Chybiti — chybovati

[Hovorna]

(pdf)

-

K poznámce na str. 194 a n. »N. Ř.« píše nám prof. Dom. Filip, že v horáckém nářečí v okolí jeho rodiště Jablonného n. Orl. (na Žamberecku, při moravských hranicích) staří lidé tvaru chybovati obecně užívají; na př. v otázce o nemocném (!): »Co mu chybuje?«, nebo ve větách jako »to by mně chybovalo!« P. prof. přidává: »Toto nářečí ušlo dosud pozornosti odborníků a rychle mizí v posledních dvaceti letech. U nás se říkává, že moravská horáčtina jde do Výprechtic, tam jsou ještě (nebo bývali) »stoláři«, u nás jsou již »truhláři«. Zdá se mi, že tento žert má jakési oprávnění.« Takovéto lidové žerty zasluhují nejplnější pozornosti již proto, že mají základy v živém citu domácích lidí pro své nářečí, jakého se nedomácí odborník zřídka kdy dopracuje.

Na Rychnovsku (na př. v Solnici a v Kvasinách) za obecné české scházeti říkají chybiti, s videm trvacím. Na př. hospodyně přehlíží husy a zvolá: »Bílá husa chybí!« Anebo: »Bude ti to chybit!« »Dyby ti něco chybilo, řekni mi.« Zmatek mezi končícím chybiti a trvacím chyběti, který se počal v tvarech přítomného času (viz str. 195), zasáhl zde i tvary ostatní. To jest ovšem tvaroslovná odchylka, jíž se jazyk knižní musí vyhýbati. V novinách čteme nyní skoro denně o náhradách za »chybící« potravy a jiné věci: tvaroslovně správně se má říkati chybějící (jako scházející). Stejně nesprávná je věta »moje věci chybí« (místo chybějí), kterou jsme čtli v nedělní příloze »Nár. Pol.« dne 25. srpna.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 252

Předchozí Hýje, čehý, hot…

Následující »Zázemí« a j.