví zpravidla jako epik v 3. osobě.“ Útvary pragmatického básnictví jsou přísloví (věty vyslovující lidovou moudrost), průpověď (gnoma, sentence původu knižního), vtip (spolu s epigramem), hádanka, satira, popisná báseň a skladba poučná (didaktická). Slovesnost užitkovou (kap. VII) rozlišuje autor s hlediska podání ve dva základní druhy: to, co mluvíme, a to, co píšeme, neboť mluvené slovo je jiné než psané, jak vytýkal již Aristoteles. V prvé oblasti je umělá řeč, t. j. souvislá promluva k posluchačům (nebo k posluchači), v druhé oblasti se pak rozlišují písemnosti osobní (soukromé zápisky a důvěrné dopisy), jednací (nápisy na ulicích, na obchodech a p., obchodní dopisy, účty, úřední a obchodní oznámení, inseráty, podání k úřadům, úřední zápisy, právní předpisy, politická prohlášení a j.) a poučné (technické, vědecké, filosofické, mravní a p.). K užitkové slovesnosti náleží vlastně všechno, co mluvíme a píšeme v běžném životě i v svém povolání.

Poslední kapitola obsahuje zajímavý výklad o vývoji literárních druhů. Básnictví bylo v svých počátcích patrně ještě nerozlišeno, ale jakmile se základní druhy (básnictví lyrické, epické, pragmatické a dramatické) osamostatnily, trvají stále, „neboť to jsou základní způsoby básnického tvoření“. Vedle nich vždycky byla arci pěstována také slovesnost užitková. Tyto základní slovesné druhy se ztělesňovaly v rozmanité útvary, různé podle dob a národů. Takovými útvary neboli zvláštními druhy jsou na př.: balada, hrdinský zpěv, hrdinský epos, popisná báseň, román, feuilleton. Při jejich vzniku mají důležitou úlohu jednotlivci, „vynálezci“, jako byl Homér (tvůrce hrdinského eposu), Aischylos (tvůrce tragedie), Menandros (tvůrce komedie), Platon (tvůr[113]ce filosofického dialogu) a j. Některé druhy časem zanikají a na jejich místo nastupují útvary příbuzné, působivější a životnější. Tento pohyb literárních druhů a útvarů má obdoby v střídání uměleckých slohů, náboženských hnutí, filosofických soustav, světových názorů, vědeckých theorií, státních zřízení, společenských zvyků, mód a jiných výtvorů vzdělanosti. Ale literární druhy se také mísí. O druhy přesně vyhraněné usiluje básnictví klasické, kdežto romantismus tíhne k míšení druhů a v slovesnosti východních národů je takové míšení běžné. Ostré lišení literárních druhů je proto dílem evropského nebo spíše starořeckého ducha; je to výsledek úsilí o jasný tvar, které se projevuje i ve výtvarném umění, ve filosofii a ve vědě klasické doby. Tímto jasným, pevným tvarem se překonává věčný tok věcí.

Tak končí tato knížka Svobodova, hodná nejlepšího doporučení každému, kdo se chce jasně, spolehlivě a rychle poučit o všech otázkách týkajících se literárních druhů. Velké vyjadřovací umění autorovo se tu znovu osvědčuje v dokonale přehledném a čistém výraze, který sám i nesnadné myšlenky čtenáři přibližuje a při tom nepozbývá ničeho z žádoucí přesnosti, ač se důsledně vyhýbá jakémukoli „učenému“ zbytnění odborného názvosloví a ač se zřetelně vyhýbá i všem cizím slovům, kterým je vůbec možno se vyhnout.

Podobný účel jako dílo Svobodovo má také knížka J. B. Čapka „Profil české poesie a prosy od r. 1918“. Na 60 stranách textu podává autor přehled spisovatelů a literárních děl z posledních tří desítiletí a podniká nesnadnou práci roztřídit a zhodnotit tuto látku, většinou stále ještě živou a příliš blízkou pro definitivní kritický pohled. První světová válka hluboce proměnila celý náš život a byla zjevným přelomem i ve vývoji české poesie. Přežil se především individualismus staršího pokolení a na jeho místo nastoupilo zesílené vědomí kolektivní. Vztahy nové, poválečné poesie k básnictví staršímu byly z počátku hodně uvolněny, ale pozdější vývoj si znovu našel cestu k tradici. Silně se uplatňovaly vlivy cizí, zvláště vliv francouzský, u Wolkra a Hory též vliv ruský. Velkou převahu v básnickém tvoření má lyrika; jen nejsilnější autoři se pokusili obnovit epiku, nejčastěji v tvaru balady. Zato je však nová česká lyrika velmi obsáhlá a mnohostranná po stránce thematické i výrazové; na tomto úseku dospěla česká literatura po r. 1918 nejdále. Pozoruhodná je malá účast žen ve vývoji nové české poesie; mnohem výrazněji se ženy uplatnily ve vývoji prosy. Zajímavý je poválečný příliv mladých básníků z Moravy a ze Slezska.

Po tomto celkovém pohledu se prof. Čapek obrací k jednotlivým autorům a stručně charakterisuje jejich dílo. Začíná básníky staršími, „pěvci a hlasateli národní osvobodné vůle“; z nich nejsilněji do vývoje mladých zasáhli hlavně dva, St. K. Neumann a Fráňa Šrámek. Na rozhraní starší a mladé generace stojí dva velcí umělci, Josef Hora a Marie [114]Pujmanová. A. M. Píšou, J. Wolkrem a J. Seifertem pak počíná přehlídka nejmladších mistrů a jejich žáků od V. Nezvala, K. Biebla, F. Halasa a V. Závady až po autory, jejichž básnické umění zatím nevydalo víc než sešitek veršů.

Týmž postupem pak probírá Čapek také vývoj české poválečné prosy. Po r. 1918 doznívá tvorba mnoha autorů starších, ale málokterý z nich měl patrnější vliv na mladou generaci. Ani K. Čapek na ni prý nepůsobil, ale to asi neplatí po stránce výrazové; sám aspoň co chvíli shledávám stopy typického Čapkova slohu v dílech mladých prosaiků. Zato velmi blízký nové generaci je Ivan Olbracht a Marie Majerová, znatelně pak na ni působil Fr. Šrámek. Přehled, který autor v této kapitole podává, obsahuje veliké množství jmen — svědectví o kvantitativním vzrůstu nové české prosy; ale obsahuje také nemálo jmen dnes už proslulých, a to je zjev zajisté zvláště radostný, neboť svědčí o nepochybném vnitřním růstu, jímž česká prosa rychle dohání poesii. Autor této knížky sám praví výslovně, že někteří spisovatelé z tohoto poválečného pokolení dosáhli neočekávaného mistrovství jazykového. Nejvíce si pak cení ty spisovatele, kteří usilují o plnost života v tvorbě, o spojení a soulad myšlenky i formy, ducha i krásy, individuální osobitosti i kolektivní „začleněnosti“, národní výraznosti i všelidské obecnosti. „Česká literatura,“ říká prof. Čapek v závěru, „zůstala přese všechny krise, nástrahy a pronásledování a právě pro ně žhavým ohniskem národního života, jeho světlem, zbraní a nadějí. Pro spisovatele starší i nastupující otvírají se nyní nové tvůrčí možnosti ve spojení s osvobozeným světem a se všemi idejemi, které budují cestu světla k novému lidství.“

Jednou věcí pak zůstane tento poučný přehled Čapkův pamětihodný navždycky: tou drásavou připomínkou životopisnou „byl za války umučen, utracen nacisty“ nebo „zemřel za války a nedočkal se osvobození“, která je tu připojena k tak mnohému ze jmen našich básníků a spisovatelů.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 5-6, s. 111-114

Předchozí A. L. Kaiser, Redakce: O zeměpisných názvech v novém atlase a jinde

Následující Václav Rous: Studie o americké češtině