Z našich časopisů

Š.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dymokury

V „Sborníku České společnosti zeměpisné“ 50 (1945) 24—25 vyložil B. Horák název osady Dymokury (u Poděbrad). Základem tohoto názvu je obecné jméno dymokury, v češtině zaniklé, uchované však v ruštině. [177]Jsou to velké hromady nahnilého mechu a zpuchřelé trávy, které se zapalují na ochranu proti muškám; vydávají totiž mnoho dýmu. Autor spojuje výskyt tohoto slova v Polabí s chováním stád polodivokých koní. V královských listinách z r. 1126, 1130 atd. se mluví o „indomitae equae“ (nezkrocené klisny); podle listiny datované k r. 1167 (vskutku však o něco mladší) dal kníže Břetislav litomyšlskému klášteru „Na Dúbravnici“ (t. j. Doubravice u Pardubic) nezkrocené klisny s pastvinami a strážci.

Š.

Německá příjmení českých rodin jihočeských

Dr. Alfred M. Mayer uveřejnil v „Jihočeském plánu“ 1946, 6, 11—12 velmi zajímavé a nové poznatky o tom, z jakých pramenů pocházejí německá příjmení českých rodin; přesněji, které vrstvy německého obyvatelstva se počešťovaly. Připomíná ovšem, že počeštěných Němců v posledních desítiletích nebylo mnoho. Byli to:

1. hlavně lesní a hospodářští zaměstnanci velkostatků, zvláště schwarzenberských a černínských, přeložení sem ze Šumavy a z Rakous;

2. nalezenci z vídeňského nalezince; přenášejí do Čech jména typicky alpská (Ameseder, Zwanzger, Friesinger);

3. němečtí kolonisté, hlavně dřevaři, a to zvláště v období raabisace (1790).

Zcela malé skupiny jsou:

4. vesničané, kteří se z německého okolí přestěhovali do Jindřichova Hradce (ojediněle i do Č. Budějovic);

5. občanští velkostatkáři, kteří s konservativním velkostatkem, vedeným „historickou šlechtou“, přešli do českého tábora nejprve politicky, potom i národně a kulturně;

6. pohodní; téměř všichni jihočeští pohodní mají německá jména.

Š.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 9-10, s. 176-177

Předchozí Jiří Haller: O předložce pro

Následující Š. (= Vladimír Šmilauer): Bojar