Supinum

Karel Koupil, Redakce

[Drobnosti]

(pdf)

-

I v nejnovějším vydání Pravidel se žádá, aby se psalo „jdu spat“, s poznámkou, že je to zbytek supina. Ale je otázka, zda je to účelné a praktické. Vedle „jdu spat“ se uvádí ještě jeden příklad, „přijde soudit živých i mrtvých“. Novodobý Čech s klidem řekne „přijde soudit (i) živé i mrtvé“, neboť pro něj ovšem není rozdílu mezi „souditi“ a „soudit“. A tak tu zbývá jen to jediné supinum „jdu spat“. Stejným, ne-li větším právem by se na př. mohlo doporučovat „dada, dadouc“, „vizu“ atd. Vždyť pro tyto tvary se najde v staročeské literatuře jistě více dokladů než pro to nešťastné supinum, některé ty tvary žijí dodnes v nářečích, avšak supinum je dokonalá mrtvola. Se psaním „jdu spat“ jsou v praxi veliké obtíže právě proto, [79]že je to případ naprosto ojedinělý. Každý poučovaný, není-li zrovna jazykozpytcem, se diví, proč se nemá psát „jdu spát“, když se píše „chci spát“, „chci prát — jdu prát“, „chci drát — budu drát“ atd. Bylo by tedy dobře, kdyby se supinum nechalo klidně spát. „Naše řeč“ by tu mohla pomoci.

Karel Koupil

K tomu poznamenáváme: Je sice pravda, že supinum zaniklo u nás už dávno (mezi 14. a 18. stoletím; od 15. století se udržuje většinou už jen jako archaismus v textech biblických), ale ty dva zbytky, které připomíná p. K., opravdu zůstaly. Ve větě „přijde soudit živých i mrtvých“ je povaha supina zaručena jednak kontinuitou (je to archaismus v ustáleném znění modlitby), jednak předmětem v 2. pádě, neboť to je právě vazba příznačná pro supinum; při infinitivu by musil být 4. pád: přijde soudit živé i mrtvé. Také ve spojení jdu spat je nepochybné supinum, neboť se tu — podle Trávníčkovy Historické mluvnice československé (1935, str. 385) — vyskytuje i v nářečích, která jinak mají infinitiv s délkou (spát); krátkost kořenné samohlásky je totiž rovněž příznačná právě pro supinum. Ani v jazyce spisovném nelze tento tvar vykládat jinak, když se vyskytuje v prostředí, které jinak zná jen infinitiv spát. A protože se takové doklady nacházejí u rozličných spisovatelů a v mnoha textech, není možná jinak než uznat, že se tu udržel zbytek supina, a při popisu jazyka (na př. i v Pravidlech čes. pravopisu) to poznamenat.

Ale hlavní nedorozumění je v domněnce, že tvar spat ve spojení jdu spat je normalisován jako závazný, že je každému předepsán. To nikoliv; lze kdykoli a komukoli psát i jdu spát, jestliže se mu archaické supinum nelíbí. Vždyť se tak psalo už ve 14. století (podle dokladů Gebauerových v Listech fil. 1888, 103) a od té doby podnes. Ale jestliže někdo po starém zvyku napsal nebo napíše jdu spat, je to zbytek supina; proti tomu se nedá nic namítat. Stejně není předepsáno říkat a psát s vazbou supinovou „přijde soudit živých i mrtvých“ — kromě ustáleného textu modlitby „Věřím v Boha“; lze užívat i infinitivu s vazbou jemu příslušnou: přijde soudit živé i mrtvé.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 2-4, s. 78-79

Předchozí Josef Janko: Pustrpalk

Následující Žádáme za nápravu